Víc než hadroní reakce

Obrázek by prozradil víc než tisíc slov, ale nedám tu nic, protože byste se mi smáli. Jsem zablešený víc než fena sousedky. Lezou mi blechy i do nosa, je už na pováženou, kam to dospěje. Mají v sobě nějaké alergeny atd., ale hlavně se rozmnožují rychleji než světlo. Možná by speciální sprej pomohl, ale nemám cestu kolem záchranné služby!

Vyrůstal jsem s Marlowem dneška

Pičky se množí v kubících bakterií. Nezapomeňte, že vaše roztažnožka má uprostřed chlupů rozsetých miliardu červotočů! Jak ji můžete ojebávat? Kus kůže obalený krvinkami? Pochybné jakosti? Dávám přednost celuloidovým mazlíčkům. Otisky prstů jim nic neříkají, protože je neregistrují. Kdežto ta vaše otrokyně na provázku kváká, kdykoliv ji něco nejde pod nos! Husa aspoň vruzozobě sdílí s ostatními opeřenci základní instinkty poslušnosti. Ale od obyčejných lidských, příčně pruhovaných, beločelých typusek nemůžete čekat nic víc než pouhé vyjíždění z kolejí poslušnosti. Už na ně kálím. Zasluhují jen bahno. Zahrabat je do rybníku.

Občas se objeví bažant královský, který od svých posluhovaček vyžaduje maximální péči. Jaké zklamání, když hřadují na lesklých plochách a kvokají s kolegyňkami z tercie nebo odkud. Pak je ani prase divoké nevytrhne z orgiastických klepovaček. Zmalované slepice se schovají pod kapříka a vykuchají mu vnitřnosti, každou přestávku, když cítí touhu si zapálit pérka.

Rád bych zažil koitus se ženou. Znám vše o zvířeně, vyzkoušejte mě. Nebo ne, absurdity hokus pokusů nevedeme. Už jsem ulovil i slona. Ale doposud jsem nesložil žádnou příslušnicí žen. Beztak jim mí přátelé nespravedlivě říkají kuběny. Přestože není důvod být ofenzivní, že? Mám slabost pro své vysvalené kolegy, kteří jen křísnou zapalovačem a v rozkroku se jim zjeví víla! (Dnes mě poprvé mezi nohami očichávala fena - ironicky jménem Dora). V klíně jsem jim sice dvakrát třikrát osáhával ty breberky, ale nedostal jsem se k nim ani čepelí jazyka. Tančil jsem v řetězech a na jílcech mečů, ale nezasunul jsem dosud do pochvy. Už fakt nevím, který Saturn mi vystavil stopku, ale tohle mrzačení nelze přehlížet. Asi jsem trochu postižený. V mém věku,.. je na pováženou, že jsem neměl dosud dívku.

Ač modlil jsem se... nepřetržité léta.. od doby jinošství. Hraje mi do usínání Šeherazáda. Jediná hudba podle knihy, kterou jsem poslechl a zároveň přečetl. Doslova jsem ji vydřel očima & myslí.

A jako dvojitý špión Marlowe i já poznám, jaké to je vyhasnout, zrovna mezi shlukem stolů a půllitrem vychlazeného moku. Och, tolik prvotřídních fotek mám s chlastem (a cigarilly) a tak ráro (od anglického slova rare), co stojí za řeč, s ženami. Proč ten nepoměr! Podle mě to chce jednou zasunout a pak se vyrovnám. I hormonálně. A konečně začnu lákat královny z úlu. Tisíce dělnic vytvoří prostředí pro jednu macatou queenku!

Dikyslík a molekula, která dýchá

Jsem normálně na síti našel staré anglické básníky převedené nějakým entuziastou do naší laciné romantizující češtinky. Coleridge, Burns, Key, Moore plus na závěr parafráte či postřehy odjinud či aspoň ne ve verších.

Šel jsem sám jako obláček
přes dolin, kopců kulisu,
když natrefil jsem na hlouček,
družinu zlatých narcisů;
u jezera, pod stromovím,
chvěly se tancem čechravým.

Tu BOUŘE VICHR přitužil,
tyranskou sílu měl:
hbit peruťemi mávaje
na jih nás naháněl.

Tu mlhy přišly se sněhem
a divotvorný mráz:
led nad stěžej, a čišel z něj
až smaragdový jas

Jen led byl tu a led byl tam
led měl nás v zajetí:
praskal a mrul, a úpěl, vyl,
sténal jak v objetí!

Ve Xanadu si Kublaj-chán
klenutý palác usmyslel :
kde tok řeky Alfy posvátné,
skrz jeskynní průrvy závratné,
k nočnímu moři spěl.

Aj ! rokle romantická brázdí stráni,
skrz kopce zeleň kříží cedrů kštici !
Divočina ! svatyně čarování,
v zakletí, jak při luny ubývání,

Paláce stín, slasti dómu,
středem vln se nesl v dál ;
kde sluch směs námětů k sněmu
z vřídla, z jeskyň nabíral.

Říkávají mi preláti,
ať čin je přán či napáchán,
že Nebe choutky hodnotí
jak kdyby čin byl dokonán.

Pojď, vždyť si člověk zaslouží
za trest svůj vinu vychutnat!

Dorothy Parkerová a její slavné kojtejlové veršíky:

"I like to have a martini,
Two at the very most.
After three I'm under the table,
after four I'm under my host."

Nedávno jsem si, ještě v kraji luhů, uvědomil, že pivo je intelektuál. Jaká škoda, že ho pije tolik idiotů!

Nemám problémy s pitím - až na ten, kdy nemůžu sehnat drink.

Nepiju vodu - podívejte se, co udělá se skálou (erozi), natož s lidskou schránkou.

Skotská je dobrá prevence proti bolesti zubů... každý večer si ji dejte a zuby vás buď opustí, nebo nikdy nezabolí.

Koho zajímá, jak pokročil čas,

do nocí, do pozdních,

dnes piju ale

a luna září v nich.

Jsem piják s problémy s psaním.

Lepší je nepřestávat - jakmile skončíš, tak se musíš vyrovnat s tou úžasnou osobností, která začla pít.

Nevěřte chlapovi, který nepije. Nejspíš je sebestředný, vševěd, spasitel světa. Nevěřte chlapovi, který se nechce opít - bojí se něčeho hluboko v sobě. Ale zato můžete příležitostně důvěřovat chlapovi, který grcá vnitřnosti do záchoda. Nemůže se brát příliš vážně.

Vytržená ze sklíčení

Jojo, cítím se.. Dobře, v mezích relativního chcípání!
Asi jako kakabus. A rozsekám tě, jestli se začneš blbě křenit. Vynalézavě se propijím na dno flašky a vzpomněl jsem si, co jsem tu chtěl vrazit už před rokem. Kouzlo, strach a bolest a znovu strach a znovu bolest. Femme fatale.

Dva v bezčasí čekají na taxíka:
"Chtěl bych být popraven v elektrickém křesle. Nejdřív bych si zapařil LOLko a pak by mě vysmažil proud."
"Já bych radši zemřel v rodidlech nějaké krasavice."
"Víš ty, kdo je June Lincolnová?"
"Pěkná ochechula. Vykřičená herečka stříbrného plátna, jejíž jediný film se nedochoval."
"Pod její nožkou pukalo leckteré tiché srdce - včetně toho mého."
"Cítím se teď jak tažený vůl po rozmoklé půdě - nevím, kde se dřív prohnout. Co chodník slávy? Má tam svou stopu?"
"Kdyby jen stopu. I božská Meryl ji závidí ten otísk, co tam vydupala. Nebo by zrobila... kdyby tolik nepila v bungalovu, který měla přistavěný opodál."
"Co je to vůbec za jméno.. ta June?"
"June je prostě jméno pro jedinečné ženy."
"Pro ty, co se oběsí?"
"Copak si z životů takových osobností pamatuješ jen černé konce? Románky ji zničily, alkohol ji vysál, gangsteři ji zruinovali. Co asi tak měla dělat? Než se pověsit na šlaufu?"
"Říkali ji ginová víla, ne? A byla přece hlavně na holky, no ne?"
"Pro mě kvete pořád po boku těch, co si střihli roli vedle ní. A nikdy pro mě neumře. Jak políbila toho kapříka, před všemi těmi kamerami, vytvořila mu rtíky malinovou stopu na hřbetě.. on se jí nemohl nabažit, pořád se jí lísal k prstům... tomu říkám historická událost, tak se udělala historie filmu, historie celého Hollywoodu. Pro diváka v kině sekunda, pro film věčnost."
"Horší herečku sis vybrat nemohl."
"Jako herečka sice možná patřila k slabším, ale co se počítá je... ono cosi, ne nedbalá elegance, kterou neměla.. Ne do kolen srážející krásu, kterou už vůbec neznala.. Nevím, příteli, ji tak nějak udělaly šmouhy duhy - byla vznašející se hvězda, bez opory, nebo možná nad oporou. Jak to říct jinak, než hvězda, co se zrodí jednou za tisíc let. Stříbrné plátno předtím a už nikdy potom žádnou June nektarortou Lincolnovou nevidělo ani z limuzíny.

