Sotva den se rozbřesk

Bílé světlo se s námi loučí tak dovedně, že mu luna stojí v cestě. Každý pocel ohýbání se vyjadřuje napnutou strunkou pronikání. Světlo je s námi milióny let. Luna už třeba 2 342 982 roků, lucerna 194, louč 2011. Hladiny řek a toků, údolí, které se zaplňuje loupeživým hmyzem, tam všude se perlí a zrcadlí jasné či méně jasné působení záře.

Slunce si nasadí cvikr a dělá haura, ale jeho citlivost je v zásadě zdravá, nepodléhá výkyvům a sebepoškozování nahrazuje obětovou péčí o druhé. Stává se z něj pomalu ale jistě předchůdce cyklu. A taky vyvrácení hypotézy, že vše v pohybu, nemůže ze své cykličnosti vystoupit... Vykružením.

Světlo osvěcuje i pinie, které se volně staví do pozoru, ulepené smolou, nachystané zastínit poslední zbytky luk.

Zář jako sněť, na povrchu cizopasného béře se ke kořenům a jeho kořist, vysmažená, slaví prohru, aby drobně a útle sestavovala plán odvety.

Je v tom jakási snaha o baculatý přednes. Velký záhyb na zácloně zná odvrácenou stranu záření. To je, když se původně stolek s vystaveným zbožím odstrčí do kouta a v útvarech podobných smrti nechá se na základě autonomní smlouvy usychat. Přijímat, co si beru, jen pokud se brané neshlukuje do částeček otoku. Taková dýměj vzdoruje i polední záři říjnového slunce.

Už nevím, kdo se hlásí k památné větě: Dynamit je nečistou silou, vím však, že nemít peníze, být černý, švorcový, se ukazuje jako kroužení pod dynamem chřadnutí.

Blankytná hmotan čistá jako prostřený stůl nám skrze tolikeré bariéry vysílá poetický prostředek údivu.

Pastoušek phrak nabijí

Poslední dobou trávím moc času v baru, což přeloženo do naší neřeči znamená, že mi nezbývá příliš času na vás. Včera mě zaujala motorkářka s lupénkou či jakým svinstem, měla před sebou gyros a hranolky a asi 30 pytlíků kečupů a majonéz. Potetovaná a ty hrozné oči, připomínaly kabát vyžraný moly. Oči byly na zákrok. Plastická operace by je možná srovnala. I tak jí moc šancí nedávám.

Aby neměla nakonec i potíže s ulcerózní kolitidou, konečník a střeva jsou oblíbené orgány, které se zanášejí. Kdo takhle papá gyrosy, by měl zvážit, jestli mu za to stojí pobyt na klinice. Zda mu není milejší společnost svatomartinské husy na talíři pěkně v útulném bytečku na předměstí San Pedra. Na Terminal Islandu se sletují jeřábi z celých Rolling Hills.

Jeseter, The Stooges a footjob, nová oblíbená svatá trojice znuděných plážových povalečů.

Radši bych byl všude jinde, než kde teď jsem. Například v džungli. Sáli by mě komáři a kousali zmutovaní mravenci. Všecko lepší než kolotoče chlastu. Všecko. Navždy. Připoután. Ke klouzačkám. Raději bych byl kaskáda vodopádu nebo jez jezírka než kolotoč chlastu.

Šestiloketní Goliáš

Ten krasavec, bílý měsíc, si strčil dva prsty do pusy a vyzvracel se na mě. Takže jsme, prosím pěkně, pobliti od hlavy až k patě.
Končím bez potlesku. Jak jinak končit.

A píšu vám akorát zběžně - co mohu více?

Kaleidoskop výtrusů

V knížce o tvůrčím psaní, kterou mi kdysi půjčil kámoš, amatérský boxer, smažka na heráku, který se svlékal před kamerami na netu, dostával zaplaceno za livechaty, určitě si umíte představit, jaký to byl renezanční člověk, moje bejvalka ho strčila při absťáku pod vlak, on přišel o ruku a ona se předávkovala, abych se přiučil řemeslu pisálků, jsem narazil na odstavec, který překonal všechny moje představy o zábavě v knize. Jestli je na knihách, těch protahovaných sebevraždách, vůbec něco vtipného, pak způsoby vyprávění určitě, ne? He-he. Následující řádky jsou únavné, tak je pro klid svůj i svých bližních nečtěte, uvádím je pouze pro odborníky na fikci, aby mě případně zkorigovali.

Pokud vypravěč ví, co se děje v hlavách (v myslích, duších, nitru), pak se jedná o vševědoucího vypravěče (VV), stojí nad příběhem a nad všemi postavami, dívá se na ně "shora" z pozice "boha", vševědoucí vypravěč má nadhled, sice stojí mimo postavy a události, ale přitom se vlastně staví do pozice "stvořitele". Může kromě výše uvedených možností vystupovat i jako vypravěč, který jen objektivně popisuje, co vidí, protože i VV musí popisovat vnější svět jakoby očima postav.

Dobře, nic. Uvedu příklad. Každý ví, že tady vypravěč představuje průbojného VV, protože ví věci, které já (autor) bych vědět nemohl, sic bych se musel velice domýšlet. Kupříkladu, kolik bylo let těm dvěma andílkům.

Šel jsem do obchodu koupit si sodovku. Můj soused podle dechu pije vodku a tvrdé rumy, ale mně je po alkoholu špatně, tak regál s chlastem míjím širokým obloukem. Vidím u pultu prsatou dvanáctku a její o rok starší sestru. Obě mají ohnivě zrzavé vlasy stažené do drdolu. Obě šilhají. Mají pihy. Rozmyslel jsem se se sodovkou. Požádal jsem je o pakl kondomů. Ptaly se, jakou velikost a příchuť. Říkám max a pižmo. Nerozuměly mi. Pižmo, co je to? Říkám, to je muškátový ořech. Jaký ořech? Muškát. Neznáš ořech vonící po pižmu? Ne, my máme jen vlašské a arašídy. Dobrá. Vemu si ty arašídové XXL kondomy.

I mně bylo líto čtveřice těch krásných nohou, které zakryly příliš dlouhými sukněmi. Měly obě na krku náhrdelníky po babičce nebo mamince, které by se hezky trhaly (a rozkutálely korálky) zezadu, jak bych si je bral jako fenky! Dlouho se ta mladší z nich, šilhavější, přehrábavala v krabici, než našla požadovaný balíček. Podala mi ho váhavě. Obě mě upřeně sledovaly. Choval jsem se jako nic, ale už mi stál. Hrom do police, nastávají další problémy s ženskýma. Není nad osmileté, ale dvanáctkou též nepohrdnu. Nemůžu za své instinkty jeskynního muže. Chytl jsem ji bleskurychle za zápěstí, přetáhl přes pult jako panenku, kterou byla v každém ohledu a začal ji trhat hadříky, vytřeštěné oči uchvácené & zneuctěné budoucí kokety či prostitutky nedokázaly promluvit, ještě že dovedly mlčet, její sestra se dívala stejně zaraženě, jako by byla čerstvě omítnutá stěna. Ani ona nepromluvila. Nakonec jsem usoudil, že kondom nebude zapotřebí. Zdálo se, že byla ještě panna pannoucí. Odevzdala se mi celkem dobrovolně. Vytřel jsem s ní podlahu celého krámu. Její starší, méně šilhavá sestra se celou dobu jen dívala a ten náhrdelník, to nebyl náhrdelník, ale růženec; kdykoliv jsem na ni pohlédl, tak si na něm počítala ty kuličky do sto osmi. Musela být jednou z tisíce buddhů, kteří se na zemi objeví, dokud nezanikne.

UPDATE:

Jsou tři ráno. Nemůžu spát. Tak se chodím houpat na zahrádku. Nebo pochoduji alejemi, větřík, bríza táhnoucí kolem popelnic, mě šlehá příjemně do lýtek a já se cítim naživu. Maličko připitý, (i když už nepiju,) přece však schopný vnímat.

