Všichni lidé jsou průměrní, protože jejich duch, jejich mozek
se pohybuje mezi dvěma zdmi - peníze a kariéra.
Když stoupáte nahoru, cítíte se šťastný. Ale jakmile jste nahoře,
najednou vidíte cestu dolů a konec - smrt.
Doufáte v tolik věcí, které stejně nikdy nepřijdou.
Co očekáváte? Lásku? Ještě pár polibků a budete impotentní.
A co dál? Peníze? A na co? Abyste si nacpali břicha a ztloustli?
A co ještě? Slávu? A k čemu vám je, když ji nemůžete zúročit
láskou?
Zbývá ještě něco?
Ano, smrt.
Pořád ta smrt jako závěr.
Utrpení bylo nesnesitelné, Guy se chtěl zastřelit, ale sluha
František mu vyndal z pistole náboje. Maupassant si tedy
v zoufalství prořízl hrdlo. Jenže rána nebyla dost hluboká.
S výkřiky
"Já jsem Syn Boží. Moje matka spala s Kristem."
byl
odvezen ve svěrací kazajce do ústavu. Agónie byla prodloužena
o osmnáct měsíců. Jaký krutý protiklad ke smrti, kterou si
vysnil:
"Někdy se mi stává, že mám tento živý sen: ležím
na zádech v písku u moře. Najednou cítím, jak sklouzávám
a sklouzávám. V tom okamžiku mě přikryje vlna, pak druhá
a ještě další. A já stále pomalu sklouzávám... Cítím, že
odcházím do neprozkoumaných hlubin. Světlo nade mnou je
modré, zlatě pruhované. Tak bych chtěl umřít."
Žádné komentáře:
Okomentovat