Sexuální žeň

objímalas libanonský cedr, jedle se skláněla k tvému mechu,
jelen pil z černé tůňky, medový pstruh
elektrizován projížděl tvými propustmi

Čtyřicet osm komůrek

Okno! Poránu otevřené okno

na Malostranském náměstí. Co se děje za ním?
Vyvzdušují snad zatuchlý prostor?
Anebo tam právě proběhlo milování -
neboť mžikově jsem zahlédl pokojem proběhnout
košilatou postavu, ana si přidržuje účes.

Zhýralost vtělená

V plesnivém uličce svítí neon nonstopu. Raději zahnu na křižovatku. Tam jen visí na stožáru dosloužilá žárovka z fabriky uhelného barona. Kolem ní se vrtí dvojsvětla fár. Do neznámých dveří se vkormiduluji i já. Objednám, zapadnu. A u stolu se smějí páry, z pod šálku dunkindonutovské kávy se krčí oči. Jsou tam kamarádi, to je nad zapadlé slunce jasné. Hučí televize nad pultem, kolem většiny prázdných stolů do kulata vykrojených se nepohne ani židlička. Ani drobky nevidět, vše naznačuje, že se uzavírá a ty tváře, nadobro ztopené v unavených úsměvech pozdních nebo brzkých ptáčat, neměly by se tváři takto odezvdaně. Tolik ještě chlebíčků a polévaných koblih nenašlo právoplatnou cestu do něčích zejících úst na soumraku hladu. "Uvař si doma kapučíno," hlásá plakát. Naposledy přejede hadrem palubní desku přístrojů a bude se oficiálně končit, zamknou podnik na petlici. Ještě zákazník znovu hadrem přetírá, co uklízečka přehlídla. Pár trefných mexických frází útočících na bránici. Inu, zbytek se poddá.

Má zuby s drážkami a kolem nich v rozestupu je jakási korunka zájmu. Její ústa mluví i mlčky - asi jako kamej věrných očí. Soustředěná vráska okolo chřípí rozrůzňuje její vystouplý, leč splasklý nos všech Jihoameričanek. Je jim společný asi jako fialová botaska volejbalistkám Chile. Latinská Američanka se zatím u kasy drbe za uchem a škrábe se pod krkem. Její profil a pak hlavně černý, stočený drdol vinoucí se z klasické kšiltovky, dává nápadně zapomenout na její případně psychické přednosti - všecky ty drobné vytrvalosti lidí u přepážek, denodenně zdolávající strasti komunikace s druhými. Mohla by se hezky vyjímat v posteli nějakého bohatého Pedra. Ňadra uspokojivé architektury se jí derou úzkostlivě přes přiliš volný kus mikiny - mikiny hnědé jako její zřítelnice fázově posunutá do stroje s opakovací klávesnicí.

Už je dospělá, křičí z ní nuda v ní. Už jsem dospělá, říká tělo laně upnuté k atraktivní tváři. Tolikrát jsem snil o kariéře markovače, až se mi sen splnil - se všemi nezbytnými hrůznami included, v podobě právě té zataženě hnědé, chce se povědět čokoládové krasotince úplně náhodou z Côte d'Ivoire. Zrovna jako jehličky je to vykrojené obočí odstřeněné na jemné vibrace kávovaru, jenž zhasíná pod náporem odchodu. Zaměstananců do hajan. Aby zítra začli směnů jako proměněná čeládka, posilněná vydatně spánkem utrmácených. Hooray. Hlavně že se vyrobí majetek. Před ztrátou panictví mi též přišlo poněkud kouzelné se zachytávat, setrávaje minuty nehnutě v koutě, na těch droboulinkých odstínech únavy, té nadřazené, skelné únavě lidí od rozvážky potravin, řezníků a prodavačů krekrů, zvláště u nich s překvapující silou zdůrazněné.

Goodbye, fellas! Zanechávám jen šupinky croissantu, krosem krokem míře za tečkou dne, jenž nebyl.

Zůstal torzem

Je to k posrání,
ale jen se neposrat.
JE TO K POSRÁNÍ,
ALE JEN SE NEPOSRAT!

Poštěváček

Nedávno jsem čet knížku o principu slasti.

Federico měl předtuchu své smrti. Jednou, když se vrátil z divadelního turné, mě zavolal, aby mi vyprávěl velice podivnou příhodu. S umělci z La Barraky přijeli do zastrčené kastilské vesnice a usadili se na okraji. Federico, kterého starosti z cesty rozrušily, nemohl spát. Nad ránem vstal a sám se šel projít po okolí. Bylo chladno, takové to chladno ostré jako nůž, které si Kastilie schovává pro cestující, pro vetřelce. Mlha se převalovala v bílých hromadách a všechno proměňovala svými fantasmagorickými rozměry.

Lišaj usmrcuje

Ta, jejíž jméno se nevyslovuje, zasáhla do mého života jako málokdo druhý, a pak se z něho vytratila jako snový přízrak, který se rozplývá, dříve než se jeho podoba ustálila, a zanechává jen svou stopu v záchvěvech hrůzy, jež nás přepadávají ještě později.

Myslím, že jsem trochu básnil, když jsem vyprávěl o své rekonvalescenci. Nikdy jsem se nevyléčil. Bylo to skutečně takové, jak jsem to popsal? Chtěl bych přísahat, že ano, ale mé přesvědčení podpírá spíše víra než jistota.

V onen čas jsem chodíval do páté třídy. Sváděl jsem tichý, ale ustavičný boj s okolím. A co bych to byl za kluka, kdybych si trochu nezavyváděl?

Tak někde v šesté třídě objevuji se sám sobě s novou, jinou tváří. Ale jak jsem k ní přišel? Proměna je hotova, její průběh mi uniká.

V páte třídě jsem potkal dívku fatale, která mi věnovala marcipánové srdci a s níž jsem prožil milostný románek. Sex jedenáctiletých má kouzlo nevinnosti.

Rozešli jsme se divoce jako devatenáctiletí. Mrštila po mně talíř, který zasáhl zeď a od ní se střep odrazil do mého oka.

Sneseš vejce a jseš za slípku

Zjevovala se jako vlasatice, oznamující mor. Nerušený tok života bez extrémních příhod ve mně vyvolal záchvat nudy.