Pochopitelně jsem vzhůru sám, v celém deseti bambilionovém městě nevrhá kužel jediné světýlko v kotcích oken, které by blikalo do tmy. Dívám se na nehty u nohou a jako Bukowski, který si nenajde čas si je ostříhat, nevěřím, že jsou mé. Považuji za malý zázrak, že po promenádě v pekle mohu psát o něčem tak obyčejném, někdo by řekl přízemním, jako jsou nehty. Ve skutečnosti ale každá drobnost hraje roli, ne? Čtu taky někdy filozofy. Bukowského jsem si namluvil před léty do mp3 souboru a pouštím si ho, když nemůžu spát, což je neustále, vlastně si pouštím všechny komiky, co mají co říct. Rozdíl mezi lidmi, které vidím stát v řadě na salám a okurky a kteří mluví o absolutním vědomí, se mi jeví závatné. Je mezi nimi rozdíl třídy, jako mezi polským skokanem Adamem Małyszem a naším Romanem Koudelkou. Nejdřív přišel Descartes, znalec geometrie. Po něm nám (doufám, že jen minimu z nás) zůstaly v hlavách útržky víry, kterou dovedně skartoval. Pak se zjevil na jeho troskách jako stín Spinoza, neurastenik s chronickou poruchou pozornosti, velký panteista, poustevníček na holandský způsob, který místo psaní dopisů obdivovatelům a mecenášům brousil sklo a mimo jiné odhalil nečestné praktiky církevních hodnostářů, všemi haněn, vyobcován a pokládán za kacíře, umřel poklidně na tuberkulózu ve věku nedožitých čtyřiceti pěti let.

Dějiny myšlení jsou dějinami zvrácených samotářů, nevraživých až běda, kterým staví pomníky a někdy nezůstanou u pomníků, věnují jim celé ulice, paláce či vesnice. Nesmrtelnost je ale pitomý výmysl lidí. K čemu to je, že máš na každém kandelábru svoji podobenku? Není lepší si zašukat, zajít na film, splodit marnotratnoé syny, zas si zašukat, postavit barák, umřít a nechat se pohřbít u hezkého platanu? S výhledem na azurové nebe. Stavěním baráku myslím chajdu z bambusů. Na pěkné oblázkové pláži. Nedaleko bordelu s čokoládovými kráskami. Všichni umřeme, už jen proto bychom se měli nepřetržitě milovat (nejen prokazovat nějaké trapné úcty) a ne se rozčilovat nad malichernostmi, užírat se neshodami. Ale to se nestane. Ještě tenhle svět zmrvíme jak kurvu v podchodu! Ztrácím smysl pro humor. Už se nesměju svým nahlas vyslovovaným vtipům. Už zaručeně nikdy nic nenapíšu. Pláč raní moje city víc, než by to dovedla luxusní kunda. Pochopte, psaní mi pomáhá vyrovnat se s úbytkem mozkové tkáně. Nevím proč, ale možná alkohol nepřispívá k zdravému vývoji mozku. Zdá se, že deprese a alkohol se vzájemně prohlubují. Nevím proč jsem na to nepřišel dříve. Byl bych nepil!

skutečný smích .. lék.. něco mě užírá.. počítač mi nepíše.. nenapíše nic za mě, je mi to jasné...ale ani o to nestojím, i kdyby to uměl. nevím nic o počítačích, ale jednoho dne o počítačích budu vědět víc, než počítače vědí o sobě.

Jinými slovy řečeno totéž. Lepší, než abys měl zápis u budoucí generace popletů, těch samých, jakou zrodila ta minulá, od času do času si dát do mordy.

Divizna

Mrdat kundy do zadku!
Už mě sere Skype, každý se o mě najednou zajímá. Když jsem umíral v rodném městě, všichni mě mlátili a posílali pryč a najednou mě zas chtějí zpět.
Jak hluboko jsem klesl, se nejlépe pozná na výběru seriálů, které si navečer před usnutím pouštím. Teď je to Pretty little liars. Kdo zná, ví, že nemohu dál žít - soudě podle seriálu.
Otec po dvaceti letech prozradil svým dětem, že mají bratra, kterého pro jejich bezpečí v dětství dali do ústavu, protože byl už tehdy problémový. Nyní se možná vrací a rozvrací svým sourozencům životy, unáší jejich přátele a mučí atd. Ukázalo se ale, že Charles, tak se jmenuje, nestojí za těmi únosy a mučeními, protože je mrtev.
Pak tam jedna z lhářek vybírá popelnici, protože hledá důkaz a málem se pozvrací ze smradu, ze zelí a kytek. Fakt ji tam natáhne a zakašle. Kdyby se koupala v kyselině máselné, tak by teprve poznala zápach.

Akorát mě překvapuje, že jsou pokaždé tak hezky voháklé. Ať míří kamkoliv. Navíc jim vždycky tak hezky vyjde stín, že vypadají, jako by se nepotřebovaly líčit. Tak je to u všech samic, nebo jen u lhářek?

Nejlepší scénky jsou ty řezané, které se rychle střídají. Po pár vteřinách na přeskáčku jiné domy a jiné postavy. Si pak připadám jak uprostřed gigantického větráku.

Jsou to sice všechny neobyčejné krásky podle měřítek průměrného muže. Ale mně se stejně nejvíc ta vyhulená, blondodredatá pekařka, má sexy hlas, veselá povaha, na to dám nejvíc. Navíc z nich nejlíp hraje, pač jen naznačuje. Tamty přehrávají, takže přetahují, co má být jen lehce uvázané, že?

Vůbec jsou lhářky natočené vzhledem k potřebám průměrného muže. 95% žen, zbytek komparz. Každý střih nás upozorňuje na krystalicky čistou pleť erudovaných, ambiciozních středoškolaček po pás ve sračkách. I škaredí kluci (je bohužel pouze jeden? snad kulturista?) tam vypadají jaksi štramácky. Dokonce se tam vyskytuje nějaká restrospektivní metoda, ba sny.

Takže vidíme, jak vypadali a co cítili před rokem nebo dvěma. A když nepočítáme odlišně vyčesané ofinky, vypadají přirozeně celkem stejně. Není to jak já rok od roku větší bordel, takže před rokem bys poznal jen zchátralého, před dvěma jen deprimovaného, před třemi jen traumatizovaného atd. (Ale začal jsem odpočítavat před dvaceti lety...)

I am screwed up, Emily. I know it, you know it, your mom knows it.

Dělal do roztrhání těla

Teprve dlouhé a nucené odloučení od drahých chvil přiměje naši prokletou duši k pokání. Jen v odloučení máme dost slušnosti, abychom ze sebe učinili červy. Má se to s námi jako s terčem, jehož význam se z kruhového předmětu, tedy něčeho obecného, změnil v štít, kolotoč, v konkrétní. Středověké tarče každé jistě pamatuje.

Co vztahujeme na sebe, bere si v nás podobu toho, co nás nejvíc určuje. Aby nás ukřižovalo.

A zásah je proces okamžitý - jak infekce.

Jen se děje v nervech, prosakuje vůlí a i když itinerář, ten božský v Tau, turistický plán Cesty nám velí skrýt se za desátou hvězdou v řadě a přečkat v jejím svitu nebezpečí, infikovaná identita se pozvolna a plíživě stává nedobrovolnou schránkou očistce.

Zírat v oblaka, zatímco zakopáváš o kořínky, moc doporučeníhodný přístup.

Zas mi spadl do klína, i když nemá vlasy blondýna. Někdy je pravda taková, vždycky hádám, jak se zachová. Zřejmě nikdy, jak chci já. Jáááá-áááá. Je jaká je. Trochu dítě, trochu mondéna. Nemám právě paměť na jména. Tak jí říkám lásko mááááá-ááá. Nejsi skvost a nejsi zlá. Jsi jen jiná, než chci já-áááá-ááááá.Buď sbohem, lásko z dětských let, byls lepší v počtech, takys lépe čet. To všechno pokryl sníh. Jeden pramen, jeden sníh. Svět byl fajn, svět byl náš. Léta prázdnin. To se může stát, že lidé pláčí, já ten příběh znám ve svém podání, kříž sotva vláčím. Zazní tóny, ty mi stesk zahání. To se může stát, že lidé slábnou, před velkým cílem. Hudba není zlá. Hudba není zlá. Všechny řeči světa vynahradí a nejsi s ní sám. Taky sama hovoří a já ji jenom pomáhám.

Když prvně v zrcadle objevíš ve vlasech bílou, dojde ti určitě, že na tě podzim už líh. Koupíš sto růží, odpusť ti bože i tenhle poslední hřích. Rád mám, rád, čas růží.

Petra Janů mě dostává do kolen. Z těch pop zpěvaček. Dráždí mě ten úsměv, ten maličko pokřivený ksichtík, nosík spárem kocourka šiblý do šampusu.

Znám tu každý kámen

Na netu koluje obrázek, který znázorňuje nějakého kyborga, jak listuje knížkou. Když přečtete slovník, všechny ostatní knihy jsou, které čtete, remixy. A tak si můžeme dáchnout, protože ďábel nečeká. Můj odpůrce zas mluvil jak datel a vyžvanil vše, co se o našem společenství dalo. Se vším haraburdím okolo se cítím naložen jako koráb řítící se do chaosu nevyzyptytatelných vod.
Jindy si představuji, že jsem cizopasný červ a sním o dírce, kterou bych mohl vlézt do ženské.

