Figury

To neštěstí, že člověk nikdy nemůže být sám. O jedné německé knize kdosi výstižně řekl, že se nedá číst. Jsou jistá tajemství, která se nedají vyslovit. Noc co noc umírají lidé na ložích a rvou přitom ruce fantomům svých zpovědníků, hledí jím žalostně do očí, umírají se zoufalstvím v srdích a v hrdlech zadrhnutých v křečích, umírají pro nějaká tajemství, která sama nepřipustí, aby byla odhalena. Tak se podstata zločinu nikdy nevyjeví. Nedávno, bylo to na sklonku večera, jsem seděl u stolku v kavárně. Nebo spíš v taverně. Dostával jsem záchvat bujarosti, která je opakem nudy. Prožíval onu náruživou pozornost, kdy zbystřený rozum tak živě převyšuje rozum všední jako pomatenou rétoriku převyšuje rétorika sofistů. Už dýchat bylo potěšení. A dovedl jsem se upřímně těšit z věcí, které normálně působí bolest. Cítil jsem klidný, ale zpytavý zájem o všechno. S doutníkem v ústech, pivem v láhvi a s novinami v klíně jsem se nadmíru bavil tím, že jsem pozoroval pestrou tavernickou společnost, tu a tam pročítal inzeráty a nebo jsem bloumal zakouřenými okny do ulice. Byla to jedna z hlavních tepen tohoto okrsku a celý den se hemžila zástupy lidu. Jakmile se ale začalo stmívat, davu ještě přibylo. A jakmile se rozsvítily lampy, hrnuly se proudem dva proudy lidí, malých i vysokých, kulatých i tenkých. Takhle o večerní době jsem tu ještě neseděl, a tak na mě to vzduté moře lidských hlav zapůsobilo zcela novým svěžím zážitkem. Jmenuje se to tam Windsor, což je ovšem vedlejší. Nakonec jsem si přestal všímat ruchhu v nálevně a plně se věnoval pozorování toho, co se dělo venku. Nejprve jsem všechno vnímal povšechně. Hleděl jsem na chodce jako na celistvou masu, vnímal jsem je hromadně. Později jsem se zaujetím pozoroval jemné odlišnosti v šatech, držení těla, v chůzi, lidé, kteří tu procházeli, měli spokojené obchodnické vzezření a zřejmě mysleli jen na to, jak se prodrat dál, a když do nich vrazil protijdoucí občan, jen si oprášili sako, narovnali kabát a šli dál. Devadesát procent z nich těkalo očima. Jiní měli neklidné pohyby, neposednýma rukama máchali, jako kdyby si klestili cestu neprostupným houštím, ta neklidná masa okolo jim vnukala pocit samoty, tím prudčeji gestikulovali, když do nich někdo vrazil, uctivě se uklonili a zřejmě je to nadobro vyvedlo z míry. Na těchto velkých skupinách chodců nebylo nic význačného. Jejich oblečení bylo decentní. Byli to spekulanti, podnikavci, obchodníčci na vlastní pěst, nevzbuzovali ve mně zvláštní pozornost.