Když mi bylo šestnáct, trpěl jsem pochybnostmi (neodůvodněnými samozřejmě) o svých tělesných proporcích. Zdálo se mi, že mýtus ideálu krásy se mi obloukem výhýbá. Všichni mí spolužáci měřili skoro dva metry a vážili dobrý metrák, kdežto já, samá kost, nafialovělá kůže a vzrůstem trpaslík s jaksepatří hrbatými zády, jsem ještě pořádně neuzvedl ani batoh s učebnicemi. Myslel jsem si, že důvodem mého početí bylo, aby se mi (ti druzí, peklo) smáli, jaký jsem Pinokio a Quasimodo. Děvčata si o mě ani kola o přestávce neopřela a o mém nikdy mutací nepřešlém hlase se šířily drby, že mě coby batole v porodnici vykleštili. Navíc jsem trpěl poruchami příjmu potravy. Co vám budu povídat, nebylo to vůbec lehké období. Chodíval jsem tehdy do školy přes věčně rozorané pole, táhnoucí se k nedohlednu, kobylky luční se mi jako smůla lepily na paty a včelky medonosné bzučely monotónně kol uší. Měl jsem toho akorát dost, znechucen, panic, slabý, bez konfese, stěnu pokoje pokrytou citáty z memoárů Charlese Dickense. Právě toho dne, kdy svítilo teplé říjnové slunce a matka se válela v předsíni s rozbitou sanicí, jsem se rozhodl, že to vemu za studiem zkratkou. Probral jsem matku vylitím na ni džberu vlažné vody. Dál to musela zvládnout sama - škola totiž volala.
Vyběhl jsem jaře do teplého dne za svitu jasného hyperborejského slunce, pamatuji si, že jsem měl rozvázané obě tkaničky na růžových converskách, ale jak jsem vyběhl přes práh, zapletené nohy převzaly vládu nad tělem a já praštil s sebou o zem. Zvedl jsem se po dobré půlminutě, co mě pustila křeč a zasmál se vítězně. Jako se v oselském fjordu chytají na trojháčky mníci, připomínající trochu alobal lisovaný za studena, chytal jsem tenkrát sluneční třpyt na bledou pokožku a říkal si: ach, jak jsi sladký, živote, a ty, človíčku, nejvyšší formo nesnáze, poslední stadium pokroku, biješ se jako lev za trochu té radosti, lacinou čínskou večeři v byfé, v jemných nebo nitrilových rukavicích usmrcuješ kusy pod tebou, žebráš za spočinutí v náruči blízké dálnému souznění, kloužeš po šikmé ploše nálad, provazochodče gilotin bez provazu, přesto stále dýcháš a mluvíš a jednáš, tepnami ti koluje vinná krev syna či smilná dcery, příslušný nářku halíš se v blud zvyku, učiněný výtvore matky přírody, říkal jsem si, je ti konec zde a právě zde, v úzku. Ach, prostě jsem si prozpěvoval Už koníček pádí a ani jsem si neuvědomil, že jsem místo cesty bukovým hájkem, jak jsem si našel na google mapách, odbočil k olším, lískám a podobným hrůzostrašným stromům, které tvořily roztodivný celek svým nahodilým uspořádáním, tu v úžlabině, jindy rozsetými po vršku, zkrátka na cestu nesoucí punc něčeho škaredého. Ten pocit není nic příjemného, dočasně se stát vězněm v zemi nezemi, v křivém teritoriu. Dokonce jsem našel ostatky mrtvé veverky vedle roztrhaných kalhotech pohozených do křoví.
Ještě trochu jsem klouzal jako závodník SIC Racing teamu po nafouklých výmolech jehličí, když jsem si všiml ošklivého psa bojového plemene, který se mi nechutně zjevil na okraji perspektivy, vyrostlého jakoby z lesní půdy. Navíc mu jela pusa šejdrem, štěkal opravdu napjatě a vypadal, že se chvílemi dáví nebo co, tekly mu sliny, a vlastně se zdálo, že ho drží jen neviditelný řetěz z jetele nebo něčeho. Návykového. Třicet stop, ne víc. Obrátil jsem se nenápadně k odchodu, když tu zakřičel čísi hlas a já se bezděčně octl v pozoru jak stráž na Lánském zámku.
Stačila pikosekunda a prozření na sebe nenechalo čekat. Byl to onen chlípný dědek, bývalý traktorista v JZD, který na mě volal tím svým vypitým (a bohužel i vykouřeným) hlasem ubožáka.
Pustil psa, představte si mé zděšení, pak se cívka děje odvíjela jakoby v němém filmu.
Kousal mě trhaje kalhory v cáry do nohou asi jako pětiměsíční štěně, o kterém by zkušený pejskař řekl, že je zanedbané, zakopl jsem v hrůze o spadlou větev, udeřil hlavou do kamene... klasika - starý traktorista mě pak v bezvědomí znásilnil. Když jsem se po bůhvíkolika minutách probral z bezvědomí, ulpěla na mém potrhaném oblečení známá bílá hmota z milostných scén. Bila do očí její lepkavost, a proto jsem znovu omdlel.
Žádné komentáře:
Okomentovat