Mistr Kápě čeká na konci všech intrik

Jako děcko jsem byla takový to buclatý veselý děcko, mně ve 12 začla menstruace a narostly prsa. Tak trojky. Z ničeho prostě prsa. Lidi nejen čuměli, ale taky měli poznámky, kluci na mě furt sahali, neměla jsem dobrej vztah s matkou, tak jsem nosila její Ačkový podprsenky.
Asi ve 14 přišlo to období kluk - holka. Já měla něco kolem 165 cm a postavu přesýpací hodiny - hodně velký prsa, úzkej pas (dodneška mám 65-67cm) a plochý bčicho (sixpack jsem tam nechtěla. Jo, když si sednu, tak tři centimetry tuku chytíš, ale netřese se to.), boky (ne, jako hrouška, spíš boky, a vysoko posazenej kulatej zadek. Mám zelený oči, dlouhý, vlnitý tmavý vlasy, hodně snědou pleť, abnormálně bílý zuby (daň za to, že mi díky genetice ve 30 začnou padat.

16 byl věk, kdy kluky zajímaly Maximovy kozy beztíže. A holky, co byly in. V 16 jsem měla prvního kluka, tak jsem začla s antikoncepcí. Nepřibrala jsem, ale strašně mi narostla prsa. Jako by se "nalila" - byly strašně tvrdý, ani se nehnuly, gynekolog řekl, že je to predispozicí k reakci na hormon. Zkrátím to, v 19 jsem měla první vážnej vztah, říkal mi BEYONCÉ. Ten kluk byl z mých prsou odvařenej, dával si mezi ně kde co od penisu přes hlavu, haha). S ním jsem byla na svoje tělo hrdá - velký prsa, plochý břicho, vysokej kulatej zadek, štíhlý lýtka v podpadkách. Změnila jsem antikoncepci, ještě jsem narostla nahoře. Bez přírůstku váhy. Pak jsme měli nějaký issues. Podvedl mě a ne jednou. Prý jen potřeboval oraz s někým jiným než se mnou, s kým by to "probral". Postupně to vylezlo najevo samo: holky metalovej styl, kérky, piercing, napleteý vlasy šílenejch barev a hlavně ta postava. Nikde nic, klučičí tvary. Nikdy mi to nedokázal vysvětlit a já se při sexu styděla. Zkoušela jsem nejíst, ale při skorobydlení u něj doma jsem chodila zvracet. Vzdala jsem to. S pěti let s ním jsem strávila čtyři u psychiatra. Pak jsme se rozešli. Po 5 letech.

Neměla jsem skoro 2 roky vztah. Sex, co byl, nemusel být a nic se nestalo. Moc jsem se neřešila. Nikoho jsem nehledala.
Pak jsem potkala kluka. Drzej od pohledu, arogantní, sexy, animální, okouzlil mě. Já na sobě měla asi vlasy jako Amy Winehouse, dvacetivrstvou baletní bílou sukni, těsné černé punčochy, červený lakovky na 12 cm a křivák. Nic jsem od toho nečekala, opilí jsme se váleli u mě do odpoledne. Nespali jsme spolu. Nic jsem nečekala, že zavolá nebo něco. Druhý den mě pozval na oběd. Ač o 4 roky mladší, 3 skvělý tejdny. Jen jsme spolu nespali. Byli jsme spolu v klubu, nenasytní, sahali na sebe, měla jsem v sobě dvě dvojky vína a říkám: proč se mnou nespíš? A on hned řekl: protože jsi tlustší než já. Já můžu spát jen s holkou, co má tak o dvacek kilo míň než já. (Pro vysvětlenou: já 25 let 166cm/60kg, prsa 65 J - velký no, 167cm, 72kg.). Řekl, že neudejchá holku těžší, než jsem já. Že kouřím skvěle, ale šukat bude modelky. Konec. Neříkám ze zášti, že není hezký, ale je strašně charismatický. První den jsem sežrala 4 tuby prášku na spaní. Poté, co jsem se začla dusit zvratkama, jsem volala 155. Studuju fragment farmacie, zalila jsem se teplou slanou vodou a udělala si výplach. Volala jsem otci. Tři dny jsem se nepohnula. Vyhodili mě z práce.
Dívala jsem se na sebe nahá a kalkulovala. Je mi 25. Na mužích mě přitahuje dravost, charisma, společenská inteligence, animálnost. Ne kouty, dva rozvody, vysokej tlak.

Mám ještě na kluka ve svým věku? Nebo si musím vyholit půlku hlavy, nosit kostěný brejle, v podpaží
nosit longboard a poslouchat minimamaximal? Jsem staromódní? Říkali mi: ty jsi Beyoncé. Když přijdeš do místnosti. Ty js Amy Winehouse, když si dáš vodku a promluvíš tím medovým hlasem. Koho to má vzrušovat v roce 2013?!

Šla jsem k psychiatrovi a ukecala ho, aby mi napsal Ritalin. On se mě neptal. Ritalin je methylphenidát, v podstatě amfetamin, říká se mu "dětskej koks", protože se předepisuje hlavně dětem k léčbě ADHD (porucha pozornosti, pro takové ty uřvané neposedné děti), těžce sehnatelný.. i pro ty, co nemají poruchu pozornosti, je to jak kokain - zvýšení sebevědomí, nechutenství, výjimečně se to používá k léčbě obezity. NEŽÁDOUCÍ (TEDY ŽÁDOUCÍ ÚČINKY) - nadměrná bdělost, nespavost, nechutenství, snížený chuť k jídlu, anorexie, přílišné soustředěná na jednu věc. Studenti ho kupujou od dealerů za několik set, protože se pak naučí i bibli nazpaměť.
Po devíti dnech na Ritalinu mi spadl prsten z prstu a pak mi spadly kalhoty do půl zadku. Přitom můžu pořád něco dělat, tančit, zpívat. Mám permanentnku do posilovny. Mám balení na 4 měsíce, pokud to budu brát, jak mám. Na 3, pokud ne, tak mi ho napíše znova. Matka to tuší. Byla jsem doma z Brna pro poštu. Všimla si, že nejím. Cpala to do mě a řvala, že jsem na drogách.

