Měchýř opět příliš plný

Oldřich byl již od mládí znám svým plným měchýřem. Kdykoliv mohl, pouštěl stavidla proudu a blahodárnou moč lil do záchodu. Problém je, že tak činil, i když nemohl. V takovém případě fungoval jako jez, který je ovládán pouhou zlovůlí. Asi nechápete, oč jde, ale to mě zase tolik nepřekvapuje. Trpěl totiž vzácnou degenerativní poruchou nějakých těch tělísek v močovém ústrojí, což mělo za následek nadměrné močení. Ať už chtěl nebo ne, nemohl zkrátka nijak ten proces ovládat. Když se občas sešel s přáteli v hostinci a hodil do sebe pár panáků, jež spláchl poctivými Kozlíčky, tento zvrácený proces se přihlašoval o slovo tak rychle, že často ani nestihl doběhnout do toalet a musel po cestě upustit něco kapek do kalhot, někdy šlo o víc než o pár kapek, někdy šlo o koláč. Samozřejmě se mu nejprve pro jeho nediskrétnost vysmívali, což nelibě nesl, ale protože ho vesměs měli rádi i lidé prvně mu představení, po jistém čase, zhruba po patnácti letech, se mu už nikdo nesmál. Olda se honosil příjmením Mečánek, takže chápete, že pouhou přesmyčkou éčka za óčko mohla tato jeho slabost kdykoliv znovu být oživena. Musel tedy být nadmíru ostražitý, když někomu sděloval jeho civilní příjmí. Byl to tedy zranitelný chlápek, přesto jeho přítelkyně Simona musela být ještě silnější než on, protože to často k ní přicházely ty nejpikantnější historky, kdy to za žádnou cenu nestihl a něco směšného či absurdního při tom ztropil. Musela je snášet statečněji než její partner. Navíc musela předstírat, že o nich neví, protože každá zmínka o nich v něm vyvolávala návaly hněvu a studu, zvlášť když pocházela z úst Simony.

Laudánum má rubínovou barvu

Mech je rostlina rezignace, opuštěnosti... nikdo z nás neviděl políčko mechu, aniž by ho nepojala trochu úzkost. Marně hledáme lány brambor, tmavší zeleň hrachu. Pokoušíme se utěšit něčím zelenějším a svěžejším, když narazíme na mech, protože se nedá přežít ta jeho vykořeněnost.

Silný je Batman, nesmírně spravedlivý, ale i krutý. K nespravedlivým dovedl být i krutý. Ale po něm nepřišel žádný významný hrdina, který by měl podobně vyhraněný charakter. Jako by po Batmanovi již nebylo co dokazovat, kam směřovat. Jakmile v očích čtenářů padne, pomož nám Pánbů!

Kresli po mně nožem

Před léty jsem býval šťastný, když se na mě jen usmála. Jenže i tom byla hořkost. Chtěl jsem, aby se smála jen na mě, výlučně na mě! Nezdálo se mi to tehdy jako žádná kuriozita, že jsem tak žárlivý, avšak už tehdy bylo jasné, že je to problém! Nejenom problémek, z jakého se lze vyspat. Od té doby jsem byl obklopen desítkami jiných, mladších dívek a ... přes všechnu hrůznost, kterou mám z mládí a krásy, mi bylo s nimi útulno jako ve vlastní kůži a vlastním životě, což se o ní říct nedalo. Ona byla moc karmická. Kamkoliv se vrtla, muselo být tisíc synků, přilepených na ni jako přísavky. Jako zasrané pijavice. Proto vám uvedu situaci, která není nijak typická pro vztahy lidí kolem dvacítky. Rozumějte, nejsem úplný anděl, občas dělám věci, ze kterých jde hlava kolem. Ale je to můj svět, mnohem radši jsem v něm, než v tom, který je nám jako ideál předkládán z televize a médií. Abych to zkrátil, vzal jsem na ni nůž. 
Byla tichá. Nedutala. Ani se neusmívala, jako to dělá vždy, když flirtuje. Protože mě znala, věděla, že jde o mnoho.

Hlava je orgán zvláštní, mimo proud ostatních energií, jež proudí tělem. Mimo takříkajíc veškeré zákonitosti, které o těle máme. Penis vypouští balóny dětí o půl skoku napřed do času, to jsme se naučili od biologů, ale hlava, jó hlava, ta je na úplně vedlejší koleji. Patří k individuu jako paklík cigaret a je s ním totálně smrtelná. Náhlý přechod od radosti ke smutku nebo od rozumného rozhodnutí k pitomosti provádí bezděčně, ať už na nebi stráží měsíc jako naběhlý žlučník nebo se právě vstalí plameňáci tlačí u rybníku, aby zkropili zobák.

