Květiny, ryby, koření

Miloval jsem (a miluju) ji šíleně. Proč vlastně milujeme? Je to podivný stav, když na světě vidíme jen jednu bytost, v mozku máme jen jednu myšlenku, v srdci jedinou touhu a v ústech jediné jméno: jediné jméno, které se bezustání dere z hlubin duše jako voda z pramene a stoupá na rty. To jméno stále vyslovujeme, opakujeme, šeptáme jako modlitbu. Není na povrchu země síly, která by mi vzpomínku na ni vyrvala z mysli. A tak jako je vzácný štastný inteligentní člověk, je vzácný i rozumný zamilovaný. Nebudu vyprávět, jak se to sběhlo. Láska má jen jeden příběh, který se opakuje pořád dokola. Potkal jsem ji a zamiloval se. Na etáži, na nějakém patře. Zamiloval se jako trilobit z devonu či karbonu. Ukázalo se, že je vdaná, ale to mi nezabránilo na ni vyvíjet tlak, měsíce jsem ji pronásledoval, dokud nepodala trestní oznamení, neprošli jsme si kolotočem úředních pohovorů a týden na to se mi oddala.

Mne ani mnoho nebolí,
když vadnout vidím krásu v květech,
vždyť se mi z jara vrátí zas
a krásnější snad v nových dětech.

Zato při vadnutí ženské krásy už nejsme tak ohleduplní. Jímá nás závrať, že ta její vznosná pírka již nejsou tak načechraná, že již možno ji zváti oškubanou. Pak se jí jako naschvál podivně nafoukne břicho a přijde další harant do nesmyslného světa, který vesměs plodí jen zmetky. A tyrany, tyrany a zmetky. A nevím jakým řízením zvůle, každý z nich si nárokuje právo někoho ovládat, někomu poroučet nebo jednoduše bagatelizovat něčí existenci. Jako by ta jejich nebyla rovnako zbytečná či marná.

A tak tu ležím, nevím ani valně, zda je noc či den, či jsem živ či mrtev. Jenom nepřetržitě popíjím v úzkých zdech a čekám, až si mě odnese Luciper, nebo snad blanokřídlý hmyzák, kdo ví? Protože brouček chodí kolem louček, protože tak se cítí broučci - kéž bych se aspoň považoval za pána tvorstva, kéž bych měl tu nezřízenou drzost či smysl pro šibeniční humor. Jako brouček se na světě dlouho nezdržím, umřu, až se přešvihnu, což může být doslova kdykoliv. Má obdivuhodná pijacká zdatnost mi v tomto případě prokazuje nedobrou službu, je pouze na újmu. Že jsem nikdy netrpěl na kocoviny, mému od narození už tak dost zdemolovanému mozku jistě také příliš nedodalo. Dalek porozumění lexikálního výskytu metly při pojmenování něčeho tak ušlechtilého, jako je alkohol, jsem pro zavedení ustáleného obratu peroutka lidstva.

Myslel jsem, že když šmahem propiju všechno, co vydělám, tak nebudu dál muset pít, ale chyba lávky - pravda je taková, že bych propil i boty s ponožkami, vyloupil ústav choromyslných, prodal do otroctví maminku, a tak dál, jenom abych měl co prolívat hrdlem.

První věc, kterou bych vykonal na pustém exotickém ostrově, poblíž kterého by mě vyplavily vlny potom, co bych jako jediný (jako jinak) přežil ztroskotání lodi v bouři, je ta, že bych začal okousávat květy kokosovníku, abych si mohl amatérsky vydestilovat arak. V podstatě bych nic jiného ani nedělal, snažil bych se o arak. Žádná robinsonáda by se nekonala, stuprum by jednoduše šel cestou nejlehčího odporu. Že by mě roztrhal na kusy nějaký rosomák, případně zmutovaný hlodavec vyleznuvší z nory, by mě nijak nestresovalo. Což je trochu tmářské počínání, jenže začíná se jevit pochopitelné v případě, kdy nás už nic nedokáže nakopnout a vrátit na oběžnou dráhu pokojného žití. Předem vzdaná bitka s nepřízní osudu.