Řád teplého traktoristy

Když mi bylo šestnáct, trpěl jsem pochybnostmi (neodůvodněnými samozřejmě) o svých tělesných proporcích. Zdálo se mi, že mýtus ideálu krásy se mi obloukem výhýbá. Všichni mí spolužáci měřili skoro dva metry a vážili dobrý metrák, kdežto já, samá kost, nafialovělá kůže a vzrůstem trpaslík s jaksepatří hrbatými zády, jsem ještě pořádně neuzvedl ani batoh s učebnicemi. Myslel jsem si, že důvodem mého početí bylo, aby se mi (ti druzí, peklo) smáli, jaký jsem Pinokio a Quasimodo. Děvčata si o mě ani kola o přestávce neopřela a o mém nikdy mutací nepřešlém hlase se šířily drby, že mě coby batole v porodnici vykleštili. Navíc jsem trpěl poruchami příjmu potravy. Co vám budu povídat, nebylo to vůbec lehké období. Chodíval jsem tehdy do školy přes věčně rozorané pole, táhnoucí se k nedohlednu, kobylky luční se mi jako smůla lepily na paty a včelky medonosné bzučely monotónně kol uší. Měl jsem toho akorát dost, znechucen, panic, slabý, bez konfese, stěnu pokoje pokrytou citáty z memoárů Charlese Dickense. Právě toho dne, kdy svítilo teplé říjnové slunce a matka se válela v předsíni s rozbitou sanicí, jsem se rozhodl, že to vemu za studiem zkratkou. Probral jsem matku vylitím na ni džberu vlažné vody. Dál to musela zvládnout sama - škola totiž volala.

Vyběhl jsem jaře do teplého dne za svitu jasného hyperborejského slunce, pamatuji si, že jsem měl rozvázané obě tkaničky na růžových converskách, ale jak jsem vyběhl přes práh, zapletené nohy převzaly vládu nad tělem a já praštil s sebou o zem. Zvedl jsem se po dobré půlminutě, co mě pustila křeč a zasmál se vítězně. Jako se v oselském fjordu chytají na trojháčky mníci, připomínající trochu alobal lisovaný za studena, chytal jsem tenkrát sluneční třpyt na bledou pokožku a říkal si: ach, jak jsi sladký, živote, a ty, človíčku, nejvyšší formo nesnáze, poslední stadium pokroku, biješ se jako lev za trochu té radosti, lacinou čínskou večeři v byfé, v jemných nebo nitrilových rukavicích usmrcuješ kusy pod tebou, žebráš za spočinutí v náruči blízké dálnému souznění, kloužeš po šikmé ploše nálad, provazochodče gilotin bez provazu, přesto stále dýcháš a mluvíš a jednáš, tepnami ti koluje vinná krev syna či smilná dcery, příslušný nářku halíš se v blud zvyku, učiněný výtvore matky přírody, říkal jsem si, je ti konec zde a právě zde, v úzku. Ach, prostě jsem si prozpěvoval Už koníček pádí a ani jsem si neuvědomil, že jsem místo cesty bukovým hájkem, jak jsem si našel na google mapách, odbočil k olším, lískám a podobným hrůzostrašným stromům, které tvořily roztodivný celek svým nahodilým uspořádáním, tu v úžlabině, jindy rozsetými po vršku, zkrátka na cestu nesoucí punc něčeho škaredého. Ten pocit není nic příjemného, dočasně se stát vězněm v zemi nezemi, v křivém teritoriu. Dokonce jsem našel ostatky mrtvé veverky vedle roztrhaných kalhotech pohozených do křoví.

Ještě trochu jsem klouzal jako závodník SIC Racing teamu po nafouklých výmolech jehličí, když jsem si všiml ošklivého psa bojového plemene, který se mi nechutně zjevil na okraji perspektivy, vyrostlého jakoby z lesní půdy. Navíc mu jela pusa šejdrem, štěkal opravdu napjatě a vypadal, že se chvílemi dáví nebo co, tekly mu sliny, a vlastně se zdálo, že ho drží jen neviditelný řetěz z jetele nebo něčeho. Návykového. Třicet stop, ne víc. Obrátil jsem se nenápadně k odchodu, když tu zakřičel čísi hlas a já se bezděčně octl v pozoru jak stráž na Lánském zámku.

Stačila pikosekunda a prozření na sebe nenechalo čekat. Byl to onen chlípný dědek, bývalý traktorista v JZD, který na mě volal tím svým vypitým (a bohužel i vykouřeným) hlasem ubožáka.

Pustil psa, představte si mé zděšení, pak se cívka děje odvíjela jakoby v němém filmu.

Kousal mě trhaje kalhory v cáry do nohou asi jako pětiměsíční štěně, o kterém by zkušený pejskař řekl, že je zanedbané, zakopl jsem v hrůze o spadlou větev, udeřil hlavou do kamene... klasika - starý traktorista mě pak v bezvědomí znásilnil. Když jsem se po bůhvíkolika minutách probral z bezvědomí, ulpěla na mém potrhaném oblečení známá bílá hmota z milostných scén. Bila do očí její lepkavost, a proto jsem znovu omdlel.

Hejno ptáků

Zhnusené množství masy dnes slaví svátek.

Přejme mu prcání, někdy kyblíky na grcání a dostatek pitiva, aby "to pivo je topivo" nalezlo výraz

aspoň u jednoho individua.

Aby se měl nejen dnes svátečně a nehonil se od

rozbřesku do setmění.

Stačí pár kaček najít u pneumatiky

v mém případě dvacet dolarů

a hned se mi tváře rozhoří,

získají jakousi barvu

oproti popelavě šedé.

V době, kdy jsem býval slavným narkomanem a narkoleptikem, za časů podřadných spánkových deficitů a

nemastných, vlastně mastných, nečesaných děvek, jsem se léčil po svém - sedával jsem v lenošce a sledoval rámy obrazů.

Nezajímají mě obrazy, to už víte, ty už jsem překonal, ale rámy - posedlostí rámy se nejspíš nikdy docela nezbavím.

Na obrazu vidím nahou nymfu, která se po kolena brodí narůžovělým močálem, svit rudého měsíce dopadá na její zpola obrácená záda a exponuje skvostnou lopatku. V mžiku mám zpracován výjev - znám se na tématu, námětu, motivaci, nevím, o co všechno jde, ale nijak mě nezajímá výsledek. Pro mě je důležitější, že vidím, jak kdo ten štětec drží - to je větší práce a víc vypovídá o nositeli. Takže když vidím nymfu, pohlédnu nejprve na to, jak se chápe věcí, obraz může být zavádějící, protože ukazuje pouze to, co chceme vidět, kdežto kdo stojí za obrazem, se nemůže maskovat.

Jak směšná ještě byla defenestrace. V Praze jsem byl nenejvýš pětkrát. Nezajímají mě valně města, která se mohou chlubit defenestrací. Papaláši v patnáctém století neměli smysl pro humor. Vyházet konšele okny na dlažbu a dobít píkami?

Co na té akci hodné fotbalových fanoušků Košic má koho fascinovat? A přesto stojí na Vyšehradě jakýsi památník.

Připomíná taky, že Karel chytl psotník, když se dověděl, že mu takhle zamordovali úředníky?

Tulák po vaginách

Jsem zpět. Ne že bych přepravoval zásilky jako úchylný pošťák v nejmenované komedii s Mr. Beanem.

