Mandarín mandarinku miluje

 

Žlutá kuna měsíc

vydává se na svůj lup

dech klove dech jak sup

v nejsladší ze všech třenic

pod žloutky hvězdokup.

Potkal jsem tak zvláštního mladíka v putyce. Říkal mi o své dívce: "Pěkná kůstka. Ovšem za dva roky bude jako všechny ostatní. Tlustá a hloupá."
"Radši si napij, příteli. Vyvanou potíže, jakmile zhltneš tohlencto brandy," ukázal jsem do kapsy své bundy.

Pozorně se na mě zadíval.
Potom si položil ruku na čelo.
"Ty, nezlob se, že to říkám, možná piješ trochu moc, ne?" otázal se.
"Ani ne, momentálně abstinuju, che che."
Pramen mé nervózní veselosti ho zaujal. Neuměl si ho s ničím spojit, byl ještě mlád, netušil, že se dá propít na druhý břeh - i dál.
Tu ho zasáhl pohled na slunce, které, jakmile nějaký návštěvník vstoupil dovnitř, se otisklo na tváři mého nezkušeného přítele. V dětství nadejde vždycky chvíle, kdy se dveře otevřou a vstoupí budoucnost. Obávám se, že ta chvíle pro něj nadešla tady a teď.
Usmál jsem se ještě neurčitěji.

"Když jsem na maděru, tak na po ženách netoužím. Ale je to jen chvilka. Trvá to vždycky jen chvilku, pak vystřízlivím a jsem jimi zas posedlý," vysvětloval jsem mu.
"Vypadáš jako magor, fakt že jo."


Ještě jsme chvíli diskutovali, pak jsem mu nabídl odvoz domů, bydlel nedaleko mě. Přijal. Jak jsme jeli, sděloval mi, co je tu jinak, co se změnilo od té doby, co se nastěhoval: na vybetonovaném hřišti, kde se železné sloupy houpaček rýsovaly v měsíčním pološeru jako šibenice, stávala kdysi tělocvična.
"Věřím v boha, slitovného, a všemocného, víš?"
"No. Tak to máš něco s hlavou. Lidi se vyvinuli ze zvířat. Zcela bezúčelně. Tomu bys měl věřit, příteli," zkusil jsem to s ním.
"Ba ne, já vím, že je. Viděl jsem Ho."
"Já taky, mnohokrát, a přece vím, že není. Skutečný."