Napíná sluch

Co přinesl den?

Katrina, ten hurikán, má sestru. Přehnala se přes cípek jižního pobřeží a nyní odpočívá v Puerto Cabello. Lidi tam stojí fronty na potraviny, zrovna jako u nás za rudé hvězdy.

Byl jsem se podívat do amerického baru. Mají tam dobré ceny, hostesky celkem v poho. Akorát se moc smějí ústy a málo očima, takovým říkám oživlé mrtvoly!

Popil jsem, cestou nazpět se dostávám do ráže, jak už se stává a nakopnu do popelnice, která se z druhého konce vysype na chodník. Všecken ten odpad, narušování veřejného klidu a roztoužené pohledy mamin z balkónů mi připadají neobyčejně přitažlivé. Někdy lituji, že jsem se nenarodil jako Pavarotti, protože ve chvílích, jako je tato (pyžamová mamina kouří cigaretu a usmívá se z pavlače), bych rozhodně nepohrdl árií.

Nevypadávám z cyklu.

Akorát už jsem starý, cítím, jak můj organismus přesluhuje. Potřebuje najít odpočinutí od všech těch elektrických sloupů a zednických lžící. Už se necítím štukatérem. Taková kancelářská krysa, tou bych byl rád.

Raduji se z každé mince, kterou naleznu.

Tentokrát se poštěstilo, bezďákovi vypadla z kapsy pětidolarovka, oběhová bankovka.

Všiml jsem si, že čím dál víc mluvím sám se sebou. Nebo se stínem.

Dřív jsem myslel, že je vše v pořádku, když polohlasem jdu neosvětlenou uličkou a mumlám ano, madam, jistě madam, cokoliv si ráčíte, přát, madam, uvážíme-li, že trh s ojetinami se propadl... atd., ale už jsem dost starý, abych věděl, že něco není v pořádku. Asi jsem vážně těžce duševně narušený! Všecko nasvědčuje schizofrenii, která se vrátila po letech a zasáhla mě ještě citelněji - jenže tentokrát ji budu muset absolvovat bez léků, bez podpůrných řečí i bez jakékoliv pomoci odborníků.

Stala se ze mě monologická nánoska!

Mluvím sám se sebou, aniž bych chtěl!

Probírám výsledky zápasů v kanadsko-americké enejdžel. S kým jiným než s pravým hokejistou. Patrick Kane se na každém nároží opaluje u hydrantu. Prostě svítí z pomalované zdi nebo se leskne na reklamní ceduli.

A my tady pobíráme důchod dva tisíce korun ročně. Kane si může znásilňovat mladé krásky a my musíme vyplňovat daňová přiznání?
Co se u všech čertu v tomhle dánském světě děje? Kde je jakási rovnováha? Ví někdo? Jestli ne, tak zas si dejte zpátečku a holá do peřin. Kdybych mohl usnout, spal bych s vámi. Jenže nic nejde, jak si představujeme, zvlášť ne spaní s blogerkami. Nejvíc jsem chtěl Taťánu, nebo jak se jmenuje, ale zrušila blog. Pak jsem zapracoval na její ségře, která nedávno složila zkoušky na fakultu tropického zemědělství, ale odmítla mě, protože nejsem černý...

No nic, neházím flintu do žita, budu zkoušet dále. Snad se na háček chytne - aspoň jedna, kéž by jedna se chytla, pak bych mohl říci, že jsem měl už dvě - a dvě ženy v životě, to je víc, než by si leckterý muž snad přál.