Ale čím dál víc si uvědomuji, jak relativně malá země je Česko. Teď, když na Ukrajině a v Rusku hrozí kolapsem. Mají tam ošéfovaný tranzit, takže i ti nejméně chytří si stále můžou točit cigaretu. Ropa - barel za babku, plyn za dvě.

Když jsem byl naposledy kajakovat na řece Jizeře, prudký tok její mi nedovolil ji zkrotit, a tak jsem lavíroval jako holub na báni, dokud mě nejímala závrať. Taky proto, že se mnou jely výhradně dívky - řádně vlhké z té smolné řeky.

Zastavila mě jedna obzvlášť vyvinutá a řekla, že se jí pokazilo pružné ocelové pero. Abych ji ho pomohl složit.

Na to jsem odvětil, že mě zajímá jen její pružný postoj k věci plození dětí.

Ženské, co neplodí, pro mě jsou jako krabička sirek. Všecky odpálíš a pak naříkáš, že ti žádná nezbyla. Nehledejte v ničem logiku, též se mi stýská po zápalkách, ale teď, když mám pevný podpalovač, neúnavně vytrvávající v činnosti, nepřipouštím si neúspěch.

Jinak jsem si všiml, že Conor McGregor dost úřaduje. Víte, že mám rád tvrdé chlapíky, dívám se na MMA boje v klecích, protože sám vážím čtyřicet pět kilo s postelí a představuji si, slaboučký, bezbranný, že jsem na jejich místě - a mám každý večer pár nažhavených blondýn k dispozici. Je tedy nad slunce jasné, že alfasamci, kteří se kopou do žeber v kleci, navýší mou hladinu testosteronu. No, trochu ji zvýší, protože nulou násobit je furt okolo nuly.

Každopádně Notorious, jak se mu přezdívá, vraždí. Je jako květ, který při dotknutí vymrštuje semena smrti.

Když jsem si kdysi dělal statistiku penisů. Došel jsem k zajímavým hodnotám.

Všichni kluci, kteří mi prošli postelí, měli obrovské pyje. To je pak prekérní situace, že ho má tak velkého, že až nevíte, kam s ním.

Ať mladí či staří (šedesátiletý kulturista z Mombasy...), v jednom se shodovali. Měli prostě nářádí na nakládání.

Připomíná mi jednu starou známou, která v rámci možností se kurvila. A jednomu svému pasákovi ukousla penis.

Škádlení školaček

Přerývaný dech, zadrhávání, lapsus existence. Skřívánčí křik rozdováděné bezmála třináctky, která se vozí po cikánském ptákovi.

Tak a nejinak jsem strávil půl hodiny v blízkosti obydlí černochů na frekventované ulici, řeklo by se tady na drivu.

Sádroval jsem jakousi díru, když tu slyším, jak nelíčeně křičí.

Uf, bááááá, aaaaaaah, holy cow, takové a nejiné citoslovce vypouštěla.

Podíval jsem se, protože když už to trvalo dvacet minut bez přestávky, nedalo mi to. A vidím ji v okně, s nalíčenou tváří - celá černá, jen rudá rtěnka!

Málem opičí vizáž s nosem ve tvaru koblihy.

Takové bych tedy zásnubní prsten nesvěřil.

Nicméně i Serena Williams má nápadníky.

Uhlový papír

No nekecej.

Jak píše ty své vsuvky May, tak můžu i já.

Sedím na baru, sedmdesátiletá old bitch nasává jako já pivka, říkají ji tam ďábel, a vybavuje se se servírou.

Přijde majitel kasina odnaproti, znají se, bo píjívá i u něj.

Nahodí výraz ber nebo nech být, ale zdrhni a zabiju tě a tak nepřátelsky hledí na mě.

Já, jak už jsem neprůbojný, skryju rozladění ve sklence ležáku.

Mlčím a piju jak pařez dál.

Stojí tam minutu, dvě.

Tak risknu zranění a pohlédnu naň.

"Hey man, you look like Al Pacino..."

"Been told that before."

"...in the seventies."

"Ya."

Už se usmívá a ... vidím, že má krátké nohy. Každá lež je má krátké. Tak si řeknu, že v tomhle útvaru, old bitch, servíra, já a zámožný pán, se nemusím pro nešťastnou lásku utrápit. Že lepší je vyprsknout smíchy, případně nad průdušinkami si nechat kolovat kouř.

Ze všehovšudy čtyř cigaret, pěti gramů dýmu. Pojme jich člověk i víc, když chce, ale třeba mít silnější nervy. Nerad bych se dočkal zlých zpráv, přinesl by je zrovna takový majetný lhář. Nadcházející měsíc bude o duši. Už jsem unaven z nepřetržité párty. Usmála se na mě na ulici a v hospodě jiná mi tančila před očima na Often.

Nač ještě víc kalit, co nemá dna - pro efekt, že se nám bude jevit dno hlubší.

Stával se domýšlivým, ztrácel kuráž, odvahu k zvratu, k podněcování revoluce mužiků a pomalu neměl ani střechu nad hlavou. Jeho refírem byl bar, kde opíral hlavu o pult. Utoče střemhlav na nebohou kořist - jak ten jestřáb sestřelen.

Krtkova moudrost

Připozdívá se. Nebo se mi šeří před očima.

Ani náznak odporu.

Propil jsem se přes čáru.

Není hodiny ani dne,

kdy bych k sobě pouštěl návštěvníky.

Sedím tam jen nehnutě, přitahuju hrůzy jako knižní obálka bestselleru o templářích, a přemýšlím nad předešlým stavem.

Nad tím stavem, kdy jsem ještě měl vyrazit na cestu... kdy plán byl ujít posmrtelné ztuhlosti.

Kdy jsem měl jako správný vojevůdce dobývat když ne území nikoho, tedy alespoň logaritmy.
Přece jsem býval tak nadaný počtář. Uměl jsem zhotovit na počkání desetinných míst deset či dvanáct.

Bohužel jsem spadl do manéže, k produkci cirkusu.

Vším je vinen hermetický tlak chlastu. Trubky jsou zanesenější než anál muslimské bojovnice za ženská práva.

Zase mě kažřdá maličkost přemáhá.

Neohlížím se nazad, ale zbytečně mnoho posuzuji

smysly.
Příliš smyslný pro tenhle svět, kdy žádný strom neroste do nebe - jak by měl.

Jsem manufaktura bezcílných mánii. Vyznačuju se přízemní růžicí nálad.

Kuře na smetaně

Jsem vyhlášený zmrd, který vidí do dálky přiznivých situací, nepatrný obsah jedu ho zbavoval soudnosti, v exilu nálady...

dcera bachaře se zastavila na kafíčko u listonoše, nejmladším výhonku kurevnictví...