Jsem paf

Tvůrce zrcadla otrávil lidskou duši. Hltám každé slovo toho příliš starého, ne věkem, nýbrž zkušenostmi, podivného, mimochodem zkaženého, melancholického, příliš smutného Pessoi. Často se u něj vyskytují takové tautologie, až přechází oči. Avšak dovede je usměrnit a nakonec proměnit ve smysl.

Ani se nestačím divit

Proč se každá blondýna, kterou střetnu v baru, vždycky za deset deset zohýbá, aby si upravila lodičky? Špatně se v nich ťapká? Každá šlapka od jihu Baltu až po Istanbul. Národnostně rozmanitý bar skýtá příležitost k nesčetným seznámením. Od laciné exotiky až po kulaky z dob RU monarchie. Vidím, jak blondýnám září zuby, zas ty démanty zoubků. Začnu si brát jejich skalp a vybiju jim zub. Potom, co mi poslouží jako nafukovací panny.

Podle mě se tak fintí proto, aby nalákaly zbohatlíky z Jihoafrické republiky. Na Kypru 93% produkce ekonomiky se posílá za hranice. V America třeba pouze 6%. Ale i tak jsou to stovky miliard dolarů ročně, že? Tedy se víc vyplatí bydlet někde, kde naskakují penízky na účet samovolněji. Dělat roznášku chobotniček a rudých parmic, oliv, tzatziků, ovčích sýrů, okamžitě připravených k snědku, popíjet na baru koktejl a zastavit čas na výstřihu čokoládové Missky mokré bikiny! Vím, že stavět hrady z plážových šutrů nebo růžových korálů by mi mohlo vynést onemocnění karpálních tunelů, přesto risknu své vazy a ponořím je do toho chladivého šumivého podlaží pláže z barevných písků. Na Hawai dokonce Hawaičani disponují červeným pískem. Která z vás nemá ráda barvičky? Všechny jste stejné!

Baví mě sledovat vývoj batátové nebo které republiky. Banánové. Chystají puč a už předem se připravují na morové rány. Banánové republiky je termín, který někdo vymyslel, aby zakryl lež a přetvářku zkorumpovaných politiků! Do batátových republik balí pět švestek pan Kazimír a pan Malevič.

Nevím, který už blouznivec prohlásil, že v Argentině zemře jedna žena denně během domácího násilí. Femicide. Tak tomu říkají. Pochopitelně diagnóza... eh, jaká diagnóza...di, da, de, defi. Prostě definice femicid je zavádějící. Když je spácháno na "ženě" v Latinské Americe nějaké podezřelé "násilí", neštítí se použít výrazu "zohavení", např. mimořádně brutální zabití, jako třeba zabití sekáčkem na led a následné rozčtvrcení a zabalení do pytlů na odpadky, nejedná se o homicide, ale o femicide. Když podvedený manžel zajde za učitelkou ve školce a před dítky ji podřeže hrdlo, taky jde o femicide. Taky, když teenager zjistí, že jeho kočka je těhotná a ukamenuje ji a zahrabe do země, jedná se o stejný případ. Vždycky vyhraje chlap a v Mexiku a tam v okolí si už zvykli přisuzovat machům neblahý význam. Proklínají je do desátého kolene.

Říkají: Ty šmejde, ale myslí: Pojď, zlato, ještě zkusíme vychovat naše Pedry a Jesúsy. Pokud si zajdeš hned zítra na odvykačku (ne, nedá se spát s feťákem, který uprostřed akce dostane epileptický záchvat) a budeš vůčihledě pucovat auta a pouze auta, nikoliv manželky svých kamarádů, jsem ochotná s tebou sdílet lože i stůl a vařit ti sladký tamal, dokonce ti narazím soudek mezcalu.

Je v ní místo pro pomstu

Na chvíli byl její úsměv skoro profesionální. Chtělo se od ní jen odložit masku srdečnosti, kterou nosila jak škrabošku tragické herečky po zpackaném představení Ofélie. Posadila se nedaleko ode mně ke stolu, ležel jsem na plovoucí podlaze a zvracel na její norkový kožíšek a na přezkové boty se semišovou podšívkou a ona jen seděla a rudla jak sopka před výbuchem, trochu rozpaky, zčásti též bezmocí. Neuměla si představit, jak by se mnou hnula, opilá váha je těžší než mrtvá. Konečně jsem se k ní odkutálel a řekl ji, že sex s ní byl jako to zvracení. Prostě jen pro silné žaludky. Dala mi facku, až to mlasklo a rozštkala se.

Designérka. Všechny jsou stejné. Třou si rozbolavělé kotníky, naklánějí se ke klientům, jako by jim chtěly předvést celé hřiště svých předností. Vidí svět barevně, ale povahu mají černobílou. Práce na skicách. Práce s texturami. Vypití skleničky bílého na uklidnění. Ach můj poklade, to je ale fešák. Musí mít v trenkách hotovou sbíječku. Ou, maličko teču (sahá si na kliťák)

Když jsem ji zahlédl v baru, měla krátké kostkované šatičky, obleček čili spletené provázky jak od Janis Joplin a ty botičky - ze žurnálu. Doplňte si ji o bezvadnou postavu, ty šatičky obepínaly její ukázkový zadeček přímo brilantně, a nahoře nosila bezchybnou tvář panenky. Nesnáším, když mají ženy krásné zuby, cítím se vedle nich méněcenný. Tahle měla nejenom dokonalý chrup, i její rty byly přesně vykrojené, měla takovou tu drážku sexu a vitality a očividně se uměla navonět nejenom parfémy, protože z ní feromony jenom sálaly. Přiskočil jsem k ní, než ji zatáhl do chodbičky vazbič s obličejem jehněte.

"Zlobíš se na mě?" ptá se afektovaně.

"Zlobím se, protože jsi mě otrávila. Kvůli čemu? Co bylo v té flašce? Určitě špiritus 96% na čištění akumulátorů.

Ale dobrá, všecko odpuštěno. Hlavně, když mě příště zas přijmeš a budu mít kde složit hlavu. V Brně se těžko hledá místo na přespání. Tak dík, pozdrav ségru a máti a buď svá!"

Ne, prostě byla milá, donesla mi knížky ke čtení, popili jsme ty její martini nebo výběrová cinzana nebo co to nosila její spolužačka brigádnice na podnosu, jakési vodičky pro holčičky, trochu jsme se vyblbli na diskotéce a pak šli rovnou k ní.

Musím uznat, že nebyla žádná hlupačka. Vedle ní jsem byl úplný pablb, který se neumí vyčůrat do mušle. Tolik mi toho řekla o indexu porodnosti v pobaltských státech, o míře kriminality na Cejlu a o papírování ohledně prodeje nemovitosti, až jsem si říkal, jestli jsem do sebe za svůj život vůbec vstřebal nějaké praktické informace, nebo jsem četl zbytečně celé dny něco, co nemá se skutečným životem nic společného. Asi spíše zbytečně.

"Nemáš cigaretu navíc?" ptá se bezelstně, když natahuju ruku po klice.

"Už mám odkouřeno."

"Ty fakt nekouříš?"

"Už jenom čuráky," dodávám důležitě jako přednosta kliniky aplikovaného porodnictví.

Ne, nezlob se, ale spáchal jsem v životě všechny zločiny, které existují, znásilňoval, kradl, zabíjel, stalkoval - až na jeden: nikdy jsem se nestal otcem.

Stejně tak se mě nalepily všechny neřesti a rozhodně nepatřím mezi ty silné, kteří by je dokázali ukočírovat. Takže bez jedné jediné iluze štěstí se snad obejdu.

Naznačila malé rozladění.

"Miluju tě."

"Vedle mě bys zestárla rychleji než pleť Michaela Jacksona."

"Nikdy jsem nepoznala člověka, jako jseš ty."

"Mohla bys žít vedle někoho, kdo by pro své děti vybral jméno jako Ameretat nebo Angharad? Tahmuras nebo Govad? Enid nebo Ammon?

"Moc ráda bych to poznala."

"Vesměs přejaté z perštiny nebo velštiny. Enid znamená duši. Tahmuras je silné tělo, Govad vítr, Ameretat je nesmrtelná, podle zoroastrijské bohyně květů a dlouhého života. Ammon, Amon, od nepaměti zaměňován s Ra (Slunkem) - Skrytý. Bůh tvořivosti, plodnosti."

Vždyť nemáš ponětí, jak může být deprivant nebezpečný. Možná z jemnocitu nevidíš ty příznaky, alarmující příznaky, jež máš před očima.