Vypadala, jako by z ní zcela vyprchal život, jako by se rozhodl odjet na dovolenou, kde se sice leskly parkety a stůl byl pokryt dobrůtkami, ale kde za oknem jen strnula černá krajina, v té tesknotě ještě nedozírnější, než byla. Zatímco její duch po pokoji zakroužil jako motýl, teprve tehdy se vymanil z nehybnosti její manekýnské krásy a při pohledu na ten nůž se v základu otřásl. Někdo by to nazval prvním výkřik anima v ní. Pil jsem tehdy skoro tři dny v kuse, jen jsem si občas šel do bufetu koupit flašku vína na vytrávení a moc dobré melouny z Chorvatska, který tehdy v Maně letěly. Matně si vzpomínám, jak jsem si ta jadýrka vyplivoval pro potěchu do dlaní a hnětl, až z nich byla kaše, kterou jsem pak vkládal do země kolem různých křačků u Elektry, poněvadž jsem jako myslel, že tím se ta země obohatí, že tam bude pohnojeno a vyrostou silnější stromky. V opilosti se mi úplně vykouřilo z hlavy, že už jsme týdny nešoustali. V Ost****  tehdy hrál Nohavica poprvé před celým městem v nově vybudované Karolině a ctitelé jeho poezie, sami ostatně s rozsáhlými kulturními zájmy, stáli celý den na nohou před knihovnou, kde tehdy podepisoval nějakou sbírečku. Dělo se tam mnohé, co se navzdory bohaté spleti nervových zakončení úplně z hlavy a jater vytratilo, ale pamatuji se, že když jsem někdy v těch dnech přišel za ní, stala se ta historka nevyčerpatelným zdrojem zábavy a poučení. Bylo to tak opravdové jako mít sny vycpané semišem skutečnosti jako mokrými novinami. Věděl jsem, že s ním souložila v moři, ve slaných vlnách, těsně po západu slunce, aspoň z toho, co na chatu posílali známí. Bylo to naposledy, kdy mezi námi vládla opravdová láska. Pak jsem vzal ten nůž a kreslil po ní jako po misce fajánsu!   

byla rudá od krve

i od vlastních slz,

jež míšené čůrkem s její rtěnkou,

v tratolišti výčitek nadouvaly zmučenou tvář

do proporcí ohyzdna, 

taková tedy byla,

a tehdy byla naposledy k zulíbání!

Když se vrátila noc

Jakkoli různí jsou lidé, civilizace, epochy, jazyky a díla, vzniká někdy až halucinační pocit, že z nich stoupá jakýsi vyděšený, všeobecný nářek, který se vždy jeví jako obnažený a nový a zní jako nějaký zvukový podklad, který může dovést k šílenství. Takové problémy moje přítelkyně ovšem řešit nemusí - stačí ji, když si zapne noťas, do sluchátek se jí zaryje 2Pac a na oběd jí až přede dveře přivezou tři šťavnaté bigmacy. Je to jednoduchá dívka a stačí jí jednoduché rozkoše.

Jednou jsem jí řekl, že by se měla vzdělávat, měla by ze sebe udělat dívkou hodnou pozornosti. Stopa pohrdání, která prokmitla v jejím slabém úsměvu, hned zas zmizela. Znala mě již, věděla tedy, že jsem troll a že vždycky budu. Takže když jsem jí po pár minutách bez výrazu sdělil, že to byl vtip, poctila mě nově vybudovaným udatným úsměvem a pochopila, co po ní chci. Hned si lehla do postýlky, svlékla punčochy a už to jelo... V té chvíli jsem si uvědomil, že je to prostě takový typus. Tak trochu jako svržená princezna, chystající se pokojně do vyhnanství, nechala se mě do ní udělat. Pak si pokorně zas oblékla punčochy a už mi celý den nevěnovala jediné slůvko či úsměv. Vidíte z toho, že i stuprumové mohou mít nanejvýš vyplňující vztahy, že až radost se o ně podělit! Viník příčiny je i viník řetězu příčin, říkal jsem si. Co taky jiného? To poslední na tomto světě není k pochopení, tak proč o tom rozumovat, zvlášť když jsou na světě dajné dívky? A na čem jiném záleží? Když není zábava, je vpředu už jen smrt. Co jiného? Však to chápete i vy, milá děvčata!

Ale abych neodbočoval. Měla se mnou těžké pořízení, když jsem se vracel namletý z knajpy, občas jsem jí jednu za uši střihl, aby neprotestovala. Kdyby nosila suspenzor, udělala by lépe, protože jsem jí občas šťouchal i tam do té krajiny. Vyzval jsem ji na cestu, co nebyla známa z map, vyzval jsem ji na cestu do stínu zhaslých lamp. Poslušně šla, jako by vůbec netušila, co jí tak může se mnou čekat. Nad každým vztahem se totiž vznáší jeden dávný milenec, většinou to je její ex, který je přízračný a bledý a jako ze staré, zažloutlé, hnědé a vrásčité fotky vykukuje jako věčně vzpomínaný bratřík, který zemřel v předškolním věku. Já si takové milence uměl najít - a uměl je připomínat, i když třeba nikdo takový nebyl! Šermoval jsem s ním, argumentoval a vyhrožoval, že pokud ho nepustí k ledu, nikdy jí nenechám na pokoji! Měsíc co měsíc jí tekla krev, vzlínala jako bahna, zbarvovala její jitra svítáním, které si sama nepřála. Byla tehdy zima, mohlo být někdy v prosinci. Seděl jsem ve svetru a počítače a psal nějaké povídky. Všichni kámoši byli v tahu. Ona seděla ve druhém pokoji. Neměl jsem zrovna ten autentický pocit života, už nevím proč. Bůh si to asi nepřál. Bůh mě chtěl mít mrzákem! Ale s ní jsem o tom mluvit nemohl, nechápala by!