Připadalo mi namáhavé se probouzet, čas běžel nazpětjak hodinky pana Balabána.. Je možná, že by jeho hodinky hnaly věc tak do důsledku?
Rodiny bratří se museli skrývat před neslýchanou ostudou a ve chvíli, kdy přišel tulák Matýsek, už bylo rozhodnuto.
Byl už zas na suchu. Šel si pro výplatu. Položil ještě jednu úskočnou otázku.

Říčka Acheron se sklání k zemřelým.

V tajnosti uchovala, že ulítla s jeho kámošem, s novou milenkou se pak těšila neustále.

Dík slibům nestálost je potlačena nyní.

Buď jak buď, chci splatit, co jsem dlužen.

Chci prchnout z míst, kde cítím bolest zlou.

Pro líbezný klid

miloval jsem ji neskonale.

Je to strach či žal

co pryč vás odtud žene?
Všechno je proměněné.

Znám důvod bolesti, jíž druzí sotva tuší.

To vlasatice mučí vás a zraňuje vám duši.

Odešla, i když věděla, že odchází naposled

Kdysi jsem randil s holkou, co strašně chrápala. Černá jak cikánka, ovšem tvrdila, že je jen snědší, se srostlým obočím a trudovitou tváří. Normálně jsem vedle ní nemohl usnout. Ne že by mi dělalo problémy nespat. Jednoduše jsem otvíral dál pásově flašky. Ale když permanentně celou garsonkou proniká jakoby chrochrání vepříka, dělá se vám trochu mdlo od žaludku. Nejprve jsem ji doporučil, aby si nechala prohlédnout vaječníky. Jestli nemá nějaký konflikt tam. Osočila se na mě a přestala za mnou asi dva týdny docházet.

Později mi odpustila a přišla zas s prosíkem - to už jsem ji doporučil, aby si nechala vytrhnout mandle. Že jí můžou překážet, což jsem četl v knížce o uspávačích hadů, narážet na stěny těch trubic či schíple viset, kde vibruje membrána a dál jde zvuk.

Měla tedy vrchovatý základ rad a dál se ošívala. Nicméně navštívila krční-nosní-ušní a tam ji pán v bílém plášti zrentgenoval , otestoval na sérologii, prozradil, že skutečně má podivný výrůstek za mandlemi a poslal se domů léčit.

Šla na operaci za deset tisíc a později chrápala už jen jako padesátiletý dřevorubec, tedy léčba proběhla úspěšně. Několik let po jejím zákroku jsem si ještě blahopřál, dokonce poté, co si vzala jakéhosi nešťastníka, že jsem byl té bytosti nápomocen.

Horší bylo, že jejím otcem byl tehdejší říšský kancléř v NDR.

Když se dozvěděl, co jsem vyváděl s její dcerou, nasadil na mě odposlechy a sledovačku, a tak se skončila má krátká, leč vydatná kariéra distributora porna.

Kopal jsem později kanály, ale s mou parou a spotřebou alkoholu mě do dvou týdnů vyrazili. Nepovažuji zrovna za velký triumf, že jsem vůbec někdy v průběhu života pracoval, leč společnost od vás chce jistou námahu a když můžete na pracáku bez uzardění připustit, že jste vykonávali těžkou práci, často nad vašimi jinými nedostatky přivřou obě očka. Ne že bych zrovna já měl viditelné chyby.

Jsem opravdu obdivuhodný vzorek. Výstavní kousek. Zábavný společník, mimořádný krasavec a tak dál...Žádný poustevník ani hýřil. Žádal jsem mnoho žen o ruku a sice mi žádná doslova nepřislíbila sňatek, ale věřím, že aspoň dvě byly nabídkou jaksepatří zaskočeny.

Nejvytrvalejší holka, pro kterou jsem dokonce ukradl kameninu z týnecké továrny, se oběsila v parčíku u krmítka pro ptáky.

Nyní je veta tedy i po mé nesobecké známosti. A začínám se cítit jak vysloužilec, jak nějaký veterán, který válčil za největšího člověka, který kdy žil, za Napoleona! Ostatně s výbušným Korsičanem byste si mě snadno spletli. On - hrdý, záletník, chodili na něj mdloby, když se setkal se soky, nedělal si plané naděje, nestavěl vzdušné zámky, za velkomyslnost se mstící smrtí. Já - vyměnitelná duda v rejstříku varhan, splachovací dobrák, podlízavý, slabá vůle, štítivý vzít věci do vlastních rukou, za jablkový závin ochotný prodat matku.

Ne. Mezi nesmrtelným generálem a mnou není podobnosti ni v zjevu, ni v skutcích. Můj charakter se podobá vykrojeném košťálu zelí. Buonapartův lžící vykrojenému škubánku. Oč je jeho hezčí a vznešenejší...

Podpis na směnce

Kafemlejnek po babičce. Lorňon na nose ztepilého knihovnika.

Víte, jak se kdysi trestali padělatelé minci? Že se ptám... Vám to povím, abyste měli v hlavě taky nějaké pamětihodnosti - ne jenom mobily, vibrátory, účty za elektřinu a rande s domnělými ctiteli. Aneb jak šla kozatá, zachovalá čtyřicítka do obchodu s kožešinami a potkala mladého karatistu. Skončili v kabince a vydávali odporné skřeky.

Kdysi se prostě padělalalo všecko. Co bylo určeno k prodeji nebo co se dalo využít, každé jídelna, každá obrazárna by mohla vyprávět. Víte, že i předměty umělecké měly jakousi kdysi hodnotu a knihy a různé životní potřeby se nekale zdvojovaly a rozrůzňovaly.

Starý věk měl velice nevyvinuté poměry, co se týká osvěty, takže se falšovalo ostošest. Za našich dědů a pradědů a padesát pokolení zpět platilo přísloví, že nic nového pod sluncem není, co by se nedalo ztopit a zcopycatit. Všecko má svou historii, že ano. Hlavně padělání listin, v nichž naši předkové byli mistři na listiny vzatí. Panovníci Přemysl Otakar II. a Václav II. tvrdí dokonce, že do dvanáctého století jsou téměř všechny listiny co do formy podezřelé nebo zcela nepravé. Umění padělat zkrátka kvetlo a dokonce i ve vysokých kruzích mělo své zástupce. Dědky kazisvěty.

