Esemeskou se rozešli

Přes facebook. A na x-chatu, v místnosti metan city.

Prostě mu vzala vítr z plachet. Donesla se jí zvěst, že jí podvedl s její nejlepší kámoškou, ještě když spolu všichni tři bydleli na studentském bytě. Zuřila, trochu brečela, pila na vztek dvě deci bílého vína každý večer a přikusovala k tomu studentskou pečeť. Jinak zhubla tři kila a nenapsala poslední test na jedničku.

Kristýna patřila mezi nejlepší výběr, měla vlohy do učení, sexy tělo postelové bohyně a životodárný úsměv, který přiváděl její vrstevníky do nesnází, že pak pili a pili, jak blázni hnaní biči, v sinavých komůrkách neřestí, kde uragány klíčí.

A on, krásný nedávno, je k smíchu, šeredný! Volbou ošuntělec nyní má stejný los jak kníže mračen, vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen.

Potkal naštěstí čtvrté kolo u voze a s tím dal se do řeči u panáka v podřadné studentské nálevně. Eliška Na baru mu koupila sladké pití a děla: "Kde se vzal," s neurčitým výrazem překvapení, "ten zvláštní příval smutku, jenž stoupá ve vás jak moře příbojem?" Když dělal, že s ní nechce mluvit, zopakovala přesvědčivěji: Víte, kdo složil následující verše? "Řádem, krásou je tam vše, hojnost, klid i rozkoše?" nebo třeba "To v láhvích zpívala kdys večer duše vína, ubohý člověk, až k tobě mocně zpitá vzlíná"?

"Netuším," odvětil klidně, "nebyl to kolega stuprum, který leží pod stolem přidušen zvratky?" A ukázal směrem, kde skutečně pod stolem kdosi ležel a vykuckával se dávivě.

"Nalezla jsem je vyryté nehtem na dámské toaletě," zarděla se.

"Tak to byl jistě on, pořád chodí na dámy," vece on a pořád nezměněně sledoval kalíšek.

"Co je podle vás dříve? Příběh nebo interpretace?"
"Co to tu na mě hraješ?"

"Ptal se mě profesor Semjanovský, co je podle nás ze cvika dřív."

"To asi záleží, jestli knihy nebo obrazy, nebo dějiny, recepce atd. Od záměru přes návrh a realizaci k peripetiím i dál a i zde něco jako vnitřní příběh hraje roli, i když je napohled staticaký, vysílá proměny diskurzů a panoramat a je jimi dynamizován... což je něco, o co by ses měla snažit, když se se mnou chceš identifikovat. Vždyť surovost je něžnost a něžnost surovění."
"Jako v posteli?"
"Kde jinde se odehrávají nejintenzivnější lidské příběhy?"

Oznámila mu rozchod v call-centru

Našel jsem své zápisky z prvního stupně základky!

Ty světýlko, bludičko, ty fatamorgáno, ty tváři, která máš nade mnou prazvláštní moc, na této planetě, na níž jsou statisíce jiných tváří, lepších, krásnějších, inteligentnějších, laskavějších, věrnějších a s více porozuměním - ty náhodo vržená mi za noci v cestu, spadlá do mého života, ty bezmyšlenkovitý, posesivní cite, kterýs byl vyplaven na břeh, a když jsem spal, vnikls mi pod kůži.

Ty, který o mně stěží víš více, než že jsem se bránil, a který ses sám na mne vrhl, až již jsem se nemohl bránit a chtěl potom odejít, buď pozdraven! Zde stojím a nikdy jsem nemyslel, že zde opět tak budu stát... Toužím po tobě, pohrdám tebou, obdivuji tě, zbožnuji tě, neboť tys vyslal blesk, který mě vznítil, blesk skrytý v každém lůně, jiskro, černý plamene - zde stojím, ne již jako mrtvola na dovolené... ale opět živoucí. Buď požehnána, madono s přelétavým srdcem... Sne a podvode, rozbité zrcadlo temého boha, musil jsem tě ztratit, abych zvěděl.

Vzorek otestován

Město mé, řeko má.. Nenáviděl ty, kdož se ve spánku vznášeli v kamenných domech. Měli uspořádané životy a uklizené pokoje, domy velké jako hvězdy, unavení třicátníci s děcky a manželky na baterky, mužové oltáře, pracovali pro blaho všech, myslel, že sem (do snění třídy prokletých) nemohou. Nikdo tu není, chtěl si jen povídat, zatímco vhodil další niklák a čekal na nějaké blues pro kočku nebo bratříčku, zavírej (zadní) vrátka.

Seznámil se tak s luxusní picnou, s příjmením znamenajícím perleť v jazyce Srbů a nebo aspoň růžový háj v romštině. Jak správně tušíte, byla tak trochu snědá, ne úplně černá jako moréna, ale dost na to, aby si ji někdo s cikánkou spletl. Její kluk zrovna ten den měl propušťák z basy, tak se ještě dopoledna chtěla napít, nevím, jestli protože stále měla svobodu, nebo že jí znovu ztratí, vím jen, že tam s ním seděla jak sentimentální prodavačka pastelek a fixů nebo rakovinný nádor v těle osmiměsíčního kluka. Trochu nepřítomně, s tím svým příliš placatým obličejem a širokým nosem - její babička zřejmě podlehla v nerovném zápase Turkům. Místnost se plnila kouřem, i když byla větraná. Pořád se díval na zahalené obrysy jejího těla, na ty krajky a korále. A víte, co se říká, těla jsou to jediné, co máme. Prohlížíte si je v zrcadle a opakujete si, nebo aspoň holky, co si prošly PPP, že to jste přece VY. Na okamžik se zastaví pohledem na jejích stehnech v těsné džínovině, která jsou jaksi veliká a plná stínů. Zachytí kamera obskura naší mysli lesklé oči mývala, co jí vykukují z kotouče tváře , zkoumá vodu, kterými se plní ty zřítelnice vlivem stoupající hladinky, nebo rákosí nad nimi, tzn. řasy, vodní květy, proplétající se mlhou a kamením? To sotva, když pod špalkem hlavy je naléhavý symbol šíje a pod ním už začínají kozy,jak doufal, že je tvořeno tělo této hesperidy.

Zavrhla ho

Zdálo se, že z ní vyzařoval pocit viny. Vypadala přes ta holá ňadra jako pochodeň. Sálala teplo a hlavně výrazně červený jas do všech stran, až se nabízelo vysvětlení, že ji někdo proti její vůli zapálil - vlastně docela jako toho studenta Palacha. Její prsty se pohybovaly sugestivně, jako chapadla. Dalo se říct, že i s cígem zacházejí zručně a s převahou. Pomalé pohyby, schopné uchopit cokoliv, vášnivě. Na závěr říká, že tohle ještě s nikým nedělala.

Ale to my jí nevěříme, ženské lžou na potkání a jsou falešné jak zuby starců. Měla zvláštní tón kůže. Přece mu teď nebude volat, k čertu s podváděnými a k sakru s těmi, co parohy nasazují, myslel jsem, než jsem jí povalil. Bradavky měly barvu nenamalovaných rtů. Mokré vlasy, neboť byla po koupeli v dešti, působily z většího odstupu jako řady nablýskaných kopí složených na jejích ramenou. Tohle je ono pověstné stvoření z žeber, kvůli kterému se u zarputilých o vše přichází?

A pak říkala, že to přece nemůžu říct. Že by jí můj hlas jenom rozesmutnil.

Na ní zdůrazněná křehkost těla tvořila kontrast s mou tehdejší řevnivostí, kdyby nějaký narkoman, a narkoman mého zrna, nosil v klopě zapíchnutou injekční jehlu, nemohla by se na něj dívat se stejným, definitivním odporem.