Není nic skutečné kromě snů a lásky

Za teplého počasí se po cestičce v parku a kolem ní poflakovali velcí kluci – kouřili cigarety, kouřili trávu, pili pivo, nejspíš klátili svoje holky a netušili, že jde kolem čahoun, který ještě nezasunul. Ondra byl pomník panice, či ještě lépe, bylo to ztělesnění panice ve své nejpomníkovější formě. Měl osmnáct let, ale nemohl stále najít vhodnou partnerku. Měl akné a nosil ledvinku, kterou si pamatujete z dětství od svého táty. Jedna dívka, o kterou projevil zájem, měla už kluka. Její kluk byl shodou okolností počínajícím motorkářem. Napsal jeho dívce dlouhou pohlednici. Ale na poště mu řekli, že když nezná přesnou adresu adresáta, nemůže to psaní poslat. Zatímco šel kolem velkých kluků, opilci se povalovali stokou. I spínací špendlík byl pro ně příliš drahocenný, ale na pivo měli vždycky.

Ledová královna

Opojená alkoholem je krásná šestnáctka často náchylná k tomu, aby se stala obětí nějakého hnusného samce, krále šulinů. Často padne do jeho tenat a nemá dost zkušeností, aby se z nich vysekala. Zahyne bídně, jako její kámoška ze třídy, co ho potkala po ní.

Znáte ten typ, který flirtuje, i když třeba nakupuje u řezníka uzenku. Ne vždycky mluvíte ústy. Někdy na tom, co říkají ústa, vůbec nezáleží. Musíte umět naznačovat, mluvit nosem a očními stíny, nebo třeba zkrabatěním rtu, jak víte, to je v umění flirtu přednost, kterou si osvojují pouze nejzkušenější mrdky.

Studia na reverenda dala jeho pochybnosti hloubku a tvar, jaké jiným dává milenka. Jirka Padevět byl duchovní a vůbec se nestyděl za to, že chodil do hospody a dával tam kázání při pivu štamgastům. Dřív vypadal pouze jako chorobný, světélkující výplod sexuálních nejistot. Ale co jsem ho poznal, když mu bylo čtyřicet a víc, nechtějte ani vědět, jak hrozně vypadal... Ožrala je slabé slovo. Zapil se ostatně těsně předtím, než jsem odjížděl do Států.

Kyblík zvratek

Miluje ho, ať už to znamená cokoli, ale láska není věčná jako nenávist nebo odpor. Ženské, když uvidí hezčí tvář, elegantnější oblek, víme, co udělají… S hrůzou si uvědomil skutečnost, že si musí udržet její lásku na celý život. Nikdy se jí nedokáže zbavit. O něco horší bylo pomyšlení, že byla fakt nijaká, byla to taková průměrná husička. Nic na ní nepoutalo pozornost. Neměla příliš velká prsa ani zadek, ani její ústa se nevyznačovala šířkou či hloubkou, aby tím mohla mládence upoutat. Přišli k sobě jak slepí k houslím. Jenže přišli, nedalo se to vyvrátit. Teď byli prostě spolu, chodil s ní, jako chodí tyhle mladí lidi vždycky... spolu, za ručku, do postele. Po jednom nevydařeném rande, které z větší části strávili tím, že se dohadovali, kdo zaplatí za to či ono, se šli uklidnit k ní domů. Sotva vlezli dovnitř, už se na ni sápal, ale ona jej jen chladně očním kontaktem odbyla. Jasně naznačila, že nemá chuť nebo prostě nemůže - třeba už jí začalo krvácení. Odsekl podrážděně, že pokud se s ním nechce milovat, ať jde za Pavlem, jeho nejlepším kámošem. A ona práskla dveřmi do svého pokoje. Pět minut čekal před dveřmi, seděl u nich, marně se pokoušel uslyšet, co se za těmi zavřenými dveřmi odehrává, neslyšel pranic. Pak vzal za kliku a otevřel je. Ležela tam na posteli jen v hedvábných punčochách, jinak celá, jak jí stvořili. Řekla, ať jde hezky k ní. Vzala si ho do dlaně a nemusela s ní rejdovat nijak dlouho. S potřísněným břichem se otočila a začala si stahovat ty punčochy. Byl na ní tehdy hezký pohled, škoda jen, že tak výjimečně. Nemusela ani mluvit, v postýlce byla zkrátka báječná. To vynahrazovalo její ostatní neduhy, její příšernou průměrnost, její tvary, které nebyly kouzelné, jako u tolika jiných, mladých, poslušných dívek, ale jen obyčejné, takové, jakých jsou tisíce. Měla pak něco dělat, snad pracovala na svém notebooku. On usnul, měl však neklidné sny, probouzel se místy, pak zas propadal v neklidné snění. Vzbudilo jej finálně až čarovné zrcadlo měsíce... neodpustím si ten příměr, protože je prostě přesný. Měsíc svítil okny dovnitř a vytvářel na textuře její kůže zvláštní odlesky. Leskla se jako bájné zvíře, které naposledy zahlédli v Atlantidě. Tak by se asi lesklo, pomyslel si. Kdyby na základě jeho popisu sestavovala policie její podobiznu, museli by si asi myslet, že je úplný blázen, že s ní něco má, ale on to tak neviděl. Zatřásl s ní, protože ona spala jak špalek. 
"Probuď se, Eleno. Kdepak jsi?" šeptal jí ohleduplně do ouška. Oční důlky v její lebce byly té noci jako temné, hluboké a zaokrouhlené ostrůvky. Věčné. Prohlížíš je, ale stejně k jejích tajemství nedospěješ a nepronikneš na dno jejich tajemné moudrosti. V jeho laních očích se zas soustřeďovala plachá nesoustředěnost. Vychutnal si ještě naposledy pohled na její křepké tělo, na její dvě vypuštěné kozičky, které by potřebovaly nakrmit a pak se převrátil na druhý bok, chvíli se převaloval, pak usl.

