Někdejší růže je tu už jen co jméno

Pero
si cada día,
cada hora
sientes que a mí estás destinada
con dulzura implacable.

Takové nesmiřitelné předurčení vane z každým dnem i hodinou vane z manuskriptů zeleným inkoustem naděje napsaných miláčkem národa P. Nerudou.

Není náhodou, že mu imr vére hrabou odkazem a hledají, jaký silný blud potíral a za jakou neplodnou, vyschlou pravdu bojoval.

Dneska leží před námi každý pták oškubán.

Umřel teď dokonce Umberto.

Vždycky jsme říkali, že jediný důvod, proč tak dlouho pobýval mezi živými, je ten, aby dokázal, že se vývoj ubírá, jak naznačil, nejistým směrem.

Však se zeptejte, proč lidé žijou. Nikdo neví. Proč ženy rodí? Nerodí proto, že je to baví. Ale někdo to dělat musí, ne?

Kdo je opravdu mocný, může si za určitých okolností dovolit být hodný. Většina lidí však podléhá tlaku, který na ně vyvíjí stupidita všednodennosti. Není tedy divu, že kolem rostou obchoďáky jak houby po dešti. Zanikají parky, pískoviště a jejich místo spontánně infiltrují banky a pojišťovny. Je něco divoce barbarského v nápadu přivést na současný svět nezkažené děcko, tabulku rasu svědomí.

Kdo takhle obkrožuje myšlenku na zmnožení, tančí po zaneseném ledě.

Lépe stát připraven k letu, vysoko jak morový sloup v Litoveli. S těmi sedmi patrony...sv. Roch vypadá bojovně.

Hnul mi žlučí. Byl jsem bezmála hotov mu uštědřit políček. Jenže přispěchala černobrvá milka, s havraními vlasy a naříkala, že její milý se pouze učí být dosti uctivý. Je v cizím kraji a nerad by si způsoboval nepříjemnosti.

Tak jsem mu zachoval tvář a pil dál - do bezvědomí.

Zvedni srdéčko do výše, nunc est bibendum, než číši zatratíš v družném hovoru.

Líbilo se mi, jak uprchlíci z Norska dělali kázeňské přestupky, tak je vyslaly do Ruska, tam šli na diskotéku, obtěžovali holky, tak jim Rusáci natloukli budky, přijela policie, znova je zpražili a pak je s velkou ostudou deportovali zpátky do Norvégie.

Nedá se říct, že všude platí stejná svoboda počínání jako u Syričíků.