Ty tajuplné údy žen, jak vysoko asi sahají, ty nohy a ty akrobatické ruce poskakujících gymnastek. Co se asi dělo v běžném provozu pod těmi blůzkami a šatami, jaké procesy probíhaly, když zrovna nebyla svlečená a neobcopovala.

Našeptávalo mi cosi potlačovaného: Pověz jí, že ji miluješ. Nic jiného nechce slyšet. Ale to jsme byli tak mladí.

Seděli jsme zrovna na kamenné zítce zády k městu a k řece, (asi naháči, nepamatuji!), zkřížila nohy v kotnících a tiskla k sobě ohnivá stehna, jako by zažívala nějakou výsostně soukromou rozkoš.

Pravila ne a přistikla si zmuchlané šaty na prsa.

Natahovala si podprsenku, pomáhal jsem jí se zapínáním, abych dokázal, že nejsem žádný maniak (checheche).

Vrhl jsem se na její stehna, kůže zapraskala, zacvakal jsem zuby chtíčem. Někde tam bylo vlhko, možná krev, sliny nebo nějaký zvlhovačí přípravek.

Bohužel celá sevřená, ale proč bohužel, v tom je ta krása.

Jako bych ti něco dala, jako bys něco ze mne dostal, řešili pak hovna, každopádně rozhodla, že byl čas na čínskou polívku. Nažrat se, opít se, pomilovat, jít spát, opakování. Proč spáče neprobudí první paprsek svítání? Jen se převalují.

Pak zas sklouzli pod postel a hráli si na vojáka a děvku.

Otevřeli okna dokořán, ta plachta, co měli přes postel jen podpořila pach mrdaček, dlouho žádný záznam..

...

..

...

..

Otřela se mu ramenem o bradu a strniště zašustilo. Kouřit, když na sobě člověk nic nemá, je takový přepych.

Čestná prodavačka v drogerii

"Kdo dělá kokodák?"

"Sím, slepička."

"Ano, Jarmilko, kohout."

A kdo dělá anachronismus, Pepo?

Nejvíc vy, pak omezenec a na závěr pošetilý klaun s drsnou komikou.
Správně, jsem to já a postupně i ti další.

Zrovna si mažu plesnivý chléb romadúrem, to je takový měkký mazlavý sajrajt, který vyráběj ve fabrice, kde už strejda tři měsíce nedostal zaplacíno. Žili jsme od výplaty k výplatě, tatík hodil flintu do žita, když mu odešla noha a vypadly disky v zádech a máti dostávala mizerných šest tisíc jako uklízečka na zimáku. A strejc má dost svojích krků ke krmení.

Kvedlám se s vajcem v polévce, kterou mi postavila na stůl sestra, vyučená krejčová. Zrovna si odešla po svým, bere ze spížky rýžák a vrhá se na drhnutí podlahy. V téhle rodině ona jediná má fortel a jediná na nikoho ani kapku vocta nerozlila. Mohl bych o ní říkat, že je trochu hvězda, jenže to se pak po ní na tři dny slehne zem a ona jde bulet někam do boudy za svým vojákem, než se jí v duchu zateskní a vrátí se zas k nám, do pelíšku frašky, kde dohromady hnijem na hromádce jako jedna narušená rodina. V našem domku roste na zahrádce hezká kytka, říkají jí, tuším, fortýrie a kvete tam s množstvím zlatožlutých květů, kvete jen měsíc, pak zas osychá a na zimu po ní zbyde jen semínko, takový nežit, zarůstající do půdy. Dříve než jsme stačili zkrachovat, hledíval jsem tím oknem na fortýrii a když sousedovic synek Zbyněk dostal kurděje, chodíval jsem k ním a donášel krupici, hrách a trošku té rýže, aby i hůř situování mohli si pískat. Jenže pak se mu na tváři objevil flíček a další, a brzy byl v jednom ohni a jen ležel a jeho máti nepříjimala návštěvy, byli totiž sami, a za nějaký čas, jak jsem šel kolem jejich okna do školy, uklonila se jeho matka tak pitvorně dívajíc se do blba, natáhla přes parapet ruku s černým šátkem a po xichtě vypadala, že jí přes noc zešedivěly všecky vlasy.

Má paměť na holky

když zavřu oči, vidím tě, neboť jsi hloubějí než mé oči, jsi ve mně, jako já byl v tobě

přežvykuji v ústech slova, která jsi do mě vložila ty

mé ruce vykonávají pohyby, které mě naučil zvyk

kdybych v poušti byl, půjdou mé nohy ve směru tvého parfému

kdybych jen okénko viděl zastřené plátnem pruhovaným, poznám, že tam jsi a něco děláš, nebo s někým se přetahuješ o klobásku, nebo ležíte na stole, na kulečníkovém stole...

jiné dívky jsou jako stín, jímž pronikám, aniž bych se mohl opřít o stěnu nebo o strom

ty však jsi, jako žádná není a všecko, co je, je ve srovnání s tebou

vidím-li něco, vidím jen tebe

Ohon z popela

Tak se mi zdá, že jsi pošahaný pyroman, Lojzo. Ty ptáku ohniváku, ty ohone z popela...

Normální člověk nemá pokdy na křesání nějakých kamínků, zamysli se už, Lojzo. Ty nejsi normální. Podpaluješ tu seníky jako nějaký sociálně slabší pasák koz, vrháš se po holkách, co jdou v noci z tancovačky, nepopsatelně šílíš po čtrnáctkách....Divím se, že tě ještě někdo pořádně nespráskal nebo něco horšího... Což je ostatně tvoje věc, mně seš putna.

To není důstojno myslícího produktivního, vážného člověka, toť se ví, nějakého Čecha z Bruntálu nebo Chomutova, který má akorát na půl osmou dojít do kanclu, odklikat pár sešitků excelu, o desáté zapnout kávovar, o dvanácté dojít do bufetu pro čínu, ve tři vyměnit papír v tiskárně a za pět čtyři stát u výtahu a čekat, až bude siréna oznamovat padla. My pracujem na tvou prdel, Lojzo, tak koukej být tak ohledupln, abys aspoň v těch našich neotvíral díry.

Nejsme si jisti životem, ba ani majetkem, když ti svěřujeme do pracek křesadlo nebo zapalovač, Lojzo. Rozdělat voheň, na tom nic není, to si řekněme na rovinu. Ale zas ho strčit k džinu v lahvi? Ehm, ehm. Protože když tak nebezpečný živel přivedeš do varu, kdo nebo co jako myslíš, že ho zastaví? Hasiči asi těžko, tady ti místní dobrovolní jelimánci akorát sedí před stanicí a hrajou čáru o vychlazeného Kozla, nemají vůbec ponětí o tom, co znamená hasit vyhicovaný požár... ti by v severoamerických pralesech utrpěli šok, že by si cvrkli do gatí a brali nohy na ramena, tam už se totiž nehasí ručně a ve vyžehlených kombinézkách, tam se ochomýtaj všemožný aeroplány a lítající obrněné talíře, který to nezastavitelné šílenství přeskakující ze stromu na strom kropí řízeně, telemetricky, z oblohy, ty vole, ne nějakou stríkačkou s hadicí, ale děly...

Ty asi nevíš, jaké to je utrpět těžké popáleniny? Na třiceti, padesáti procentech těla. Jako moje babka, která chcípala v agónii pět dní, než ji odpojili od přístroje. Zapálil ji podobných vyčůránek jako ty, akorát že svištěl na syntetických sajrajtech, polil ji benzinem a škrtl, když spala na lávce po odpolední svačince (rum s dekuyperem cheri-beri, trošku sosala, to je fakt). Rozšíří-li se tvojí vinou užívání ohně v uzavřených prostorech a tam, kde se lehce vznítí plasty a podobné sračky, budeš největší kriminálník hned po Babišovi v českých zemích. To ti teda gratuluju, ty smrade. Stačí malá neopatrnost a už nikdo ten nezkrotný živel neusadí. Vzniknou škody na majetku jdoucí do cifer, ze kterých se točí hlava, protože být vypálen je horší než být spláchnut slanou vodou. V plesnivějící chajdě se dá ještě nějaký ten pátek squatovat, zato v spálenisku, to si zkus, tam nežijou ani krysy.