Soudruh Bublina

V oblaku páry se mu objevily příjemné obrysy dívčího těla, po němž stékala voda. Sledoval ty obrysy od kolenou, viditelných ještě nad okrajem vany, přes měkkou linii stehen a zadničky a po ladné křivce zad až k zátylku. Dívka si pod sprchou myla vlasy. Měla hlavu skloněnou na prsa a labutí linie dlouhého ženského krku vypadala nesmírně esteticky. Vyrazil mu na čele pot a on nevábně, poněkud oplzle otevřel ústa.
Tak takhle v civilu vypadá dívka, které bude dělat šéfa. Vůbec nedbal hlásku, který do něj křičel, že by se měl pokusit o známost s ní. Rozhodl se zachovat profesionálně. Má ženu, dítě. A ta dívka je dosud ještě dívka. Sotva čtyřiadvacetiletá, v rozpuku mládí.

Pohled na nahou dívku skutečně stál za to, ale věděl již, že jej musí zapudit. Bezpodmínečně zapudit, jinak skončí v pořádném maléru. Chodíval nerad pěšky, ale když opustil kabinu, kde se odehrál výjev, šel chodbou jako smyslů zbavený. Pořád viděl ta prsa, růžové cecíky, vodními kapkami máčený klín.

Zjistila, že se zamilovala do grázla

Finanční negramotnost

Tumor místo nosu

Jediná zbraň koček je huba

Rádio si zašoustalo s filmem a zplodilo televizi. To se pozná z toho, jak pitomě lidi na tu bednu koukají. Že tu jaksi došlo k nějaké anomálii... Jako by se rádio domáhalo odpírané lásky... a film prostě zůstal neoblomný. Nesnáším televizi! Je to bastard, zmetek vašich nejhorších nápadů! Beránka v něm smaží k obědu a tygr je v něm vždycky vycpaný. Není to opravdové!

Lehká čuba

Jsou dny šťastné, kdy mám chuť létat a všechno se mi zdá být úžasné. Pak jsou dny smutné. To na mne padne poznání. A já vím, svět není pěkné místo na život, natož tak pro smrt. Realita se mnou ráda hraje šipky. Není v mých silách ji porazit. Kdo kdy viděl, že by vyhrál terč? Co tedy zbývá? Těšit se na třetí typ dnů. Na den, kdy se setkám s dívkou, jíž už delší dobu obdivuji. Na dívku v tenkých šatičkách, které jsou navíc krátké, s velkými prsy a výraznými rty. Tu, která je stvořená pro věci lásky. Ale protože se nebojím, nic se mi nestane, když na nich zapracuji.
Chodím jíst do obchodu na druhém konci vesnice, to není nic divného. Prodává tam nosatý Ind s uzounkýma očima, který má za dceru tu nejkrásnější Indku, jakou znám. Něco se ve mně vzepřelo, když jsem ji prvně uviděl. Toužil jsem, aby byla má. Jednou, když už jsem měl popito, vydal jsem tam zvečera, kdy jsem věděl, že má službu jeho dcera. Šell jsem si nakoupit piva dozadu. Nedělal jsem vůbec žádné rozbroje, nic, jen jsem si vybíral piva. Ona zatím z dlouhé chvíle vyrobila z plastelíny srdíčko a položila ho na pult. Já si mezitím vybral pivo a šel na pokladnu ho zaplatit. Tu to vidím. Je tam to malinkaté srdce. Ona vypadá, že je to tam náhodou, ale já tuším, že je tam kvůli mně. Podívám se na ni, ona se dívá na mě v očekávání platby, vůbec nic její pohled nenaznačuje. Stačilo by maličko, cítil jsem, a mohla být má, ale já se k ničemu nedokázal mít. Vytáhl jsem dvacku a zaplatil za pivo. Řekla, že ještě tři koruny, tak jsem vytáhl zbývající drobné a dal jí je. Poděkovala, bez úsměvu, a vyprovodila mě očima ven z krámu. Nevěděl jsem, co to znamená. Bylo to tak blízko. Přesto ona jakoby nic necítila. Nevěděl jsem. Od té doby jsem Indku raději nenavštěvoval, bál jsem se jí.

Stvořená pro prasárničky

Neměla paruku

Tělové máslo

Jestli se rozzlobím, budu zlý

Nálepka hromotluka mu zůstala i po rozbití čuni

Svůdce svedených

Je to tady, znovu Narozeniny, znovu den, kdy jsem vylezl z vulvy, napůl slepý, křičící, připraven ztečí vzít svět. Tento den se opakuje každý leden a každý leden je mi hůř a hůř, blížím se vyčerpání ze zoufalství, útrap, bab, z alkoholu a hlavně z žití, které by jednoho už dávno položilo do hrobu! Přesto setrvávám na cestě špatnosti a neřesti, dobře věda, že i když máme dva životy a ten druhý začíná po tom, kdy si uvědomíme, že máme jen jeden, ten jeden je prostě příliš neodolatelný. Tolik dlouhonohých krasavic a tak málo času... a, snad by se řeklo, i sil. 

Nedávno jsem jednomu mládenci, který mě zaujal dolíčky ve tvářích, řekl při sklínce daiquiri: "Dej si pozor, abys nepadl do sítí jako plachá rybka - rybky končívají v konzervách, dokonce i ty zlaté."

