Teprve dlouhé a nucené odloučení od drahých chvil přiměje naši prokletou duši k pokání. Jen v odloučení máme dost slušnosti, abychom ze sebe učinili červy. Má se to s námi jako s terčem, jehož význam se z kruhového předmětu, tedy něčeho obecného, změnil v štít, kolotoč, v konkrétní. Středověké tarče každé jistě pamatuje.
Co vztahujeme na sebe, bere si v nás podobu toho, co nás nejvíc určuje. Aby nás ukřižovalo.
A zásah je proces okamžitý - jak infekce.
Jen se děje v nervech, prosakuje vůlí a i když itinerář, ten božský v Tau, turistický plán Cesty nám velí skrýt se za desátou hvězdou v řadě a přečkat v jejím svitu nebezpečí, infikovaná identita se pozvolna a plíživě stává nedobrovolnou schránkou očistce.
Zírat v oblaka, zatímco zakopáváš o kořínky, moc doporučeníhodný přístup.
Zas mi spadl do klína, i když nemá vlasy blondýna. Někdy je pravda taková, vždycky hádám, jak se zachová. Zřejmě nikdy, jak chci já. Jáááá-áááá. Je jaká je. Trochu dítě, trochu mondéna. Nemám právě paměť na jména. Tak jí říkám lásko mááááá-ááá. Nejsi skvost a nejsi zlá. Jsi jen jiná, než chci já-áááá-ááááá.Buď sbohem, lásko z dětských let, byls lepší v počtech, takys lépe čet. To všechno pokryl sníh. Jeden pramen, jeden sníh. Svět byl fajn, svět byl náš. Léta prázdnin. To se může stát, že lidé pláčí, já ten příběh znám ve svém podání, kříž sotva vláčím. Zazní tóny, ty mi stesk zahání. To se může stát, že lidé slábnou, před velkým cílem. Hudba není zlá. Hudba není zlá. Všechny řeči světa vynahradí a nejsi s ní sám. Taky sama hovoří a já ji jenom pomáhám.
Když prvně v zrcadle objevíš ve vlasech bílou, dojde ti určitě, že na tě podzim už líh. Koupíš sto růží, odpusť ti bože i tenhle poslední hřích. Rád mám, rád, čas růží.
Petra Janů mě dostává do kolen. Z těch pop zpěvaček. Dráždí mě ten úsměv, ten maličko pokřivený ksichtík, nosík spárem kocourka šiblý do šampusu.
Žádné komentáře:
Okomentovat