Co ti tu vykladám, je vážná věc, ty šmejde. Ty si zas hraješ s pevným podpalovačem, ty seš omyl přírody. Jestli myslíš, že petardy nemůžou způsobit požár jak z katastrofického filmu, tak to máš kebuli na dvě věci. Pokud děcko, co to chytne takhle rohem za galoše, neshoří jak špačky po třech lajnách, nové možnosti se otvírají, zaručeně mu to ustřelí oko (to je chuťovka) nebo aspoň prsty. Přeštípnuté, ustřelené prsty, humus na entou, vašnosti. A ty debile už, schovej už to PEPO, zbraně nepatří hňupům do pazour, co myslíš, že bude dělat bez rukou v životě? Až vyroste, jestli teda vyroste, spíš se někde oběsí na borovici, jestli teda uváže uzel. Nemáš haxny, nemáš cit, nemáš robotu, můžeš si jít pískat - jenže akorát do potoka, jak ty služky, co dávno se tam vrhaly radši, než by přiznaly pánům ostudu, že jim galán nastříkal do prciny... (běhaly v osmém měsíci v baráku, sprostě klely a šukaly za zdí, děcko si užilo až až...)

Šviháci a vojáci

Skromné dívenky se slunečními brýlemi na nosu vracející se po dlouhé šichtě domů vždy obdařím přeupřímným pohledem! Jejich tělíčka se nesou lehce a neotřele jako pávové. Jsou-li štíhlé jako proutek, usměvavé jako žokejové a mají-li nadité poprsí, mají napůl vyhráno. Marně couvají. V kterési temné uličce je vždy dostihnu. Ženy velkoměsta všech věků i sociálních tříd, krásky v rozpuku dokonalého holčičko-ženství připomínající postavy z Luciana. Porcelánové tvařičky Thajek, jejichž vnitřek je plný špíny Siamu, odpornou malocnou trosku v hadrech, babiznu s chromou nohou snažící se zamést ulici, pouhé děcko nevyzralých ženských forem a přece už vyučenou žákyni v odporné koketerii svého řemesla a tak dál. Viděl jsem nesčetné a nepopsatelné hejsky, zástupy kliďasů, které vytočí jen to, když vstoupíte do jejich stínu. Jak houstne šero večera, prohlubuje se můj zájem o tento kaleidoskop bytostí. Zvláště jsou-li mladé a jemně křehké, jako jen holčičky v mušelínových šatech fotící motýli dovedou být.

Mraky nad Volhou

Jsou jisté náměty, jejichž poutavost je strhující, a přece jsou přílíš hrůzné pro literární zpracování. Takovým tématům by se měl romantický autor vyhnout, nechce-li své čtenářky popudit či ... odpudit.

Chvějeme se například slastnou mukou při četbě o Napoleonově přechodu Bereziny, řeži noci Bartolomějské nebo udušení stovky vězňů v černé jámě kalkatské.

Působí právě tak živě jejich rozsah jako jejich povaha. Z rozsáhlé sbírky lidských běd bych mohl vybrat četné osudy jednotlivců naplněné hlubším utrpením, než je kterákoliv z těch obecně známých hromadných pohrom. Být pohřben zaživa patří nesporně k těm nejstrašlivějším mukám, která mohou být údělem smrtelníků. Že se to děje často, příliš často, může sotva popřít člověk uvažující. Rozhraní mezi životem a smrtí bývá matné, neznatelné. Jsou choroby, při nichž se všechny funkce organismů zastaví, a přece se nezastaví nadobro, jenom se přeruší. Jsou to jen dočasné pauzy v chodu toho nepochopitelného mechanismu. Po určité době jakýsi neviditelný princip opět rozhýbe magické čepy a zakleté soukolí. Ale kde dlela zatím duše? Nezávisle na nevyhnutelném apriorním závěru, že jisté přičiny mají své zákonité následky, totiž že takové obecně známé případy zastavení funkcí vedou čas od času nutně k předčasnému pohřbení, tedy nezávisle na této úvaze svědčí důkazy lékařské a zkušenost běžné praxe prokazatelně o tom, že bezpočet lidí bývá opravdu předčasně pohřbeno. Mohl bych uvést dlouhou řadu spolehlivě ověřených případů. Ale postačí, když vám povím o tom, co se stalo mému kolegovi. Jeho žena po dlouhých útrapách umřela ve věku třiceti tří let. Totiž domněle umřela. Nikdo věru netušil a ani neměl důvod tušit, že není doopravdy mrtva. Jevila všechny obvyklé známky smrti. Rty ji mramorově zesinaly, rysy v obličejí se jí stáhly, oči ztratily lesk, tep ustal. Tři dny ji nechaly nepohřbenou a za tu dobu ztuhla jako kámen, pohřeb byl zkrátka uspíšen, protože se domnívaly, že rozklad znatelně pokročil. Byla uložena do rodinné hrobky, která tři roky zůstala uzamčena. Potom ji otevřely, aby v ní dobudovali sarkofág. Jaká hrůza zachvátila mého kolegu, který sám hrobku otevíral? Jakýsi bíle oděný přízrak se mu s chrastotem svalil do náruče, byla to kostra jeho ženy v dosud nezetlelém rubáši.

Vajíčka

Podle románu Michaila Bulgakova.

Nikdy se nebavte s neznámými lidmi.

V tom je tvoje chyba, Ivane, ty věci, které se píšou v evangeliích, se ani nemohly stát. Chtěly jsme po tobě poému, ale bohužel s ní nejsme spokojeni. Tvůj Ježíš vypadá jako živý, i když neexistoval.

Co máte? (zastavují u stánku s občerstvením)

Broskvovou limonádu, krapet teplou. (prodavačka úslužně vykukuje z okýnka)

(Pohled na jezírko)

Eh, čerta starýho... teď má málem z tepla klepla pepka.

Či snad halucinace? Měl bych všeho nechat a odjet do Kislovodska.

Hé, ale pokračujme. Chci připomenout starověké historiky, např. slavného Filóna Alexandrijského, všestranně vzdělaného Josefa Flavia, nikde se o existenci Ježíše nezmiňují, a to místo v patnácté knize proslulých Tacitových Análů není nic víc než dodatečně zfalšovaná vsuvka. Není jediné východní náboženství, v němž by neposkrvněná panna nepřivedla na svět Boha. Křesťané nevymysleli nic nového, přesně tak stvořili i Ježíše, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Sednem si? (Usedají na lavičku u jezírka) To musíme především zdůraznit. Chci ti připomenout staroegyptského Osirise, vznešeného boha země a nebe a fénického Talmuze, taky Marduka a méně známého hrozivého boha Huitzilopochtliho, kterého kdysi uctívali Aztékové v Mexiku.

(Zadívají se na turistu krmícího kachny)

-Němec.

-Angličan.