Nevím, co odpověděl, protože akorát zrovna něco na baru bouchlo, jako zátka vylétající z láhve nebo tak něco.

Stižen zatměním mysli

Patrik byl nesmírně moudrý muž, trpěl však jednou vadou - sebelítostí! Měl ještě jeden povahový kaz, a tím byl strach z žen! V křesťanském světě je to zařízeno tak, že se můžete vyzpovídat, ale on ani ke zpovědi nechodil. Bál se řečí.

"Pro chvíle absolutního štěstí i pro ty zadumané, pro okamžiky plné nesmyslných slibů a slibovaných nesmyslů, pro promile z šance na tebe, existuji, dýchám, píšu. Jenom pro to."




To jedině náfukové zůstávají na chodníku a radši umírají žízní. Kamarádi měli tenkrát úplnou pravdu, když si ho dobírali, protože jedna sklenička vína ještě nikoho nezabila.













To by ses divila!!!

V zastrčeném koutě mysli

"Víš přece, že je to normální, že to tak chodívá, že mě teď zahodíš jak láhev od piva...", říkala mi, když jsem jí pozval na večeři do bufetu, kde jsem takhle obvykle večeříval. Snažil jsem se jí přesvědčil, i když jsem tomu sám nevěřil, že to normální přece není, že normálnější je, že mládenec aspoň měsíc svou dívku šustí! Ale jak říkám, sám jsem tomu nevěřil. Dala si párek v rohlíku a já kebab - jako vždy. Požádal jsem jí o ruku, ale odmítla. Bylo to ryze trapné. Kdybychom byli manželi, mezi námi by se mnohé změnilo. Všichni se otáčeli, když jsem poklekal a vytáhl laciný prstýnek. Řekla ne, jako by se bylo vůbec nic nestalo. Ostatní přestali civět a pokračovali v jídle. 

Pomyslel jsem, až jsem pak osaměl, že je to všechno špatně. Že neměla říct ne, měla po mně toužit. Ostatně jsem stuprum, nedostupný a nenahraditelný. Jen ona to, husička, neviděla!

Mandarín mandarinku miluje

 

Žlutá kuna měsíc

vydává se na svůj lup

dech klove dech jak sup

v nejsladší ze všech třenic

pod žloutky hvězdokup.

Potkal jsem tak zvláštního mladíka v putyce. Říkal mi o své dívce: "Pěkná kůstka. Ovšem za dva roky bude jako všechny ostatní. Tlustá a hloupá."
"Radši si napij, příteli. Vyvanou potíže, jakmile zhltneš tohlencto brandy," ukázal jsem do kapsy své bundy.

Pozorně se na mě zadíval.
Potom si položil ruku na čelo.
"Ty, nezlob se, že to říkám, možná piješ trochu moc, ne?" otázal se.
"Ani ne, momentálně abstinuju, che che."
Pramen mé nervózní veselosti ho zaujal. Neuměl si ho s ničím spojit, byl ještě mlád, netušil, že se dá propít na druhý břeh - i dál.
Tu ho zasáhl pohled na slunce, které, jakmile nějaký návštěvník vstoupil dovnitř, se otisklo na tváři mého nezkušeného přítele. V dětství nadejde vždycky chvíle, kdy se dveře otevřou a vstoupí budoucnost. Obávám se, že ta chvíle pro něj nadešla tady a teď.
Usmál jsem se ještě neurčitěji.

"Když jsem na maděru, tak na po ženách netoužím. Ale je to jen chvilka. Trvá to vždycky jen chvilku, pak vystřízlivím a jsem jimi zas posedlý," vysvětloval jsem mu.
"Vypadáš jako magor, fakt že jo."


Ještě jsme chvíli diskutovali, pak jsem mu nabídl odvoz domů, bydlel nedaleko mě. Přijal. Jak jsme jeli, sděloval mi, co je tu jinak, co se změnilo od té doby, co se nastěhoval: na vybetonovaném hřišti, kde se železné sloupy houpaček rýsovaly v měsíčním pološeru jako šibenice, stávala kdysi tělocvična.
"Věřím v boha, slitovného, a všemocného, víš?"
"No. Tak to máš něco s hlavou. Lidi se vyvinuli ze zvířat. Zcela bezúčelně. Tomu bys měl věřit, příteli," zkusil jsem to s ním.
"Ba ne, já vím, že je. Viděl jsem Ho."
"Já taky, mnohokrát, a přece vím, že není. Skutečný."

Honila mu už hodinu

Je mně stále jasnější, že nedokážu čelit rozpoutané bouři – prostě životu, kde pro mě nikdy nebude místo. Jako váš přítel vám oznamuji, že nepochybně přijmu extrémní dávku strychninu již za dva týdny nebo o něco dřív. A nikdy o mě už pak nikdo neuslyší. Tak jako zmizím z blogu, zmizím i z vašich nevěrných, dívčích srdcí!

Takže poslední dny jsem prožil v úplných mukách, a dokonce jsem jednou v noci plakal –, což už se mi dlouho nestalo, snad od mých patnácti let. Pokud budete nadále ignorovat mou přítomnost, budu nucet se pověsit jako lump Jidáš!

Strašně se mi stýská po penězích velkých podvodníků, jako byl Gates nebo šéf Amazonu. Cítím, že s penězi těchto pánů byl bych schopen spasit svět! No nic, na tom už nezáleží, vám se poroučí

vás nejvěrnější služebník

S.

