Slunce se už dotklo šedých hrotů lesa. Alexej však pospíchal. Jen rychle, rychle tam, odkud zní kanonáda, tam, kde zuří boj! Lezl rychle po zemi, kudy kdysi vedla vesnická ulička. Od spáleniště táhl těžký mrtvolný zápach. Vesnice se zdála opuštěnější než pustý, neobydlený hvozd. Pojednou jakýsi vedlejší zvuk vzbudil jeho pozornost. U krajního spáleniště uviděl psa. Byl to docela obyčejný domácí pes s dlouhou srstí, se svislýma ušima, nějaká taková Žučka nebo Bobík*. Tento domácí tvor, který jistě býval nejdobromyslnějším zvířetem, na němž si hospodyně vylévaly zlost, a miláčkem vesnických kluků, vztekle zavrčel, když uviděl Alexeje, a vycenil zuby. Z očí mu šlehl takový divoký blesk, že Alexej cítil, jak mu vstaly vlasy na hlavě. Shodil s ruky "obutí" a sáhl do kapsy pro pistoli. Několik okamžiků stáli proti sobě člověk a pes, který se opět stal šelmou, a upřeně hleděli na sebe. Potom, jako by se psovi mihla hlavou vzpomínka na člověka, svěsil čumák, provinile zavrtěl ohonem, stáhl zadek a odklidil se za černou haldu spáleniště.
"Jen se podívej, Aljošo, kamaráde, jak to vlastně na tom světě vypadá. Ženská, ta se od věky věkův drží kouska chleba oběma rukama. Je to tak? A proč? Z lakoty? Ne, ale protože zná jeho cenu, vždyť ona přece krmí děti, a ať si říká kdo chce co chce, rodinu řídí také ona. A teď dej pozor, co se přihodilo. Vidíš sám, jak žijeme, počítáme každé sousto do úst. Ano, je hlad. A tu, bylo to tak nějak v lednu, vrazili k nám partyzáni, ne z naší vesnice, ne, naši bojují až někde ,u Olenina, byli to cizí, nějací od dráhy. Dobrá! Přihnali se jako chrti, prý, umíráme hladem! A co bys tomu řekl, na druhý den jim naše ženské nacpaly plné tlumoky. A děti se jim sotva na nohou drží a otékají z hladu. No, není to tak? Ba, ba, je to tak."
Žádné komentáře:
Okomentovat