Herečka dostala padáka, následoval kolaps

Soulož na hrobech

Povaleč v příkopě

Filozofská minulost

I.

Zkáza se valila s drtivou neodvratností, jako v děsivých snech, které sesílá vesmír - když mimořádné přetížení spoutává ruce a hlavně nohy, že se nedá pohnout ani prstem, aby člověk unikl neznámému, ale strašlivému nebezpečí. Myslelo to ve mně za tři šukrumy, měl jsem asi úpal, minimálně přehřátí organismu. Ale musel jsem ji povalit stůj co stůj! Třeba i v chlévě.

Tehda řádil rej rejd. Na vesnické slavnosti. Kostýmky, masky, dojné krávy v podprsenkách (push-upky se jim, myslím říká) a naboso. Jaro tehda záhy a utěšeně se otvíralo. Holky působily, jak by nosily spodničky ze zeleného listí.

Teplé až horké jak chcanky paprsky opíraly se do domů novějších i starších ještě z dob našich babiček a opíraly se stejně výhružně o vytrčené bradavky jedenáctiletých čerstvých adeptek menstruace, které si hrály na pískovišti. Jejich oveččí nohy dráždily ve stehnech, kdykoliv povstaly, aby zas klekly k autíčku s bagrem nebo k paraplíčku z kolchozu.

Konečně se přiblížil večer a došel mi soudek okeny, který jsem měl uvázán ke krku. Vstala i moje oběť. Kamarádky se rozloučily a šly se koupat do lavorků a pak spát do teplých pelíšků, ona šla podloubím, šla po můstku, a odkudsi z předměstí štěkal tupý pes. Hlavu měla skloněnou na prsa a trhala lístky pampelišky. Upřímný úsměv ji zdobil tvář. Jedenáct let a už tak voněla, že mi stál i na tu dálku. Tmavomodrého nebe ani slunečního jasu, který se z něj dral, si nevšímala. Po sto metrech měla jít přes křaky, zabočit u svatého kopečku, ve dveřích by ji uvítala čerstvá tvář matinky a pak už jen odstrojit a pohřížit se v lahodný spánek. Místo toho jsem ji zatáhl od malin kousek dál křovinami, až ji vláčením zčervenaly ranky na paži, a kde nebylo odnikud vidět, jsem ji donutil padnout do mechu. Jak či zda došla domů, sama chuděra neví. Ale můj pendrek vytekl veleúspěšně.

II.

Na poslední chvíli vyskočil ze stupátka autobusu a klátivě dorazil beďarovitý výrustek Artur k pohřební mohyle, kde už byl hlouček srocený. Absolvoval v rámci studijního pobytu s třídou exkurzi na pohřebištích těch kultur... jak se jim jen říká, vzpomínal.. popelnicových polí. Všude, kam oko dohlédlo, na neúrodné zemi ležely popelnice s černými dekly, bylo jich snad tisíc, a koukaly smutně do prázdna. Odrážely nebeskou báň. Pod nimi prý spočívají mrtví.

Učitel právě větru odříkával přísahu, jíž ho zavázalo ředitelství a jeho hrobový hlas se rozléhal celou planinou: "V duchu velké křesťanské lásky a současně nekompromisnosti pokládám za svou povinnost dohlížet na děti mi svěřené, jako by byly mé. Dále považuji za podstatné se vyhnout násilí, i kdyby se třeba prohřešily vůči slušným mravům." Artur byl problémové děcko, nesl si své mindráky už ze školky. Malý, šilhavý, pajdal, všude lezl vychovatelkám do zadku, není divu, že ostatní lídři, kterým patřil dvorek, se cítili dotčeně. Lili po něm chcanky v tubách od pralinek, když spal, strkali ho do krabic od vláčků na baterky atd. Když viděly popelnice, šli se účastníci zájezdu vyspat do Hájenky, do turistické chaty na úbočí hory. Po pravé straně cesty tvořily ukázkový dvojstup a valili se rychleji než tsunami. Učitel byl tvrdý, drsný, rázný, nesentimentální mužský, chodil v neděli do kostela, přispíval na chudé, pravý muž, takže si dovedl zjednat pořádek. Artur šel úplně na konci řady, uzavíral ji a už byl trochu unavený, batohu přezka ho zlobila a vrývala se mu do zad, jevil zkrátka známky neklidu, když tu spatřil, co ostatní asi přehlédli. Viděl se třpytit v poli kdovíčeho, nějakých zeměžlučí či leknínů, cosi, co vypadalo jako jehla nebo nůžky.. Došel blíž a poznal divoké oči chudáka, zbavené barvy, ale s tvářemi jasně nachovými, teplými a na dotek snad i dosud živými. Ležel tam sporý tulák a jen oči žilkované kapkami.. kapku po kapce.. stékaly k láhvi režné, bezzubý a téměř bezdechý nasával vůni z hrdla. Zakryt až na oči a láhev a ruce tou změtí zeměžluči, povaleč a nejistý Artur se zahleděli daleko do budoucna.

III.

Už se mi nechce. Kdybych měl kdy.. a nelezli po mně mravenci.. SCREW YOU ALL! Tak pravil filozof.

Přelétavý zpěvák přiznal nemanželskou dceru

Mrtvolu přinesli do šatny a položili ji na rohož na podlaze. V dřepu se nad ní skláněl soudní ohledač. Závěr závodu sám také sledoval mezi diváky na nábřeží, a hned jak bubeníka snesli z člunu na zem, zběžně ho vyšetřil. Teď se věnoval prohlídce důkladněji. Do úst mu vsunul stříbrnou špachtli. Doktor Pien, stojící v rohu s Kou Jüan-liangem, přistoupil blíž a pronesl podrážděně: "Není to než marnění času, Ctihodnosti. Nepochybuji, že dostal srdeční záchvat. Všechny
příznaky k tomu poukazují." "Jen ať to ohledač dokončí!" odsekl soudce Ti. Prohlížel si svalnaté tělo mrtvého muže, zahalené jen bederní rouškou. Jeho tvář byla zkřivená do smrtelné grimasy, avšak pravidelné rysy a hladké široké čelo jako by svědčily pro to, že jde spíš o vzdělance než o příručího z krámu nebo o kuliho - třebaže do posádek člunů se obvykle hlásili převážně tito lidé. Když se ohledač vzpřímil, soudce se otázal: "Co vás přivedlo na myšlenku, že ten muž byl otráven? Jak jste slyšel, doktor Pien se domnívá, že zemřel na srdeční mrtvici."

Otrávil házenkářku yohimbinem

Slunce se už dotklo šedých hrotů lesa. Alexej však pospíchal. Jen rychle, rychle tam, odkud zní kanonáda, tam, kde zuří boj! Lezl rychle po zemi, kudy kdysi vedla vesnická ulička. Od spáleniště táhl těžký mrtvolný zápach. Vesnice se zdála opuštěnější než pustý, neobydlený hvozd. Pojednou jakýsi vedlejší zvuk vzbudil jeho pozornost. U krajního spáleniště uviděl psa. Byl to docela obyčejný domácí pes s dlouhou srstí, se svislýma ušima, nějaká taková Žučka nebo Bobík*. Tento domácí tvor, který jistě býval nejdobromyslnějším zvířetem, na němž si hospodyně vylévaly zlost, a miláčkem vesnických kluků, vztekle zavrčel, když uviděl Alexeje, a vycenil zuby. Z očí mu šlehl takový divoký blesk, že Alexej cítil, jak mu vstaly vlasy na hlavě. Shodil s ruky "obutí" a sáhl do kapsy pro pistoli. Několik okamžiků stáli proti sobě člověk a pes, který se opět stal šelmou, a upřeně hleděli na sebe. Potom, jako by se psovi mihla hlavou vzpomínka na člověka, svěsil čumák, provinile zavrtěl ohonem, stáhl zadek a odklidil se za černou haldu spáleniště.

