Krtkova moudrost

Připozdívá se. Nebo se mi šeří před očima.

Ani náznak odporu.

Propil jsem se přes čáru.

Není hodiny ani dne,

kdy bych k sobě pouštěl návštěvníky.

Sedím tam jen nehnutě, přitahuju hrůzy jako knižní obálka bestselleru o templářích, a přemýšlím nad předešlým stavem.

Nad tím stavem, kdy jsem ještě měl vyrazit na cestu... kdy plán byl ujít posmrtelné ztuhlosti.

Kdy jsem měl jako správný vojevůdce dobývat když ne území nikoho, tedy alespoň logaritmy.
Přece jsem býval tak nadaný počtář. Uměl jsem zhotovit na počkání desetinných míst deset či dvanáct.

Bohužel jsem spadl do manéže, k produkci cirkusu.

Vším je vinen hermetický tlak chlastu. Trubky jsou zanesenější než anál muslimské bojovnice za ženská práva.

Zase mě kažřdá maličkost přemáhá.

Neohlížím se nazad, ale zbytečně mnoho posuzuji

smysly.
Příliš smyslný pro tenhle svět, kdy žádný strom neroste do nebe - jak by měl.

Jsem manufaktura bezcílných mánii. Vyznačuju se přízemní růžicí nálad.