Figury

To neštěstí, že člověk nikdy nemůže být sám. O jedné německé knize kdosi výstižně řekl, že se nedá číst. Jsou jistá tajemství, která se nedají vyslovit. Noc co noc umírají lidé na ložích a rvou přitom ruce fantomům svých zpovědníků, hledí jím žalostně do očí, umírají se zoufalstvím v srdích a v hrdlech zadrhnutých v křečích, umírají pro nějaká tajemství, která sama nepřipustí, aby byla odhalena. Tak se podstata zločinu nikdy nevyjeví. Nedávno, bylo to na sklonku večera, jsem seděl u stolku v kavárně. Nebo spíš v taverně. Dostával jsem záchvat bujarosti, která je opakem nudy. Prožíval onu náruživou pozornost, kdy zbystřený rozum tak živě převyšuje rozum všední jako pomatenou rétoriku převyšuje rétorika sofistů. Už dýchat bylo potěšení. A dovedl jsem se upřímně těšit z věcí, které normálně působí bolest. Cítil jsem klidný, ale zpytavý zájem o všechno. S doutníkem v ústech, pivem v láhvi a s novinami v klíně jsem se nadmíru bavil tím, že jsem pozoroval pestrou tavernickou společnost, tu a tam pročítal inzeráty a nebo jsem bloumal zakouřenými okny do ulice. Byla to jedna z hlavních tepen tohoto okrsku a celý den se hemžila zástupy lidu. Jakmile se ale začalo stmívat, davu ještě přibylo. A jakmile se rozsvítily lampy, hrnuly se proudem dva proudy lidí, malých i vysokých, kulatých i tenkých. Takhle o večerní době jsem tu ještě neseděl, a tak na mě to vzduté moře lidských hlav zapůsobilo zcela novým svěžím zážitkem. Jmenuje se to tam Windsor, což je ovšem vedlejší. Nakonec jsem si přestal všímat ruchhu v nálevně a plně se věnoval pozorování toho, co se dělo venku. Nejprve jsem všechno vnímal povšechně. Hleděl jsem na chodce jako na celistvou masu, vnímal jsem je hromadně. Později jsem se zaujetím pozoroval jemné odlišnosti v šatech, držení těla, v chůzi, lidé, kteří tu procházeli, měli spokojené obchodnické vzezření a zřejmě mysleli jen na to, jak se prodrat dál, a když do nich vrazil protijdoucí občan, jen si oprášili sako, narovnali kabát a šli dál. Devadesát procent z nich těkalo očima. Jiní měli neklidné pohyby, neposednýma rukama máchali, jako kdyby si klestili cestu neprostupným houštím, ta neklidná masa okolo jim vnukala pocit samoty, tím prudčeji gestikulovali, když do nich někdo vrazil, uctivě se uklonili a zřejmě je to nadobro vyvedlo z míry. Na těchto velkých skupinách chodců nebylo nic význačného. Jejich oblečení bylo decentní. Byli to spekulanti, podnikavci, obchodníčci na vlastní pěst, nevzbuzovali ve mně zvláštní pozornost.

Tuli tuli tulipán

Martina zuřila velmi, takový hajpejz nezažila už od svých vysoškolských let. Nejenže se hospodyně válela s Právníkem, nejvetším prasetem z celé té chásky Soukromých Penisů, s tím špinavcem Makléřem si zas hrála Justina, ta prý byla šlechtické krve, její praděda, udajný baron z Litvy, měl mít tři zámečky okolo polských hranic, ale to nepatří do našeho příběhu. Děly se tu tedy zvěrstva, nevidět a neslyšet zlo se nabízelo jako jediná možnost, jak přetrpět pobyt na tomto strašidelném večírku. Kleopatra, přezdívaná Mimi, zas měla projevy, že by se i valach styděl a ta maličká, její dcera Kiki, co spávala v kolíbce ještě před třemi lety, celou noc skučela bolestmi, jak do ní pronikal Maddy, zvaný Šmoula. Tu už se nejednalo o problém, že jsou porušována základní lidská práva, třeba právo na svobodu projevu nebo svobodu pohybu, tady kolem půlnoci všecky prodané nevěsty blouznily, kmitaly kolem sebe ve strachu, že některá vykrvácí a ty, co nebyly účastny, jako třeba Viktorka, která musela asistovat při kanadských žertících, nemohly se svými kamarádkami ani soucítit, jinak by se prozradily, že mají spojení - a tím pádem by je Soukromí Penisové mohli snadno zahrnout do svého podnikání. Měly každopádně tuhý kořínek. Mladé maso se musí opracovávat, dokud je mladé, jakmile zestárne, už je tuhé a k ničemu. Zlomí se raz dva a přejde na něj chuť, to věděla služka Gábina, pětačtyřicetiletá snědá mamina z Vrchlabí, která kdysi dělala dětem chůvu.. Tady teď byla propíchávána bez milosti a bez naděje na podepsaní reverzu. Skládala celou noc zpověď ze svých hříchů, ač jich neměla hodně. Vynášela lavor spermatu, který se jí řinul ze všech telních otvorů, i z uší.

Děvčata napůl usínala ve stáji, vleže, i v sedě. Když nepíchala, tahala těžké vědra s vodou a když tak příchazela ke studni, tam vždycky některý z junáků seděl a měl ho už nahoněného a jen s píštálkou dával signál, aby zanechala nošení a šla mu ho vyhulit. Jestli myslíte, že je někdo hladil po vlasech nebo dělal to, co se dámičkám líbí, tak to se pletetete. Žádná z nich, kromě Justiny a hospodyně, nebyla v sedmém nebi a ty, co vytrpěly nejvíc, jen rezignovaně čekaly v cárech pod nějakou rozložitou korunou stromu, než přijde na ně další řada. Ten truchlivý výjev se mnou málem sekl, jezdil jsem na ten statek už řadu let, ale nikdy jsem neviděl nešťastnější děvčata, živořící na pokraji smrti a s jediným životním posláním - obšťasnit členy Soukromých Penisů. Byl sotva večer a měsíc si již klestil cestu apatickými mraky a dláždil sypanou šterkovou cestu k zámku bledým leskem. Vypakoval jsem jen několik balíků kondomů, položil je poblíž skladových prostor, vsadl jsem do svého volva a nechal ve zvířeném prachu to místo ve zpětném zrcátku.

Spokojená? Šťastná? Tak už vypadni!

"Přijímám," ozval se spěšně viditelně pobledlý odsouzenec, než by si samospráva návrh rozmyslela.

"Snad si nemyslíš, žes dostal nabídku," usmíval se Rulf, "nejprve musíš požádat."

"Tak teda žádám!" sykl Zanuak.

"Patrně nevíš o co!" namítl předsedající.

"Ale vím," odpověděl vážně, "Pak-nakor, starý vojenský rituál, který se používal na těžké provinilce, na samorostlé výhonky disciplíny, aby zamezil šíření podobných akcí u ostatních. Prolil jsem krev Zurag-naru, procedím tedy svou vlastní," ušklíbl se.

"Principium," zamyslel se předsedající, "na starých tradicích snad udržíme aspoň jakési zdání jednoty, nějaký ten pevný bod."

"Budiž tedy, jak bylo ujednáno," uzavřel nejstarší tónem svrchované převahy, hledě zatím na pilného písaře, který vršil popsané listy, "zítra za svítání projdeš. Pak se můžeš vrátit k zbytkům své rodiny."

Zanuak rozevřel oči a rozhlédl se doleva doprava, pátral, hypnotizoval eliandary, až ti mu napověděli. "U Mohyly."

"U Mohyly, jistě," poděkoval v rozpacích a vlídně se uklonil předsedajícím.

Shromáždění chvíli tonulo v tlachu, než se konečně rozpustilo a pozvolna rozcházelo do svých domovů. Když se sunul kolem Rulf, naklonil se k bývalému bratrovi zblízka a zašeptal mu: "Kdyby sis to rozmyslel, zdejchni se ještě za tmy, ušetříš nás trapnosti!"