Nejbrutálněji si počínali v mincovnictví. Než byly první české mince raženy, jak všichni víme - denáry (= 8 kč na konci devatenáctého století) -, v prvních desetiletích 10. věku za Vratislava I., platilo se byzantinskými (a římskými) mincemi. Lid obecný jich jaksi neměl příliš v oběhu, protože na způsob španělských Židů, jak podává report Ibrahim Ibn-Jakub, ano, onen pověstný lichvář, užíval obyčejné čtverhranné kousky plátna - kterým dnes říkáte bankovky. Tyto lehké šátečky z tkaniny, jež na první pohled vypadaly spíše ze síťoviny, platily u Španělů za zlatý důl, vedli a účtovali s nimi většinu obchodů, kupovala se za ně pšenice i mouka, osli i koně i zlato i měď i věci dosti sporné.

Že bychom měli dosti pramenů a výpovědi, že by se arci duplikovaly i plátěné bankovky, se nedá říct, ale prý se falšovaly.

Kníže Boleslav II., vyprávěl myslím Kosmas, např. svým synům blahé paměti připomínal, aby si vážili každé mince, neboť žáden mor ani rána ani mření tolik neuškodilo lidu jako měnění penízků - např. šidbou.

Drobné mince se v začátcích mincovnictví vůbec nevyskytovaly, takže někteří panovníci dávali razit třeba půldenáry nebo třetiny denárů, které byly opatřeny takovými skružemi, aby si je obyčejný lid mohl přelomit nebo rozříznout - denár na dva či tři - a tyhle skruže se zhusta uplaťnovaly k usnadnění těch operací, zvaly se kříže Ondřejovy.

Když zjistil, že nějaký loupežník opravdu falšoval mince, byl světským souzen a odsouzen k smrti na šibenici.

V té době se začala uplatňovat legislativa podle stuprumova gusta. Zavedl se trest smrti, neboť se padělatelstvím dotýkalo zločinu proti ústavě. Poněvadž, jak jsme řekli, falšovaní bujelo, vymysleli na radnici, že budou stíhat nejprve oběšením, později též provokativně upalovali.

Proti komukoliv vznikl potah, že lichou minci bije a nebo na svém statku se dopouští bití, budiž on, panoš nebo rytíř, měšťák kdokoliv, jestliže se sedmero svědků vysloví v jeho neprospěch, budiž vystaven propadnutí hrdla i statku svého králi. Obvykle putovali od nejvyššího komorníka čili podkomořího království Českého rovnou za dědinu, na zpustlý vršek, na kopeček se samými vymletými loužemi, kde se rozlévala močůvka a tam při zdech uslého trní, rumění a bodlačí stála pozoruhodná šibenička. Pěkná prkna, hezky natlučená šikovným řemeslníčkem. Tam v malebném zakoutí překvapivě nebylo nikomu do zpěvu.

Jak slunce stoupá

Víte asi, že si hned všecko představuji v nejčernějších barvách, vidím smutné milence, kteří si sahají na život, když se jim zbabrá láska a ty jejich utkvělé pohledy, přestože jejich oko je mrtvo... neboť mé oči jsou stejně tak mrtvy.

Stejně tak vnímám okolí. Nepovažuji druhé lidi za entity, kterým by bylo možno přiznat samostatný život, jak to asi děláte vy. Pro mě jsou to jen kulisy, různé verze mne samého, které se akorát hodí do kapitoly, kterou prožívám.

Což je zároveň defenzivní vytěsnění z hlediska hlubinné psychologie i zásah do idu, který se po střetnutí s tak nečekaným protivníkem nekontrolovatelně utápí v omylech odhadů.
Vlastně cítím, že mi ostatní nemohou ublížit, protože jsou mnou, === jsou mnou, protože je tak vnímám, ergo bych si sám (skrz ně/sebe) málokdy ublížil a ostatní zraňovat nemám důvod. V tu chvíli ze mě opadne neklid a úzkost a cítím se načas v bezpečí.

Prostě žiju v neustálém setkávání se svými dvojníky, kteří jsou v jiné fázi reflexe dění.

Když se dívám do něčích očí, jako by v nich viděl sebe, horší či ještě horší obdobu toho, co denně na vlastní kůži prožívám.

V tomto rovnovážném stavu, v nemž není napětí, se dostávám do rovin porozumění, jež mi umožňují daný den prožít.

Nikdy se nesetkávám s nikým, koho nechci poznat. Jestli ho poznat mám, je mimo diskurz. Prostě se mi připletl fragment jeho/mého unikátního rozpoznávání přijatých norem do předpokladu, že splynutí mezi druhy náleží mezi výsady, které si nemůže dovolit nikdo, kdo čestně nežije. Mysleme si něco jako formu upřímností. Čím víc jsi taková či onaký, tím spíš potkáš někoho takového, kým bys mohl být/kým jsi. Ne zas s příliš těsným rámcem, protože kdo může jednat natolik upřímně, aby odložil oděv jednotky ve společnosti a žil zcela podle sebe? A jelikož, jak víme, nežije čestně téměř nikdo, roviny norem a fragmenty jejich aplikace jsou rozostřené. Rezultují v tzv. ostatní lidí.

Kačer

Herec Dušek si postavil srub z hlíny. Normálně bychom se podivili, jaký člověk může zvolit materiál, který vybagruje přímo z pozemku, na kterém staví, ale u herce Duška jsou všechny činy tak nezvyklé a na první pohled nepochopitelné, že jeden může pouze kroutit hlavou. U herce, který je znám tím, že kolegu přesvědčil, aby si postavil mongolskou jurtu, máloco působí tradičně. Alespoň se v ní cítí jako v chrámu. Duchovní rozměr je prý vůbec pro herce a psychology z nějakého důvodu důležitý.

