V zastrčeném koutě mysli

"Víš přece, že je to normální, že to tak chodívá, že mě teď zahodíš jak láhev od piva...", říkala mi, když jsem jí pozval na večeři do bufetu, kde jsem takhle obvykle večeříval. Snažil jsem se jí přesvědčil, i když jsem tomu sám nevěřil, že to normální přece není, že normálnější je, že mládenec aspoň měsíc svou dívku šustí! Ale jak říkám, sám jsem tomu nevěřil. Dala si párek v rohlíku a já kebab - jako vždy. Požádal jsem jí o ruku, ale odmítla. Bylo to ryze trapné. Kdybychom byli manželi, mezi námi by se mnohé změnilo. Všichni se otáčeli, když jsem poklekal a vytáhl laciný prstýnek. Řekla ne, jako by se bylo vůbec nic nestalo. Ostatní přestali civět a pokračovali v jídle. 

Pomyslel jsem, až jsem pak osaměl, že je to všechno špatně. Že neměla říct ne, měla po mně toužit. Ostatně jsem stuprum, nedostupný a nenahraditelný. Jen ona to, husička, neviděla!