Kdykoliv mi může rupnout v bedně, ten tlak na palici je nemožné předstírat ani se mu vyvarovat. A až se tak stane, budeš ode mne chtít být co nejdál. Sadističtí vrahové začínají jako devianti v obchcávání popelnic. Jak dospívají, jejich mozek se vyvíjí směrem, který většina populace ve své omezenosti neodhadne ani přestavením hypotetického ohniska empatie. Už jsi mimo měřítka diplomovaného psychiatra. Zvlášť zdegenerovaní/obdaření opilci nejdřív čůrají po zdech s graffiti, později po svých rozpáraných obětech. A víš, co je na tom nejlepší? Není nic, co bys mohla udělat. Kdo chce, si najde způsob.

Plus máme den všech tatínků a otců.

Zemřela největší kráva na světě

"Byl opilý?"

"Vždycky byl více či méně opilý. Foukal silný mistral. Málem vyvrátil strom z kořenů."

"Jaký strom?"

Zelený, věčně zelený strom v Hořovicích, strom na pěkném plácku v chráněné rezervaci, krytý jinými, hnědými stromy. Strom opálený slunkem. Strom bez větví. Strom se zralým ovocem. Strom se šťavnatými plody. Strom s dírou v kmeni. Strom s vypáleným cejchem desperáta. Místní strom s posedem. Strom pro zkaženou mládež. Strom s korunou. Strom kamarád. Palma a strom. Strom s veselými listy. Strom v řadě. Strom jako buk. Strom u boudy, která stojí u přístavu. Strom rybářů, kteří jen chlamtají plechovky.

Když ho druhý den našli ležet s několika kulkami zblízka vypálenými v hlavě, strom ležel na něm a zdá se, že si na něm ustlal mimořádně zuřivě.

Kam kráčíš, orangutaní králi?

(Jak jsem dopisoval dny nazpátek)

Svět je tak velký a člověk tak malý. Nic nepostihne, v ničem nedosáhne kýžené úrovně. Párkrát se vyspí a kladou ho do země, tak mějme ještě zábavu v té naší bílé postele. A pak - kdožpak ví, zejtra si lehneme do rakví.

Prý mi chybí vůle a hromady věcí. Říkal jeden člověk, kterého mám rád. Možná, že celý život je jen boj s vůlí. Kdo chce hodně mít, být, chtít?, musí hodně makat a pak třeba i něco dosáhne. Nebo kdo chce moc, nemá nic? Ale jestliže se spokojíme s málem, pak budeme mít zaručeně ještě míň.

Choulit se. Komu by se chtělo.

Máme tolik výrazů pro penis, ale teplotu čajové konvice na omak neumíme popsat jinak než horká, chladná. Vždycky mě to zaráželo.

Víš, že žena, která páchne, má silný pud rozmnožovací?

Mám poslední dobou trochu perné dny a trochu krize, tak nestíhám přidávat, co nosím po hlavách. Slunko mě krájí na kusy, takže teču jak camembert. A navíc jsem potkal dobrou kundu, tak ji musím trochu vybzikat. Lepší mít nějakou v hrsti než jinou, co se opaluje na střeše.

Takže včera jsem psal o LeBronovi a předvčera. Co jsem psal před včerejšem se dozvíte včera. Pěkně sestupně. Viz níže. Do sedmi kruhů pekel.

Nemám se rád za to, že mi neprodají koblihu

No tak jo, včera je dnes. Jako celkem slušný fanda basketu, protože prostě proto, neřeknu vám proč, jsem s napětím sledoval vyřazovací boje o NBA šampióny. A víme, že jsem, co začal hrát LeBron, vždycky říkal, že bude jednou lepší než Jordan. Každý trochu dobrý je dneska lepší než Jordan, protože se prostě posunuly fyzické hranice. Podívejte se na čutanou kdysi a teď, na hokej, na ty brankáře bez masek. Jak do sebe vjíždějí, ty krosčeky, je to jak pomalá lokomotiva oproti tomu, co se řítí po dráze dnes.
Aby se tedy dostal k meritu. Hrál prostě famózně, hrál sám proti pěti, a tak je jasné, že nevyhrál. Ale i tak byl nejlepšíá na palubovce a nikdo se mu ani neblížil. A to tam měli Curryho, už od oka nejlepšího střelce dějin basketbalu.

První dva zápasy vyrovnané jak šlak, pak hezká výhra, prohra, pak už se neslo na vlně. Zlomili je v tom pátém zápase. A když na tiskovce říkal, jak si je jistý, protože je nej hráč na světě, tak už v těch slovech jsem cítil, že on si sice jistý je, ale o svým teammates to říct nemůže.

No Andre Iguodala u Warriorů v té sérii celkem rozhodl, ubránil, zahrál, co potřebovali. Kerr měl nej mančaft, tak asi ani nečekal nic jiného, než že budou v Oaklandu slavit.

LeBron James každopádně zas ukázal, že ve třiceti nepatří do starého železa a ještě pár let bude trhat rekordy, i když to už za pár let bude asi rok od roku těžší.

Začínat ĺíbezně, končit hovnocucem

Dopisuju, co jsem myslel včera či předvčera a všecko šumák. Jde mi hlavně o pocity. Sám se cítím mizerně, moc piju a vůbec to se mnou jde z kopečka. Dokonce i s kopečka se dá říct. Mizerně je mírné slovo, které zdaleka nevystihuje můj stav. Asi už mi přeskakuje - ze zoufalství. Vídám po nocích na dvorcích blikat nějaká světla a světlušky to nebudou. Vyhazují mě od popelnic, protože v Chi se nesmí pít na veřejnosti. Tak už policajti nadávají, vyhrožují, lidi si stěžují atd.

Aspoň že jsem vám potkal takovou velice hezkou holku, no třicet ji už asi bude, nicméně ji klidně může být pětadvacet. Má takové, jak to říct, oči kočky. Ne ten tvar, to ne. Ale tak působí, takový svit na povrchu, přesto v nich, přitahuje, vábí. Opravdu mimořádně hezké oči. Ne že by v nich byla taková ta živost, která působí na některých holkách neodolatelně. Ne, v nich, té nové, je prostě jen skryt odstín toho trošičku šiblého života, nějaké to pití, marijánka, takové to, co všichni oslavují na bohémech. U holek to není tak časté. Ale opravdu jsem dosud nepotkal nikoho, kdo by tak mátl. Zdálo se, že je zcela upřímná a přitom jako by lhala. Říkám ji, nejsi ty herečka? A ona se rozpláče a začně mi fňukat před nosem, že jsem hurt její feelings. Odejde, pak zas přijde, se psem, s čivavou. Pak mě začně hladit, držím mě za ruce, líbá. Zve do apartmentu. Prý bydlí přímo v tom domě, u jehož vchodu sedím a piju svou vlastní karafu, tak ji nalívám atd, mluvíme, pořád na mě že jsem so good human being, ona se prý narodila v USA, ale rodiče má z Ukrajiny a tak dál. Spoustu věcí, všímám si jizev po žiletkách, už dávno vyzmizíkovaných.
A tak, tak tam budu chodívat pít a uvidí se, třeba někdy zajdem spolu do biografu s popkornem a vším tím okolo. Ale já vám nevím, mně už je ten život tak vzdálen, jenom pracuju, čtu si, nic neobohacuje mé dny, nic je nečiní trpčími.

Ženská by znamenala příliš zásah do soukromí, do mé bubliny živoření. Ale když ona je tak alone a já ji prostě musel obejmout. A hned chtěla znovu.

Ale ne, rezolutní NE, ženská je totéž co chlast, stejný druh smrti. Nejlepší je, že já takhle umírám už roky a čeká mě to až do úsvitu hrobu.

Ty seš modelový příklad debila, jenom piješ a hniješ

No tady to je čtyři dny a teprve teď to píšu. Nemám sílu každý večer naškrábat pár odstavců. Vlastně bych měl sílu, ale není ta správná motivace. Tenhle blog jsem myslel, že budu psát pro vás, pro lidi, co si prostě přijdou něco přečíst, plky, pravdy, novinky ze světa zbloudilého Holanďana, ale postupem času. Se můj náhled změnil. Nemám totiž co psát, dny jsou tak všední, či lépe řečeno rutinní a proč bych je popisoval, to si můžete přečíst všude. Co cítím - prázdno, už ua tu dobu, co blog existuje, asi každý tuší. Že nic hezkého. Tak jsem si chtěl psát o knížkách, ale pak mě to zas trklo. Kdo by četl ty knížky. Nemá smyslu číst knihy, to prostě člověka vysává. Stává se pomalu knihou. Což je oproti člověku dost nepraktické. Kníhy - kazí charakter. Alkohol - zabijí charakter. Zbývají ženské, které zabíjejí všechno. A jsme na začátku a nic nám nezbylo. A teď si tu hodinu od hodiny hnijem.