Jak to psal ten sebevrah Sá-Carneiro?

Guilhotinas, pelouros e castelos

Resvalam longemente em procissão;

Volteiam-me crepusclos amarelos,

Mordidos, doentios de roxidão.

Budiž to i můj epitaf!

Strčil jí bouchačku do huby

Přemýšlely jste někdy o smrti? Takové té chvíli, kdy se zastaví srdce a všechny myšlenky a city ustanou? Že ne, slečny? No, někomu je nepříjemný jen zvuk toho slova, viďte. S-m-r-t. Zní to tak jako konečně, ne?

Přesto já myslel na smrt nepřetržitě, a to téměř celých osm měsíců, které jsem strávil po boku Ilony. Nebylo to tak hrozné, jak to popíšu, skutečnost byla ještě daleko děsivější. To děvče bylo kompletně pošahané. A nyní vám tedy povím, jak to bylo.

Ilča patřila k patricijské rodině, myslela si ergo, že má právo na všechno. Že si všecko může koupit penízky a pěstěnou ručkou ukazovat na to, co se jí zrovna zlíbí a dostat to zrovna tak snadno. Bylo jí lehce přes dvacet, ale ve tváři vypadala pořád na osmnáct, každý jalový mládenec se za ní otáčel. Bylo jasné, že je rozená sexbomba už jen podle toho, jak pružnou měla pánev. Každý toužil jí vyčarovat dítě. Jenže ona měla oči jen pro mě. Přichomýtl jsem se tedy k ní a skutečně zhruba týden jsem si žil jako v ráji.

Jenže pak začaly její spády.

Začalo to tím, jak ze mě chtěla udělat modela. Kupovala mi drahá sáčka a neuvěřitelně nevkusné kalhoty, jež byly v módě možná tak před třiceti lety. Ty střihy byly hloupé až k pláči. Navíc tvrdila, že musím chodit na její akcičky, kde ji fotili různí úchylní fotografové a předstírači fotek. Zhnusilo se mi na ní všechno, úsměv poněkud falešný, nohy poněkud tenké, prsa poněkud přepjatá, vše - kromě její kačky, ta mě stále dráždila.

Ještě stále jsem se nehodlal vzdát jejího spodku těla, její duši jsem však už pustil k vodě. Ona jako by na to vůbec nereflektovala, ještě zmnožila žádosti o návštěvy různých beznadějných akcí a návštěv kamarádů, kteří se očividně chtěli jen s ní vyspat. Nejhorší je, jak se pořád usmívala. A nutila do úsměvu i mě, který jsem měl chuť vraždit - nejen ji, ale i její nepokryté nápadníky. Měl jsem chuť jí zakroutit tím tenkým krčkem, kdykoliv se tak na mě - velmi přezíravě a nápadně a jako by dávala najevo, že jsem jen její - usmála.

Věděla však, proč se usmívá. Byla totiž literární dračice. Když seděla u psacího stroje a po nocích vzývala Múzy, dokázala sesmolit verše typu:

Mou hlavu, noci, vezmi do svých dlaní

a říkej mi dcero!

Vždyť jsem královna,

která se sama a dobrovolně vzdala

trůnu svých snů a svého vyčerpání.

Jak jsem na ni žárlil, si neumíte představit. Byla samé šminky a laky na nehty, přesto však cokoliv napsala, přesahovalo daleko třídou mé nejlepší texty. Jednou jsem sebral odvahu a konfrontoval ji. Vysmála se mi do tváře.

"Však já vím celou dobu, že jsi jen druhořadý škrtálek. Nejsem s tebou kvůli tvým veršíkům."
"Tak proč se mnou, bože, jsi?!"
"Protože se hezky vyjímáš po mém boku, cos myslel?"
"Skoro mám chuť tě zabít, ty bezohlednice. Myslel jsem, že se z mého vnitřního růstu těšíš!" křičel jsem na ni jako smyslů zbavený.
"Nezvyšuj na mě laskavě hlas."
"Vrátíme se k sobě, lásko. Několik let jsem jako poutník sbíral různé způsoby, jak tě oslovit a nyní, když jsi konečně má, odpuzuješ mě od sebe. "
"Jseš prostě moc měkký, jdi! Najdu si jiného modela." S těmi slovy se odvrátila a vyšla ze dveří a já, přiliš sláb, abych se za ní vrhl, jsem se zhroutil na podlahu a proplakal noc v slzách jako hrách.

Poctivě podváděla

Profesionální tenista Jarda, kuchař Honza, majitelka keramické továrničky, velmi štíhlá čtyřicátnice Ludmila a detektiv Téčko. Tito čtyři lidé se sešli v Escape roomu. Jarda s Honzou se znali se základky, po celou střední chodili do knajpy a teprve výška rozdělila jejich životní dráhu. Téčko s Ludmilou se znali z protialkoholní léčebny. Téčko tam docházel pravidelně už léta a Ludmila měla takové těžké období, jen něco krátce po rozchodu.

Ryšavec vytekl

Není v tom nic světoborného, ale Ryšavec se přesto v určité oblasti lidského počínání považoval za šampióna. Šlo o to, že mu lidi vyčítali, jak se chová k dívkám. Prý je jen využívá tím, že se s nimi seznámí - třeba na nějakém hudebním festivale - a pak je prachsprostě poníží tím, že se s nimi vyspí. Ale protože Ryšavec si zakládal na své hospodské inteligenci, opáčil vždycky s s přezíravým úsměvem, že je přece nikdo nenutí s ním spát. A že je to jejich vizitka, že spí s někým, kým se cítí být posléze poníženy...