Zanuak se ještě chvíli potloukal po lesích. Než došel do tábora, vyhledal Dalšího mistra a v osvětleném stanu, kde byl usazen za stůl, a kde také "usnul", do něj štípnul. Staroch pomalu kýval hlavou unášen proudem nepřítomnosti, jeho někdejší žák na něj mluvil, aniž čekal hlasité odpovědi. Mladý eliandar došel do stanu a přinesl mu jeho tlumok. Vrátili mu vše kromě zbraní, ani nejmenší nůž mu nenechali. Trošku tím přispěli k ztrátě jeho euforie, nebo bychom měli říct, k prohloubení strachu z neúspěchu. Prohledal obsah tlumoku, když tu se mladík k němu natááhl a nenápadně se zeptal, jestli zná na sebe kurz.

Zanuak se mile usmál, věděl, že adepti na ceremonii bývají zhusta podceňováni, a tím víc byl překvapen, když mu mladý eliandar přiznal, že na něj vsadil. Začal se znovu cítit být středem pozornosti.

"Netuším, snad tři ku jedné," zkoušel.

"Čtyři ku jedné proti tobě," nevinně dodal eliandar. "Mnoho štěstí, jsi ze staré školy, můžeš jedině překvapit!"

Ze sebestředných myšlenek ho vytrhla Mistrova mírná, zasněná řeč, navrácený do stanu ho chlácholil. "Jsi přízrak, nebezpečný i neozbrojen, ze starých dob, oni tě neznají, nevsázejí na tvoje přežití, všichni myslí, že v noci vemeš do zaječích."

Zatím nejchladnější ráno z letošního podzimu. Ráno, kdy se prořídlá tráva pokryla jinovatkou a při zemi jiskřil sladce kalný vzduch.

"Báječné, chlad pomůže," hodnotil eliandar, "tak rychle nevykrvácíš a tolik neucítíš," dodával, když se vraceli po praskající stezce na místo sněmu, odkud se vydali k Mohyle.

Zanuak v noci nespal. Snažil se utřídit myšlenky, ale ať se snažil sebevíc, hlava je vtěstnávala do rámce úzkosti. Možná je dobře, že dnes najde konečně klid. Nakonec nejlíp se umírá v rodném kraji.

Stanul se shromaždišti svlečen do půli těla. Vlasy měl snad poprvé v životě svázané v uzel. Studený vítr mu olízl kůži, až se roztřásl. Rozložil váhu na obě nohy a hleděl před sebe, jak se elfov zahalení v kápích seřadili do dvou k sobě navzájem obrácených řad. Ulička zahalených postav, osm z každé strany, dvě němá sloupořadí, v rukou dlouhé zubaté břitvy zvané tulwary, aby se líp trhalo maso a praskaly šlachy. Ulička byla úzká tak, že kdyby rozpřáhl ruce, uchopil by dva protilehlé krky. Ticho by se dalo krájet, končetiny ostatně také, což si s ironií přiznal.

"Tak jsem tu a ani maličko se nebojím," křičel přidušeným hlasem.

Na konec uličky se postavil nejstarší a zatvářil se tak, jako se tváříme na batole, když ho chceme povzbudit k prvním krůčkům. Zanuak se něj ale nepodíval, vykročil jak po dlouhém tripu. Krok sunul krok, řez do paží z obou stran, další kroky, další díry v zádech, pak zprava do hrudníku, to už upadl. Když viděl, jak krvácí každý řez, hlava se mu zatočila, k čertu, to brzy, povstal, znovu mu tulwar otevřel biceps, spadl zas na kolena, zvedal se jak mátoha ve snu a řada před ním se zdála nekonečná, vrávoral napravo a dostal ošklivou sérii otevřených ran do paží, jak jimi máchal jak při kraulu. Rychlejší plazení. Zvednout hlavu a zavřít oči, aby neviděl krev? Zabíjačka není krvavější. A Mistr tak daleko v cíli němě rozpřáhl náruč.

Sundance

Věnováno upřímně Sámeru, eh, Kaunazovi Issovi. Napsáno na průklepový papír, když mi bylo dvanáct, tedy ještě v minulém století, měl jsem tehdy cit pro fantastiku!

Střepinoví soudci se odebrali k poradě. Táhlo k půlnoci, když se třináct postav v obřadních pláštích sesedlo na vrcholku vršku u třinácti prastarých kamenných stolců uspořádaných v důstojný kruh. Dole u ohně zůstal jen Zanuak, dva z nejmladších eliandarů a Další mistr, jenž nebyl přizván mezi soudce. Dílem pro svou racionální náklonnost k obžalovanému, dílem z ohledu na duševní stav, jenž ho v posledních letech vybízel stále častěji k výletům mimo tělo - říkal tomu, že je obdařen věšteckým duchem.

Další mistr, od věků se věnující výuce boje, jemuž zůstal titul Mistr čistě jen z úcty k šedinám, byl tím nejsmutnějším překvapením, který Zanuak po návratu do staré vlasti nalezl. Bylo obtížné si přiznat, že ten, kdož ho od počátků jeho krůčku vedl, vypadal jako by za dvě desetiletí zestárl nejmíň o pět desítek let. Věštecký duch sloužil jen jako zástěrka, aby ho nemuseli označovat za dočista pomateného feťáka. V zsinalém světýlku čadícího ohně si hřál vrásčité žluté ruce u skomirajícího plamínku a vousatá čelist mu klepala, skoro stejně jako při jednom z těch proslulých záchvatů, kdy vydržel hodiny nehybně sedět se zle vytřeštěnýma očima, chvěje se v táhlém tranzu a trpělivě vyčkávaje, až se zbloudilý duch navrátí ze svých stále častějších a stále odvážnějších toulek zpátky do těla. Za každý takový epochální výlet své duše platil Mistr nemalou daň. Totiž mozek po nich zůstával vždy o něco víc zakalen, než býval dříve.

Zanuak si ho mlčky prohlížel, srdcem mu opět pulzovala dávno zapomenutá melancholická bolest. Tak to je Další mistr, pochmurná, živoucí relikvie zašlých časů zlaté éry Kokosového impéria, dnes již takřka pohřbené slávy Zurag-narských bojových jednotek. Neměl čas se propadat hlouběji do vzpomínek, neboť ho vyrušil z dálky doléhající hněvivý hlahol, vícehlasý, výrazně temperovaný hukot, jemužu nebylo pro stromy příliš rozumět. Oba chlapci, elindarové, protáhli obličeje do zklamaní.

"To vypadá, že tu budem trčet ještě dlouho," povzdechl ten mladší a dál prohrabával klackem bílý popel.

Zanuak ze zvyku sáhl za pás, aby přebrousil o šutr dýku, když si uvědomil, že všecky zbraně musel odevzdat v táboře. Opřel tedy lokty o kolena a propletl prsty - gesto, jemuž říkal premeditace. Všímal si, jak mu dřevění horní polovička těla, zatímco mu hlavou běžel znovu a znovu záznam z nedávna.

"Obžalovaný, mohl byste laskavě soudu vysvětlit, čeho vlastně chcete dosáhnout svým návratem?"

Skřípavá povaha řeči a vlastně i otázka, kterou ve svém jazyce už tak dlouho neslyšel, ho přiměla k opatrné odpovědi.

"Dosáhnout?" jakoby pro sebe, takřka neslyšně a hloupě opakoval po hlavním řečníkovi. Nálada houstla. Tak jako později houstla řevnivost vůči němu.

"Proč ses tu vrátil, chlapče? Co tu pohledáváš?" překládal Mistr do srozumitelnější výpovědi. Nevěděl, co chytrého říct - a beztak si tu otázka sám už stokrát položil.

"Nevím," přiznal ze zámlkou, "asi už nechci, ne, už nevydržím žít jinde, jako vyhnanec. Vrátím se tu stůj co stůj."