Navíc ten, kdo si jen tak čte v knihách, ten si najde hromady bookblogů, nebo jak tomu říkají?, kde dostane tipů na tři prdele dopředu.

Moje chcanky vydají za zlaté stránky

Kdo se nenávidí, není skromný. Piš knihy pouze tehdy, pokud se v nich chystáš říct věci, které bys nikomu jinému nevyznal.
Vycházím celkem dobře jen s někým, kdo je na dně a nemá ani touhu ani sílu obnovit své iluze zvyku. Pouze to, co skrýváš, je hluboké, je ryzí. Odtud síla základních citů. Kdybychom se viděli, jako nás vidí druzí, propadli bychom se. Vědomí je mnohem víc než trn, je to dýka v kůži.
Ztratili jsme, zrozením,
toliko co můžeme ztratit umíráním.
Vše.
"Nikdy nesuď člověka, aniž bys byl na jeho místě." Tohle staré rčení znemožňuje jakékoliv soudy, neboť hodnotíme člověka pouze proto, že nemůžeme být na jeho místě. Většina našich problémů pochází z prvních impulzů. U mne příklad Osudové. Nejmenší nadšení nás stojí víc než zločin.

Včera jsem tak pogrcal dobrý bar a pak i rohožku v mé posteli a postel (a bojím se, že bych pogrcal i kundu nějaké prodejné černošky, kterou bych si spletl s tmou), zas v tom lítám až po koule. Neumím už zas nepít ani půl hodinu, musím v sobě mít pořád pár kapek. Neuspěl jsem. Zabiju se jako čtyřiadvacetiletá blogerka, která se nedávno zabila. Tak mě napadá, že si často pletu ženské ve tmě, působí, jako by byly odlity ze stejné formy. Ale vím, že nejsou stejné, rozumem, chápete, jenže když jsou tak ponořené v té tmě, tak mi připadají všechny stejné, o to to mám lehčí, že na ně jdu pokaždé stejně a nemusím nic kombinovat. Stejně jsem zpravidla tak zpitý, že si to představení nepamatuji. Mně by se zaručeně nepostavil, kdybych se nenapil. Úzkostné stavy provázející celé mé dny i noci, trvale okupující mou zdemolovanou mysl, by zvítězily nebýt prostého a rapidního prostředku zvaného alkohol. Kdysi jsem říkal, a to mi bylo tak čtrnáct patnáct a byl jsem štěně chlastu, ale už tehdy jsem velkohubě prohlašoval, že jednou sepíšu největší knihu o chlastu, kterou kdo kdy naškrábal. Budou v tom všechny ty výlety po střechách, čuča s bezďáky pod mostem a rumy v kanálech, vlakové stanice ve Francie a jejich superrychlíky s bednami chlastu, uniformovaní vojáci na korbách s karafiátem v klopě a úsměvem zhulence. Bude v tom hodně krve a žádné slzy, protože kdo chce pít, nesmí plakat. To je, jak by řekl jeden filipínský automechanik kousek za rohem, overdoing.

Teprve dneska či včera při tom grcání, které připomínalo výbuch sopky, jsem si uvědomil, že všichni, kdo mě znali od malého kluka, měli vlastně pravdu. Celý můj život byl overdoing, v marné, leckdy dekadentní, často jen subordinační snaze se vzepřít bídné lidské existenci. Všechny ty výlety do zapomnění, strmé útesy s děsivě krásnou kytkou, bezvědomí, halucinace, xylenové výpary a všecko to honem kolem mě ale tak odporně pochcípalo. Ne, tak odporné umírání by neměl vidět žádný člověk, natož možná citlivý, quiojotovský "kluk" s mozkovou dysfunkcí, natož být účasten toho procesu, nemoci zabránit sebevraždám, jsa jejich katalyzátorem, hromady zbytečných válek či křížení kordů podepsalo se na smutné postavě smutného člověka.

A teď čumím do nějakého programu na černou stránku a bíle či šedivě prosvětlené fonty a kopíruju, co tam píšu a protože v něm není funkce zpět, tak mi často promaže odstavce, někdy celé strany. A je mi to jedno, protože nezáleží na ničem. Pokud v tom ničem není ženská! To pak záleží na všem, na každé prkotině! Galaxie vztahů. Ta má měla krátký poločas rozpadu.

"Tak se rozveďte a prsten si sežerte i s prstem."

Strach je lékem na nudu: léčivo musí být silnější než nákaza. Strach vytváří vědomí - ne přirozený, ale morbidní strach.
Jinak by zvířata dosáhla stejné nebo vyšší úrovně uvědomělosti. Čím je člověk nadanější, tím menší pokroky dělá na duchovní cestě. Talent je překážkou vnitřního života.

Noci, které jsme prospaly - jako by nebyly.
Jediné, které nám vězí v paměti, jsou ty, kdy jsme nemohli zavřít oči.
Noc značí bezesnou noc.

Věřím s tím šílencem Kalvínem, že jsme předurčeni k spáse nebo prokletí v děloze matky. Už jsme žili naše životy před zrozením.

Usura slayeth the child in the womb,

it stayeth the young man's courting,

it hath brought palsey to bed,

lyeth between the young bride and her bridegroom.'

Pound, Canto 45

Ty má tekutá Usuro, bestie, sani, mor skotu a she-devil. Chlast je ženská.

Maminko, mělas mě míň milovat.

Takhle prakticky od kolébky po rakev... ses netěšila.

Takhle jsem celý vymyšlený a na kokota!

Každý něco umí! Až na mě! Já umím jen zpívat karaoke (v míře) a malovat!

Když jsme se dívali v první třídě na Sůl nad zlato, tak jsem začal ječet, že je to nesmysl. Každý má vědět, že sůl ve větší míře škodí. Nechápavě se na mě dívali. A teď se prokázalo, že to byla pravda. Ale furt by se na mě nechápavě dívali. Měl jsem z toho nervózu. Dodneška mám z toho mindráky, jak se na mě dívaly ty vyjukané dětské xichty, když jsem přece jen uvedl fakta na pravou míru!

V jedné kapsičce kondom, v druhé cígo

Blouznění dosahuje vrcholů při deliriu.

Absolutní blouznění umožňuje vrchovatě prožít poslední okamžiky. Výraz se stává něčím reálným. Vzdoruje objektivizaci částečné, nepodstatné a nic neobjasňující.

Nejen vaše inteligence a senzitivita, ale celá bytost, život, tělo na něm se podílící. Blouznění lyricismu dosáhlo hraničního sebepoznání a už nikdy na sebe nevezme podobu objektu a oddělené formy, jsouce vaší kůží a krví.

Smrt je tedy formou zkušenosti.

Jak se filozof stane básníkem, to je proces, skoro jak nějaké drama. Pád ze světa abstrakcí do tornáda pocitů, do fantastických symbolů naznačených v duši.

Ženské jsou šifry. Čím víc nad nimi přemýšlíte, tím míň jim rozumíte.

Před nimi třeba být zticha, tak jako je třeba být zticha při kontemplaci nad esencemi tajemství. Ale zatímco tajemství je nekonečně nerozluštitelné, ženské jsou prostě jen mystérium, jinými slovy, prázdno.

Nejsou zcela vymklé z života, skýtají tak dočasnou spásu pro ty na výšinách zmaru. Skrze ně je návrat do života možný a nevědomý a nevinné radovánky pořád funkční. Milost, pokud nespasila svět, jistě spasila ženy v něm.

Jak může stále někdo mít ideály, když je na světě tolik slepých, hluchých, zmagořelých lidí? Figurativně i doslovně.

Jak mohu bez lítosti užívat světla, jež jiní nevidí a zvuku, jež jiní neslyší? Cítím se pak, jako bych to světlo čornul.

Neukradli jsme slepým oči a hluchým uši?

Není naše krajní inteligibilita, či jak to nazvat, srozumitelnost, zodpovědná za šílenství bláznů?

Když nad těmito věcmi přemýšlím, ztratím veškerou odvahu a vůli a zdám se vyprahlý.

Soucit je známkou povrchnosti.

Osud zlomeného a nezhojitelné mizerie tě buď přinutí křičet nebo obrátí v kámen. Nejenže je lítost neefektivní, taky je urážející. Navíc, jak chceš druhého litovat, když sám, zostuzený, trpíš? Soucit je tak běžný, protože tě vůči ničemu neoslepuje. Nikdo ještě neumřel, protože trpěl někdo jiný. A ten, kdo tvrdí, že pro nás umřel, neumřel; byl zabit.

