úterý 30. června 2015

Sotva den se rozbřesk

Bílé světlo se s námi loučí tak dovedně, že mu luna stojí v cestě. Každý pocel ohýbání se vyjadřuje napnutou strunkou pronikání. Světlo je s námi milióny let. Luna už třeba 2 342 982 roků, lucerna 194, louč 2011. Hladiny řek a toků, údolí, které se zaplňuje loupeživým hmyzem, tam všude se perlí a zrcadlí jasné či méně jasné působení záře.

Slunce si nasadí cvikr a dělá haura, ale jeho citlivost je v zásadě zdravá, nepodléhá výkyvům a sebepoškozování nahrazuje obětovou péčí o druhé. Stává se z něj pomalu ale jistě předchůdce cyklu. A taky vyvrácení hypotézy, že vše v pohybu, nemůže ze své cykličnosti vystoupit... Vykružením.

Světlo osvěcuje i pinie, které se volně staví do pozoru, ulepené smolou, nachystané zastínit poslední zbytky luk.

Zář jako sněť, na povrchu cizopasného béře se ke kořenům a jeho kořist, vysmažená, slaví prohru, aby drobně a útle sestavovala plán odvety.
Je v tom jakási snaha o baculatý přednes. Velký záhyb na zácloně zná odvrácenou stranu záření. To je, když se původně stolek s vystaveným zbožím odstrčí do kouta a v útvarech podobných smrti nechá se na základě autonomní smlouvy usychat. Přijímat, co si beru, jen pokud se brané neshlukuje do částeček otoku. Taková dýměj vzdoruje i polední záři říjnového slunce.

Už nevím, kdo se hlásí k památné větě: Dynamit je nečistou silou, vím však, že nemít peníze, být černý, švorcový, se ukazuje jako kroužení pod dynamem chřadnutí.
Blankytná hmotan čistá jako prostřený stůl nám skrze tolikeré bariéry vysílá poetický prostředek údivu.

Žádné komentáře:

Okomentovat