"Jen se podívej, Aljošo, kamaráde, jak to vlastně na tom světě vypadá. Ženská, ta se od věky věkův drží kouska chleba oběma rukama. Je to tak? A proč? Z lakoty? Ne, ale protože zná jeho cenu, vždyť ona přece krmí děti, a ať si říká kdo chce co chce, rodinu řídí také ona. A teď dej pozor, co se přihodilo. Vidíš sám, jak žijeme, počítáme každé sousto do úst. Ano, je hlad. A tu, bylo to tak nějak v lednu, vrazili k nám partyzáni, ne z naší vesnice, ne, naši bojují až někde ,u Olenina, byli to cizí, nějací od dráhy. Dobrá! Přihnali se jako chrti, prý, umíráme hladem! A co bys tomu řekl, na druhý den jim naše ženské nacpaly plné tlumoky. A děti se jim sotva na nohou drží a otékají z hladu. No, není to tak? Ba, ba, je to tak."

Prchá-li jelen, klade parohy na sebe

Večeře se mu na stole objevila velice pozdě. Kdyţ společně pojídali teplé jídlo, byla uţ i babka převlečená. Oba byli ve svých obyčejných, denních šatech, které měli nejraději. Dědek staré džíny, obvyklou flanelovou kostkovanou košili, placatou čepici na hlavě. Babka plátěné kalhoty, měkké mokasíny místo úzkých lodiček, volná bavlněná halenka. Cítili se v nich dobře a mohli v nich dělat všechny práce. "Skoč nakrmit králíky, sežeň do ohrady ovce a zavři slepice," vyzvala jej babka, když skládala nádobí do myčky. Dědek vyšel ven. Vytlačil z kůlny motorku. Zkontroloval, zdaje řádné nabita, nasadil přílbu nasadil náloketníky a nákoleníky a nasedl. Rázně přidal plyn a skútr se jemně rozjel. Rychle to nešlo, byl dělaný na pomalý převod, ale dědek byl ještě rozvášněný dnešní divokou jízdou nejrychlejších aut. Téměř krokem mířil vzhůru a stoupal do strmého svahu. Vyjel na větší kopec za barákem, kde zahlédl několik pasoucích se ovcí. Věrný pes zvolna klusal za ním. Nemusel pospíchat, jízda nebyla nikterak rychlá a tak bez problémů pánovi stačil. Na vrcholku se dědek zastavil a z kapsy vytáhl pager. Stiskl jej a pak se zkoumavě rozhlíţel kolem. Ovce se poslušně sbíhaly, jako slepice při sypání zrní. Za chvíli jich měl celé stádo pohromadě. Drobné černé krabičky na krku se jim klimbaly místo obvyklých zvonců. Pes se po něm pátravě podíval. "Jen moc nekoukej," pronesl kysele dědek, "bývaly doby, kdy stádo sháněl dohromady vycvičenej pes. Nebyl línej a měl z toho radost." Svá slova pronesl vyčítavě a podíval se po psu. Ten seděl vedle kola skútru a nechápavě se ohlédl. Jeho oči výmluvně mluvily. "Proč tolik křiku najednou? Přece se za těma bílýma kuličkama nebudu honit. Copak jsem nějakej zaostalej pes z minulého století? Od toho zde máme pokrok." Dědek jen zavrtěl hlavou a vyrazili k domovu. Ještě dát trávu králíků a může domů. Když vcházel do světnice, venku již bylo šero. Babka ještě dodělávala poslední úklidové práce.

Důchodci

Nazirité šukali v poušti

Slunce se rozprostřelo po novém dni, ptáčkové na hnědých větvích prozpěvují své líbezné trylky. Mohl jsem skoro šeptat vznícená slova do ticha.

Ty jsi moje světlo, Hospodine. Hospodin mi září do mých temnot. S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu.

Jedním z největších problémů současné společnosti u vás je korupce. Co si budem povídat. Korupce zasahuje negativně téměř do všech oblastí lidské činnosti. Česká republika se v posledních letech propadá neustále hlouběji v žebříčcích korupce vypracovávaných mezinárodními institucemi. I domácí výzkumy potvrzují, že lidé se s korupcí setkávají stále častěji.

Jednou z oblastí, ve které jsou dopady korupce nejcitelnější, je Policie ČR. Podle průzkumů jsou právě policisté nejzkorumpovanějším povoláním u nás. V čele žebříčku je dopravní policie následovaná ostatními složkami Policie ČR. I když tyto průzkumy zveřejňují pouze nálady lidí, můžeme z nich usoudit, jaké důvěře se tento bezpečnostní sbor u občanů těší. I sám policejní prezident Jiří Kolář v televizním pořadu Špona dne 27. 9. 2003 přiznal, že v policejním sboru má 10 až 15 procent policistů sklony ke korupci. Bohužel ale i zde, stejně jako v jiných případech korupce, viníci zůstávají většinou nepotrestáni.

Ale zato vznikají v řadách policie dobré články. Doporučuji přečíst, jestli je dohledáte.

Policejní šlendrián

Zatčený se zabil skokem z okna policejní stanice (idnes, 21. 6. 2002)

Inspekce : v případu Hučín policie chybovala (ČTK, 11. 7. 2002)

Policista postřelil dívku v autě (MF Dnes, 16. 7. 2002)

Policistu zřejmě čeká trest za Půlnoční bouři (MF Dnes, 16. 9. 2002)

Reagovala policie při loupeţi století dost rychle? (MF Dnes, 21. 9. 2002)

Polský poslanec unesl muže z Česka (MF Dnes, 3.,9., 10. 2002)

Šéf gangu utekl policii oknem (ČTK 14. 11. 2002, MF Dnes, 15. 11. 2002)

Opilce před vražděním nikdo nezastavil ( idnes, 12. 12. 2002)

Policisté odvezli tuláka za město. Ten zemřel (MF Dnes, 21. 5. 2003)

Staveništěm létaly policejní kulky (MF Dnes, 31. 5. 2003)

Policista omylem střelil hostinského a své kolegy (MF Dnes, 17. 7. 2003)

Policisté poslali lidské ostatky do kafilerie (MF Dnes, 6. 9. 2003)

Na rozkaz Rámův do výše vůz vyletěl a jasně svítil v rychlém letu nebesy. Jako sám Kubéra v něm Ráma světle plál a vesel ukazoval Sítě krajinu; vysokou Lanku, zkrvavené bojiště, břeh ostrova, kam nejdřív s moře vkročili, most Nalem zbudovaný, slaný oceán, jenž temně hučel, širý, jako bez břehů. S radostí zřeli Gódávarí pod sebou, průhlednou její lákající hladinu. Tam poblíž Ráma zastavil vůz kouzelný, by Bharadvádžu uctil, který v poustevně žil bohat vzácným pokladem své askese.

Eunomia

Už jsem se obával, že zrušili přihlašovací stránku na bložík. Nic se mi dnes nenačítá, ani mozek. Pozvolná sebevražda si vybírá daň. Z toho přepíjení brzy zapomenu jméno své i své matky. Ale nikdy nezapomenu na tu pizdu, kterou jsem šukal v březnu 2003. Táhlo ji z kundy jak z kontejneru na fekálie a štěrk zároveň, zemité a písčité pachy promptně ovládly mělčinu nosních přepážek. A nebyl to žádný biokontejner..

Ne, někdy škrábu, jak kdybych byl postižen svrabem. (Jsem či nejsem? Toť zajímavý dotaz.) A jindy, když se cítím dostatečně okřídlený, vydržím tisknout klávesy celé hodiny. Prostě někdy mám aprobaci na to mučení slovy a jindy jsem s ním na štíru, hůř než nějaký záškolák ze základky. Popisuju nějakou situaci, třebaže nevěřím, že někdo z vás opravdu chodil za školu. Protože ti, co opravdu chodili za, nedošli zpravidla k žádným metám, vyučení či maturitě, takže by neměli ani prostředky na připojení k zásuvce internetu, he! Myslím logicky, viďte? A neprodělali by žádnou vyšší dívčí. Až na mě tedy zpravidla. Mě ty ženské málem složily. Učení odrovnalo, žáka jsem v sobě zabíjel brzy. Znal jsem jednoho takového protivu a nestydu, který studoval na doktora, ale pořád nás vodil po bordelech a ohlašoval u kolportářů přes marihuanu a přestože jeho kámoši, méně vtipní, ale učenliví, na doktory vystudovali, z něho se určitě doktor nestal. Jestli jo, tak jsem právě ztratil iluzi, ale hlavně bych za nic na světě, jedině přes svou mrtvolu, šel k němu do ordinace a nechal se jím vyšetřovat.