Muži se po sobě významně podívali, snad váhali, jestli mu to vpálit přímo. Nakonec sebral odovahu šikmooký elf Rulf, který pamatoval Zanuaka ještě z kolejí.

"Nehrej na nás debila," nasadil věcný tón, "vypočítal sis to teda mazácky, to ti teda řeknu."

"Přeceňuješ mě, bratře," kontroval Zanuak pomalu a smutně, "vypočítal nevypočítal," tu zvedl hlavu a zpříma pohleděl do očí předsedajícím, "však přijmu jakýkoliv trest."

"Tady jsi u střepinového soudu!" vyštěkl hlavní řečník.

Předsedající nabral dech a ujal se objasnění. "Zurag-narský soudní tribunál tě osudil k smrti v nepřítomnosti, už před dvaceti lety. Naším úkolem je přezkoumat starý rozsudek v duchu současných zákonů," a dal takový důraz na slově současných, že to ostatní mohli rovnou považovat za povel k úšklebku.

Zanuak se útrpně smál sám nad sebou. Ano, to je pravda. Využil nové mírové legislativy, která přísnost dřívějších rozsudků podstatně zkrouhávala. Odložil návrat do Temné říše až na dobu, kdy si mohl být plně jist, že z něho vlastní národ nenadělá žrádlo pro vrrky. Odpuštění je tak jako tak nemožné, ovšem mohl by dostat jistou šanci. A v tu doufal, a pro tu si přišel.

Tma ležela v hvozdu jak zřícený anděl, elfové rozžali částečně vodotěsné pochodně a sílící noční chlad je konečně přinutil domluvit se na jakémsi kloudnějším závěru. Vyzvali ho, aby předstoupil. Vlastně všichni stáli, jen zapisovatel seděl u přenosného stolku s příjimačem a při světle kapesní lampy hbitě škrábal olůvkem po pergamenu, vytvářeje tak stále nečitelnější palimpsest.

"Zanuaku ze Zurag-naru, tento soud přezkoumal tvou věc a verdikt vynesený..." znělo dutě, ale obžalovaný jen těkal očima mezi ohni, opakovaně ho fascinoval zapisovatel se zručnými prstíky, "a dospěl k souhlásnému závěru...," těch byrokratických žvástů si mohli odpustit, přinutil se je nevnímat, "že se ruší starý rozdusek," Zanuak se štěstím skoro zalykal, "a nově je nahrazen trestem doživotního vyhnanství."

"To si děláte prdel!" vyjekl strašlivě rozpružen Zanuak. Snad nepochopili, že sem nevážil celou dlouhou cestu pro nic za nic.

Řečník zvedl dlaň na znamení, že ještě zdaleka neskončil.

"Území Temné říše ti zůstává zapovězeno," zvedl malé, vodnaté oči od listu, z něhož četl dál, "opustíš neprodleně tuto zemi," jal se překotně rolovat jej v svitek, dodávaje spatra, "zůstut můžeš pouze za zvláštních podmínek -", to dodal a svou řeč tím jaksi přerušil nebo přetrhl.

Všichni soudci upřeli na přivandrovalce ještě před pár chvílemi odsouzeného k smrti zvědavé pohledy. Dávno se již nikdo z nich poctivě nezasmál.

"A to?" klouzal pohledem po kápích.

"Pak-nakor," pronesl zvučně předsedající, "projdi zkouškou krve a můžeš se vrátit," dodal už civilněji. V řadách soudců se ozvalo zachichotání.

"To jsou zákony nového patriarchy?!"

"Ne," sousedsky pronesl předsedající, "to jsou čistě naše pravidla. Ostatně my tu určujeme, kdo se zde může usadit a za jakých podmínek," dodal s unaveným povzdechem. Několikahodinové rokování ho zmohlo. Proč jen ty protokoly jsou tak podrobné, myslel si jistě.

"Pak-nakór," zašeptal Další mistr snad do větru, "moudré, avšak kruté rozhodnutí, tuze moudré, avšak trochu barbarské," šepotal dál po vánku a neslyšně odkráčel mezi stromy.

Pokračování příště!

Případ Okinawa

Audience je odbývána vzadu v soukromé komnatě. Nemá úroveň. Přesto je hojně navštěvována pochybnými znalci.

Letní

Stiskla zuby a polkla vztek. Někdo v tramvaji ji přirazil k sedačce a zasunul ruku, kam neměl.

Měsíci dorostl břuch

Tušila, že jí nastane vážná jízda, ale přece s ním šla do bytu. Něco neblahého očekávala, však skutečnost přebila její představy. Zděšením div nevykřikla. Ten kluk měl po stěnách rozvěšené fotky Backstreet Boys.

Znuděná kočička

Lidé se často nechají ukonejšit pouhou větou. Jako třeba: Strčím jí diamantovou okurku do prdele.

Zalykají se vlastní ješitností, že v nich ta věta nevzbudí krvelačnou touhu jí ji vsadit do tamtoho otvoru, kde slunko nesvítí. Prostě se místo frenetické mánie stanou povolnými. A to je jednou zabije. Nebo prostě jen skončí po dlouhém a namáhavém životě v domově důchodců, s kačerem poblíž postele.

Alice byla frnda, ať už tím rozumíte cokoliv, svými dlouhými laními nohami a kadeřemi havrana přitahovala pozornost motorkářů, policistů i dlaždičů. Jednou se tak procházela po parku a klepala SMSku exovi, když tu slyší, jak se za jejími zády něco k ní ohromnou rychlostí rozbíhá. Snad stádo nosorožců. Vyděšeně se ohlédne. Byl to Kryštof. Trošku (dost) při těle, vousatý, bývalý fotbalista, ze stavebky. Nadbíhá jí rok. Každá sekunda s ním je pro ni stresující. Chce se s ní jen vyspat, ale ona neví, jestli je to dobrý nápad. Nechce být sama, to zas ne, jenže být s někým, kdo pro nic neznamená, to by si nemohla sama sebe vážit, musela by se pozvracet při pohledu do zrcadla, pozvracet do vší té kosmetiky, kterou tak pracně užívá. Je holčičkovsky vyzáblá v zápěstích a v šíji, zároveň má přednosti jako Aneta Krejčíková a taky její sladké pohlaví, proto po ní Kryštof tolik prahne. Kryštof byl ve skutečnosti jiný, než se jevil okolí, i než se jevil Alici. Hučelo to v něm jak v parním kotli, přetlak z neúroz a neukojených přání byl dostatečně silný, aby vytvořil osobnost pokřivenou a povahu zakomlexovanou. Když ji viděl, jak si hupská beztak pod těmi šatičkami s motýlky v tangách, pochopil svou příležitost. Začal před ní plakat, že už ji rok miluje a že když mu odepře přátelství, ošklivě se zohaví, nebo skočí z mostu. Alice se bála, že by si něco mohl udělat a moc dobře věděla, jaké to je, když se člověk cítí nanic, když je mu tak bolestně odpírána přízeň soulože. Příslibila mu tedy jedno kolo sexu.

Rozvalená na jeho těžce upravené posteli na něho koukala s úlisným šklebem. Potlačil chuť po ní hodit těžítkem. Zakřičet na ni.. Ty děvko, říkal si, jak jsi mohla spát s Martinem a se mnou ne? Její tělo se pomalu vlnilo směrem k němu, pořád tak úlisně rozesmáté. Představil si, jaké by to bylo, kdyby téhle frndě zarážel do týlu jehly, zatímco by se její kůže třásla strachem.