Musíme ale uznat, že se herci podařilo chatu vystavět až do konce a že vypadá minimálně líbezně. Podle systému Superadobe, který jeho známí odkoukali v Itálii, se vrhli v pětičlenném týmu (který se rozrostl na všehovšudy osm desítek dobrovolníku) za dozoru chotě architekta do stavby. Potřebovali pytle od brambor, řetěz, slámu, míchačku a ostnatý drát.

Při pohledu dovnitř se objeví reminiscence na dojem z přísálí Šachovy synagogy.

Kupole vypadá jako teleskop namíření na hvězdnou báň.

Všechno ovzduší se cirkuluje samo, Trombeho stěna vysílá dovnitř, ven částečky oteplovaného vzduchu a autoregulace probíhá kdykoliv venku jen trošku hřeje sluníčko. Jinak se přes zimu přitápí kachlovými kamny.

Jelikož se trochu o provedení staveb zajímám, zaujalo mě, že za dvě stě klačků postavíte tak zajímavou a hlukuodolnou chatrč (50 cm tlusté stěny).

Pak jste tedy relativně sami v přírodě, máte kadibudku a žádnou elektřinu, nikdo vás neruší, jen občas zvědavé návštěvy vstrčí nos za práh a překvapí je, že někdo může bydlet tak neodvisle. Vyplatí se i za půl mega, možná. Záleží na tom, s kým žijete nebo jestli vůbec žijete.

Uchazeč o dělohu

Žena do osmi let. Hraje si s panenkami. Očkami háže po šatičkách ve výloze.

Žena dvanáct let. Menstruace. Rostou prsa. Drží v šachu vrstevníky, protože je velmistryní šeptandy.

Žena čtrnáctka. Poprvé si vrzne. Bere antikoncepci, nadává na tampóny a vložky ji přijdou otravné.

Šestnáct let. Zhulí se na koncertě Béďy a Mišíka. Nechá se svézt nadrženým fotrem k němu domů. Dál už je to jen nechutné.

Sedmnáct. Umělecký skvost. Mimořádně promyšleně tvarované pahorky se zařírají do ultratenkých, vyzývavých tílek.

Osmnáctiletá. Má za sebou život. Dál se zabývá profesním růstem, studuje, pracuje a stará se o domacího mazlíčka. Má přítele, který jí přispívá na zábavu a oblečení. Rodiče ji dávají drobné kapesné na přilepšenou. Je královnou v lakování nehtů.

Devatenáct. Přežila drásavou etapu, kdy ji přítel vyhrožoval smrtí, pokud se s ním rozejde. Přítel skončil na kriminálce a později v base. Jezdí po agility závodech a začíná studovat francoužštinu, protože se chce podívat do světa. A kdoví, třeba si najít svůdného Francouze. Majora dělostřelectva nebo kapitána zaoceanského parníku.

Dvacet jar. Sezvala děcka ze základky na sraz, kde se svěřují navzájem, kolik už ušla cesty. Promile v krví rostou, zábrany padají. Vyspí se s třídním bavičem.

Dvacet jedna. První vrásky. Poprvé zažije skvělý sex. S originálním týpkem. Designérem obuvi. Akorát zjistí, že už je ženatý a má děcko. Trochu zklamaně pije, ale za dva týdny se vrhá do jiné náruče.

Dvacet dva. Bakalář. Studuje na vyšší příčky. Čím dál častěji si dává dvě decky bílého ryzlinku před spaním, pokud je slušňačka. Nebo červeného Portugala, pokud je trochu vyšinutá. Stíhají ji migrény a začínají se na ni nepříjemně lepit chlapi. Ve vztahu je neuspokojitelná. Pozoruje svůj zadeček z boku v zrcadle.

Třiadvacet. Je na odpis. Potkala kytaristu, u kterého hrála na bicí v kapele. Zbouchl ji a čeká děcko. Žertuju.

Potkala kytaristu, do kterého se zabouchla, který chodil paralelně ještě se dvěma. Chytila od něj chlamydie. Začíná nenávidět bubeníky a kytaristy, vokály i banjo. Chodí do čajoven a poslouchá meditační hudbu, která ji přivádí nazpět k branám duše, dělá jogu nidra.

Pak ji polichotí nějaké poleno ve smokinku na setkání psychotroniků a hleďme, ona se mu oddá cele! Překřížila nohy a spokojeně odfrkla: "jů". Společně kráčí životem už třetí rok jako muž a žena. Přeskočila mezi nimi vzácná jiskra zažehující věrné milování a dokonce ji naučil základy telepatie a proutkářství, které využívá při péči o jejich potomka. Pojmenovaném Erich na počest slavného ufologa.

Vyhledáme se pod jabloní

Někdo je jako arabský plnokrevník. Dostatečně výbušný, abych mohl proběhnout kaňonem s jezdcem na hřbetě a naproti tomu plivající si na kopyta, když si vybere dovolenou.

Která z vás by chtěla lapidární odpověď na otázku, jaký kluk bude její pravou láskou? Ten vysněný samozřejmě. Žádný takový neexistuje, který by vás naplnil až po okraj!

Když budete nonstop pracovat v sektoru, který se otřásá v základech, např. v takovém školství, kolik myslíte, že tam potkáte bouchačů? Kteří budou mít jakési renomé a jejichž jméno se nebude skloňovat v souvislosti s eskapádami?!

Jednoho za život - a to ještě bude gay nebo mamánek. Nebo obojí... I na takové narazíte v síních vzdělání!

Postup v životě si smíte načasovat, to je na něm hezké. Nejdřív vystudujete, pak uděláte miminko, pak kariéru, všecko dohromady, a přijde mi ještě vtipné, jak dnešní maminky chtějí všecko a pokud možno bez úsilí. Je na tom ještě něco úsměvného, když čerpají dotace od státu a nakupují uzeniny na jídelní lístky.

Takové ženy, mající v hlavě jen světský úspěch, vypadají jako sněženky v létě. Jako byliny se sněhově bílými květy, které vysadíte na jaře.

Ještěže proti hrstce mocichtivých a bažících po zázemí stojí miliardy pobožnůstkářek v sukních!
Jiné jsou flákačky po hospodách, které si rády smslnou na ocasech.

A poslední sorta jsou jeptišky.

Kdysi mi někdo řekl, že jsem zasraný alkáč a lhář. A já mu na to opáčil, že kdo nepije aspoň jako já a nelže víc, ten pro mě není člověk.

Kdo nelže, nemá fantazii, nebo ne?

Kdo mluví pravdu za všech okolností, ten je spojován s určitou těžkopádností, jíž nemůže dát křídla ani posvěcená poctivost.

Dala se do úklidu, když ji začal stahovat šaty

Odmalička jsem byl velice hubený kluk. Dalo by se říci vychtrlý. Začalo to, když mi bylo pouhých šest let. Byl jsem tak nemocný, že jsem vážil pouhých 10 kilogramů. Procházel jsem různými terapiemi, resp. babička se mnou procházela, a poté, co jsem se dověděl, že mi začínají selhávat ledviny, odmítl jsem veškerou léčbu a modlil se, aby mi Bůh pomohl.

Nemyslel jsem na to, že bych mohl umřít, protože jsem cítil, že On mi pomůže.

Když se mi jaksepatří ulevilo, měl jsem jít zas do školy, ale to pro mě bylo nemyslitelné. Spolužáci na mě dělali divné poznámky, a tak jsem se uzavřel do své věže ze slonoviny, protože krutost lidí byla nesnesitelná.

Hrozně se mi zvedal žaludek a třásl jsem se, že jsem se nemohl ani hýbat.

Doktoři mě po pár týdnech dali na dialýzu a na nějaký čas bylo všechno v pořádku.

Jednoho srpnového odpoledne jsem opustil své tělo. Nešel jsem skrz tunel, nebo víte jak se to říká, tunel se světlem. Vůbec ne. Vznášel jsem se kolem a dřív, než jsem si mohl cokoliv uvědomit, octl jsem se v nebi. Vím, že to bylo nebe, protože jsem nikdy necítil květiny tak překrásně vonět a nikdy jsem neviděl tak blaženou přírodu.

Šel jsem za svou druhou babičkou. Která na mě čekala u brány. Vypadala, že je jí tak třicet let, i když v době, kdy umřela, ji bylo šedesát. Pak jsem uviděl dědečka, ten umřel ještě starší, kolem sedmdesáti.

Oba vypadali, že jsou třicátníci a byli potěšeni mou návštěvou. Když jsem s nimi mluvil, rozplakal jsem se.

Pak se zjevil On na obláčku. Byl vysoký asi metr osmdesát a já věděl, že je to Bůh. Vážil tak sedmdesát kilo, tmavohnědé vlasy, hnědé oči. Prostě obyčejný kluk, jakého běžně vidíte na Zemi. Ale něco na něm bylo jinak, okamžitě si mě podmanil. Řekl jsem mu, že je velmi pěkný a on se začal smát. Oba jsme se smáli. Bylo mi sice sedm, osm, ale už jsem měl vyhraněný vkus, co se týče mužů. Zničehonic se mě dotkl a mnou jakoby prošly miliardy voltů elektřiny a když se pak na mě usmál, nemohl jsem se udržet na nohou z té ohromné moci, která z Něho do mne proudila.

Cítil jsem, že to On mi umožnil je tak vidět, zářící spokojeností, a že mi tím chce naznačit, že i když jsem trpěl anorexií, pořád jsem člověk jako každý druhý a můžu dostat druhou šanci.

Řekl mi, že jdu brzy a že zkrátka má pro mě ještě připravenou cestu.

Pak už jsem jen padal někam dolů obrovskou rychlostí. Byl jsem doslova vymrštěn do svého těla na posteli. Byl to takový náraz, že jsem si vyrazil dech.

Na úkor ďábla ze smetiště

Muž jindy tak silný se cítil pod tíhou okolností sláb.

Visí na mně kletba silnější než zneuznání... mínění, že jsem zanedbáván fanynkami.

Proto od teďka budu psát jen rozumné články, u kterých si poctivé slečny přijdou na své, už žádné sprostářničky a podřadné nechutnosti. Ne, nejsem žádný zhýralec a nerad bych, abyste ho ve mně viděli.

Měli byste mě chápat takového, jaký jsem.
A s úžasem zjistíte, že jsem čestný a plný dobra a porozumění pro sličné věci. Hlavně že jsem romantik, žádný kurevník, nemám žádný galský temperament a nutně dospívám svým samostudiem k obrazu života, který je plný radostí a smíchu.

Ve svém hluboce morálním životě shledávám, že rozumové poznání jest mi nejbližší.

Ohmatat si věci a pak na ně nahlížet prostě, samozřejmě, plošně, to jest mi nutná potřeba zrovna jako nádech a výdech, stejně jako mají mé čtenářky potřebu hmotné organizace a určitého životního triumfu jsouce puzeny k osobní svobodě a víře. Jednoduše chtějí dokázat, že na to mají. A já vím, že mají. Jsou přece jen emancipované ... nemohou prohrát bitvu s životem jako mnohé nízké charaktery!

Ba ne, klamal jsem vás svými ošklivými texty plnými násilí a oplzlostí. Jsem příliš ctnostný pro pohlavní chameleonismus. Nestřídám dívky jako spodní prádlo a už vůbec nenalézám uspokojení v jejich ponižování. Odteď uvidíte, že jsem bytostně křehká dušička, co je doslova ztracena mezi tak hrubými verzemi ostatních okolo! Naříkám nad utopeným koťátkem ve verši, tečou mi slzičky po líčkách, když vidím dopadnout šišku z borovice. Nekonečně plynulá, lesklá slza dopadá na mé něžné dlaně, které se nesměle dotýkají rozkřáplé šišky, horečně zaujaté svým trpkým údělem, který nedokážu pochopit. Proč musí šiška ztratit tak náhle, tak ledabyle a neočekávaně svůj štít a já mohu vesele žít, převzít vládu nad svými akcemi a jít vyznávát lásku kučeravé, romanticky vyhlížející dívce s velikýma, sytě modrýma očima, která krmí housátka u rybníka.