Strašně mě rozesmívá na těch polských rádiích, jiné tu ani nehlásí, poslouchat resumé zápasů ve fotbale.

"W sobotę siódma w tabeli Jagiellonia Białystok (36 pkt) podejmie 11. Koronę Kielce (32 pkt). Bilans meczów w ostatnich latach pomiędzy tymi zespołami wyraźnie jest na korzyść gości. Od 2007 roku Jagiellonia wygrała z Koroną tylko dwukrotnie, pięć spotkań przegrała, a cztery razy był remis. Jesienią ekipa z Kielc rozbiła rywali na własnym boisku 4:1." Tohle tak nevynikne, když to neslyšíte ve vlnách, ale i značky postačí k navození vhodného, sarkasticky-sardonického vzruchu. Teď jsou sportovní zprávy dne zaměřeny na miliardářskou Ligu mistrů, ale i ty jejich regionální fotbálky mají říz.

Enceladus

Kurvafix, takový měsíc a bez komentářů!

Bože, dej mi trpělivost něco sepsat!
Jinak si předepíšu deset zdrávasů před honěním v pokoji, kde jsou bílé zdi, depresivní! A pak spermatem sepíšu vyznání na tekutý krystal displej!

Transplantace hoven

George Sandová, ta čubčí, bože, tak čubčí, nesnesitelná umělkyně. Rozložená v lenošce, píšící svým "krásným stylem". Jak zesmradila vyšší francouzský dvorský esprit! Stejně jako její pasák a mistr Rousseau, znatel přírody. Dost možná, že normálně neseděla, ale ležela na divanu, s vytaženýma, podkasanýma sukněma. Brko v ruce, vějíř v druhé. Když "psala", nikdo ji nesměl vyrušovat! Tolik nesmrtelných myšlenek oděných do hroší kůže. Horší co do mělkosti, trapnosti emocí je už snad jen naše Alžběta Krásnohorská! Ruchovkyně, s vizáží idealisty, která je pohřbena na Olšanech a která stála za vznikem libret, pro jejichž ošklivost a matečnost nemáme výrazu. Její basnické skvosty Letorosty, o sto zim starší než já, měly zemřít s prvními mrazíky. A ne odumírat zmražená v kryokomoře po staletí.

Jestli chtěla dělat umění, zapomněla na prvotní požadavek. Opojení. Ať už mocí, sexem nebo pouhými vymyšlenostmi, dokud nejsi jaksepatří zmámená fantómy, neuhněteš ani kopeček. Takovému prasákovi Klímova kalibru, jakkoliv psal antiliterárně, přece i dnes patříme na zátylek ověšený břečtany a před panteonem nevyhnutelna se smějeme jeho vyčůrané artističnosti. Vizióny nenávisti k ženám daleko přetrumfl všecky současníky. Pohonil si nad morálkou, nad blbci a stal se nejenom mastným flíčkem, otázníkem, ale i ikonou.

"Chtěl bych, chtěla bych!", imperativy nesmyslna v moři času, na útku pavoučích vlákenek. Nejsou ani kategorické, spíš podmíněné. Však ne nadarmo čeština zná podmiňovací způsob, aby trochu ubrala na vážnosti... těm přespříliš lhostejným magorům ega, po nichž sice zůstávají rozvaliny, ale taky vykopávky, které se ukládají do muzea ještě třicet let. S trojkolkou dojedeš dál než s autíčkem od Mattela. (Minimálně najdou cestu do lesního klubu Kopretina).

Nedávno jsem potkal architekta. A to samo o sobě je vtipné, protože už byl řádně sešlý. Architektura přece vyjadřuje rozkaz, ne? (Nebo ji tak zamýšleli?) Nemazlí se s nikým, nikoho nežádá, buduje podle silných, vlivných a mocných. Vzory máte všude, ale inspirují jen bohové s lehkýma nohama, zatímco hrdinové se všemi svými "námahami" a "těžkostmi" sotva udělají dojem na ženské. Na ta štěnátka choulící se před bouří, na sázkářky na zázemí.

Ptejte se na rady, děti. Sfingy, jestli máte love na letenku a žaludek na velblouda. Nebo věštkyně, pokud jste spíš domáčtěji založení. Pýthie, když už nevíte roupama co by. Každá ženská je za Kibelu. Plod země. Přitom mužští serou na plody zvysoka! Z metafyziky se zajímají jen o pomněnkové bradavky.

Růžový dildo XXL s přísavkou

Yup. Pro objasnění nadpisu napíšu nějakou magorskou větu. Kira mele kundí šlem. Teď už víme, proč dildo? Protože ona je závislá na honění. Na strkání si rukou nebo možná celých loktů do vlastní kundy. Netušil bych, že někdo může být tak ujetý, ale přece i mrzák může vyhrát paraolympiádu, takže je blbost se divit a zázraky občas dopadají i na naše hlavy, obyčejných smrtelníků. Nevím, jestli se její posedlost vyvinula výchovou a prostředím nebo pouhou poškozenou tkání v mozku, jisté je, že je úplně šílená a ty své tiché vzlyky vysílá mikrovlnou po celém kosmoblogu. Nemohl bych říct, že mě nevzrušuje. Je totiž tak divná, že o ní spřádám různé teorie, z nichž nakonec žádná se mi nezdá uspokojivá. Buď je převlečený Čistič, nebo je špinavá jak krysa z kanálu, nebo může být obojí ještě! Ale chci její kostní dřeň. Abych měl hezky porouchané děti a mohl je strojit do kostýmků pokojské. Pokojský/ská totiž je nedoceněná profese ve světě, kde vládne tolar. Byznysmeni by měli víc šetřit na viagry na staré popraskané šourky, než si odrovnají i kolena a pak už jim žádná holka nevyčmuchá semínko z váčko. Proto radím dobře, staříci. Šetřte se jen na esa - jen na baby, po nichž se soužíte. S těmi si užívejte prostocviky potřeb. Třeba i jen na videokazetách nebo ve vlastní hlavě. Divili byste, jak potrénujete na sex, když si jen nanečisto představujete nefalšované šukačky! Pak vytečete jak smůla z břízky na jaře, když ji říznete.

Nedovol jim uvidět slzy

Tancoval se mnou, protože mě viděl ztrápenou. Jak ušlechtilé!

Měl jsem víc brát steroidů, dokud jsem mohl. Nyní už ne, je popřízdě, tedy pozdě... Abych měl sílu, vzdal jsem se načas pití. Ale teď jsem zas plnohodnotný, a proto nemohu práškovat, bych si uhnal ztrátu vědomí či dokonce nenadálou smrt!, pil-li bych whisku a zároveň bral prášky či si píchal injekce do zadečku?!

Víme, že už v pohádkách a v jiných literárních útvarech se hledaly poklady, ale to nic, to by mě akorát nasralo, kdyby se to připomínalo.
Nejde o pohádku, nýbrž o hmatatelnou skutečnost. Které se mi dostává víc než dost!

Má rodina uvadala roky a vyhnila do absolutního humusu, to mi budiž odečteno od dobra a připočteno k věčným mukám, protože jsem neměl tolik energie, abych ji dokázal ukočírovat aspoň do autu.
Zapeklité a neužitečné.

A bídné, protože není cesty.

A můj skromný odhad je v tomto případě nepoužitelný.
Kam až může vést hnití v černozemi Nikoho? Miluji klenoty a drahé kameny a perly. Ale ne na sobě, jen na druhých. Jen na babách a jen na kundách! Když je tak vidím, chci je povalit na lůžko a učinit jim nové potomky! Ale zkáza jim hrozí mnohem dříve. V případě, že uvidím perlu, která jde nějaké k oku nebo obočí, jsem ochotný i zabít, abych je mohl sledovat se třpytit současně, na nějakém shodném podkladě.. na polštáři nebo libovolně na čem.

Už jsem unaven těma pitomýma očima... těmi oblázky, jakýmisi odštěpky jílu.. co je mají vsazené lidi do očních jamek. Na ně klidně půjdu i s šavli a pistolí v ruce.. nebo budu máchat mečem před svou kavalérií jak generál Alexandr z Makedonie.
Jenže co je na tom divného? Že jsem prostě unaven neodkladnými záležitostmi? A raději si vyříznu koule, než bych měl sledovat další sadu pitomých očí, které na mě hledí odevšad?