Ortel

Měl jsem slabší chvilku a shlédl jsem několik videí o Damoreově aféře, nejvtipnější jsou ty od Faithy Gold. Společnost Google a její snaha dát prostor i několika nově zavedeným genderům vybízí k otázce, zda by nebylo lepší se odpojit od internetu a zanevřít na virtuální existenci. Nějak se pro to nedokážu nadchnout. Že jsou určovány mantinely bezpečné sítě lidmi, kteří mají hluboký problém s nalezením a udržením své vlastní identity, asi nikoho nepřekvapí, otázka však zní, jak se domnívám, proč všecky ty monopoly, co dobrého kdy přineslo stavění věží ze slonoviny?

Taky jsem koukal na starší filmy, troška té nostalgie, neuškodí se vrátit do doby, kdy většinu mého času zaujímala představa, snad šlo o lucidní snění, že si pouštím videokazety na vzdálené planetě a živí mě jen mana, ta samá, co padala v Dubu u Olomouce v roce 1847.

"A když přestalo padání rosy, aj ukázalo se po povrchu pouště drobného cosi a okrouhlého drobného jako jiní na zemi."

Pokus o výrobu superpotraviny ostatně zcela ovládl mozky některých "vynalézců" v Čechách.

Nicméně že intence Googlu jsou pro cílové zákazníky nějakou výhrou, to se mi zdá asi stejně uvěřitelné, jako když Denzel Washington hraje zdeptaného alkoholika. Nevíš, zda se smát či plakat (hnusem), zda noční můry či delíria uvedená ve výpravě v jeho roli prostě jen neubírají na nějakém tom hereckém ztvárnění a nejsou jen absurdní. Protože je zvláštní, že třeba Mickey Rourke to trefí bez problému.

Ale teď již dost keců!

Počítač už nabíhá. Bez internetu mne však nespojí s civilizací. Díky bohu za všechny hry, které jsem si na něj před odjezdem nainstaloval. Tak třeba Karty google. Polský pasiáns. Nebo třeba legendární střílečku Tyrian.

Chvíli cosi cvaká a piští, prý se aktualizují Wokna. Náhle se bez varování otevře zelené dialogové okýnko chatu.

Ahoj, jsem doma, lásko.

Kde jsi byl tak dlouho, kocourku?

Chyběla jsi mi.

Ty mi taky.

Dnes jsem viděl na obloze mrak, který se ti podobal.

Ták? Mrak? Baculatý??

Ne, štíhlý jako proutek.

Po zbytek večera jsem se bavil rozhovorem se svou imaginární láskou. Měl jsem pocit, že něco vedlo mou ruku, když jsem tak klepal za sebe i za ni na klávesnici.

Miluji tě.

Já tebe taky.

//PSYCHO//, takový mám nick na seznamce, vzpomněl jsem si, když jsem dával počítač usínat.

Večer jsme si pak popřáli dobrou noc a před spaním mi zbývala už jen večerní procházka. Říkala jsem si, jak bohatá je, a přec chudobou slyne, pač jestli umře na toho raka dělohy, co jí ho našli, poklad krásy s ní zhyne. Hvězdy zde krásně září. Z bytu v Praze byly vidět jen míhající se stopy letadel. Tady měla každá hvězda jinou barvu, jiný tvar a vůbec jejich shluky dělaly dojem, že jsou zde pro všechny, kteří jen zatouží po nich vztáhnout ruce.

Den se vypařil

Hošík jménem Jáchym z Pelhřimova si chtěl vyjít v neděli odpoledne na hříbky do lesa. Vzal si košíček, nastříkal na sebe ty fujtajskly, které odhánějí komára a klíšťata, nasadil si třírohý klobouk, obloukl gumáky, zabalil se do pláštíku, vzal si hůl, která byla těžší než on, otevřel dveře a.. prší, prší tolik, že je na pokraji zhroucení, že nemůže do toho slejváku, že neposbírá a ani nenajde babky a žampióny a že mu z nich mamka neudělá polívku. Jáchym byl stejně jako jeho vrstevníci trošku puberťák. Randil s dívkou jménem Alena, která měla čtrnáct let a už jí narostly kozy jako dudy. V létě schválně nenosila podprsenku, aby ji prosvítaly bradavky, tuhé jak skála, zpoza krátkého dresu. Na to, že byl starší jen o rok, a víte, co se říká, holky v patnácti ví o lásce víc než jinoši ve dvaceti, vypadal, že už mu minul šestnáctý rok. Bradu si téměr musel začít holit. Pravidelně si již zastříhaval pubický porost. Odhodlal se zatelefonovat Alče, že se můžou sejít, až přestane bouřka, na silnice u benzínové pumpy, kde si často na lavičce tiskli ruce a líbali se tak, aby je nikdo nezahlédl, na líčka.

Zatímco se bavili o chemii, o tom čtvrtletním testu, co zítra budou psát, prošel kolem neznámý asi třicetiletý muž prostřední výšky i postavy, jen co prošel, zase se otočil a zastavil se čelem k nim. Usmál se na ně mazaně jako pedofil a zeptal se, jestli s ním nechtějí vykouřit cigaretu. Jáchym neztrácel duchapřítomnost a protože sám trošku hulil, nechal se zlákat. Jen Alča si v první chvíli nebyla jistá. Při pohledu na toho neznámého se jí něco nezdálo. Snad to byl tučný, rozpláclý červený nos nebo křivé oči, nebo že mu chyběla polovička zubů, trochu ježaté vlasy a divný smrad, který se z něj linul, možná prostě jen podlehla nesprávnému prvnímu dojmu. Konečně zaplašila tísnivý, varovný pocit a nechala si nabídnout cígo rovněž.

"Děkujeme, pane" špitli oba, jímž bylo připáleno, svorně. Patřili ještě k slušně vychované mládeži, která postupně vymírá. Ani se neošáhavali a nehráli si zatím na doktory.

"É, to nestojí za řeč, děcka," zazubil se pobuda. "Tak mě napadá, nechcete se mnou zajít na Náplavku? Slyšel jsem, že tam poslední dobou hrajou maňáskové divadlo." Náplavka bylo místo, které si zidealizovali místní občané, protože připomínalo jez a voda se tam všelijak pitvorně kroutila, snad plynula i obráceně, takže začali tomu místu přezdívat nějak vznešeně.

Alča zase nevěděla, proč by s cizincem měla někam jít, ale věřila, že dokud je s Jáchymem, nic se jím nemůže přihodit. Byl pro ni jako příslovečný rytíř na bílém oři a ona sama se cítila jak malá, prsatá princezna na bále. Nic zlého se nemůže přihodit, běželo ji hlavou. To už ji Jáchym tahal za rukáv a oba se sunuli zhurta za zhuntovaným kavalírem. Cíl byl asi půl hodiny chůze vzdálen. Již se smrákalo a chodili různými zkratkami, poli a lesem.

Abych to neprotahoval, k Náplavce došel již jen přizrzlý vandrák. Následujícího jitra nalezli policejní čokli oba mladé kdesi u dubu s vyhřezlými vnitřnostmi, s hlavami oblepenými igelitkou, jak kolem nich letálo mračno much.

Buržoasie

Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vřela,
a v něžnou přízeň duší citlivých,
čekal jsem vzpurná, vzdorovitá čela
a bujných retů rozpustilý smích

Dnes je mezinárodní den orgasmu? Nevíš, jak ho oslavit? Dostaneš dvě rady.

Sportuj. Možná sedíš celý den u stolu, nebo neprovozuješ žádný sport. Ať už jedno, nebo druhé, zkus se začít více hýbat. Skvěle tím protáhneš pánevní svalstvo, které hraje během orgasmu důležitou roli.

Vzdychej! Zkus prožívat milování mnohem intenzivněji. Máme tím na mysli, abys zkusila více vzdychat a užívat si samotný moment. Uvidíš, že se sama více vzrušíš.

Výlet do Pluta

Vím, že jednou ke mně vkročí
cosi tiše za šera.