Dneska už vám nikdo neřekne, co je správné a špatné. A budoucnost rozdíly ještě víc setře. Relativita těch soudů ostatně je nicotná a pro nás málo znamená, jestli víme, co je špatné a dobré a jestli vůbec jednání můžeme rozdělovat na dobré a zlé. Kdyby se mě někdo zeptal, proč dělám, co dělám, nedokázal bych mu odpověděl. Používám kritérium morálky instinktivně a pokud někdy obrátím, nenacházím žádné ospravedlnění, proč se tak stalo.

Ostatně morálka se stala tak zapeklitou a plnou kontradikcí, neboť už neexistují hodnoty, které by ji ustanovovali při plném vědomí života, tak říkajíc in nuce. Místo ní se prosadila transcendentální oblast zapojená pouze do vitálních a iracionálních sil.

Je mi na blití ze slova dobrý. Je tak shnilé a mrtvé. Morálka říká, abys pracoval, aby zvítězilo dobro.

A jak?

Naplněním svých povinností? Respektem? Obětí? To jsou jen prázdná slova: před nahou realitou jsou principy morálky pusté a to tak moc, že se divíme, jestli život bez ní by nebyl snesitelnější.

Líbil by se mi svět bez forem a principů, svět, v nemž by nic nebylo rozhodnuto. Fantastický svět podobný snu, kde by nemělo smyslu hovořit o dobru či zlu. Proč nastavovat pravidla, když realita je iracionální ve své podstatě? Morálku stejně nespasíte a byla by chyba se domnívat, že je to možné.

Přesto se stále někteří pokoušejí.

Dušičko, kdy budeš mít měsíčky?

Kdysi, za let rozpouštědel a pití nemrznoucích směsí, když jsem četl bichle jak na běžícím pásu a přečetl jsem jich tedy odhadem jen o něco míň, než kolik jsem složil holek, se mi poštěstilo v antikvariátu narazit na obzvlášť povedený kousek. Autora už si nepamatuju, ale vím, že psal povídky. Hezkou češtinou, vázanou v líbezných sentencích, které měly takovou zajímavůstku, na konci byla pokaždé pointa.

Jednu z povídek jsem si šíleně zamiloval. Pojednávala o nějakém cirkuse. Místo aby šli rodinní příslušníci na svatbu, nešli, protože věcí kolektivu je jít do cirkusu a záležitosti jednotlivce tak snadno na mističkách převáží.

Král prérie. Kovboj s lanem se snažil chytit tu poletující westernovou kouli. Růži z Jericha.
Děděček vyšel na pódium, iluzionista s ním hrál triky. Vytáhl mu z kapes králíka atd. A pak i holuba z nosa.
Dav šílel.
Otec, kterého okolí považovalo za našeho principála, vyrážel vykříky.
Část komediantů je mezi lidmi v lóži.
Všechno je trapný omyl.
"Klaun, to je klaun," buráceli děti.
"Jdu si to s nimi vyřídit," vyhrnul si rukávy.
Byl shodou okolností vystřelen do koše zavěšeného nad námi. Další výbuchy smíchu davu.
Zvěř a ptactvo defilovalo pomalu manéží.
Zdálo se nám podezřelé, že sloni na nás příliš kývají choboty. Ale poznali v nás komedianty.
Papoušek vypuštěný z voliéry ani chvíli nezaváhal, hladil křidélkem hlavu otcovu.
Při krotitelovi výkřiku, s papouškem na hlavě vyrazil do tmy.

Jen reminiscence na dávno zešedlou četbu. Možná Šimek? Autora už nikdo neobjeví, ale kdyby se k němu někdo dostal, ať si čte. Je stále co objevovat i v krajích takhle požatých.

Aférka s prodavačkou náušnic

Až se tomu nechce věřit, s kým jsem se zapletl. Bylo tomu v roce kompjůtrů 2006, tedy jsem byl teprve rok a část plnoletý, Macintosh už delší čas nevládl trhu, pokud se nepletu a té dívce bylo o něco víc, než mně, ale byla nějak strašně pofidérně provdaná a řekla si asi, že si na mně spraví chuť.

Měli olivovou pleť a takové ty vyhřezlé oči, jaké mají sadistky.

Ne že by mě rajcovalo nechat se zvalchovat od nějaké hrubiánky, boxerky střižené zápasnicí. Ostatně v té době jsem ještě nebyl taková vyschlina, kterou jsem se stal později, sám jsem se ještě v mezích možností pohyboval a trochu/hodně jsem i cvičil. Přestože jsem měl pověst největšího alkoholika ve městě, působil jsem ještě docela slušně a mé jméno ještě nenabylo té proslulosti a odstínu hanby, kterou si později mělo hořce vydobýt.

Byla na ni ovšem krásná podívána, prodávala si ty své cetky a stříbro, které se slouplo po prvním přetření, ale měla vždy vlahé místo v klíně, tak to pletení šlo samo. Její manžel, ostatně násoska, si ji posléze pohlídal a strašně ji ztloukl, když zjistil, že mu zahýbá. Protože věděl, kým jsem v našem černém městě, měl na ni větší pifku, než kdyby šlo o randoma.

Mám rád, když se občas seknete při měření a řežete třeba třikrát, pokaždé blbě, to pak se ani na hormony už nevymluvíte.

Nedovedu si představit, proč by se tolikrát podceňovaný a rozhodně nikterak oblíbený dejme tomu politik snažil vměšovat do veřejné diskuse, když přece všichni víme, proč koná svou službu. Aby zarobil na důchod a zajistil své pokolení na další tři až patnáct dynastií. Nemoha se rozhodnout, zda je lepší mít na hlavě parohy nebo máslo, riskne přece jen máslo a zahodí šanci na šťastné manželství s věrnou a milovánihodnou panelákovou buchtou, aby se zesměšnil před celým národem prostřednictvím televizního vysílání. Nevím. Podle mě nevěra značí, že ve vztahu chybí komponenta. Buď je mírně šejdrem nebo v něm máte býka či krvesmilnou. Ale kolik potkáte nymfomanek za život? To spočítáte na prstech jedné ruky.

Protože z definice: buď to chce častěji než vy a pokud to chcete často, tak je to energeticky nesmírně vyčerpávající - pro ženu. Nebo to nechce častěji než vy, ale chce to pořád 8x denně, což je pro tvrdě pracujícího člověka stejně málo únosné.

Tak či onak, sexualita je exces. Kdo zažil stavy hluboké deprese, nemůže ani souložit, ani si vyhonit např.

V takovém okamžiku může jen ležet na podlaze a modlit se, aby se dovedl po několika hodinách pohnout a vyjít ze mdlobné křeče.

Tohohle pobudu nepřesmrdíš

Ne jakmile přestaneš milovat, ale jak přestaneš nenávidět, tak jsi vyřízený, sice v nenávisti sídli tajemství života.
Hranicí každé bolesti je ještě větší bolest.
V každém člověku spí prorok a když se probudí, na světě přibude trochu zla.
Imaginární bolesti jsou ty nejskutečnější, kterými trpíme, nač bychom je jinak museli neustále přiživovat a vymýšlet si je? - protože bez nich nevydržíme.
Chaos je odmítáním všeho, čeho ses naučil. Chaos je bytí sám sebou.
Není historie nakonec výsledek našeho strachu z nudy?
Utrpení tě nechá žít v detailech, okamžik následován okamžikem.
Naše první intuice jsou ty pravé.
Umíráme poblíž slov, které kolem nás poletují.
Toužit po slávě znamená dávat přednost zemřít opovrhovaný než zapomenutý.
I když jsi sám a nic neděláš, neztracíš čas. To děláš téměř vždy, když jsi ve společnosti.
Člověk se musí pokořit, musí si učinit příkoří, aby vykonal činy, které nejsou nasyceny zlem.

Říkají mi Anál, zatímco jsem Kanál

Třesu se, jen tak si užívám svobodu a teď, když je civilizace zničena, neboť jsou zničeni bohové, konečně můžu uplatnit metodu, o které jsem snil.
Mluvit a mlčet. To je psaní, zároveň mluvit a být zticha, ale pravda je, že se cítíme lépe s bláznem, který mluví než s někým, kdo neotevře ústa.
Půvab plamenů, její krásná náleží ve zvláštní hře mimo proporce a harmonii. Jejich nahodilý plamen symbolizuje jednou milost, jindy tragédii.
Spalující nadsmyslovost plamenů má něco z lehkosti velkých očištění. Mé přání: nechať ohnivost ohně uvrhne mne do moře plamenů.
Nestojí za to se obtěžovat se sebevraždou, protože se stejně zabíjíme příliš pozdě.
Kritika je nedorozumění. Nečteme, abychom rozuměli ostatním, ale abychom pochopili sebe.

Vzdechy a výdechy

Pár slov, která zasadil Joye a my si je teď nabereme do zobáčku a budem cucat jak bonbón, dokud nás neomámí.