Kdo by chtěl pojíst zlatá jablka Hesperidek? A žít večně? A přitom koukat na ty oči... Jenom debil, vašnosti! Radši se upéct v troubě na 180. Dneska mě tak spálilo slunko... nechci si představovat vlnu veder, která přijde. Nechci, nechci, spát a víc nic... probudit se... nebo se raději nebudit.

Nápadník na každém prstu

"Vidíš toho zlého pána tamhle? Vyřid svým sestrám..."
Ta paní, která vyslala z dlaně fouknutím vosu, byla podobná porcelánové panně. Ocitla se v posledním dílu The Flash. Jen mě někdy baví periferně obhlížet, přitom nadrátovaný, co si na nás producenti připraví. Často jde všanc poctivost, chápejte, prosím, tu kráčí o risk ztráty poctivosti, když se díváte. Já jsem samozřejmě nevinný jak lilie, ale lidi hrubšího zrna, s většími problémy a znalostí života, by mohly být nepříznivě ovlivněni tím, co vidí na obrazovce a co pak zpětně mohou vracet do reality. Čímž chci říct, že se může stát, že neodhadnou míru, jak mohou posuzovat akční rádius a když se jim něco přihodí, něco trapného třeba, o čem se nechtějí šířit, okamžitě si bezděčně vypomohou nějakou scénkou z Přátel nebo The Fringe. Nebo jak se jmenoval ten ufologický pořad. Aby způsobili poprask. A zametli pod kobereček ostudu. Případně pro prestiž z překonání společného znemožnění.
Divím se, že jsem ještě nezačal žrát skříňku, překližka IKEA. Takový tu mám režim. Přes den nejím vůbec a v noci sháním dávku cukrů & tuků jak tažný valach.
Problém je, že už zas začínám propadat insomnii, moc ty flašky jedu, měl bych se zas stát člověkem; asi každý tuší, jak je to těžké, jak jednou přijdete na chuť sladu atd., málokdo najde v sobě vnitřní zábrany a hlavně energii se zastavit. Kdyby aspoň stát rozdával odznáčky s hláškami typu: vykonej denně, co bys nepřál ani nepříteli a zastav se tam, možná by se otrlí klopiči dali přesvědčit, že bobříci mají vyšší cenu než játra na sračku. Ovšem játra jsou děsně relativní (funkčně) orgány a patří v porovnání s ostatními vodiči tepel v těle paradoxně k nejohroženějším, přestože se mohou realizovat bez zbytečných komplikací. I ti osmdesátníci, které zkoumali v domovech důchodců, často měli játra a slezinu ve stavu, který by jim mohli závidět školáci na střední. Přestože složení dnešních domovů důchodců známe, nejedná se o podvrh, když reknu, že to jsou vesměs horníci, aspoň odtamtud, odkud pocházím. Vlastně většina chlapů, které jsem v životě měl před očima, fárali. Je to vlastně divná věc, dobývat se do země, že? Jak nějaký teplý (teplokrevný, aby se slovíček nechytali kritici) krtek. Dloubíš ďůru, která vede jenom níž. A pak, nebo nejprv, tě čeká zbytnění cév nebo slepota. Trudný úděl, možná i ne tak trudný, když nic nečekáš.
Asi bych neměl cvičit a pít současně. Skončím jak pan Viewegh, prdne mi sval osrdečníku, pokud nerozvážně nastavím po létech odpočinku dril. Ale tak za deset babek, tak blízko, kdo by odolal? Store ještě blíž. Věřte nebo ne, stojí strategicky na rovině. Mám si tedy patrně vybrat, nebo mi právě Stvořitel Tajuplných Exosfér naznačuje, že mohu mít obojí naráz?! Ježíši Kriste.. nevím, jak se tam pokaždé ten Kristus připlete!

A kam se chcu jednou podívat? Zajímá se blogerka Nana. Kamkoliv, kde si můžu zajít do nevěstince a prznit čtrnáctiletou Mexičanku... co řve agua picante a umývá si tělo a trvalo by mi aspoň minutu, než bych ji našel, jak je malá. Pak by to byl s tou malou princeznou závod králíků, jako když vystartují školáci běh na jednu míli. Ale i tak bych ji bral.

A taky chci stříbro ve vlasech a křeslo od Chippendala. A hlavně mě neberte vážně, chi.

Bránit v rozvíjení činnosti

Myslíte, že potřebuju ženskou? Že mi šibe už? Vůbec. Úplně mi stačí je pronásledovat pohledy. Na zastávce, kde nasedají do busu, z nich vidět vysoko nesoucí se nohy, nebo nohu a kus zadku, když je veliký a dráždivý, jak zadek krav, tak mám celý den o fantazii vystaráno.
Pět minut nato se můžu promenádovat po bulváru a zpívat si. Zrovna jako když jde ženská po čísle umývat nádobí a zpívá si při tom - nebo aspoň, jak jsem slyšel, že to tak některé dělají.
Ostatně k čemu nějakou stíhačku, užil jsem si dost pronásledovatelek, co lezou do pošt, otvírají dopisy, bourají se do mobilů, do všech zařízení, jen aby vyšťárali nějaké podrobnosti o jiných buchtách. A už jsem pochopil, že to je očividně úplně normální postup a každá žárlivka jede podle stejného plánu.
Domácí puťky bohužel neznám, možná existují, avšak neměl jsem potěšení na ně narazit. Možná se z každé čerstvé matky stane jakási puťka. Ale s matkami, které měly už odrostlejší děcka, jsem nic podobného nezpozoroval. Chodily na pařby a na kulec a na kuželky, jako by se nechumelilo a vůbec je netrápilo, když jejich dcera přišla nad ránem domů s monoklem na oku, dokonce vydatně pracovaly na náhradě za cikánského otce, který se ani neobtěžoval platit alimenty, aby vysávaly sponzora a milence v jednom a nadto dostávaly tučné jisté od státu.
Jenže tak jednoduché to s dnešními emancipovaný slečnami není. Jsou zmlsané a neumí si přiznat všudypřítomnou pravdu. Totiž že chlapi vymřeli. Když už je náhodou dobrý v posteli, většinou neumí do pěti napočítat a když už náhodou má v palici, plete si rýč s motykou. Proto není divu, že se pouští do nebezpečných her a rozhazují sítě na všechny strany. Zraňují sebe, jejich polovičky i všecky ostatní na jejich cestě k spokojenosti. Navíc frustrované muže se nevyplácí rozčilovat. Jakmile se opravdu naštvou, jdou pryč ohledy a mohou bestiálně kousat. Nezřídka jsem slyšel o situaci, kdy se přišla nějaká samice vyplakat svému novému exovi na rameno, zatímco ten starší je zpoza skříně sledoval, vyběhl ven a chrstl na ně kyselinu nebo je v extrémních případech stáhl z kuže.

Jsou baby, které jsou macaté a vůbec byste se nebránili, kdyby vám dali. Dají vám, i když nereagujete. Mají to v genech.

Jmenujme třeba Španělky a uhrančivé oči Katalánek mluví za sebe.

Pak jsou takové vyzábliny, které nemáte zač chytit, které s vámi po nocích jen kouří a popíjejí, do práce chodí, jak se jim zachce, ale zajdou, jelikož už mají vyrobené děcko, tak si tam těch osm hodin v bistru odkroutí, večer jen ležíte vedle sebe na podlaze a v cigárovém dýmu lijete do sebe ty bourbony, nemluvíte, nehádáte se, jen se tupě propíjíte do rána.

Pak vás pustí k vodě, nebo vy je a za týden jste s podobným exemplářem. Nebo se výjimečně poštěstí a natrefíte na dědičku automobilového impéria, nerozhodnou a rozevlátou, která by ráda zažila vzrůšo. Jste nebo nejste s ní jen kvůli penězům, ale třeba kývnete na sňatek, protože nakonec peníze jsou vše. Její děda proti vám vede otevřenou válku, brojí proti vám i tetička, která s tím nemá nic společného a štvavá kampaň má svého nejhorlivejšího stoupence v otci nastávající. Ten prostě nepřenese přes šrajtofli, že by nějaký večně vysmátý otrapa a vágus měl dostat jeho majetek. Málokdo se umí rozloučit s tím, co vydělal, ale pro opravdu bohaté je dávat zbůhdarma opravdový oříšek.