Ale příběh má daleko spletitější zákruty a je jen na vás, jestli se k nim přečtete. Nejdřív vám musíme seznámit s dětstvím Ryšavce. Opatrně, aby nevznikla panika. Teď mě napadlo. Možná ho některá z vás zná. Není totiž ve vašem městě tak docela neznámým. Jeho otce sloužil ve válce jako pilot, jeho máma byla pověstná s nacisty sympatizující zpěvačka. Říká se, že Goebbels a nebo Malina byli jejími milenci. To... to nevíme. Pravda je taková, že Ryšavec se vyloupl v dost divného týpka a že v jeho podivném životě hrála matka významnou, ba osudovou roli.

Tento šupák s ryšavou kšticí se narodil osmého listopadu 1942. Když byla válka, dával v sázku svůj život už jen tím, že se narodil Kláře. Ta zpívala v nočním klubu na rohu ulice Jožky Jabůrkové, a zdálo se, že svůj talent si dává řádně zaplatit místními pohlaváry. V kabelce nosila deník, v němž stálo, že její sestra, Alice Mrkválová, je řádnou letuškou u Československých aerolinií. Teta Ryšavce byla podobně krásná jako jeho matka, ale nemusela se svlékat před nepřítelem, aby si vydělala na skrovné živobytí. Tato nepravděpodobně tichá žena se nikdy nevdala ani neměla přítele nebo děti, přesto se zdálo, že je v daleko větším klidu než její marná sestra, pro kterou jako by se neustále otevíraly další a další možnosti utrpení - a žádná branka, která by jí umožnila příjemný, obyčejný život, jakým disponují ostatní.

Vzal na ni kožený obušek

Nebyl jsem vždy jen v pořadníku jejích chlapů. Dřív, daleko dřív, než jsem chodil na univerzitu, potkal jsem ji úplně náhodou, jak si vykračuje zimní silnicí poblíž Třebíče, tak čtyři nebo pět let před její smrtí. Všude kolem ležel čerstvě napadaný sníh a v pozadí stál goticky laděný červený kostel. A zde se nacházela drahá, laskavá, nešťastná Eliška, sebevědomě hrající roli své nenáviděné postavy z vlastních představ, sebe sama vidící jako nějakou trpící oběť. Jen se tak šinula na jasném, skoro alpském slunci, palce zastrčené v průramcích žluté vesty, hlavu zakloněnou dozadu, jako by hledala nějaký cíl daleko v modré klenbě nebes. Nepamatuji si, co tenkrát skutečně řekla, ale celé její chování, výraz a póza jako by chtěly vykřičet, že tady na té zasněžené cestě je sama a že se nepřeje být poblíž nějakého samce. Nicméně jsem se rozhodl dělat jí společnost, zapadly jsme do knajpy a ožírali se na střídačku rumem a calvadosem.

"Já jsem přece stejně skvělý jako tyhle zpropadené Kotěhůlky." A určitým způsobem jsem měl pravdu. Ona ale nechtěla slyšet nic, co by jí připomnělo, jak skvělý byl její bývalý.

Pořadník jejích chlapů

 Svislá osa může být také vektorem existence, jež na zemi ztratila svůj domov a jako stavitel Sollness tam nahoře obnoví svůj rozhovor s Bohem. Pak označuje směr útěku do nezměrna a od začátku v sobě nese závrať pádu.

Šklebící se bledule

Velká bílá skvrna

Aparatura její plachetky

Naštěstí Agáta měla sebou placatku Jelínka. Měla v ní ukrytou luxusní kořalku, která se až příliš nabízela na tuhle truchlivou pouť. Agáta měla dvacet tři let, tedy už byla poměrně stará, nicméně její tělo stále nepodléhalo rozkladu a měla docela přitažlivé tvary. Tedy jsem s ní chodil. Ale co mě udivilo, a divilo mě stále, bylo to, jak dokázala nasávat, když byla ve stresové situaci, což bylo neustále. Dělala totiž užitou malbu na Olomoucké univerzitě. Žádná velká artistka to nebyla, ale bavilo ji si čmárat a proto, kdykoliv se mi zachtělo být zvěčněn, požádal jsem jí jednoduše, aby mi udělala portrét, že jí zaplatím v Dr. Vampech nebo tak něco. Nikdy neřekla ne, i když měla třeba jen své bezduché uhly nebo dokonce jen své laky na nehty. Vždycky něco napatlala a úroveň to mělo pokaždé - úroveň školky minimálně. Jak začínala získávat své promile, její tvář ztrácela barvu, popelavě jaksi, ale když jste jí to oznámili, utrhla se na vás jak saň. Vytáhla vždycky zrcátko a zahleděla se nenápadně doň. Má na své vrásky kolem očí pohlížet s úctou? Nebo s pohrdáním? Proč se její mladá kůže tak nevhodně napíná? říkala si asi. Pak ho zas schovala a tvářila se stejně neurčitě jako předtím. Nosila hodně černé hadry, snad proto, že kdysi - není to tak dávno, kdy jí bylo šestnáct, že? - že kdysi fandila emo kapelám a chodila pogovat do hospod za pankáčem. Lady Pank ostatně byla její přezdívka v celé vesnici. 

"Šukal jsi Lady Pank na dožínky?" ptal se mě Josef, obrovitý chasník, když jsme s Agátou ještě o sobě nevěděli.