Stín se krčí. Pak znenáhla se mihne.

Duhovka mi zjihne.
Vítězně se zadívá v mé oči
sfinga či snad chiméra.

Satan

A za svítání městem vrávoral jsem
s tupými smysly, mdlý a vysílen.
A tíseň spala.

Přimastit kaši máslem

Vážím teď lehce pod šedesát kil a pokud se nepletu, razím si to šedou ulicí na slunku docela štramácky, až na to, že se nesu jak lehká holka po gangbangu. Na vybíjení Provinilých ještě je dost času, jádro začínám hledat až kolem desáté, zatím obrazím bistra, naleju do sebe pár džusů, dojím se nějakým tím sladkým dalamánkem, který tu je skoro zdarma - a navštívím samozřejmě videohernu. Mám-li působit věrohodně, že jsem prostě jen obyčejný pařan, kterému chutnají čokoládové muffiny a maminku zdraví od obrazovky noťasu, co si navymýšlí pečenou kachnu s jablíčky, měl bych se tak taky chovat.

Tahle hlavička je jiný kafe než ten potetovaný debil předtím, Napojení se daří nesrovatelně líp, mám přístup k lecjakým možnostem a informacím. Například ovládám počítače, znám jeden světový jazyk a dívku svých snů můžu vzít do muzea zbraní.

Roura se zanesla sazemi

S hlasitým zaklením jsem si vyhrnul tričko a vpravil dávku, pomohla okamžitě. S každým nádechem se mi tělo uvěřitelněji vracelo do života. Na inzulínu jsem nikdy vskutku nefrčel, to bych si pamatoval, i přes tu mázdru paměti, která se tenčila a prosvítala stále žalostněji. Potácel jsem se po místnosti a nuuhle mě napadlo. Celý se svlečů. V zrcadle na dveřích skříně naproti jsem přes brýle (měl obručky ze slonové kosti a čočky jak popelníky) uviděl to dopuštění v celé nahotě. Dědictví počítačové generace. Hubený jak vižle, náctiletý diabetiky s bílou kůží a zrzavým porostem, brutálně krátkozraký, ramínka jak dětský věšák. Nechyběla ani aknózní pleť, zanesená jak přes hrubé struhadlo. Přišoural jsem se blíž k zrcadlo, abych si ji prohlédl zblízka a dostal jsem další záchvat smíchu. Tak parádní předkus nemají ani cirkusoví koně.

A bylo vůbec ohromně příjemné se smát. Vůbec se mi nechtělo zastavit, dokud stačil dech. Slyšel jsem, jak hýkám, a to bylo směšné ještě víc. Jsem se přistihl, že takhle dobře a zplna jsem se nesmál již pěknou řádku staletí. V předklonu, opřený o komodu, třásla se mi kolínka, a pak ty klouby - vystouplé jak uzly na biči. Smál jsem se Osudu, stvořiteli, záměru i smyslu, jako by se zároveň se mnou smála podstata mé mise.

Dál jsem tedy hýkal, střídavě popadal dech a v přestávkách se sháněl po koupelně, poněvadž všeho moc škodí a už se mi chtělo na záchod, vážně nerad bych opět plnil láhev od coca-coly, jak to dělal klučina, když nemohl odejít od klávesnice. No a hadry byly kapitolou samy pro sebe. Co jsem sundal ze spodní polovice těla, ty byla zralé na podpal. Jak říkám. Závidím těm oživlým ve filmech. Žádné z mých Procitnutí není tak čisté a bezproblémové.

Ten opičák si vůbec nežil zle, napadá mě , když konečně ležím v posteli a prohlížím si místnost. Vlastní pokoj, cákle zařízený, k němu samostatná koupelna, pohodlná matrace, květinkované povlečení z nějaké fajnové látky, ještě vonící po aviváži. Veliké hodiny na zdi, tak ohleduplné, že netikají, jen plynou, ukazují čtyři a mně je teď už vlastně skvěle. Osprchoval jsem se, oblíkl do čistého pyžama ze skříně, znovu se nalokal coly a uložil do peřin. Před usnutím jsem si dopřál jedno pohlavní ukojení a prociťuji teď život, který mě slastně přijal v těle tohoto přátelského a bezskrupulózního mládence.

Má vše vydřeno

Viděl jsem ve filmech vstávat mrtvé z hrobů. Kterak hladce a sebejistě, byť pomalu, se hrabou na povrch nebo se aspoň posadí v rakvi, zakřupou kostmi a protáhnou krk, jak kulturista po tréninku, a už se rozhlížejí, koho by roztrhali na hadry. Upřímně jim závidím. Všechna má vzkříšení jsou krajně nefotogenická, vlastně jsou až nekulturní. A zrovna tohle Procitnutí považuji za nejhnusnější.

Nedávno jsem umřel sedě v židli, hlavou na klávesnici. Sotva si to dovedete představit: zatuhé krční svalstvl, vystydlá mícha pod pronujícím obratlem, ani za nic jsem se nemohl nahodit. Hlava dobře šlapala, dokud se od krku dolů oběh nepřerušil, pak jen takové náznaky citu, spojení mozků se svaly nedostatečné.

Patrně vás zajímá, co jsem zač. To asi není žádné tajemství. Maminky vědí, co znamená být opanován všední situací. Když náhodný kolemjdoucí spustí zrak z jejich dekoltu, dostane se k nohám a nebo i jinde, koketně se usmějí a jdou si dál po svých. Jenže já patřím mezi ty, kteří byli záměrem, Osudem a smyslem vyslaní na planetu, aby se takovch odpudivých slizáků zbavovali a maminky uchraňovali od rozpaků. Ti, jež sleduji, jsou takzvaní Provinilí a já jsem jejich popravčí - nebo prostě jen voják s úkolem.

Teď se asi po sobě užasle podíváte. Fakt jsi to řekl?

Jo, nestoudně jo!

Zvedl se vítr

Dovolte mi se představit, přátelé mi říkají Bezejmenný, nepřátelé nebo klienti, zkrátka ti, kterým se poštěstí mě potkat, Nesmrtelný. Upřímně neví, proč je počítačová generace děcek tolik závislá na nikotinu nebo aspoň na kofeinu, ale tolik plechovek koly a divnobarevných energy drinků jsem neviděl za celou svou existenci. Musel jsem se narodit před hromadou let. Ne že bych si pamatoval dětství, ani střípky z něj ne. Ale narodit jsem se musel a být mladý též, děkuji stvořiteli, že mám tak krátkou paměť a zřejmě taky za to, že krapet připálil, když mě vyráběl, protože z člověka mám akorát to trapné tělo, momentálně při tomto Procitnutí tělíčko sedmnáctiletého rachitického chlapce, který umřel sedě v židli, hlavou na klávesnici.

Normálně mi trvá tělo "rozchodit" pár hodin, s tímhle jsem se trápil podstatně déle. K večeru se mi svalsto začalo třást jako rosol. Myslel jsem, že malátnost, bolest a celková podebranost, jež tak často doprovázejí nové obrození, nejsou nijak zvláštní.

Ale proč jsem se třásl tak, že bych měl solit housky, tomu jsem nerozuměl. Nebylo to zimou. Pustil jsem se poctivé šťáry, třeba když prohledám pokoj, najdu nějaké vysvětlení. Zjistil jsem, že mi čert byl dlužen takový pokoj. V horním šupleti pod počítačem měl kluk tucet jednorázových inzulinek, dávkovač i tester. Na nočním stolku takové to píchací pero. Vida, jaký humor je na mně páchán. Kvůli jednomu vpichu do svalu jsem musel sejít ze světa, teď se budu muset píchat do břicha xkrát za den, abych mohl vůbec fungovat.