Dokonalá Thisbe

Vidíme, že jsme ve skluzu, nestíhá se. Ale dokud se zpívá, žije se a relativně dobře - v porovnání s dětmi ze Zimbabwe. To mi připomíná ten fórek o děcku odtamaď: Přiletí Ježíšek do Somálska, kolem něj se seběhne kupa dětí a škemrá o dárky.
Ježíšek: "Ne ne ne, to je jenom pro hodné děti, které celý rok pěkně papaly!" Nebo víte, jak vypadá fotka somálské rodiny? Jako čárkový kód.
Nebo který mi vyprávěl děda kamaráda, budiž mu země lehká, byl to báječný stařík, veterán a alkáč. Přijde chlápek k doktorovi, ten ho prohlédne a potom povídá: Člověče, vy musíte pít jako duha! Měl byste to omezit. Nojo, pane doktore, ale to je děsně těžké. No tak zkuste třeba si místo každého půllitru dát jablko. No pěkné... ale kde já vezmu denně šedesát jablek? Mimochodem taky razil teorii, ne taky jako já, protože já už nic nerazím, ale taky jako někteří ožralci, že všichni géniové jsou opilci. Ale drtivá většina opilých si jen o sobě myslí, kdovíjak nejsou geniální, hlavně když vidí dvojitě - tedy dvakrát víc než běžný člověk.

Dneska zas budu žahat whisku, brandy, sixpacky, půjdu se večer podívat na stokilové dinosaurky a obhlídnu jejich prdýlky, snad si i na ně šáhnu, když jakoby upadnu. (Naposledy jsem jen o pár čísel minul pevné ženské půlky). Mi to úplně stačí. Nepotřebuju šukat, jsem soběstačný jako ruský stavitel ponorek, dělám ruská torpéda, podílel jsem se na projektu 555 {též známém jako Borei}. Kdo mě zná, ví, že jsem těžce raketonosný. Taky se jednou nějak naperu a skončím u dánských břehů... ale kdo mě uhasí, to teda nevím.

Vychlamaní a polámaní

Tady něco přijde, takže prozatím coming soon. Mám zápletku vymyšlenou. Už teď roním slzy, jak dojemné řádky zde vyrostou. Kdo mě zná, ví, že konce hrotím na sílu!

Převor

Zas jsem byl v těžké posilovně, nebo klubu, tak jsem obdivoval stroje za milióny, kde už cvičil nekonečný zástup měštáků, a opravdu jsem si své session užil. Mají tam takovou filosofii, že zacvičit si může každý.. a nejsou tam žádní kibicové, kteří by vás opravovali, že špatně natahujete kolenní kloub nebo něco. 55 liber, lehčí váhy, delší dobu a úplně stačí. Mašinky jsou stylově žluté. Ženské tam šlapaly na těch strojích, kecaly, tam ty Američanky mají dobře ke stovce kil, tak je na ně zajímavý pohled, nebo válely šunky a šermovaly na těch rotonožnících. Jediná holka tam dělala ruce a to ještě vždycky po svém workoutu vzala hadru a utírala tu "semišovou" opěrku na záda. Pravá hospodyňka se vždy pozná.

A tam si normálně můžeš naťukat, co chceš dělat a ono to podle tvých dispozic vypočte zátěž, a tak.. takže si můžeš jet v klidu bike režim, nebo třeba cardio. A pak hodinu jedeš jak chrt.. a zjistíš, že jsi shodil 389 kilokalorií neboli 1 554 kilojoulů. Trošku jsem se divíl, že tam skoro nešlo šlápnout do pedálu jednu chvíli, ale prostě počítač nepřesvědčíš, když máš přes stošedesát tepovku a on tě nenechá se zničit.

Kropenka

Vyyy... Hrabala teď čtu v jednom kuse, hrabalománie postihla nejen mou zvířecí složku personality, ale zaapelovala taky na něžnější city. V praxi to vypadá tak, že otevřu na libovolné stránce a vejrám do textu, než mi zčerná displej.

Vykouřím ti dírku v pyji

O dírkách jen dobře. Protože bez dírek by svět nebyl světem, ale bordelem. Počkat... Dnes jsem pojedl ořechový zákusek. Mám těžkou alergii na buráky, na arašídy i na mandle, takže mě osypalo. Vyblil jsem zbytky zákusku vedle nohou psa, kterého jsem jen chvíli předtím umýval namočeným hadrem. Takže jistě chápete, že nemám náladu krasořečnit!

Zas někdo blbě namíchal vápno. To je pokaždé. Každý skorovíkend musím vycházet s odpadlíky coby zhuntovaný kavalír.

Contradictio in adjecto

Polednice. Už ne více.

Však se taky vyrojily znepokojivé otázky typu, kde je ten rozpor, jak se odvažovala ozvat nějaká userka. CiA asi je logický rozpor ve výpovědi. Jakákoliv negace je rozpor, ne? Kór když jsem čítaval Erbena jako malý špunt, a teď už nikdy více. Mám ho pokrk, proto contradictio. Ne doslova, samozřejmě, ale obrazně, stále chybí to adjecto. Ale obrazy máme všichni rádi, doufám. Nechat se unášet plynulými přechody, domýšlet se. Co by, kdyby. Co by asi vykonávala za profesi sousedka z toho amerického porna, která se navleče do fishnetu a nechá se opíchat pizza boyem? Jak se to, dá se to vůbec nějak poznat? Podle témbru, když vykřikuje fuck me? Možná, možná. A co na to řekne její manžel, až si pustí její číslo na dvdéčku? Možná ji pochválí, pokud dělá pastora v baptistické církvi. Snad ji dá rozhřešení. Každá neposlušná ovečka způsobí větší radost před branami nebe než ta vzorná s neposkvrněnými vlnami.

Na porno se dívám aspoň 15x denně.. a vždycky mě pobaví, jak tam ty ženské rajtují. Je to jak rodeo. Nepřipadá vám to vtipné? Všemožně krkolomně se tam ošukávají a ty holky jsou úplně nadržené, tečou z ních štávy grepů. Si to asi užívají, když dostávají do kundičky dávku. Ale proč? Je to jen bezuzdné šukání, nemá to hlavu ani patu. Jen čůráky v kundě. A pak podle toho výsledku, jak vytečou, porovnávají ostatní. Zažijou dva tři dobré sexy za život a očekávají, že jim to každý podržtaška na potkání poskytne. Že to na ně vybalí. Ale chyba lávky. Zas to nezažijou dalších x let, dokud nebudou mít hormony vyrovnané na té úrovni, která jim to dovoli prožít.

Kundy mají ve zvyku vyklouzávat. Nebo jak jsem slyšel, podklouzávat.

Nezapomeň na buřinku

Zastavit řeku života je někdy nemožné.

"Jak křičí zajíc, když se chytí do oka?"

Tak buď neúprosný.

Nedávej na sobě nic znát.

Vstupuj do nuzných chatek šamanů.

Odevzdej se osudu.

Drobečku, když melou mouku, připravuj nádobí z hlíny.

Slož výtěžek své námahy, i když je bezcenná.

Zamračeně se rozhlížej, ber bez slov svůj nůž.

Vyskoč a zařvi.

Nenech se vkomandovat do urážek.

Ozdobné toulce a šípy bodají stejně jako ty obyčejné.

S loďkou nemůžeš na velkou vodu.

Kdo je utopený, nechť bezvládně leží.
Navazuj bližších styků, přátelských či ne.

Až ti krev poteče z loktů na trávu, budeš mít pravé znamení smutku.

Ať mrtví nemluví.

Za hranicí je bezpečno.

Slibuj pomstu, ale zvol pohodlnější cesty.

Támhleten rej zvířatek a slabých, nikdy nebudou přijati k ohni.

Lomoz a prašť pod útoky větru.

Telata kousej do hrdel.

Nečekej marně - pamatuj na tři záseky.

Měch s pokladem pochovej pod mohylu.

Na severovýchodě je krásná krajina ozářená sluncem.

Světlé žuly, měkký kámen, stromová spleť. Někde tam snad i dobrý duch zabloudil.
Povede tě studánka.

Přivonět dlouze k trsu mateřidoušky.

Srdce trhana

Přesně jak jsem předpokládal. Pohádky na spadnutí.