"Ne," řekl jsem popravdě.

"Ne? Tak to jsi asi jediný, vole," zazubil se na mě žlutýma, ohromnýma zubama v prázdné tváři. "Byla tak ožralá, že jí Řemdich i Kaštan sjeli oba naráz, v bestiální trojce, dokonce jí tam strkali růžová dilda s přísavkou. A ona si to ani nepamatuje," zahihňal se kolohnát.

"Tak to má dobré, holka. Bude si to pamatovat, až bude babička. Nebo její vnuci si to budou pamatovat, protože jim to padesát let budou ostatní děcka připomínat."

"Si piš, kurva, chachacha. Na takovou čvachtanici nikdo z naší klasy nezapomene."

Ale zasel tím semínko nejistoty do mého vědomí. Také jsem toužil poznat dívku, která se tak exponovala. Říkal jsem si, že je v ní kus opravdovosti, když se tak spouští s největšími darmošlapy v celé vesnici a je jí šumák, že bude mít výchovné problémy s ředitelem.

Stáda krav

Kamil ji nachytal s jiným

Byl jsem tak s Agátou na výletě nedaleko hradu Lemberk. A tak jsme si vymysleli, že někde musíme přespat, nechtělo se nám spát v Cinquecentu a za hotel vyhodit pět set na noc, to byla úplná blbost. Vlezli jsme tam, prošli rychle opravdu stylovým nádvořím a vkročili do útrob hradu, kde měli úžasnou, pro třetí věk vybavenou recepci. Seděl za stolem vypelichaný mužík dost přes čtyřicet s nazrzlými vousisky a vším tím rytířským, který hleděl snad až příliš strnule do padesátiinčové obrazovky. Když se rozezvučel zvoneček, vysvětlil nám po krátkém ujištění, že jsme si vybrali nejlepší zařízení v Jablonné, co všechno stojí a že dostaneme snídani až do pokoje.
"Můžeme vám poskytnout postel a koupelnu i všechno ostatní, ale to si pište, že vám svůj zubní kartáček nepůjčím."
"Tady nikdo nedodržuje dentální hygienu, buďte bez obav," ujistil jsem ho překotně.
Agáta se na mě podívala a zatřásla hlavou. Byla to sice opička, která si leckdy vypila svoje čtyři drinky za noc, ale pořád pečovala o svůj chrup - stejně starostlivě, jako by pečovala o své dítko, kdyby nějaké měla. Zaplatili jsme kartou jak nic. Šli jsem dále do nitra stavení, byla tam chodba s loveckými trofejemi. Vsadím se, že kdybych měl flintu, ulovil bych taky nějakého toho muflona, nebo co tam měli vystavené. O něco dál něco pronikavě zavonělo - a nebyla to Agátina proprieta. To z hlubin Černé kuchyně voněla pravá česká svíčková. Oba jsme se ošili, vonělo v ní něco staročeského, co už z kuchyní našich maminek a tet vymizelo. Olízli jsme se oba za ušima, ale vesměs se nikde nezdržovali, protože nás malý, ale sporý chlapec nahastrošený jak mlynář vedl dál až do našich ložnic.

"Tady, prosím," oznámil před vchozem do temné, nevětrané místnosti, kde jsem zaregistroval v koutu několik holubů.

"Nespletl jsi se? zeptal jsem se úplně konsternován.

"To spíš vypadá jak mučírna," zašeptala podobně zmateně Agáta.

"Pokoj Cé osmdesát šest, tady spávali Páni z Bredy, s nedotčeným kazetovým stropem," bez zaváhání odrecitoval chlapec.

To, čemu říkal kazetový strop, ve skutečnosti představovalo předsálí do pekla. Když jsme vešli dovnitř a zahleděli se přes tu čirou tmu, jež tam vládla, mohli jsme konečně uvidět tu voliéru v plné parádě. Na stropě a jeho kazetových výstupcích, které připomínaly šnečí ulitu, jak se točila jako na špatném tripu, hřadovalo možná osmdesát, možná víc pěkně tlustých, šedých holubů. Jejich trus pokrýval podlahu zvící dvou centimetrů.

Agáta vykřikla, já nebyl mocen slova. Poděkovali jsme nicméně a vlezli dál, jako bychom byli zvyklí na horší spaní. Nic se však nezměnilo, i dál nás čekala pouze jedna rozložitá postel, jež byla mimo dosah trusu, ale byla na ní dost rozvrzaná matrace a neměla ani peřinu.

Agáta se na mě dívala s výčitkou, němou dosud, ale věděl jsem, že brzy propukne randál. Mě napadlo, že vykopat hrob často přesahuje přirozené síly člověka, který je dohnán až na kraj nervů, ale že by to byla jediná reakce na tuhle situaci, prostě tu zarýt motyku do tvrdé země a kopat, dokud nám oběma nevykopu pohodlné lože, kde bychom chráněni před zimním větrem, vanoucího odevšad, mohli složit končetiny... a pokud možno umřít dřív, než nás zničí puch trusu a holubí vzlykot, táhlý a monotónní jako neštěstí.

Stopy kousanců

Ó vy tiší mučedníci nešťastné lásky - co jste láskou zkusili a ji zapírali. Nikdy se o ní nevědělo a to byla právě velikost vaší lásky, jež tuto oběť přinesla. Ovoce této lásky je skryté, neboť zrálo tichým žárem skryté bolesti.