... usílím si vynutil souhlas ji opatrně zprznit

ví sama nejlépe, že podojila a vydlabala svoji kundu do dna...

vzhledem k vyspělosti pána mu způsobila prudký hněv, když něco neudělala, vylil se jí na očí, jež se zatřpytily něčím dávným, vyhaslou tužbou jeskynních žen...

...hranol při okraji chodníku zápasil s obtížemi, přitom jen ten, kdo se něčím zdrsní, může uskutečnit objektivní skutečnosti vyšší složky jakési (modloslužebné) modlitby, je to jako odříkávat hymny mohamedánů s rozbuškou na krku

...pištěla a klela, olejnaté semeno, když močí, složené ze zrnek křemene nebo cín, tady už nestačí vyjít s pravdou ven, tu se musí důstojně uprchnout z boje...

ulíznuté vasy

všechno zkazí

svou omezeností

nechápavého kluka

pitomé počasí, to je pitomé, kde to žijeme - ne na stadionu - pitomé jako celé hláskové písmo, slepecké, hůlkové, tiskací a ležaté, když neumíš mluvit jako skladatel perem nebo zpěvák písniček partem, buď kůl (cool), zaraž se do země a nech se přejet nic neznamenající tramvají... buď sloupem o jedenácti hráčích, buď Klabzuba, buď jednociferný, vytvoř plody v jednom roce a umři...

něco neznámého, pytel písku.. se podobá pytli v tom sypkém množství materiálu, který náruživý pytlák vydrancuje, dokud lesy nebo uhlí nechytnou úplně voňavě, jehlíčím nebo zavařeninou ohně... někde služebně na venkově... šukat vaky selky s mléčnými žlázami

umístěnými

vpředu

stroje

ženy

u jejich nohou dítě a křik, ne a ne zmlknout,

miluji děti, jejichž umístění u nohou matky

se může vyčerpat,

což není nic platného,

pokud se pro něco pevně rozhodnou

matky zvednou i auto

v afektu

a rozhodně to umí s dětmi

ja to zas umím s matkami

tak si plácněme

která mladá matka by nechtěla v komoře (v márnici) křísit polomrtvého stupruma

romantika mezi krysími mrtvolami

Někdejší růže je tu už jen co jméno

Pero
si cada día,
cada hora
sientes que a mí estás destinada
con dulzura implacable.

Takové nesmiřitelné předurčení vane z každým dnem i hodinou vane z manuskriptů zeleným inkoustem naděje napsaných miláčkem národa P. Nerudou.

Není náhodou, že mu imr vére hrabou odkazem a hledají, jaký silný blud potíral a za jakou neplodnou, vyschlou pravdu bojoval.

Dneska leží před námi každý pták oškubán.

Umřel teď dokonce Umberto.

Vždycky jsme říkali, že jediný důvod, proč tak dlouho pobýval mezi živými, je ten, aby dokázal, že se vývoj ubírá, jak naznačil, nejistým směrem.

Však se zeptejte, proč lidé žijou. Nikdo neví. Proč ženy rodí? Nerodí proto, že je to baví. Ale někdo to dělat musí, ne?

Kdo je opravdu mocný, může si za určitých okolností dovolit být hodný. Většina lidí však podléhá tlaku, který na ně vyvíjí stupidita všednodennosti. Není tedy divu, že kolem rostou obchoďáky jak houby po dešti. Zanikají parky, pískoviště a jejich místo spontánně infiltrují banky a pojišťovny. Je něco divoce barbarského v nápadu přivést na současný svět nezkažené děcko, tabulku rasu svědomí.

Kdo takhle obkrožuje myšlenku na zmnožení, tančí po zaneseném ledě.

Lépe stát připraven k letu, vysoko jak morový sloup v Litoveli. S těmi sedmi patrony...sv. Roch vypadá bojovně.

Hnul mi žlučí. Byl jsem bezmála hotov mu uštědřit políček. Jenže přispěchala černobrvá milka, s havraními vlasy a naříkala, že její milý se pouze učí být dosti uctivý. Je v cizím kraji a nerad by si způsoboval nepříjemnosti.

Tak jsem mu zachoval tvář a pil dál - do bezvědomí.

Zvedni srdéčko do výše, nunc est bibendum, než číši zatratíš v družném hovoru.

Líbilo se mi, jak uprchlíci z Norska dělali kázeňské přestupky, tak je vyslaly do Ruska, tam šli na diskotéku, obtěžovali holky, tak jim Rusáci natloukli budky, přijela policie, znova je zpražili a pak je s velkou ostudou deportovali zpátky do Norvégie.

Nedá se říct, že všude platí stejná svoboda počínání jako u Syričíků.

It may prefer to remain forever secret

Nenávídím xenofoby. Naskakuje mi husí kůže, goosebumps, když se zastavím u bankomatu Chasu a na protějším chodníku slyším vyřvávát černou hubu: "Screw you man, ye block me!"

Vracím se do tanečních. Tedy jen v paláci vzpomínek. Naučíš se krokovat chacu a jivu, rozjedeš mazuru i valčík, ale hlavně na dámském záchodě připravuješ o věnečky příliš nesebevědomé premiantky, vítězky chemických olympiád.

Znal jsem jednu gynekoložku, která v Egyptě zahynula na "průjem". Protože si prošla pyramidy, podívala se na nepravý hrob, zastihla ji Faraonova kletba. Nepomohla ani potočnice lékařská, kterou ji přikládali na rozpálený krk a čelo, jednoduše už tělo zesláblo natolik, že ho pohltily rezidua nemoci. Udělaly se jí po rukách a nohách bércové vředy. Nechutné, kam až může zajít rozklad těl.

Aby emoce nezamrzly, je třeba se neustále vyrovnávat, dostávat emoční hladinu pod kontrolu, nikdy se nepokoušet o potlačovaní. Tak vznikne leda tolik opovrhovaný, vysmívaný patologický organismus. Sice se už nikdy neusměje, ale zas má štěstí, že vidí komedii života pod drobnohledem úzkosti.

Máš rodinu? Dobře. Máš vzdělání? Taky dobře. Peníze, děvky, moc? Jsi náš člověk. Máš soudnost? Tak raději táhni ke všem čertům, ty čubo, ještě nás nakazíš!

O kolik raději potkám bezzubého kočovníka popelnic, který chodí nazdařbůh křižovatkami na červenou. Dokud ho nesrazí auto, které ujede.

Její veličenstvo strie

Nemohla popadnout dech. Škrtil ji tak humorně, že se jí záhyby kalhotek zařezávaly do koutků, oči vylézaly z důlků a dokonce vystouply beďáry.

Po pár minutách povolil, zubě se nad vytuhlým, namodralým tělem bývalé krasobruslařky.

Její nejnaostřenejší brusle visely tam, kde je pověsila po tréninku - vedle vypreparované sobí hlavy.