Bababadalgharaghtakamminarronnkonnbronntonnerronntuonnthunnt-rovarrhounawnskawntoohoohoordenenthurnuk

zvuk hromu, který doprovázel pád Adama a Evy

botch-up

připosrat něco, zmastit - původně narychlo slátat, opravit

chiseller

vytahující z někoho peníze (krádeží)

monoideal

význavající pouze jednu ideu

mrkgnao

co dělají kočky

obstropolos

užvaněnec

peloothered

hodně opitý

quark

kvark

umbershoot

od bumbershoot

paraplíčko

Lepší než stěr

Tak mě napadlo, že na motivačních řečech trenérů a koučů lifestylu, zdravotních poradců a nedostižných italských kuchařů s českými kořeny něco bude. Nejspíš opravdu jsme, co jíme! Jsme nenasycené mastné kyseliny, omega-3 kyseliny, nebo aldózy nebo disacharidy, možná jsme i chitin, škrob, glykoken, třísloviny a vitamíny a oligopeptidy, fibriny, myosiny, elastiny, kolageny! Jsme dokonce i hemoglobin, červené krvinky transportující se z plic do tkání a odstraňující oxidy uhličité. Každý z nás prochází každou vteřinkou citrátovým cyklem života! Jsme určitě metabolizující jednotky energie na povrchu mitochondriálních membrán. A když se podíváme pod prizmatem nějaké čočky, která vidí až na konec vesmíru, uvidíme asi, co se děje v nás při dekarboxylaci α-ketoglutarátu. Enzymy katalyzující reakci se sdružují do α-ketoglutarátdehydrogenázového komplexu. Aby vůbec došlo k reakci a čočka nám něco ukázala, potřebujeme nahustit kofaktory thiamindifosfát, kyselinu lipoovou, NAD+, FAD a koenzym A. Z hodin přírodopisu víme, že reakce je inhibována arsenitanem.

Takže když teď víme, že jsme, co jíme, konečně se vrhneme na myšlenku, že jsme, co pijeme. Kdybych byl, co piju, asi mám hlavu ve tvaru hrdla brandy, ale hrdel brandewijn je, jak známo, téměř nekonečně mnoho druhů a forem. Asi bych ve tváři měl barvu moči po dlouhé, dlouhé party (takže by se střídala chinolinová žluť s olovnatou bělobou? trochu přeháním, nepředstavujte si mě jako zafáčovanou mumii.) Vlasy bych měl jako hnědku piva! Krk by už šel mírně do černa po těch černých kozlících. Zuby by se promítly do barvy šedočerné. Ostatně zuby sedí.

Ale poslední dobou, když mám sílu vzít do ruky nějakou elektroniku, frčím na androfounu a jsem si music key ritrívnul z youtube. Takže v begroundu mi hraje f kórz muzika zadarmo a ještě v tom pozadí, drsné, ne? Nemusím mít nic pozapínané, jen zavřené oči a frčení do vzdálených koutů Mléčné dráhy, kde kozy... zase ty kozy, pořád myslím na kozy, i když se mi vybaví to zvíře, tak vidím.. ty jsi ale kravička, že máš kozičky, bradavky věčně trčící.. ne, fakt se mi vybavi Spice Girls a ta v tom proužkovaným... ani nevím, jak se těm topům říkalo, to ani není top přes ty kozy ten pruh. Sportovní podprsenka? Už se tak moc nenosí, ale v devadesátkách furt jela. Prostě song Wannabe. Wannabe my lover? Atd. Tak ta, co má nejmenší kozy, taková ta elegantní, s vlasy, které stojí hodně péče a šamponů a kondicionérů, když ji trčí ty vzbouřené bradavky, tak si vzpomenu na kozičky a už mě ani nesere, že s kozama stojí sex za hovno, mají moc těsnou díru. Každá Koza Róza totiž čeká na svého kozla a nikoliv na člověka. Mají pevnou kůži a srst a působí majestátně. Skoro jako nějaký důstojnějšího jednorožec. Když do ni strkáte vaška, tak anglonubijská koza působí překvapeně. Vím, že když mě přistihl její právoplatný manžel, tak mě začal zuřivě trkat, musel jsem se schovat za ohradu, vůbec mi nebylo do zpěvu. Úplně mu přeskočilo a skončil někde v útulku, protože jsem si postěžoval majiteli, že zaútočil bezdůvodně.

Pobliju ti kundu

"Kunko! Kunko!!!" "Kdo to tady kunká?" Tak končí alegorická satira smutného muže Svatopluka Čecha.

Někdo zaklepal prudce na dvéře, a nežli jsem zvolal: Vejděte!,
vrazil již do pokoje člověk spíše malý než veliký, ale slušně
vypouklého břicha, na němžpo huňaté plyšové vestě splýval těžký
zlatý řetěz od hodinek s četnými přívěsky v podobě půlměsíčků. I
jinak jevil jeho oděv solidní krasocit zámožného pražského měšťana,
a kruhovitá, čistě oholená, v různých odstínech červené barvy zářící
tvář byla plna té ušlechtilé důstojnosti, kterou propůjčuje toliko
knihovní vlastnictví třípatrového domu.
"Mám česť mluviti s panem redaktorem?" začal příchozí
zdvořilými sice slovy, ale tonem, který nevěstil nic dobrého.

Pan Brouček byl skutečně jako v Jiříkově vidění. Konečně
soustředil všechny myšlénky na otázku, co se s nim dálo, než upadl
v bezvědomí nebo spaní, které skončilo tímto úžasným procitnutím.
Napjal paměť a brzy zachytil vůdčí nitku: připomněl si rozmluvu
s panem Würflem o luně a zastávku pred svatovítským chrámem.
Ostatní vzpomínky byly trochu kolísavé a nejisté, ale přece podařilo
se mu stopovati svoji pouť ku starým zámeckým schodům,
apostrofu, kterou věnoval měsíci, chůzi po hřebenu zdi, slezení
zahradního domku a co následovalo, než úžasný pád do nesmírné
hloubky či vlastně výšky pozbavil ho smyslů.
-

Blákós

Sebraný Vančura! Ani učenec by mi nedal tolik vědění, jaké mi poskytl autor Rozmarného léta! Čtěte a učte se!

Život není ani radování, ani bolest, ani Bůh, ani nějaké rozjímání, ale jídlo a bytí.

Věci lásky jsou věci života. Po čase zimním přicházívá jaro, po beznaději vzniká naděje, po hrůzách noci zasvítává den.

Země je pokryta lidmi, kteří nestojí za to, abychom s nimi hovořili. Och, příznaky lásky! Kdo má tolik jemnosti, aby rozeznal ruměnec hněvu od milostného uzardění. Lépe mít na hlavě parohy než máslo. Jak snadno uzavíráme sňatky, je-li nám devatenáct let. Slova jsou činy moudrosti. Host bez rozmluvy za bečku stojí. Kdo sedí u stolu toliko s břichem a zuby, měl by zůstat raději v oslí stáji.

A diplomat Chateaubriand:

Trestem těch mužů, kteří příliš milovali ženy, je, že je musí milovat pořád. Pokud pochybujeme o srdci ženy, nemáme kdy hodnotiti její tvář. Srdce je jako ty druhy stromů, které nevydávají svého balzámu, dokud ostří sekery je samé neporaní.

Expresivně chlad je hlad

Víš, kdo já jsem?, tak křičí na kundu za barem zákazník, polsky vysloveno. Diví se, ale jen na mžik sekundy, protože v druhý mžik si uvědomí, že je to ten samý, co do ní valí hovna už měsíce. Je sama podpitá. Potácí se kolem pípy a smutně kouká na dokouřená marlborka.

Tak nám pěkně začíná den.

Co mi můžeš říct o ženách, ptá se ho. On že o ženách se mluví pouze s muži.

Ale o ženě. To ti řeknu vše. Prostředek je chlap a cíl je dítě.

Muži milují nebezpečí a hry. A žena je nejnebezpečnější hračka, proto ji všichni chtějí.

Diví se sečtělosti barflye a nepřestává ho pozorovat namalovanýma očima.

Víš co, že jsi to ty: místo polských piv dostaneš bud light. Pivo určené letcům do výše.

Vyrábí se v St. Louis a pije se samo. #upforwhatever

Uznávám, že se pije samo, protože už je skoro poledne a furt ho chlemtám. Rozložený na baru s článkem o servírce.