Och, kéž by mi tak život umožnil stát se jejím patronem. Dohlížet na ty její velázquezovsky rozevláté rysy jak z mistrovského díla Dvorní paní, plné smělosti a nadšení pro krmení a pravé radosti z tolika zajímavých překážek, které ji (nebo nám, dá-li bůh) život postaví do cesty. Tolik se těším na cestu životem s ní - avšak nepředbíhejme, nechvalme rána před večerem. Jakožto mimořádně moudrý člověk, který se raději mnohokrát zamyslí, než věc vůbec započne, v oku monokl, tvář podobnou distinguovanému diplomatu, který nesedí za pecí, nýbrž vydělává groše, jsem jevil nenucenost chlapce ve styku s chlapci, ne ovšem tak docela s opačným pohlavím.

Popravdě, zatím jediná žena zkřížila mi kolenice žití a přestože se mi po ní stýská ztajenou láskou nesmělého milence s pronikavým smyslem pro rodinu, pochopil jsem nicméně, jak čas šel, že si vybrala lepšího a tedy i ta nebetyčná ostuda, kterou mi její odchod způsobil mezi přáteli, byla snad i k něčemu dobrá.

Nedal jsem se na pití, jak by to udělal kdejaký zbabělec. Mrzký, nejšerednější opilec bez kapky lásky by neváhal ani vteřinu a lokal ty zpropadené flašky jako vodu - ba chytil by snad i kocovinu z vody, kdyby byl mohl.

V mém charakteru se naproti tomu zrcadlí mimořádná vůle ke zdolávání těžkostí. Jsem vybaven nejčistším kusem jak klovatiny ztvrdlé bojovnosti, v níž bych mohl a taky můžu vyzdvihnout především osobní statečnost.

Do určité míry je to i střet zájmu, řekl bych. Představte si, že oslovím dívku, která krmí housátka po takovém společenském skandálu, úplném a absolutním faux pas, kdy mě milovaná žena opustila a později si o tom štěbetali málem všichni vrabci na střeše. A tak nahlas jak zedníci na stavbě. Mohla by být poděšena. Zájem málem každé dívky totiž tkví v tom nebýt zesměšněna. Aspoň ne obyčejným mužem. Mám velikánské štěstí, že jsem mužem vskutku neobyčejným a tuze vzácným.
Proto ji hned příště oslovím a konečně - může jako zmužilá žena nebýt poslušna příkazu doby, totiž vysedět kdejaké zlaté vajíčko pomluv a klevet, nebo naslouchat kdejakému drbu. Mohla třebas neslyšet o mém vážném problému. A teď nemluvím o Sáře, která mě opustila. Problém, o kterém mluvím, se týká zdraví. Jde o nemoc jménem roztroušená skleróza. Naštěstí je teprve v rané fázi. Marně hledám spravedlnost zde na zemi. Doposud jsem tak mlád, nepřeji si umřít! Jsem zvyklý na kritiku jako každý silný duch, vyslechl jsem ledacos nepříznivého, ale když mi doktor Janák oznámil, že projevy budou velmi zlé a že se mám připravit, že nebudu moci ani tělesně vykonat potřebu, málem jsem upadl šokem na dlaždice.

Ale vraťme se k té romantické dívce od potoka. Vskutku vypadá, že užívá života s mírou a že se pohříchu nevěnuje žádné neřesti. Ze srdce si nevážím dívek, které nedokážou pohřbít v sobě nevěstku. Je to jako vidět padnout mladou břízku. V jejímž stínu by se dalo diskutovat o zžíravých sociálních nesnázích. O nerovnostech pohlaví. Nedostatku pracovních míst. O autentických hrdinech sportu, kteří se dostali svou pílí a vytrvalostí až na Olymp discíplíny, jíž si zvolily za svou.

Zkrátka taková běhna ona nebyla. Z jejích údů vyzařovala čistota a nezávislost, žádná smilstva, otravování, urážky a rozbroje.

A protože nejsem žádný uličník, zdá se mi, že i ona je mi přízní nakloněna.

Mohu doufat, živote? Že kývne na nabídku k sňátku?

Kéž by. Bože, kéž by byla mou ženou. To by skoro znamenalo, že mohu zapomenout na bolest z rozchodu se Sárou.

Ale stále ve vzduchu houstne mnoho ale.

Co když už ženicha má?

Co když nebude tak dobrá, jak si ji má obraznost vykresluje?

Překážky, jež musím zdolat na strmé cestě výši. Tak vzhůru, zpátky ni krok. Hned příště ji oslovím.

Vložím za něj kundu do ohně

Ale roztopí se jí. Tak jsem byl na exkurzu ve Sweatlodgi, mají tam parádní turecké a ruské sauny. Bylo v ní vlhko, v té turecké, ale stála za zpocení.

Po všech rituálech bázenů a sprch jsem zkusil zero balance židli, paty musí být výše než srdce, aby se hezky prokrvovalo srdíčko. A málem jsem v ní usnul, opravdu chytře dneska vyrábějí ty nástroje.

To nejkrásnější na turecké sauně je přece jenom jeden pohled: Když vystoupíte po točitých schůdkách, octnete se v peci, z níž sálá jas i před dvířka a stojíte nad hlavním schodištěm, na jakési tribuně, kde máte před sebou jako na ohromné dlani celé ochozy, trojstupeň spletených ochozů s vědérky vody po bocích.

Kdybych nebyl tak ožralý, dovedl bych i říct, jestli jsem si v prvním momentě nespálil nohy, nevzav si sandálů. Naštěstí jsem přes Zackariah Harris volume 40 nic necítil.

Skoro jsem chytl tyfus, jak jsem otevřel ultramoderní skřínku. Vypadl z ní růžový kondom. To říkám jen proto, že to mělo být na začátku. Nepřišel jsem do sauny, abych grcal na záchodcích. Jen majitele upozorňuji prostřednictvím tohoto novinového článku, že by měl uklízet i skříňky.

Kozy jako tykve

"Co stojíš jako zařezaná? Učiň dojem," hulákám na vietnamskou společnici.

"Abi vzjikl ostjjý obraz, paňe, mjusíte v klídů sjedět," klidně odvětila.

"Víš ty co, oba máme potřeby. Ty chceš peníze a já kundu na jazyku."

"Víte vi aje, že zakrádko pšíjde jajo? Na jaře bjereme vějtší gáši, potože zpócená kůnda líp voní ichutná. V popísu pjáce mám se nejšív ejoticky obnašit stripjýzem."