Napíná sluch

Co přinesl den?

Katrina, ten hurikán, má sestru. Přehnala se přes cípek jižního pobřeží a nyní odpočívá v Puerto Cabello. Lidi tam stojí fronty na potraviny, zrovna jako u nás za rudé hvězdy.

Byl jsem se podívat do amerického baru. Mají tam dobré ceny, hostesky celkem v poho. Akorát se moc smějí ústy a málo očima, takovým říkám oživlé mrtvoly!

Popil jsem, cestou nazpět se dostávám do ráže, jak už se stává a nakopnu do popelnice, která se z druhého konce vysype na chodník. Všecken ten odpad, narušování veřejného klidu a roztoužené pohledy mamin z balkónů mi připadají neobyčejně přitažlivé. Někdy lituji, že jsem se nenarodil jako Pavarotti, protože ve chvílích, jako je tato (pyžamová mamina kouří cigaretu a usmívá se z pavlače), bych rozhodně nepohrdl árií.

Nevypadávám z cyklu.

Akorát už jsem starý, cítím, jak můj organismus přesluhuje. Potřebuje najít odpočinutí od všech těch elektrických sloupů a zednických lžící. Už se necítím štukatérem. Taková kancelářská krysa, tou bych byl rád.

Raduji se z každé mince, kterou naleznu.

Tentokrát se poštěstilo, bezďákovi vypadla z kapsy pětidolarovka, oběhová bankovka.

Všiml jsem si, že čím dál víc mluvím sám se sebou. Nebo se stínem.

Dřív jsem myslel, že je vše v pořádku, když polohlasem jdu neosvětlenou uličkou a mumlám ano, madam, jistě madam, cokoliv si ráčíte, přát, madam, uvážíme-li, že trh s ojetinami se propadl... atd., ale už jsem dost starý, abych věděl, že něco není v pořádku. Asi jsem vážně těžce duševně narušený! Všecko nasvědčuje schizofrenii, která se vrátila po letech a zasáhla mě ještě citelněji - jenže tentokrát ji budu muset absolvovat bez léků, bez podpůrných řečí i bez jakékoliv pomoci odborníků.

Stala se ze mě monologická nánoska!

Mluvím sám se sebou, aniž bych chtěl!

Probírám výsledky zápasů v kanadsko-americké enejdžel. S kým jiným než s pravým hokejistou. Patrick Kane se na každém nároží opaluje u hydrantu. Prostě svítí z pomalované zdi nebo se leskne na reklamní ceduli.

A my tady pobíráme důchod dva tisíce korun ročně. Kane si může znásilňovat mladé krásky a my musíme vyplňovat daňová přiznání?
Co se u všech čertu v tomhle dánském světě děje? Kde je jakási rovnováha? Ví někdo? Jestli ne, tak zas si dejte zpátečku a holá do peřin. Kdybych mohl usnout, spal bych s vámi. Jenže nic nejde, jak si představujeme, zvlášť ne spaní s blogerkami. Nejvíc jsem chtěl Taťánu, nebo jak se jmenuje, ale zrušila blog. Pak jsem zapracoval na její ségře, která nedávno složila zkoušky na fakultu tropického zemědělství, ale odmítla mě, protože nejsem černý...

No nic, neházím flintu do žita, budu zkoušet dále. Snad se na háček chytne - aspoň jedna, kéž by jedna se chytla, pak bych mohl říci, že jsem měl už dvě - a dvě ženy v životě, to je víc, než by si leckterý muž snad přál.

Kafé a BeBe Dobré ráno

Kde se udály větší, ach, rci, hade spravedlnosti, vetší blbosti a pošetilosti hodné bláznů než u soucitných?
Kdo způsobil víc utrpení na světě než ti, kteří byli zaslepeni soucitem?!

Snad jen Dáda Patrasová ve své plebejské masce samaritánky a pečovatelky o handicapované děti.

Nebo Usama, který vypadá jako Obama. Osama - Obama, jen zapoměníte v anglickém jazyce písmenko a dostanete se k jádru pudla. Nedávno fanoušci a tvůrci konspiračních teorií vytvořili video, ve kterém porovnávali jejich xichty. Vyšlo z toho, že Usáma je převlečený Obama, stejné oči, obočí, ústa a uši, prý. Kdo chce vidět, vidí. Nikdo se neobětuje nadarmo a i bůh má své peklo, tím jest jeho nenávist k lidem.

Až Obamovi zbělají vlasy a ani maskéři ho nepřipraví před kamery, půjdu a sednu si na kameni u hezkého jezera, budu chvíli koukat tiše do dálky - uvidím na točité víry vodníků a pleskání vlnek o břeh a na zpěv/hněv ptáků v korunách stromků. A pak hupsnu s tím kamenem přivázaným k rukám, nohám, kdovíčemu ještě do hlubiny a bude.

Naštěstí se nemusí obávat o pokles popularity alespoň u voličů; je to první černoch, který se po dlouhé době dostal do čela propagandy. Nedychtí již dávno po štěstí, dychtí po svém díle - které je mimořádně obsažné.

A taky se na něj, bohužel pro nás, lepí smůla. Vede se mu jako všem plodům, které dozrávají příliš zbytečně. Skončí na kompostu, když ještě dnes nebo přinejhorším do měsíce nevyleze na nějakou vysokou horu... Bude zapomenut jako knedlík v břiše odporného prasete, které se vyspalo na zabijačku a nyní podřimuje a chrochtá - netěší se vůbec na nožík.

Občas tak nenápadně nakukuju na stránku, která je věnována brutálním popravám, nehodám, různým válečným zraněním a mrzačení. Kaotic se sluje. Jelikož jsem sám od přírody tak trochu chaotická bytost, povahou anorganická a víceméně neživá, směju se nabídce jejich videí, ačkoliv co tam za zvěrstva vidět málem se není čemu smát. Od upalování zaživa po napíchování na hroty kombajnu, od stahování z kůže tažením po asfaltu po vyhřezlé, vystřelené, vybuchlé mozky, to vše možno shlédnout zcela nepokrytě na straně, která se nebesky ztrácí v azuru podobných.

Vůbec jsem neměl v úmyslu se tady zastavovat. Teď čekám za znamení, abych se šel vylít z podoby. Ale nebojte se, dámy, stále nezanikám, pořád bude stuprum svítit jako večernice na večerní obloze, jak je mu souzeno. Čekám jako ten, kdo se trpělivosti odnaučil, protože již ani netrpí.

Jsem popravován časem.

Těhoten únavou.

A mám rád všecko sladké, když mě neštve a netísní, když mi nechává pokdy k zlomyslnostem a šprýmům.

Taky si už brzy ulovím na grilu mňamku. Pokud dřív nezezelenám z té odporné trávy, kterou tu kouří.