Kojí se strastí

Každý z nás někdy ujel. Když někdo ujíždí často, řekne se o něm, že je živel a jede se dál. Ale představte si člověka, kterého snad smím zvát svým jediným přítelem, který nikdy neudělal nic tak, aby ho ostatní mohli pochválit. Dobře, Boba tedy znáte z několika článků z předchozích let. Poznal jsem ho, když jezdil na skateboardu a přeskakoval obří květináče vedle vodotrysku. No poznal jsem ho vlastně, jak víme, v hospodě; v té době se bavil tak, že hověl alkoholu, cannabisu a naší srdcovce, peyotlu a v mezičase, když nebyl tak sjetý, frčel na prkně a skákal přes obří květináče, na kterých si postupně zlomil nohy, ruku i prkno. Pak ho ve dvou částech prodal ve vetešnictví, protože už měl jisté notoricky neblahé jméno a kupci se jen hrnuli a koupil si kytaru ibanezku tak 30 let starou za pět stovek. Hrál na ni tak neštastně, že založil několik skupin, kde působil jako main vocalist (ostatně jediný hospodský vižunk, kterého jsem kdy slyšel zpívat čistě, v hloubkách i výškách) a ten hoch, co vypadá jak psychopat a tradičně rozmrdávač vztahů, protože každému klukovi, se kterým hrál, píchal celkem nepokrytě přítelkyni. Když se na něho nějací dva zhrzení exhudebníci z tělesa domluvili, zmlátil je oba (strašlivým způsobem, jenž vydá na samostatný článek) a jejich buchty začal píchat do análu, aby se jim vysmál a pomstil, že si na něj odvážili vyskakovat. Říkám to, protože mu nebylo ani dvacet a už měl za sebou kariéru rozvraceče, za kterou by se nemusel stydět ani legendární šukač John Holmes. Dal mě dohromady se slezskými baníkovskými buřiči, se kterými jsme chodili za stadión se pobít s podobně naladěnými rowdies vzdálenějších městeček, nevím už, jak si říkali, ale vím, že děsně poeticky a vedl je tehdy Mirek, který prodával lístky... v druhém, civilnějším životě. A měl rozštěp nosu a Downův syndrom a bral na mě, protože jsem byl samotný, kdo ho vždy na slovo poslouchal. (Když mě někam poslal do mely, vždycky se tak potutelně usmál, když posílal lidi pro ztracených situací, kde jsem neměl šanci, tak jsem šel, zatímco jiní cucali pivo u pylonů.) Ostatní víceméně hráli druhé housle Bobovi, nepsanému šéfovi výtržníků a jen tak naoko se podrobovali Mirkovi, který zastával pouze takto pofidérně-artificálně-oficiální roli vedoucího. V té době začal chodit do ZUŠky, obor hra na housle, těsně potom, co neúspěšně studoval na různých školách s různým zaměřením, ale pro AHDH ho všude nechávali propadnout, a vím, že mě to tehdy velmi fascinovalo, a protože sám jsem byl víc než špatný student a školu jsem udělal jenom proto, že se se mnou učitelky bály zůstavat v jedné místnosti o samotě, neboť, jestli si vzpomínám, už tehdy okolo plnoletosti jsem byl mírně řečeno solidní, vyžilá, vyhublá, vysoká fetka a naháněl jsem něžnějšímu pohlaví asi trochu hrůzy, a tak mi raději soudružky dávaly za čtyři, než aby měly trávit volný čas se mnou u reparátů.

Něco bych i napsal, ale tlačí mě bohužel nevyhnutelně čas, zítra zas práce nad ramena, nad hlavu, takže si asi dám šlofíka a nějak se připravím na zítřejší popravy. Mám se pořád stejně opile (ba hůř, nezvládám dávky, teď před chvíli jsem se sprchoval pivem, protože už do mě po Evanovi Williams nejede chřtánem, a to jsem kdysi pil whisbeer s železnou pravidelností) a doufám, že vy stejně dobře, vše milé přeje služebníček.

Titův oblouk, ničí jiný

Tady nic moc, chtěl jsem psát o darování spermatu, jak ho daroval Bob, ale nemám chuť řešit banky... nemám náladu na páru dusíku, který zmrazí vzorky a připraví je k odběru, che che.

Nejlepší spermie mají stejně jenom klackovití mládenci, v našem věku už jde vesměs o to, aby se vůbec postavil, když vidí prcinku, a to je tak vše, vystříkání se je bonus, nikoliv jistota. Kdo trpěl odjakživa insomnií, je rád, že se mu jednou za uherák udělá boule v trenkoslipech. Ano, na víc se nezmohu.

To mi připomíná, když jsem čekal na vlak ve Woluwe-Saint-Lambert. Potkal jsem tam na lavičce jednu roztomilou holku s řetízkem od babičky, která mi prozradila, že se jí zdá, že mě určitě trápí problémy s močením, mluvila francouzsky znamenitě, takže jsem musel pro nedostatky v té poetické mluvě používat němčinu, aby nezjistila, že mi zcela chybí vzdělání. Ale asi jsem nakonec furt opakoval do zblbnutí l'antre du lion, l'antre du lion, jakože močení může být někdy pěkný průser.

Čertí se, protože tabu

Ze svých mladistvých let si pamatuji jen opar xylenové opilosti, roztrhané kalhotky a pěknou řádku psů. Psi mě provázeli, když jsem dopíjel tu lahodnou láhev zlaté tequily. Když jsem omylem strčil prsty pod řetězovou pilu a zapl, štěkali psi. Na vysvětlenou bych měl dodat, že jsem byl jetý. Myslel jsem si, že milosrdný židovský Bůh mi navěky nechá všechny prsty. Objevil se zas hlouček lidí s voříšky, když bylo po všem a ptali se mě, když jsem v šoku zíral na ty pahýly, jaké to je nemít prsty. Byl jsem asi úplně zoufalej, zoufalej jako člověk, kterému nezbývá, než aby jednou provždy opustil tuto planetu, ale to jsem jim neřekl, jen jsem zcepenělě hledět na ty odpadlé prsty. Korunu všemu nasadil zahradníček, který přišel, aby se ujistil, zda mi šmakovala hlávka zelí, kterou sám vypěstoval. Díval jsem se na něj, nemoha ze sebe dostat slov a jen tak v návalu zmatku zvedl ty haxny bez prstů a ukázal mu je. Možná kdybych měl kapesník, zakryl bych jima oči a opustil tu zvířecí společnost. Ale ti zasraní psi se utrhli ze řetězů. Bylo jich čím dál víc, jejich štěkot sílil, až jsem prostě dramaticky omdlel. Zatmívačka a sesun k zemi.

Pak mi je přišili zpátky, ale to bylo později. Nějak jsem na tu epizodu zapomněl, než jsem jednou měl jet na poznávací tábor pro děti ve věku od dvanácti do patnácti, takže už pořádně samostatné jedince. Mísili se tam Rusové s Ukrajincema a pekly se tam koblihy, štrůdl a knedlíky. Protože se jedná o jiné nastavení mysli, zvlášť u Ukrajinek je patrné, jak rády by obcovaly se svými horaly (Uraly) a protože já nejsem přece žádný lídr, vždycky jsem šlapal poslední ve vláčku, vždy jsem stál v posledních řadách, o nějakém vedoucím nemůže být řeč, jel jsem tam, aby řeč nestála a Taliban měl nový, strategický cíl útoku. Tam jsem si uvědomil, že mám v ranečku jen spacák a sbírku poezie, pár rozpadlých hader a toť vše, celý můj majetek. Sice jednoduchá výbava, ale naprd, není určena k přežití v nehostinných podmínkách, mezi cikády a škvory, kteří vás chtějí pokousat a už vůbec ne mezi tu inertní přírodu. Mezi ty stromy, ach, ty ponuré borovice, ke kterým jsem noc co noc vzhlížel. V dálce se rýsovaly továrny, kouřící své splodiny. Skrze ponuré borovice se pnuly ponuré mechy a úzkostlivě vyhlížející Ukrajinka si při úplňku spínala vlasy na balvanu, který ji nepatřil. Najednou mi bylo líto celého tábora. Můj otec, který mě bil v dětství jak řeznického čokla, se celý život snažil mi vštěpoval úctu k morálce a disciplíně, ale nějak se mu to nepovedlo. A potom, co vyčerpal všechny své fígle a rozbil si o mou tvář i druhou tvář všechny kosti, učinil můj život vpravdě nelítostným. Ale pak přišel konec, smrt, prázdná smrt, tupý konec a ten mě osvobodil, mohl jsem pozorovat, jak zasmušilá tvář mé matky se den ode dne jasní. A pozorovat naproti tomu zoufalství, ve kterém žila, když dělala na nás na všechny v továrně na boty, mě rozhodilo natolik, že jsem se raději v dospívání nedotýkal žádné osoby ženského pohlaví, neboť jsem myslel, že by pod mým ztvrdlým srdcem a ztěžklými údy natolik zkřehla, až by se roztopila.