"Hovno striptýz, svlékej se, utiš mou touhu... No stejně seš nemastná, sychravá, krupice a tvaroh ve tvaru koláčku, nestojíš mi za ty tři stovky." S tím jsem odešel a víckrát do bordelu luxusní společnosti ve Vsetíně nevkročil.

A tu plachou laň nezlekám

Ne, ne, nezlekám ji, až se vydám na obhlídku, nebo když se k její přikradu skrýši, mám už přítelkyni, ale semotamo se spustí chemická reakce, a tu bych ji tiskl jak fialku v máji.

Pojď, sedni, had zde nezasyčí v mechu,
polibky udusím tě bez oddechu.

Říkám si, když ji strkám ruce do kalhotek. Ne přítelce, ale té nové. Která vypadá jak z předávání Oscarů.

Miluju high life herečky.

Jak orel, půst jejž vyhladověl dlouhý,
zobákem tesá v maso, peří, kost
a křídly třese, hltá plný touhy,
až hrdlo jemu ucpe hltavost...

Ucpal jsem si hrdlo hltavostí, jakmile jsem pohlédl na tu spanilou bohyni s účesem podle poslední módy.

Od té chvíle jsem zápasil s touhou si ji odvést z ulice.

Kdo to kdy slyšel, aby kundy chodily po chodníku. Připadá mi to strašně divné vždycky. Jak vidím nějakou samičku, hned ji zatahuju do křivolaké, mlhavé uličky, ruku ji držím na ústech vytvarovaných sexuálně, aby moc nekřičela a začnu ji malinko ošahávat. Nevím proč to dělám, ale děje se to v podstatě denně. Nebo dělo, když jsem byl ještě doma.

Tesám v maso její chytře vytesané broskvičky, když se nade mnou sklání policista v uniformě. Říkám mu, že neporušuji zákon, když si s přítelkyní užíváme zasloužené lásky. Ona má sice trochu vytřeštěné oči, ale to, jak říkám, je jen vzrušením z první scénky na veřejnosti. Policista v poklidu a smířeně odejde a já pokračuju peřím, kostmi, hltám jí stehna plný touhy orlů.

Fiat justitia ruat caelum

Děti, co mají povinné náboženství, se učí z kancionálu prozpěvovat Nesem vám noviny.

Vzpomínám na jednu postarší dámu, která měla takové drobné usměvavé vrásky kolem očí a uměla vypravovat nejhezčí pohádky. Rád jsem jí dupal.

Znal jsem rytíře, který nalákal do postele jednu ze sester a když mu posloužila, vzal si za ženu druhou. Jak jednobuněčná dvojčata ty sestry byly, vždycky si tak podobné. Obě měly bradavici na zadku. Což vím jen zprostředkovaně, samozřejmě.
Se sestrami do postele nelez!

Nechci zlobit hodné holky, opravdu ne. Je to jistě milé, když si na mě vzpomenou.. na to, co jsme se napili ginů a kolik jsme prošukali rán ve squattech. Nebo kolikrát jsme usnuli ve vaně s lahvemi plavoucími na hladině.

Býválé jejich podráždění už se neozývá. Chci říct, připravovaly se na rozloučenou se mnou, avšak nějak se mi podařilo jim zase zastoupit cestu... se mnou se těžko loučí, přestože jsem zakázaný.

V té malé osadě, království feťáků, jsme se znali dobře všichni a skorem všichni hráli tu hru... na bábu a synka, co mu stéká mléko po bradě. Příčinou uzamknutí komnat nebyla tak neznalost hry, jako spíš zprávy o lítosti, která se snesla z Boba, z toho podivného domu na vršku, na veskrze zúčastněné tak, jak zrovna nechtěli. Neváhal prohlásit, že už není onen dvacetiletý hoch, ze kterého si každý sedal na zadek. Že ho víckrát adoptovala smrt a teď je prostě jen mimo okruh.

Kdo se snaží zakrýt, že má srdce, je obvykle buď velmi chytrý nebo velmi sprostý člověk. Někdy obojí. Oklameš a zároveň zklameš.

Je to tak. Ujel vlak do stanice Mrdákov, Serepesnasocietu nebo Nastavmušli. Už vám nikdo nejde naproti na nádraží s fanglemi a kazeťákem.

Dokokrhal kohout. Nikdo se taky o nic neprosí. Aspoň zákonitě ne.
V posledním zákrutu mozku ale šrotuje to horko z poustevničení a v očích pálí slzy. Odkopneš zuřivě kámen a být ženská, určitě přes slzy nevidíš. Jsi stále mrzutější a dopálenejší a žádná drog ti nepomůže zapomenout. Z tohohle mostu jsi skákal šipku do zběsilé řeky. Polámal sis žebra akorát, vší silou jsi vymanévroval na břeh, ale oslavy se nekonaly.

"Vsadím tě, že se pomočím dřív, než dorazím k támhleté sosně."

"Vsadím se, že ne. Hradní svíci pro tebe, když vydržíš."

Nakonec došli až ke kamenné zídce, odkud nebe tajemně probleskovalo stovkami světel. Nad hvězdou jejich obzoru se úžila vlahá noc smrti.

Tam znásilnili omámenou holku v křoví. Jela na extázi, dojela do prdele.

Neob to byl rajský plyn v plechovce? Nebo fosgen? Svítiplyn na baterky? Prostě ji ošukali, jak tam ležela bezvládná.

Úplná zvířata. Pili nad jejími zhanobenými údy rum z plaskačky. Pamatuji se, že to byl černý rum. Pančovaný Kraken Black.

Kariéra feťáka se neměří spokojeností, ale množstvím úderů splašeného, drogou zarmoucené srdce.

Nebo jak byl na cvičení kdesi u Napajedel, cvičil se v nástupu do baru, prosmekla se kol něj bruneta, u níž dominovala vanilka. Vzpomínka, ach, na minulé dětství, na saténové polštáře a podvazky příliš podvraťáckých samic. Podívala se naň zpytavě a nelze přejít mlčením, nač pomyslela. A jako jsou některé horší, jiné ještě horší, tato byla od přírody zkažená kost na vratkých nohou, potácející se příležitostně z pokoje pro víc alkoholu, kam zas po návratu vymrskána zaléhala do svodů šuku, chtělo se mu ji pořád klátit a sledovat, jak se různí tvář směsicí potupných slz rozkoše. Jakoby nastrčil svíčku do svícnu, tak se jim snadně dorozumívalo, klábosilo sexem.