Jaká náhoda, že chodím do baru, kde jsou všichni bývalí trestanci a všechny bývalé štětky!

Zmrskám je dnes v noci metlou boží! Tak se jmenuje jeden drink.

Nebo vlastně ne, nejmenuje. Jmenuje se v překladu jen metla.

Jak vzdálené je asi to, co je tak vzdálené? Dále než světelný rok? Kde se schází vichrové k rozvětří? Vrhají z bažin do nížin blyskotavý smích?! Nebo jen výkřik úzkosti, děti? To už je na vás, já jdu obkreslit zeměkouli bublifukem.

Mrdentýn

Letošního Valoše věnuji vlhké mušličce, protože i když je určitě nesnáší, toho mého by přece neodmítla, chi chi.

A berušce Cítě dávám dvojitou pusu za citlivost.

Tak to by bylo. Nemůžu se moc ztřískat. Robota volá polnicí. Jásot nicméně určitě zažiju, to až mi do baru přijdou ty polsko-americké krasotinky. Nejvíc zbožňuji dvaadvacetiletou Catie, akorát je už vdaná, co naplat, nevypadá, že by příliš holdovala nevěrám. Tak dostane jen vyrobenou kartičku s Burnsovými verši:

Till a' the seas gang dry, my dear,

And the rocks melt wi' the sun;

I will love thee still, my dear,

While the sands o' life shall run.

A další dostanou nějaké vtípky, riddles nebo Kiřiny příběhy o Čističi!

Přepíšu jim ho třeba takhle:

až nad vyschlými koryty řek

slunce bude žhavě plát

až uplyne světa věk

budu milovat tě stále

budu tě milovat napořád

hrdě políbím ti vlas

chce se mi tě mít zas

tak sundej ty své spodničky

přines piva z ledničky

jednu za ucho schytáš,

druhou na bradu slízneš

další se možná vyhneš,

čtvrtou dostaneš zas.

byla to Lucky slabina

chodit zanášet do mlýna,

když její manžel spal,

milec kundu jí cpal

už pro její dobrý pocit

neměl bych ji tak moc kosit

snad měla by mít víc prostoru

kupovat rumy v dragstóru

jémináčku, pán průvodčí

naježil zhurta obočí,

uviděl scénu pícháné,

milence v kupéčku nadrané

jsme zajedno s Larry Flintem,

klušeme si k soudu sprintem,

tam už se od novin třesou,

jak děvku do článku vnesou

proč se na letního dne sklonku,

nepáří dvojice v ústraní,

nepojí roštěné v medailonku,

proč ne, kolegové nestranní?

šlapej v ní na plyn,

kaprále od šuku,

zbyde z ní jen splín,

lepší než užít ruku.

jsou teď velice štastni,

na vše dva a ratolest;

kam již nedosáhla lest,

přived je nápad vlastní.

prohodí k němu v sále:

"to je člověk, jehož si vážím,

vždy přežil, když měl namále

a zvolil si smát se nadále."

Pán šílenství

Čtvrtý díl The Magicians je pecka.

Jinak jsem ještě měl na sluchadlech Beethovenův houslovej koncert a Stevieho Wondera.

Fucking psycho kombinace!

I Just Called To Say I Love You.

Zítra Valentýn!

Ale tak si naťukáme kydy.
Věřím v peklo, v odevzdanost prokletých.

Dolehnou-li na mě milostná hnutí, míním, že sama příroda se zamilovala.

Z celého srdce mám rád chudé duchem, protože též málo vím a učení mi nejde k duhu. Bráním se poznávání.

Pokud teda nejde o mladé ženušky.

Ty poznávám docela rád, zvláštním přístupem.

A dozvím se tak věci mezi nebem a zemí, o nichž se ostatním jen zdává.

A zvlášť se dozvím o věcech nad nebem.

Jindy, když jsem tažen k říší mračen, kdy se nabažuji všeho nedokonalého, co mě míjí, a když obracím zrak dovnitř, je to, jako bych zíral do dalekých dálek červivými děrami.

Jsem odedávna. A od nedávna.

Nedokážu odmítnout lidi. I když jsou mi vesměs mělkými moři, příliš hluboko jimi žiji. A tak můj cit klesá až k dnu dnoucímu.

Za ten svůj děsivý život jsem poznal něco rozkoše, něco nudy a šustění vášnivých tónů, něco brnkání harfy do centrálního laloku. Zůstal jsem zprostředkovatel nevyslovitelného; když vrhám síť do jinačích pacifiků, vylovím pokaždé místo ryby hlavu zjizveného, starého, opilého boha. Tak si představuji, že mě perspektiva života ztrestá. Nechá hladovícího, trpícího naživu jako memento toho nejhorší, co kdy kráčelo planetou. Daruje mi věčnou smrt zaživa. Ironicky dar, který mě nemá usmrtit, neboť je darován ex post post mortem.

Dívám se příliš vzdorně do osudu. Příliš mi chybí.

A tady se již brzy zalknu pískem své duše. Jestli mě ďábel nezachrání, tak tady umřu.

Čím je pávu jeho nádherný chvost? Pouhou ješitností.

V největším zděšení jsem ve vizi, halucinaci, říkejte tomu, jak chcete, viděl stát na palubě kapitána a ošklivého kormidelníka. Poznal jsem, jak ošklivec miluje, jak miluje lid, rovným dílem je pospolu láska i ostych, toho ošlehaného kapitána. Hleďme, nepoletí do pekel alespoň. Tam odlétá jen skutečná touha.

Jiný sen, nějaká čarodějnice, noc v lese, jen ohnivý pes u jejích nohou svítí rudě. V hloubi oněch psích očí plá odlišně zbarvený ohníček starostí. Zas zmrvila lektvar lásky, říkají ty oči. Snad nikdy mě neudělá správně. Ááááááááaách, tak bych řval. Jen ten zatrachtilý čumák špatně chytá výšky.

Kritické však nejsou naše hlasité, pouze ty tiché hodiny. Ba nejtišší.

Ležet v bahně a nezvednout se, to není nezdvořilost, nýbrž zhovadilost. Kdo se nezvedne a není vzrostlý do živoucí krásy, ať mi ani nechodí na oči. Kdo nepovstane s rysy božštějšími a svým utrpením nesvádí, kdo nakonec neděkuje, že jste ho zvrátili, ten jako by ani nebyl hoden požehnaní života.

Pamatuji se, jak spolužák ze základky mi jednou napsal: Nechci umřít...ale ani žít. Bylo nám tak třináct a mě to trochu vyděsilo. A pak si prostě jednoho dne tak zčistajasna odskočil pod vlak. Měl takový truchlivý pohled ke konci. Možná i zlý.

