Pán šílenství

Čtvrtý díl The Magicians je pecka.

Jinak jsem ještě měl na sluchadlech Beethovenův houslovej koncert a Stevieho Wondera.

Fucking psycho kombinace!

I Just Called To Say I Love You.

Zítra Valentýn!

Ale tak si naťukáme kydy.
Věřím v peklo, v odevzdanost prokletých.

Dolehnou-li na mě milostná hnutí, míním, že sama příroda se zamilovala.

Z celého srdce mám rád chudé duchem, protože též málo vím a učení mi nejde k duhu. Bráním se poznávání.

Pokud teda nejde o mladé ženušky.

Ty poznávám docela rád, zvláštním přístupem.

A dozvím se tak věci mezi nebem a zemí, o nichž se ostatním jen zdává.

A zvlášť se dozvím o věcech nad nebem.

Jindy, když jsem tažen k říší mračen, kdy se nabažuji všeho nedokonalého, co mě míjí, a když obracím zrak dovnitř, je to, jako bych zíral do dalekých dálek červivými děrami.

Jsem odedávna. A od nedávna.

Nedokážu odmítnout lidi. I když jsou mi vesměs mělkými moři, příliš hluboko jimi žiji. A tak můj cit klesá až k dnu dnoucímu.

Za ten svůj děsivý život jsem poznal něco rozkoše, něco nudy a šustění vášnivých tónů, něco brnkání harfy do centrálního laloku. Zůstal jsem zprostředkovatel nevyslovitelného; když vrhám síť do jinačích pacifiků, vylovím pokaždé místo ryby hlavu zjizveného, starého, opilého boha. Tak si představuji, že mě perspektiva života ztrestá. Nechá hladovícího, trpícího naživu jako memento toho nejhorší, co kdy kráčelo planetou. Daruje mi věčnou smrt zaživa. Ironicky dar, který mě nemá usmrtit, neboť je darován ex post post mortem.

Dívám se příliš vzdorně do osudu. Příliš mi chybí.

A tady se již brzy zalknu pískem své duše. Jestli mě ďábel nezachrání, tak tady umřu.

Čím je pávu jeho nádherný chvost? Pouhou ješitností.

V největším zděšení jsem ve vizi, halucinaci, říkejte tomu, jak chcete, viděl stát na palubě kapitána a ošklivého kormidelníka. Poznal jsem, jak ošklivec miluje, jak miluje lid, rovným dílem je pospolu láska i ostych, toho ošlehaného kapitána. Hleďme, nepoletí do pekel alespoň. Tam odlétá jen skutečná touha.

Jiný sen, nějaká čarodějnice, noc v lese, jen ohnivý pes u jejích nohou svítí rudě. V hloubi oněch psích očí plá odlišně zbarvený ohníček starostí. Zas zmrvila lektvar lásky, říkají ty oči. Snad nikdy mě neudělá správně. Ááááááááaách, tak bych řval. Jen ten zatrachtilý čumák špatně chytá výšky.

Kritické však nejsou naše hlasité, pouze ty tiché hodiny. Ba nejtišší.

Ležet v bahně a nezvednout se, to není nezdvořilost, nýbrž zhovadilost. Kdo se nezvedne a není vzrostlý do živoucí krásy, ať mi ani nechodí na oči. Kdo nepovstane s rysy božštějšími a svým utrpením nesvádí, kdo nakonec neděkuje, že jste ho zvrátili, ten jako by ani nebyl hoden požehnaní života.

Pamatuji se, jak spolužák ze základky mi jednou napsal: Nechci umřít...ale ani žít. Bylo nám tak třináct a mě to trochu vyděsilo. A pak si prostě jednoho dne tak zčistajasna odskočil pod vlak. Měl takový truchlivý pohled ke konci. Možná i zlý.

Nicméně padal na něj oheň, prášilo se na něj jak z popela. Byl určitě zajímavý. Když jsem řekl, že je něco jedno, odsekl: jedno je kolco u trakaře. Mám to v tom vychlastaném mozku vyryté jak runy do kamene. Většinou ani nevím, co jsem měl ten který den k obědu. Podobná prohlášení si ale pamatuji bezpečně, stejně jako místa, kde se udála, ty situace a ti lidé nikdy, zdá se, nezmizí.