Došlo k otřesným zjištěním. Zjistilo se, že hloupnu. Rychlostí přímo ubíjející. Dřív jsem si pamatoval každé sebemenší vlákenko informací, ale dnes, všemi čertmi pomazaný, po kostech zemřelých rozpoznaný, po jejich denících, poznámkách a posledních písemných záznamech objevený, obávám se své nemoci, demence. Nejspíš jako sir Franklin jsem uvízl mezi ledovými krami a rok v nich živořil, než se důstojnící a ostatní členové posádky vypařili a léta Páně 1847 skonali. Terror a Erebus mi byli hrobem.
Asi je zrnko pravdy na tvrzení, že kdo nepřijímá podmínky života, upisuje svou duši ďáblu. Jak jinak si vysvětlit plnou a úplnou prázdnotu ve mně!
Tato slova mají zlověstný podtón dopisů, jaké po sobě zanechávají sebevrazi, leč nebojte se nic, zabíjejí se jen optimisti, jen ti už nemají důvod žít, protože všichni ostatní nikdy žádný důvod neměli, a tak ho nemohli ztratit.
V minulém životě jsem poznal Ettore Majorana, fyzika chytrého jak rádio, který se bohužel uchýlil za zdi kláštera, unaven věděckým životem a nároky. Čas od času si vyžadá dovolení od abatyše, zajde do restaurace, kde si objedná cinzano a pečené raky, a když se nudí, popisuje ubrousky vzorci. Místo: Buenos Aires.
Hledáme básníka s jinýma očima, žlutýma a chudobnýma,
co leze po kraji borů
a dřevěné pole kročejemi obtáčí,
pijáka-sedláka, trochu jiskře podobného,
co žaluje na bídu světů
a neváhá brát řinčící meče
na jeho ochranu.
Vše pusto a rozbito ve světnici tu stojí a naříká, jen ten stůl je nápodobou stolu, protože už nemá ani nohy, drží ve vzduchoprázdnu pouhou mou myšlenkou.
Na příkře vyhnané skále
hradisko vysychá,
orli se slítají
a první, co zežerou, budou traverzy.
A když strach přejde,
ze stanu se odvážím
vykročit k rodné vísce...
Žádné komentáře:
Okomentovat