Nicméně padal na něj oheň, prášilo se na něj jak z popela. Byl určitě zajímavý. Když jsem řekl, že je něco jedno, odsekl: jedno je kolco u trakaře. Mám to v tom vychlastaném mozku vyryté jak runy do kamene. Většinou ani nevím, co jsem měl ten který den k obědu. Podobná prohlášení si ale pamatuji bezpečně, stejně jako místa, kde se udála, ty situace a ti lidé nikdy, zdá se, nezmizí.

Akutní radiační syndrom

Pohoda! Viva la muerte!

další moje báseň se bude jmenovat nevidim

protože fakt přestávám

vidět

a další bude o hovně

o lásce

a zas o chlápkovi který koupil své buchtě z lásky marcipánové srdce

nemusím připomínat že se

rozešli protože ji prorůstal moudrák

a ona mu nemohla kouřit

v takové době žijeme

vážení a milí

zaplaťte si rozvoz pizzy

a zjistíte s podivem

že přijede nemytý ukrajinec

a pohrozí smrtí

jestli mu nedáte

kvalitní sex

nejlepší je

že už nevidím

všecko co se píše

píše slepec

Sešitky jedné letní lásky

Šiška. Franta Šiška, tak se jmenoval můl spolužák ze základky. Spolu jsme podnikali nejrůznější hrdinské skutky, např. balili těhotnou učitelku češtiny, práskali petardy přímo ve výuce, nebo dali kapříkovi si zaplavat na dámské záchodě. Když přišla první namalovaná třináctka, vyjekla vidouc jakéhosi goualda... A jaké bylo naše překvapení, když vzala nohy na ramena a utíkala s pláčem ke školníkovi, opilému do poloidiotského úsměvu. Co se dělo za zavřenými dveřmi, neptejte se, protože nepovím.

Nebo víte vy vůbec, že na hajzlu nejspíš někteří (nebo všichni) z vás vykonávají potřebu zlým způsobem? Aby se uvolnilo tlusté střevo zcela beze zbytku, je potřeba dřepět. Ne sedět jak dragoun při pokeru. Proto si vždycky dávejte před sebe nějaký podstavec pod nohy, kterým se dostanete do správné polohy (35 stupňů ty nožky od těla). Nebo aspoň konečník se tam dostane. Pánevní dno se uvolní a i holky budou mít hezčí spodky. Dosáhnout nejlepších výsledků je možné jen tehdy, budete-li poctivě trénovat, třeba už počínaje dneškem.

Bestiář dal zahubit své tři vrány, hřadující do mrtva na černých, jakoby pavoučích větvích. Zmrazil je pohledem baziliška, který se mu vymkl v oku za pouhé tři oběhy světla napříč republikou. Spálil je na uhel mrazivým vichrem zhmotněným myšlenkou a pak je ošukal nápadem. Trochu si předřel žaluda, protože vystaven ledovému prostředí pomalu, ale jistě červenal a chuchvalce nažhavených jisker od něj lítaly napravo nalevo. Předřel se jednoduše, Bestiář už není, co býval, zamlada by si jistě zatrkal s větší chutí. Jenže to by nesměl potkat rajcovní skříň a dopravní značku. Obě přefikl, skříň na zahradě a značku v podchodě. Obě byly na nesprávném místě. Pravda, značka byla blíž a víc svolná. To však našeho šulinka nezastavilo, aby je nepřipravil o čtyři minuty jejich života. Bez diskuse je prohnal.

Pak šel na letiště a tam už ležela turbína. Nejlepší šukačka jeho patetického života. Jen si to představte, oblohu křižují chemtrails, rotory a motory nákladních letadel se předhánějí v túrování. Křik poslední turbíny přehluší túrování studeného motoru. To už je skoro zakázané takhle šukat. Nicméně někomu je dáno a Bestiář využil poslední špetky svých chabých sil, aby ukázal, na čím písečku si vlastně všichni stávají bábovičky. Těžko překonat někoho, kdo má víc zářezů než Rumcajs před slibem.

Návrh sanace krovu kostela z bitvy u Moháče

Když jsem pobýval za zdmi alkoholické léčebny v Dobré vodě, neustále jsem přemítal o tom, proč kostel naproti, poutní kostel Panny Marie utěšitelky, zdobí tak nechutně sešlá fasáda. Stál tam už tři sta let, takže zub času měl příležitost se na vzezření místa podepsat. Jako stavební památka si ale zasluhoval trochu více péče.

Bylo jasně vidět, že ty omítky se překrývají neladícím dojmem. Nejenže silikátové nátěry nemůžete ani v opilosti kombinovat s vápennými barvami, což ví každé malé děcko, ale musíte se zároveň ujistit, že natíráte nejdříve tvrdý materiál a pak stále měkčí do pozvolného vytrácení a změknutí. Poslední vrstvy prostě musí být jak miminčina prdýlka. To se ale natěrači nepřesvědčili. Protože jsem jasně viděl i z té dálky, že stará omítka je naházená halabala a bez natěračského citu!

Takže když už padesát let od poslední "rekonstrukce" stále vidíte oprýskané a olupující se místa, divíte se, kdo že vlastně chrání památky a proč už dávno nedostal padáka na minutu!

Neberte mě vážně. Každý spíš ví, že čím chatrněji a nemocněji stavby vypadají, tím víc bychom si jich měly vážit, protože se na nich vyřádili vlivy - povětrnostní a třeba i nepřátelské, ony přesto vydržely. Proto nedokážu pochopit, že ten kostel přetřeli. Vypadá teď úplně nepatřičně - jako sedlák s chytrou tváří. Něco tak neslýchaného jsem ještě neslyšel, aby natírali památný kostel utěšitelky, který stojí přímo naproti blázince. Nejhorší je, že jsem musel být svědkem té proměny z nehezkého na líbivý! Z nedůstojného na impozantní, z šopy na kůlničku pomalovaných hoven!

Popelářův důchod

Konečně mám den dva k dobru, tak se trochu zprasím a s prasečinkami vytasím.

Jdou na mě mrákoty,

mám v piči kokoty,

ještě jedno pivo

a bude mi blivo!

Tak zazpívej mi, holka,

ať ti koza z tílka kouká,

nedej se moc, prosím tě, prosit,

jinak budeš ortézy nosit.

Jediná schůdná cesta domů

vede okolo bludištákova dungeonu

v temném hvozdě,

na jehož okraji se prostírá

džungle lepkavých hoven.

(Mineš Strom Zla a ochočíš si neandrtálskou opici)

Přejdeš tu oblast a jsi za vodou. Pak už půjdeš za nosem, za Polárkou

Ve starověkém Římě existoval člověk/úřad, který se nazýval promnestrion. Byl to vlastně takový dohazovač sňatků. Vyjednavač a pracháč v jedné osobě. Zasazoval se o uhlazení nepříjemných situací tím, že obě strany přesvědčil, aby se dohodly na něčem výhodném - obvykle to bývaly mocenské sňatky. Čímž si vysloužil finanční ohodnocení hodné krále.

