Dovolte mi se představit, přátelé mi říkají Bezejmenný, nepřátelé nebo klienti, zkrátka ti, kterým se poštěstí mě potkat, Nesmrtelný. Upřímně neví, proč je počítačová generace děcek tolik závislá na nikotinu nebo aspoň na kofeinu, ale tolik plechovek koly a divnobarevných energy drinků jsem neviděl za celou svou existenci. Musel jsem se narodit před hromadou let. Ne že bych si pamatoval dětství, ani střípky z něj ne. Ale narodit jsem se musel a být mladý též, děkuji stvořiteli, že mám tak krátkou paměť a zřejmě taky za to, že krapet připálil, když mě vyráběl, protože z člověka mám akorát to trapné tělo, momentálně při tomto Procitnutí tělíčko sedmnáctiletého rachitického chlapce, který umřel sedě v židli, hlavou na klávesnici.
Normálně mi trvá tělo "rozchodit" pár hodin, s tímhle jsem se trápil podstatně déle. K večeru se mi svalsto začalo třást jako rosol. Myslel jsem, že malátnost, bolest a celková podebranost, jež tak často doprovázejí nové obrození, nejsou nijak zvláštní.
Ale proč jsem se třásl tak, že bych měl solit housky, tomu jsem nerozuměl. Nebylo to zimou. Pustil jsem se poctivé šťáry, třeba když prohledám pokoj, najdu nějaké vysvětlení. Zjistil jsem, že mi čert byl dlužen takový pokoj. V horním šupleti pod počítačem měl kluk tucet jednorázových inzulinek, dávkovač i tester. Na nočním stolku takové to píchací pero. Vida, jaký humor je na mně páchán. Kvůli jednomu vpichu do svalu jsem musel sejít ze světa, teď se budu muset píchat do břicha xkrát za den, abych mohl vůbec fungovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat