(Jak jsem dopisoval dny nazpátek)
Svět je tak velký a člověk tak malý. Nic nepostihne, v ničem nedosáhne kýžené úrovně. Párkrát se vyspí a kladou ho do země, tak mějme ještě zábavu v té naší bílé postele. A pak - kdožpak ví, zejtra si lehneme do rakví.
Prý mi chybí vůle a hromady věcí. Říkal jeden člověk, kterého mám rád. Možná, že celý život je jen boj s vůlí. Kdo chce hodně mít, být, chtít?, musí hodně makat a pak třeba i něco dosáhne. Nebo kdo chce moc, nemá nic? Ale jestliže se spokojíme s málem, pak budeme mít zaručeně ještě míň.
Choulit se. Komu by se chtělo.
Máme tolik výrazů pro penis, ale teplotu čajové konvice na omak neumíme popsat jinak než horká, chladná. Vždycky mě to zaráželo.
Žádné komentáře:
Okomentovat