Když jsem pobýval za zdmi alkoholické léčebny v Dobré vodě, neustále jsem přemítal o tom, proč kostel naproti, poutní kostel Panny Marie utěšitelky, zdobí tak nechutně sešlá fasáda. Stál tam už tři sta let, takže zub času měl příležitost se na vzezření místa podepsat. Jako stavební památka si ale zasluhoval trochu více péče.
Bylo jasně vidět, že ty omítky se překrývají neladícím dojmem. Nejenže silikátové nátěry nemůžete ani v opilosti kombinovat s vápennými barvami, což ví každé malé děcko, ale musíte se zároveň ujistit, že natíráte nejdříve tvrdý materiál a pak stále měkčí do pozvolného vytrácení a změknutí. Poslední vrstvy prostě musí být jak miminčina prdýlka. To se ale natěrači nepřesvědčili. Protože jsem jasně viděl i z té dálky, že stará omítka je naházená halabala a bez natěračského citu!
Takže když už padesát let od poslední "rekonstrukce" stále vidíte oprýskané a olupující se místa, divíte se, kdo že vlastně chrání památky a proč už dávno nedostal padáka na minutu!
Neberte mě vážně. Každý spíš ví, že čím chatrněji a nemocněji stavby vypadají, tím víc bychom si jich měly vážit, protože se na nich vyřádili vlivy - povětrnostní a třeba i nepřátelské, ony přesto vydržely. Proto nedokážu pochopit, že ten kostel přetřeli. Vypadá teď úplně nepatřičně - jako sedlák s chytrou tváří. Něco tak neslýchaného jsem ještě neslyšel, aby natírali památný kostel utěšitelky, který stojí přímo naproti blázince. Nejhorší je, že jsem musel být svědkem té proměny z nehezkého na líbivý! Z nedůstojného na impozantní, z šopy na kůlničku pomalovaných hoven!
Žádné komentáře:
Okomentovat