Když se podíváme, kdo by mohl zastávat funkci promnestriona dnes, zjistíme , že na tuto práci se hodí akorát pan Sobotka.

Vesele si tančím dál na vlnách kamikaze

V jizbě, kterou už dříve sužoval bol, se rozhostilo nejtrpčí zoufalství, jež jen lidské srdce může tísniti.

Podobnými větami se to jen hemží v motivačních časopisech. A my máme proč se smát. Včera jsem se smál na Super bowlu. Neskutečně to prožívají. Přitom jde jen o čutálisty. Nicméně šou skvělá. Tolik reklam. Maratón přímo.

Miláček

Všichni lidé jsou průměrní, protože jejich duch, jejich mozek

se pohybuje mezi dvěma zdmi - peníze a kariéra.

Když stoupáte nahoru, cítíte se šťastný. Ale jakmile jste nahoře,

najednou vidíte cestu dolů a konec - smrt.

Doufáte v tolik věcí, které stejně nikdy nepřijdou.

Co očekáváte? Lásku? Ještě pár polibků a budete impotentní.

A co dál? Peníze? A na co? Abyste si nacpali břicha a ztloustli?

A co ještě? Slávu? A k čemu vám je, když ji nemůžete zúročit

láskou?

Zbývá ještě něco?

Ano, smrt.

Pořád ta smrt jako závěr.

Utrpení bylo nesnesitelné, Guy se chtěl zastřelit, ale sluha

František mu vyndal z pistole náboje. Maupassant si tedy

v zoufalství prořízl hrdlo. Jenže rána nebyla dost hluboká.

S výkřiky

"Já jsem Syn Boží. Moje matka spala s Kristem."

byl

odvezen ve svěrací kazajce do ústavu. Agónie byla prodloužena

o osmnáct měsíců. Jaký krutý protiklad ke smrti, kterou si

vysnil:

"Někdy se mi stává, že mám tento živý sen: ležím

na zádech v písku u moře. Najednou cítím, jak sklouzávám

a sklouzávám. V tom okamžiku mě přikryje vlna, pak druhá

a ještě další. A já stále pomalu sklouzávám... Cítím, že

odcházím do neprozkoumaných hlubin. Světlo nade mnou je

modré, zlatě pruhované. Tak bych chtěl umřít."

Vlezdoprdelka

Vyjebu dírku všem opilým Amerikánkám! Říkají si o to.

Čím dál tím víc si všímám dětí, které využívají tátobanky. Tady je nepsaným pravidlem, že když si chtějí dopřát trochu potěšení, sklouznou pohledem po tatínkově rozzářené tváře a poprosí ji, aby jim přispěla.

Asi je pořád lepší otevřeně se hlásit k těžení z karet než být finančně nevěrný!

Protože za zády kupovat si šaty nebo automobil, to dělají dneska málem všichni.

Taky jsem zahlédl takovou cácorku, čtyřicet kilo i s postelí, měl jsem strach, že by jí vítr odfoukl. Vesele si kouřila.

Drobné dívky skýtají podivuhodné taje. Ale i pořádné krve a mlíka jsou tajemné jak hrady. Takže vlastně dál nic nevíme... o dívkách.

Držgrešle

Otázka zní, či je větší držgrešle Skrblík nebo Hamoun. Oba mají svá maxima.

Jiná otázka zní, jestli je se sebou spokojený takový Kuba Dařbuján. Uzavíráním smluv na způsob Fausta totiž většinou člověk přijde, přes všechny dočasné výhody, k újmě.

Potřetí ženat

Tři dívky jedoucí v autě a řidička píšící textovou zprávu, tak vypadá začátek čtyřminutového videa, jehož oficiální verzi zhlédlo na internetu bezmála 1,6 miliónu lidí. Reálné číslo je však daleko vyšší, jelikož mnoho lidí si jej umístilo na své internetové stránky. Oficiální video na serveru Youtube dokonce vyžaduje od uživatele potvrzení, že je plnoletý.

Nehoda způsobená psaním textové zprávy je nasnímána velmi detailně. Asi nejtragičtěji působí moment, kdy se po jednom z nárazů téměř do ticha ozve křupnutí a jedna z dívek zůstane se zlomeným vazem již navždy nehybně ležet.

Vrtule

VZÝVÁNÍ V ZÍVÁNÍ

Ozónová hořlavino, tavící kov zoufalství ve sklepení srdcí, zápalná pumo krásy, vrhaná po okoralé zemi v básníkovy lásky dostřelu, islandský gejzíre, chrlící oheň s lávou z ledovcových kráterů páně Závadovi mi připomnělo, že v Madáji se hladoví. Je to tak, přátelé. Čtyřicet tisíc lidí má problém se dostat k ledničce a opékat si špekáčky.

Děti, co je napadne vyrazit si utrhnout kořínky nebo dojít k barevné kytičce u lese, vyhodí do vzduchu mina a rozpráší jejich oudy po celé pěšině.

Je to brutální jak série Mortal Combatu. I ostatní, kteří jen opatrně zabíjejí své pejsky a kočičky, aby je zpracovali a snědli, na tom nejsou o mnoho lépe. Ze starců se stávají žijící lebky vyhřezlých vrásek s těly, které nelze nenazývat pravým jménem - uschlými.

Ženy - připjatá růže na zvadlé pni. Pro mě už nejsou ženské, protože stuprum hledí jen na uspořádání estrogenu, a nedostatek jídla odebírá tolik potřebný hormon. Ale jsou to ženské pro své muže, pro děti, pro svět zvědavých objektivů, a tak jim přejme, aby je přestali ostřelovači decimovat a aby humanitární pomoc dorazila ve větším počtu. Srdíčka do těžkého kraje.

Vichr

Tvrdý je nášš chléb, ó zemì, dásním v ústech nebes? V žžírné půdě sypčí nad mouku a jemnějšší nežž květný pel tvrdě občas zaskřípe balvan v trávě zarostlý.

Tvrdší nad magnétis líthos, nad kámen s magnetickou silou přisávající se k zoubkům řetězové pily, konájící zhoubu dlouhověké borovice osinaté. No, protože jsem viděl jako adolescent soutěž v kácení stromů. Jak si stoupají na vyřezané stupátka, když jdou výš ke korunce. Strašně negativně mě ta spoušť ovlivnila. Odteď se bojím jak různých troudnatců nebo chorošů, co z nich rostou, případně i samých odstrašujících nahých letorostů, tak i zvuku padající břízy. Jak sviští o překot. Neustálý pád nekrotického jasanu do mechu. Bléééééééé.