Soulož na hrobech
Povaleč v příkopě
Filozofská minulost
I.
Zkáza se valila s drtivou neodvratností, jako v děsivých snech, které sesílá vesmír - když mimořádné přetížení spoutává ruce a hlavně nohy, že se nedá pohnout ani prstem, aby člověk unikl neznámému, ale strašlivému nebezpečí. Myslelo to ve mně za tři šukrumy, měl jsem asi úpal, minimálně přehřátí organismu. Ale musel jsem ji povalit stůj co stůj! Třeba i v chlévě.
Tehda řádil rej rejd. Na vesnické slavnosti. Kostýmky, masky, dojné krávy v podprsenkách (push-upky se jim, myslím říká) a naboso. Jaro tehda záhy a utěšeně se otvíralo. Holky působily, jak by nosily spodničky ze zeleného listí.
Teplé až horké jak chcanky paprsky opíraly se do domů novějších i starších ještě z dob našich babiček a opíraly se stejně výhružně o vytrčené bradavky jedenáctiletých čerstvých adeptek menstruace, které si hrály na pískovišti. Jejich oveččí nohy dráždily ve stehnech, kdykoliv povstaly, aby zas klekly k autíčku s bagrem nebo k paraplíčku z kolchozu.
Konečně se přiblížil večer a došel mi soudek okeny, který jsem měl uvázán ke krku. Vstala i moje oběť. Kamarádky se rozloučily a šly se koupat do lavorků a pak spát do teplých pelíšků, ona šla podloubím, šla po můstku, a odkudsi z předměstí štěkal tupý pes. Hlavu měla skloněnou na prsa a trhala lístky pampelišky. Upřímný úsměv ji zdobil tvář. Jedenáct let a už tak voněla, že mi stál i na tu dálku. Tmavomodrého nebe ani slunečního jasu, který se z něj dral, si nevšímala. Po sto metrech měla jít přes křaky, zabočit u svatého kopečku, ve dveřích by ji uvítala čerstvá tvář matinky a pak už jen odstrojit a pohřížit se v lahodný spánek. Místo toho jsem ji zatáhl od malin kousek dál křovinami, až ji vláčením zčervenaly ranky na paži, a kde nebylo odnikud vidět, jsem ji donutil padnout do mechu. Jak či zda došla domů, sama chuděra neví. Ale můj pendrek vytekl veleúspěšně.
II.
Na poslední chvíli vyskočil ze stupátka autobusu a klátivě dorazil beďarovitý výrustek Artur k pohřební mohyle, kde už byl hlouček srocený. Absolvoval v rámci studijního pobytu s třídou exkurzi na pohřebištích těch kultur... jak se jim jen říká, vzpomínal.. popelnicových polí. Všude, kam oko dohlédlo, na neúrodné zemi ležely popelnice s černými dekly, bylo jich snad tisíc, a koukaly smutně do prázdna. Odrážely nebeskou báň. Pod nimi prý spočívají mrtví.
Učitel právě větru odříkával přísahu, jíž ho zavázalo ředitelství a jeho hrobový hlas se rozléhal celou planinou: "V duchu velké křesťanské lásky a současně nekompromisnosti pokládám za svou povinnost dohlížet na děti mi svěřené, jako by byly mé. Dále považuji za podstatné se vyhnout násilí, i kdyby se třeba prohřešily vůči slušným mravům." Artur byl problémové děcko, nesl si své mindráky už ze školky. Malý, šilhavý, pajdal, všude lezl vychovatelkám do zadku, není divu, že ostatní lídři, kterým patřil dvorek, se cítili dotčeně. Lili po něm chcanky v tubách od pralinek, když spal, strkali ho do krabic od vláčků na baterky atd. Když viděly popelnice, šli se účastníci zájezdu vyspat do Hájenky, do turistické chaty na úbočí hory. Po pravé straně cesty tvořily ukázkový dvojstup a valili se rychleji než tsunami. Učitel byl tvrdý, drsný, rázný, nesentimentální mužský, chodil v neděli do kostela, přispíval na chudé, pravý muž, takže si dovedl zjednat pořádek. Artur šel úplně na konci řady, uzavíral ji a už byl trochu unavený, batohu přezka ho zlobila a vrývala se mu do zad, jevil zkrátka známky neklidu, když tu spatřil, co ostatní asi přehlédli. Viděl se třpytit v poli kdovíčeho, nějakých zeměžlučí či leknínů, cosi, co vypadalo jako jehla nebo nůžky.. Došel blíž a poznal divoké oči chudáka, zbavené barvy, ale s tvářemi jasně nachovými, teplými a na dotek snad i dosud živými. Ležel tam sporý tulák a jen oči žilkované kapkami.. kapku po kapce.. stékaly k láhvi režné, bezzubý a téměř bezdechý nasával vůni z hrdla. Zakryt až na oči a láhev a ruce tou změtí zeměžluči, povaleč a nejistý Artur se zahleděli daleko do budoucna.
III.
Už se mi nechce. Kdybych měl kdy.. a nelezli po mně mravenci.. SCREW YOU ALL! Tak pravil filozof.
Žádné komentáře:
Okomentovat