Každý z nás někdy ujel. Když někdo ujíždí často, řekne se o něm, že je živel a jede se dál. Ale představte si člověka, kterého snad smím zvát svým jediným přítelem, který nikdy neudělal nic tak, aby ho ostatní mohli pochválit. Dobře, Boba tedy znáte z několika článků z předchozích let. Poznal jsem ho, když jezdil na skateboardu a přeskakoval obří květináče vedle vodotrysku. No poznal jsem ho vlastně, jak víme, v hospodě; v té době se bavil tak, že hověl alkoholu, cannabisu a naší srdcovce, peyotlu a v mezičase, když nebyl tak sjetý, frčel na prkně a skákal přes obří květináče, na kterých si postupně zlomil nohy, ruku i prkno. Pak ho ve dvou částech prodal ve vetešnictví, protože už měl jisté notoricky neblahé jméno a kupci se jen hrnuli a koupil si kytaru ibanezku tak 30 let starou za pět stovek. Hrál na ni tak neštastně, že založil několik skupin, kde působil jako main vocalist (ostatně jediný hospodský vižunk, kterého jsem kdy slyšel zpívat čistě, v hloubkách i výškách) a ten hoch, co vypadá jak psychopat a tradičně rozmrdávač vztahů, protože každému klukovi, se kterým hrál, píchal celkem nepokrytě přítelkyni. Když se na něho nějací dva zhrzení exhudebníci z tělesa domluvili, zmlátil je oba (strašlivým způsobem, jenž vydá na samostatný článek) a jejich buchty začal píchat do análu, aby se jim vysmál a pomstil, že si na něj odvážili vyskakovat. Říkám to, protože mu nebylo ani dvacet a už měl za sebou kariéru rozvraceče, za kterou by se nemusel stydět ani legendární šukač John Holmes. Dal mě dohromady se slezskými baníkovskými buřiči, se kterými jsme chodili za stadión se pobít s podobně naladěnými rowdies vzdálenějších městeček, nevím už, jak si říkali, ale vím, že děsně poeticky a vedl je tehdy Mirek, který prodával lístky... v druhém, civilnějším životě. A měl rozštěp nosu a Downův syndrom a bral na mě, protože jsem byl samotný, kdo ho vždy na slovo poslouchal. (Když mě někam poslal do mely, vždycky se tak potutelně usmál, když posílal lidi pro ztracených situací, kde jsem neměl šanci, tak jsem šel, zatímco jiní cucali pivo u pylonů.) Ostatní víceméně hráli druhé housle Bobovi, nepsanému šéfovi výtržníků a jen tak naoko se podrobovali Mirkovi, který zastával pouze takto pofidérně-artificálně-oficiální roli vedoucího. V té době začal chodit do ZUŠky, obor hra na housle, těsně potom, co neúspěšně studoval na různých školách s různým zaměřením, ale pro AHDH ho všude nechávali propadnout, a vím, že mě to tehdy velmi fascinovalo, a protože sám jsem byl víc než špatný student a školu jsem udělal jenom proto, že se se mnou učitelky bály zůstavat v jedné místnosti o samotě, neboť, jestli si vzpomínám, už tehdy okolo plnoletosti jsem byl mírně řečeno solidní, vyžilá, vyhublá, vysoká fetka a naháněl jsem něžnějšímu pohlaví asi trochu hrůzy, a tak mi raději soudružky dávaly za čtyři, než aby měly trávit volný čas se mnou u reparátů.
Něco bych i napsal, ale tlačí mě bohužel nevyhnutelně čas, zítra zas práce nad ramena, nad hlavu, takže si asi dám šlofíka a nějak se připravím na zítřejší popravy. Mám se pořád stejně opile (ba hůř, nezvládám dávky, teď před chvíli jsem se sprchoval pivem, protože už do mě po Evanovi Williams nejede chřtánem, a to jsem kdysi pil whisbeer s železnou pravidelností) a doufám, že vy stejně dobře, vše milé přeje služebníček.
Žádné komentáře:
Okomentovat