Pomněnková bradavka

Tak už sedím připíchnutý k posteli. Nedalo se dřív dojít, hrozně moc toho. Zítra už asi ne tolik, tak radost nezměrná. Myslel jsem na spanilou majitelku pejska, která procházela okolo, když jsem byl stál poblíž kontejneru. Asi si myslela, že vybírám odpadky. Ale takové už jsou ženské - dají na instinkty víc než na zdravý rozum. Nepřekvapilo by mě, kdyby vytáhla bouchačku z kabátu a zastřelila mě. Jen protože nelahodím jejím prvnímu dojmu, který si vytvoří.

Nazvi to láskou a postav se do slábnoucího světla

Modli se zpívej sněž nudli zpívej žalmy

buď zabouchlá do podvraťáku

protože právě tak to holky dělají

navleč se do šatů

sundám ti je

a obejmu

zjištíš, jakou umím plést pavučinu

až budeš ukojená, vysaju z tebe krev

nebo ty ze mě..

nebos měla ve své síti ach

víc mužů než si odvažuju přiznat

ale i tak ti budu chybět

až mi vyklouzneš

Rád přemýšlím o tom,

jaké je to mít moc deseti tisíc bohů

nad ženami

bez možnosti se vzdát toho

bohatství hekatomb

hledat zlato

a získat syfilis

právě tak to zhýralí dělají

když mě zrovna nepálí žalud

tak si hledám šuknu

v seznamce vedou kozaté rajdy

došly mi sirky

převaluju se na kanapi

jak přežraný vepř

zase se cítím mizerně

zatímco na Ibize chytají bronz

prokletý ocas!

A to je asi vše, nač můj splasklý, dehydrovaný mozek vystačí, přátelé. Zítra ví Bůh jezuitů, kolik síl nashromáždím. Ale asi žáden rezervoár ne, tak budu jako obvykle opisovat. A když náhodou jo, tak se i tak přidržím u země, bo křídla někdy tlačí a jindy stahují a místo volných, až moc volných veršů, kdežto nějaký daktyl o hovně pořád u mě stojí vysoko, pač si říkám: autor se umí držet formy, kdežto já jen tisknu bezmyšlenkovitě klávesy na klaviatuře, ale nakonec vše tichne, neb xistje (novotvar? haha, asi ne) poezie!, se nechám vkormidlovat do prostoru bez konkurence, tudíž předem odpuštím holobrádkům, jejichž vzory jsou prostě nemožné (sorry, Jirko) a promíjím příliš dobrým popelnicovým Ježíšům (Maro, dlouho nic), protože pokud budou psát oni, jakože naštěstí nemají tendence mnoho psát (zato toho víc než dost nažvaní) a ani jich tolik není, nikdo nám za naše pokusy nedá ani skývu chleba, jak říkal Salieri o Mozartovi blahé paměti, proto a vlastně pro mnoho dalšího zkusím (jen zkusím) brnknout na prozaickou notu, navíc i proto, že literatture háže houby s octem.

Asi by mi málokdo věřil, jak rychle se zregeneruju při poslechu mladých Black Flag. Šlo to samo, vřelý dík, kluci.

O bradavku jde v první řadě!

Tiber v ústí

Došlo k otřesným zjištěním. Zjistilo se, že hloupnu. Rychlostí přímo ubíjející. Dřív jsem si pamatoval každé sebemenší vlákenko informací, ale dnes, všemi čertmi pomazaný, po kostech zemřelých rozpoznaný, po jejich denících, poznámkách a posledních písemných záznamech objevený, obávám se své nemoci, demence. Nejspíš jako sir Franklin jsem uvízl mezi ledovými krami a rok v nich živořil, než se důstojnící a ostatní členové posádky vypařili a léta Páně 1847 skonali. Terror a Erebus mi byli hrobem.

Asi je zrnko pravdy na tvrzení, že kdo nepřijímá podmínky života, upisuje svou duši ďáblu. Jak jinak si vysvětlit plnou a úplnou prázdnotu ve mně!

Tato slova mají zlověstný podtón dopisů, jaké po sobě zanechávají sebevrazi, leč nebojte se nic, zabíjejí se jen optimisti, jen ti už nemají důvod žít, protože všichni ostatní nikdy žádný důvod neměli, a tak ho nemohli ztratit.

V minulém životě jsem poznal Ettore Majorana, fyzika chytrého jak rádio, který se bohužel uchýlil za zdi kláštera, unaven věděckým životem a nároky. Čas od času si vyžadá dovolení od abatyše, zajde do restaurace, kde si objedná cinzano a pečené raky, a když se nudí, popisuje ubrousky vzorci. Místo: Buenos Aires.

Hledáme básníka s jinýma očima, žlutýma a chudobnýma,

co leze po kraji borů

a dřevěné pole kročejemi obtáčí,

pijáka-sedláka, trochu jiskře podobného,

co žaluje na bídu světů

a neváhá brát řinčící meče

na jeho ochranu.

Vše pusto a rozbito ve světnici tu stojí a naříká, jen ten stůl je nápodobou stolu, protože už nemá ani nohy, drží ve vzduchoprázdnu pouhou mou myšlenkou.

Na příkře vyhnané skále

hradisko vysychá,

orli se slítají

a první, co zežerou, budou traverzy.

A když strach přejde,

ze stanu se odvážím

vykročit k rodné vísce...

Páliva ředkev v prdeli

Až večer se bude prolévat (cedit) krev nad psacím strojem! Tak nebude, mám v sobě málo chlastu na deník, vede se jen opilý:

Jedné letní noci roku 1694 pozvala nešťastně vdaná korunní princezna hannoverská do svých komnat milence. Pohledný mladý kavalír se už ze schůzky nevrátil. V neděli kolem desáté hodiny večer odešel pan Philipp Christoph, hrabě Königsmarck ze svého sídla v severoněmeckém Hannoveru a pod pláštěm tmy spěchal k zámku na řece Leine. Ten den ráno dostal písemné pozvání na noční návštěvu u Sophie Dorothey, mladé ženy korunního prince hannoverského. Ačkoliv dopis psala jemu neznámá ruka, pozvánku na tajnou schůzku s milovanou ženou přijal Philipp bez jediného zaváhání, protože od jejich posledního setkání uplynulo mnoho týdnů. Pravděpodobně si byl také vědom významného data: 1. července 1694 uplynuly čtyři roky ode dne, kdy si poprvé vyměnili milostné dopisy. I když Sophia Dorothea dopis nenapsala ani nenadiktovala, byla příjemně překvapena, když spatřila tak neočekávaně svého milence. Podezření, že tím dopisem někdo nastražil léčku, a jakoukoli
obezřetnost přehlušila radost z opětovného setkání. V každém případě museli počítat s tím, že jejich hra na schovávanou jednou skončí. Druhého dne za rozbřesku měl pro Sophii Dorotheu přijet kočár. Doufala, že se konečně vyprostí z manželství se svým bratrancem Georgem Ludwigem, k němuž nechovala pražádné city, a uprchne ze zámku, kde se nikdy necítila volně. Na druhý den měla začít nový život s Philippem. Podrobnosti pečlivě naplánovaného útěku si milenci dohodli ještě předtím, než se rozešli; potom jim nezbývalo než počítat hodiny do rozbřesku. Druhý den ráno však paní Sophia Dorothea čekala marně. Philipp nepřišel a neposlal ani žádnou zprávu na vysvětlenou. Zmizel navždycky.

Hraběnka Platenová

Květiny, ryby, koření

Miloval jsem (a miluju) ji šíleně. Proč vlastně milujeme? Je to podivný stav, když na světě vidíme jen jednu bytost, v mozku máme jen jednu myšlenku, v srdci jedinou touhu a v ústech jediné jméno: jediné jméno, které se bezustání dere z hlubin duše jako voda z pramene a stoupá na rty. To jméno stále vyslovujeme, opakujeme, šeptáme jako modlitbu. Není na povrchu země síly, která by mi vzpomínku na ni vyrvala z mysli. A tak jako je vzácný štastný inteligentní člověk, je vzácný i rozumný zamilovaný. Nebudu vyprávět, jak se to sběhlo. Láska má jen jeden příběh, který se opakuje pořád dokola. Potkal jsem ji a zamiloval se. Na etáži, na nějakém patře. Zamiloval se jako trilobit z devonu či karbonu. Ukázalo se, že je vdaná, ale to mi nezabránilo na ni vyvíjet tlak, měsíce jsem ji pronásledoval, dokud nepodala trestní oznamení, neprošli jsme si kolotočem úředních pohovorů a týden na to se mi oddala.

