Lehká čuba

Jsou dny šťastné, kdy mám chuť létat a všechno se mi zdá být úžasné. Pak jsou dny smutné. To na mne padne poznání. A já vím, svět není pěkné místo na život, natož tak pro smrt. Realita se mnou ráda hraje šipky. Není v mých silách ji porazit. Kdo kdy viděl, že by vyhrál terč? Co tedy zbývá? Těšit se na třetí typ dnů. Na den, kdy se setkám s dívkou, jíž už delší dobu obdivuji. Na dívku v tenkých šatičkách, které jsou navíc krátké, s velkými prsy a výraznými rty. Tu, která je stvořená pro věci lásky. Ale protože se nebojím, nic se mi nestane, když na nich zapracuji.
Chodím jíst do obchodu na druhém konci vesnice, to není nic divného. Prodává tam nosatý Ind s uzounkýma očima, který má za dceru tu nejkrásnější Indku, jakou znám. Něco se ve mně vzepřelo, když jsem ji prvně uviděl. Toužil jsem, aby byla má. Jednou, když už jsem měl popito, vydal jsem tam zvečera, kdy jsem věděl, že má službu jeho dcera. Šell jsem si nakoupit piva dozadu. Nedělal jsem vůbec žádné rozbroje, nic, jen jsem si vybíral piva. Ona zatím z dlouhé chvíle vyrobila z plastelíny srdíčko a položila ho na pult. Já si mezitím vybral pivo a šel na pokladnu ho zaplatit. Tu to vidím. Je tam to malinkaté srdce. Ona vypadá, že je to tam náhodou, ale já tuším, že je tam kvůli mně. Podívám se na ni, ona se dívá na mě v očekávání platby, vůbec nic její pohled nenaznačuje. Stačilo by maličko, cítil jsem, a mohla být má, ale já se k ničemu nedokázal mít. Vytáhl jsem dvacku a zaplatil za pivo. Řekla, že ještě tři koruny, tak jsem vytáhl zbývající drobné a dal jí je. Poděkovala, bez úsměvu, a vyprovodila mě očima ven z krámu. Nevěděl jsem, co to znamená. Bylo to tak blízko. Přesto ona jakoby nic necítila. Nevěděl jsem. Od té doby jsem Indku raději nenavštěvoval, bál jsem se jí.