Blouznění dosahuje vrcholů při deliriu.
Absolutní blouznění umožňuje vrchovatě prožít poslední okamžiky. Výraz se stává něčím reálným. Vzdoruje objektivizaci částečné, nepodstatné a nic neobjasňující.
Nejen vaše inteligence a senzitivita, ale celá bytost, život, tělo na něm se podílící. Blouznění lyricismu dosáhlo hraničního sebepoznání a už nikdy na sebe nevezme podobu objektu a oddělené formy, jsouce vaší kůží a krví.
Smrt je tedy formou zkušenosti.
Jak se filozof stane básníkem, to je proces, skoro jak nějaké drama. Pád ze světa abstrakcí do tornáda pocitů, do fantastických symbolů naznačených v duši.
Ženské jsou šifry. Čím víc nad nimi přemýšlíte, tím míň jim rozumíte.
Před nimi třeba být zticha, tak jako je třeba být zticha při kontemplaci nad esencemi tajemství. Ale zatímco tajemství je nekonečně nerozluštitelné, ženské jsou prostě jen mystérium, jinými slovy, prázdno.
Nejsou zcela vymklé z života, skýtají tak dočasnou spásu pro ty na výšinách zmaru. Skrze ně je návrat do života možný a nevědomý a nevinné radovánky pořád funkční. Milost, pokud nespasila svět, jistě spasila ženy v něm.
Jak může stále někdo mít ideály, když je na světě tolik slepých, hluchých, zmagořelých lidí? Figurativně i doslovně.
Jak mohu bez lítosti užívat světla, jež jiní nevidí a zvuku, jež jiní neslyší? Cítím se pak, jako bych to světlo čornul.
Neukradli jsme slepým oči a hluchým uši?
Není naše krajní inteligibilita, či jak to nazvat, srozumitelnost, zodpovědná za šílenství bláznů?
Když nad těmito věcmi přemýšlím, ztratím veškerou odvahu a vůli a zdám se vyprahlý.
Soucit je známkou povrchnosti.
Osud zlomeného a nezhojitelné mizerie tě buď přinutí křičet nebo obrátí v kámen. Nejenže je lítost neefektivní, taky je urážející. Navíc, jak chceš druhého litovat, když sám, zostuzený, trpíš? Soucit je tak běžný, protože tě vůči ničemu neoslepuje. Nikdo ještě neumřel, protože trpěl někdo jiný. A ten, kdo tvrdí, že pro nás umřel, neumřel; byl zabit.
Dneska už vám nikdo neřekne, co je správné a špatné. A budoucnost rozdíly ještě víc setře. Relativita těch soudů ostatně je nicotná a pro nás málo znamená, jestli víme, co je špatné a dobré a jestli vůbec jednání můžeme rozdělovat na dobré a zlé. Kdyby se mě někdo zeptal, proč dělám, co dělám, nedokázal bych mu odpověděl. Používám kritérium morálky instinktivně a pokud někdy obrátím, nenacházím žádné ospravedlnění, proč se tak stalo.
Ostatně morálka se stala tak zapeklitou a plnou kontradikcí, neboť už neexistují hodnoty, které by ji ustanovovali při plném vědomí života, tak říkajíc in nuce. Místo ní se prosadila transcendentální oblast zapojená pouze do vitálních a iracionálních sil.
Je mi na blití ze slova dobrý. Je tak shnilé a mrtvé. Morálka říká, abys pracoval, aby zvítězilo dobro.
A jak?
Naplněním svých povinností? Respektem? Obětí? To jsou jen prázdná slova: před nahou realitou jsou principy morálky pusté a to tak moc, že se divíme, jestli život bez ní by nebyl snesitelnější.
Líbil by se mi svět bez forem a principů, svět, v nemž by nic nebylo rozhodnuto. Fantastický svět podobný snu, kde by nemělo smyslu hovořit o dobru či zlu. Proč nastavovat pravidla, když realita je iracionální ve své podstatě? Morálku stejně nespasíte a byla by chyba se domnívat, že je to možné.
Přesto se stále někteří pokoušejí.
Žádné komentáře:
Okomentovat