Byla sobota odpoledne a Adéla seděla ve vlaku směřujícím do města. Venku ubíhaly pole a lesy, ale její pozornost náhle upoutal mladík, který si přisedl naproti ní. Měl rozcuchané tmavé vlasy, pronikavé zelené oči a lehce křivý úsměv, který ho dělal neodolatelným. Četl knihu, ale občas zvedl pohled a jejich oči se na zlomek vteřiny střetly. Adéle zčervenaly tváře a rychle se podívala z okna, předstírajíc zájem o krajinu. Celou cestu přemýšlela, jak ho oslovit, ale když vlak zastavil na její stanici, jen se nesměle usmála a vystoupila. Ještě se ohlédla – a on na ni mávl, pořád s tím křivým úsměvem. Možná příště, pomyslela si, a s lehkým úsměvem kráčela dál.
Vlakové známosti, z mládí si také pamatuji, jak člověk doufá, že při příští cestě se zase potkají a pak si už dodá odvahy.
OdpovědětVymazat