VZÝVÁNÍ V ZÍVÁNÍ
Ozónová hořlavino, tavící kov zoufalství ve sklepení srdcí, zápalná pumo krásy, vrhaná po okoralé zemi v básníkovy lásky dostřelu, islandský gejzíre, chrlící oheň s lávou z ledovcových kráterů páně Závadovi mi připomnělo, že v Madáji se hladoví. Je to tak, přátelé. Čtyřicet tisíc lidí má problém se dostat k ledničce a opékat si špekáčky.
Děti, co je napadne vyrazit si utrhnout kořínky nebo dojít k barevné kytičce u lese, vyhodí do vzduchu mina a rozpráší jejich oudy po celé pěšině.
Je to brutální jak série Mortal Combatu. I ostatní, kteří jen opatrně zabíjejí své pejsky a kočičky, aby je zpracovali a snědli, na tom nejsou o mnoho lépe. Ze starců se stávají žijící lebky vyhřezlých vrásek s těly, které nelze nenazývat pravým jménem - uschlými.
Ženy - připjatá růže na zvadlé pni. Pro mě už nejsou ženské, protože stuprum hledí jen na uspořádání estrogenu, a nedostatek jídla odebírá tolik potřebný hormon. Ale jsou to ženské pro své muže, pro děti, pro svět zvědavých objektivů, a tak jim přejme, aby je přestali ostřelovači decimovat a aby humanitární pomoc dorazila ve větším počtu. Srdíčka do těžkého kraje.
Žádné komentáře:
Okomentovat