Viděl jsem ve filmech vstávat mrtvé z hrobů. Kterak hladce a sebejistě, byť pomalu, se hrabou na povrch nebo se aspoň posadí v rakvi, zakřupou kostmi a protáhnou krk, jak kulturista po tréninku, a už se rozhlížejí, koho by roztrhali na hadry. Upřímně jim závidím. Všechna má vzkříšení jsou krajně nefotogenická, vlastně jsou až nekulturní. A zrovna tohle Procitnutí považuji za nejhnusnější.
Nedávno jsem umřel sedě v židli, hlavou na klávesnici. Sotva si to dovedete představit: zatuhé krční svalstvl, vystydlá mícha pod pronujícím obratlem, ani za nic jsem se nemohl nahodit. Hlava dobře šlapala, dokud se od krku dolů oběh nepřerušil, pak jen takové náznaky citu, spojení mozků se svaly nedostatečné.
Patrně vás zajímá, co jsem zač. To asi není žádné tajemství. Maminky vědí, co znamená být opanován všední situací. Když náhodný kolemjdoucí spustí zrak z jejich dekoltu, dostane se k nohám a nebo i jinde, koketně se usmějí a jdou si dál po svých. Jenže já patřím mezi ty, kteří byli záměrem, Osudem a smyslem vyslaní na planetu, aby se takovch odpudivých slizáků zbavovali a maminky uchraňovali od rozpaků. Ti, jež sleduji, jsou takzvaní Provinilí a já jsem jejich popravčí - nebo prostě jen voják s úkolem.
Teď se asi po sobě užasle podíváte. Fakt jsi to řekl?
Jo, nestoudně jo!
Žádné komentáře:
Okomentovat