Mne ani mnoho nebolí,
když vadnout vidím krásu v květech,
vždyť se mi z jara vrátí zas
a krásnější snad v nových dětech.

Zato při vadnutí ženské krásy už nejsme tak ohleduplní. Jímá nás závrať, že ta její vznosná pírka již nejsou tak načechraná, že již možno ji zváti oškubanou. Pak se jí jako naschvál podivně nafoukne břicho a přijde další harant do nesmyslného světa, který vesměs plodí jen zmetky. A tyrany, tyrany a zmetky. A nevím jakým řízením zvůle, každý z nich si nárokuje právo někoho ovládat, někomu poroučet nebo jednoduše bagatelizovat něčí existenci. Jako by ta jejich nebyla rovnako zbytečná či marná.

A tak tu ležím, nevím ani valně, zda je noc či den, či jsem živ či mrtev. Jenom nepřetržitě popíjím v úzkých zdech a čekám, až si mě odnese Luciper, nebo snad blanokřídlý hmyzák, kdo ví? Protože brouček chodí kolem louček, protože tak se cítí broučci - kéž bych se aspoň považoval za pána tvorstva, kéž bych měl tu nezřízenou drzost či smysl pro šibeniční humor. Jako brouček se na světě dlouho nezdržím, umřu, až se přešvihnu, což může být doslova kdykoliv. Má obdivuhodná pijacká zdatnost mi v tomto případě prokazuje nedobrou službu, je pouze na újmu. Že jsem nikdy netrpěl na kocoviny, mému od narození už tak dost zdemolovanému mozku jistě také příliš nedodalo. Dalek porozumění lexikálního výskytu metly při pojmenování něčeho tak ušlechtilého, jako je alkohol, jsem pro zavedení ustáleného obratu peroutka lidstva.

Myslel jsem, že když šmahem propiju všechno, co vydělám, tak nebudu dál muset pít, ale chyba lávky - pravda je taková, že bych propil i boty s ponožkami, vyloupil ústav choromyslných, prodal do otroctví maminku, a tak dál, jenom abych měl co prolívat hrdlem.

První věc, kterou bych vykonal na pustém exotickém ostrově, poblíž kterého by mě vyplavily vlny potom, co bych jako jediný (jako jinak) přežil ztroskotání lodi v bouři, je ta, že bych začal okousávat květy kokosovníku, abych si mohl amatérsky vydestilovat arak. V podstatě bych nic jiného ani nedělal, snažil bych se o arak. Žádná robinsonáda by se nekonala, stuprum by jednoduše šel cestou nejlehčího odporu. Že by mě roztrhal na kusy nějaký rosomák, případně zmutovaný hlodavec vyleznuvší z nory, by mě nijak nestresovalo. Což je trochu tmářské počínání, jenže začíná se jevit pochopitelné v případě, kdy nás už nic nedokáže nakopnout a vrátit na oběžnou dráhu pokojného žití. Předem vzdaná bitka s nepřízní osudu.

Terminátor: Den orby

Začnu novou epizodu. Psaníčka vás nebavila, tak už nevím, leda deník opilého; jak ani tohle se nechytne a nebudu mít aspoň 7 unikátních návštěv denně, jděte do vycpat...

Vidím sníh!

V dáli na kopcích. Projížděl jsem tunelem. Vypil jsem do tří hodin s polednem dvě láhve brandy. A to je teprve odpoledne. Pomazlil jsem se svou vílou a odteď máte můj slib, že nikdy nebudu už nikdy pít. Dal jsem si slovo. Že už se nedotknu toho jedu, který rozvrací manželství a působí chaos v komunikaci. Když totiž nepiju, dokonce dovedu artikulovat.

Mám na vás nachystáno spoustu zpovědí. Vidím červánky. Je hezčí pocit než vnímat mizející červánky za oknem? Šel jsem po ulic a vidím, jak je nebe krásný. Mířím do likér shopu a tam se na mě usmívá mladá, kozatá blondýna. Bavíme se a mně je jako, když mi bylo osmnáct jar a zbili mě basebalkou. Sladké neštěstí. Chci z ní strhat šatstvo a nechat volně vlát na pokladně. Ale má prstýnek na prsteníku nebo co je to za prst, tak mě to spíš odrazuje. Jinak je hotová rajda, hází očkem i po míšencích, ba cikánech - a asi se nám všem v duchu směje, že pijem vodky a spol., ale pořád se usmívá, já doopravdy ženské nikdy nepochopím, i když je pěstuješ, nevíš, na čem jseš! Vtip by uzrál, kdyby sama nevěděla, čemu se směje!

Vidím na bulváru europoidní matku s dítětem lehce kříženém negrem. V šátku, má ho uvázané k bedrům. Nevím, jak tam drží, asi mašličkou, ale je tam a křičí pánubohu do oken. Kde bere takzvaná matka jistotu, že se ji nerozváže a děcko s žuchnutím nepadne? Jsou hrozně krátkozraké! Na nanosekundu se na mě to pachole usmálo. Ale pak zas zkřivilo tvář. Tak jsem si řekl potěš koště. Třeba je moje a ani o tom nevím! Ale maminka se netvářila nadšeně, když mě viděla, jak piju z flašky a zubím se na její výtvor, tak asi nebudu otcem. Přitom kdo by byl lepší vzorek pro reprodukci než já?! Asi sotva ve svém teritoriu takového chlapáka najdete - in your lifetime. Mrně je neposedné, protestuje, vizáží je podobné na milióny mimin, kolínko místo hlavičky. Matka upřednostňuje životní styl před výchovou. Není ani očkované, myslím. Hned bych jí ho vzal ve jménu vyšší síly a vyučil po svém! Den drátovna, noc záchytka.

Všude samé veverky, sotva zajdu za roh, objeví se další. Je to tu jak v přírodní rezervaci, kde se specializují na veverky. Každý strom jí obtáčí kolem. Přitom je to přerostlá myš se zoubky. Když se říká moudrá jak sova, tak by měli právě tak razit výstižnější zvolání všudypřítomná jak veverka.

Bolestín

Tedy snad v nejbližší době budu mít den k dobru? Vím, že ty články vypadají jako apríl, jenže tak to prostě je. Není posvícení. Resp. není čas vymýšlet. Únava se hlásí o slovíčko. Mohl bych sice napsat něco vynuceného, ale přišel bych o dvacet třicet minut relexace - komodity příliš vzácné, než aby se s ní čachrovalo.

Na co myslíš, zeptal jsem se jí, když přelévala prs do prsu.

Na to, že už nejsem jenom tvá.

Kdepak je Hayley? Smazala blog. Doufejme, že se ozve.

Už nehledám věci. Jen lidi. Rozházené jak smetí po okolí. Co je podzim dočerna spálil.

Naposledy, když jsem apríloval, tak jsem málem přišel o zuby. Každý je nějak háklivý. Trošku mě to mrzí. Přitom šlo jen o koruny. A o pár korun, žádný velký obnos. Smuténky. Zřejmě jsem se trochu unáhlil. Na kupce se asi nesmí s penězi. Ne dokud se předem neujistíme, že v kšeftu nejsou zainteresovaní. Vidím však povrch světa, svým bezostyšným okem.. pod cementovým nebem. Cítím záhady a plno přízračných krajin. Takže si na mě nepřijde nějaký neprolíbatelný obchodník.

Jak to tepal božský nosáč Ovid? Ustaneme ve chvíli, kdy máme na dosah vše, po čem jsme toužili. Sice žádný život neproběhne lehce, ale některé jsou lehčí než jiné, někdo dokonce nemá pražádné sklony pro život a živoří. Tak jsem včera přispíval na pána prolezlého lupem vulgaris, aby se aspoň někde v koutku upil.

Sám Ovidius měl bezstarostné dětství. Léhal na koberečcích mateřídoušek, hladil bezejmenná jehňátka a na vinicích trhal sladké hrozny. Často pozoroval kováře, jak z kusu rozžhaveného železa kuje rodící se podkovičku. Jednou načapal mladou otrokyni na hromadě slámy s hospodářem. Drtil ji kozy a zezadu do ní narážel břichem na zadek. Až do sedmi let byly děti z římských rodin vychovávany matkou, poté výchovu převzal otec.

Někdy v té době poznal Korinu, kudrnatou, temnobrvou přítelkyni svého dětství. Hráli si nesčetněkrát na doktory a pokaždé se podivovali, jaktože Korina nemá ptáčka. Dokonce roztahoval dírku, aby se po ní podíval uvnitř, zda se neschoval.