Kamil ji nachytal s jiným

Byl jsem tak s Agátou na výletě nedaleko hradu Lemberk. A tak jsme si vymysleli, že někde musíme přespat, nechtělo se nám spát v Cinquecentu a za hotel vyhodit pět set na noc, to byla úplná blbost. Vlezli jsme tam, prošli rychle opravdu stylovým nádvořím a vkročili do útrob hradu, kde měli úžasnou, pro třetí věk vybavenou recepci. Seděl za stolem vypelichaný mužík dost přes čtyřicet s nazrzlými vousisky a vším tím rytířským, který hleděl snad až příliš strnule do padesátiinčové obrazovky. Když se rozezvučel zvoneček, vysvětlil nám po krátkém ujištění, že jsme si vybrali nejlepší zařízení v Jablonné, co všechno stojí a že dostaneme snídani až do pokoje.
"Můžeme vám poskytnout postel a koupelnu i všechno ostatní, ale to si pište, že vám svůj zubní kartáček nepůjčím."
"Tady nikdo nedodržuje dentální hygienu, buďte bez obav," ujistil jsem ho překotně.
Agáta se na mě podívala a zatřásla hlavou. Byla to sice opička, která si leckdy vypila svoje čtyři drinky za noc, ale pořád pečovala o svůj chrup - stejně starostlivě, jako by pečovala o své dítko, kdyby nějaké měla. Zaplatili jsme kartou jak nic. Šli jsem dále do nitra stavení, byla tam chodba s loveckými trofejemi. Vsadím se, že kdybych měl flintu, ulovil bych taky nějakého toho muflona, nebo co tam měli vystavené. O něco dál něco pronikavě zavonělo - a nebyla to Agátina proprieta. To z hlubin Černé kuchyně voněla pravá česká svíčková. Oba jsme se ošili, vonělo v ní něco staročeského, co už z kuchyní našich maminek a tet vymizelo. Olízli jsme se oba za ušima, ale vesměs se nikde nezdržovali, protože nás malý, ale sporý chlapec nahastrošený jak mlynář vedl dál až do našich ložnic.

"Tady, prosím," oznámil před vchozem do temné, nevětrané místnosti, kde jsem zaregistroval v koutu několik holubů.

"Nespletl jsi se? zeptal jsem se úplně konsternován.

"To spíš vypadá jak mučírna," zašeptala podobně zmateně Agáta.

"Pokoj Cé osmdesát šest, tady spávali Páni z Bredy, s nedotčeným kazetovým stropem," bez zaváhání odrecitoval chlapec.

To, čemu říkal kazetový strop, ve skutečnosti představovalo předsálí do pekla. Když jsme vešli dovnitř a zahleděli se přes tu čirou tmu, jež tam vládla, mohli jsme konečně uvidět tu voliéru v plné parádě. Na stropě a jeho kazetových výstupcích, které připomínaly šnečí ulitu, jak se točila jako na špatném tripu, hřadovalo možná osmdesát, možná víc pěkně tlustých, šedých holubů. Jejich trus pokrýval podlahu zvící dvou centimetrů.

Agáta vykřikla, já nebyl mocen slova. Poděkovali jsme nicméně a vlezli dál, jako bychom byli zvyklí na horší spaní. Nic se však nezměnilo, i dál nás čekala pouze jedna rozložitá postel, jež byla mimo dosah trusu, ale byla na ní dost rozvrzaná matrace a neměla ani peřinu.

Agáta se na mě dívala s výčitkou, němou dosud, ale věděl jsem, že brzy propukne randál. Mě napadlo, že vykopat hrob často přesahuje přirozené síly člověka, který je dohnán až na kraj nervů, ale že by to byla jediná reakce na tuhle situaci, prostě tu zarýt motyku do tvrdé země a kopat, dokud nám oběma nevykopu pohodlné lože, kde bychom chráněni před zimním větrem, vanoucího odevšad, mohli složit končetiny... a pokud možno umřít dřív, než nás zničí puch trusu a holubí vzlykot, táhlý a monotónní jako neštěstí.