Skromné dívenky se slunečními brýlemi na nosu vracející se po dlouhé šichtě domů vždy obdařím přeupřímným pohledem! Jejich tělíčka se nesou lehce a neotřele jako pávové. Jsou-li štíhlé jako proutek, usměvavé jako žokejové a mají-li nadité poprsí, mají napůl vyhráno. Marně couvají. V kterési temné uličce je vždy dostihnu. Ženy velkoměsta všech věků i sociálních tříd, krásky v rozpuku dokonalého holčičko-ženství připomínající postavy z Luciana. Porcelánové tvařičky Thajek, jejichž vnitřek je plný špíny Siamu, odpornou malocnou trosku v hadrech, babiznu s chromou nohou snažící se zamést ulici, pouhé děcko nevyzralých ženských forem a přece už vyučenou žákyni v odporné koketerii svého řemesla a tak dál. Viděl jsem nesčetné a nepopsatelné hejsky, zástupy kliďasů, které vytočí jen to, když vstoupíte do jejich stínu. Jak houstne šero večera, prohlubuje se můj zájem o tento kaleidoskop bytostí. Zvláště jsou-li mladé a jemně křehké, jako jen holčičky v mušelínových šatech fotící motýli dovedou být.
Žádné komentáře:
Okomentovat