Ona studovala polytechniku, komunikace uzlů, mosty. Nic, co by naplňovalo bázní vypitý mozek. On byl vždycky spíš takový štolba, ňouma od koní, že si ji zinventarizoval, mu slouží jen ke cti. Nic dalšího k tomu nepovím. Prostě někdo odešel a šel za jinou. Upustil od hrátek s ní, aby zažil hrátky s pozměněným vnímáním. Vyhlásil napoleonsky válku ženě, a to znamená felaci, přesněji felo de se, sebevraždu. Oč byl akt takového zabití milejší, než se propíjet na Druhou stranu.

Vyhrotit do krajnosti

Už jsem slyšel kdeco. Že baletka zápasila se sumistou a přeprala ho, protože ho špičkami kopla do rozkroku.

Slyšel jsem, že ženská mlatila s děckem o stěnu a pak ho spláchla v záchodě.

Taky jsem slyšel, že ministr zemědělství půjde okopávat brambory na bramborovou brigádu, jako se chodívalo na střední za komuny, aby dával dobrý příklad zlatým rolníkům českým.

Ale co jsem živ, jakživ jsem neslyšel tak teplou píseň jako Stay with me od Sama Smitha.

Názorně je na ní předvedeno, kolika hnusu je schopný člověk pohybující se v estetické oblasti.

Od začátku do konce, klip, text i provedení a ty kříže, co má napíchané v uších jsou tak odporné, ale tak hnusně odporné, ne směšně odporné, jak jen možno.

Veme se obyčejný diskař a posadí do rytmů tak, aby mu co nejvíc lidí naletělo na ty pisklavé, vyluzované zvuky. Dostane Slavíka a - zatleskejme si - na světě je další z někonečné řady bezvýznamných singlů, které se vrší na nosičích pomalu až k Jupiteru.

Kdyby všechno kolem produkce desek nebylo tak neskutečně smutné, museli bychom - jako kontraakci - život zasvětit nauce smíchu. Nauce, která by hravě soupeřila se smutkem, jenž není z tohoto světa. Na to je ovšem skládání písní o mládí v trapu, rozchodech a schodech, milencích a postelových scénách, příliš pomíjívě řemeslo. Jak už bývá všecko trvanlivější - z hlediska věčnosti. Co bude stále a napořád hltat každý přepracovaný jedinec, s vyhlídkou na důchod v sedmdesáti, což zanedlouho bude opravdu každý.

Kůzlátko

Anička vyběhla pružným krokem po poněkud impozantních stupních vchodu do domu své sestry v Kuřimi. A stiskla energicky knoflík zvonku.

Od vrcholu svého klobouku perem páva zdobeného až ke špičkám střevíčků na vysokých podpatcích představovala zdraví kypící hojností. I její hlas zněl radostněji než sám život, když pozdravila kostnatou dívku, co ji přišla otevřít.

"Čus, Pavlínko. Símtě, je doma Pavel?"

"Jistě, paní. Čeká na vás v ložnici," promluvila samozřejmě dívka. "Ale myslím, že je právě po koupeli, dejte mu pár minut."

"Dobrá, počkám, až bude připraven," vyhrkla z sebe Anna.

Pár minut se netrpělivě dívá na obrazy, v síni, kde trůní růžový divan, pak zamíří bez váhání k nejbližším dveřím a rozrazí je dokořán. Zoufale se ohlédne po tom, kdo leží svlečen na posteli. Pavel. Vedle něj Pavlínka a kouří mu.

"Proboha. Jseš můj snoubenec," zděšeně vydechne Anna. "Nemohu uvěřit vlastním očím, ojíždíš vlastní služebnou?"

"No, trochu jsme popili vína, viď, a pak to šlo naráz. Co kdybych vás vzal obě?" zeptá se nevinně melodickým hlasem příjemně vyhlížející mladý muž.

"Tak teda jo. Předmanželská trojka. Ale slib mi, že je to naposled, cos ujel," váhavě zašveholí.

"Svatosvatě teda přísahám, lásko."

Jediným škubem shazuje Anča šaty, které držely na těle asi jako opona ve starém divadle.

Chudý Honza, bohatý John

Zjistil jsem, že pokud vás trápí bolesti břicha, kožní vyrážky (akné především) nebo migrény, pak je možné, že se jedná o symptomy histaminové intolerance, a tak musíte stůj co stůj podstoupit drastickou dietu, aby se příznaly zmírnily nebo nejlépe odezněly.

Histamin je důležitý pro správnou funkci mozku a hladké svaloviny, jenže když se ho nahromadí nadbytek, pocítíte ho spíš negativně. Některé ženy bohužel přijdou dočasně o měsíčky, a mohou se tak cítit zmatené, jiné zas schvátí proslulá deprese, nastoupí tupé bolesti hlav a dokonce možná přestanete zdravě spát. U mužů jsou projevy mírnější, protože toho histaminu obvykle tolik nenashromáždí a navíc chlap se spravným přístupem k životu jistě denně ty dva tři kalíšky sladké pálenky polkne, čímž zabrání nekontrolovanému růstu jeho hodnot v organismu.
Kdo nechce riskovat a chce předejít nepříjemným symptonům, neměl by rozhodně jíst následující potraviny:

Sýry - zrající sýry - gouda, čedar, parmezán, ementál, rokfór, camembert
Mléčné výrobky - kyselé / acidofilní kefírové mléko, podmáslí, jogurt (i probiotický)
Ryby a ostatní mořští živočichové po zmrazení a konzervaci
Zelenina - špenát, lilek, dýně, kvašené zelí, rajčata (kečup)
Ovoce - ananas, jahody, nektarinky, banány
Čokoláda - kakao

a pít následující nápoje:

červené víno, sekt a kvasinkové pivo

Jak vidno, stále zbývá spousta lahůdek pro realizaci tužeb bříška. V klidu můžete spořádat např. hrst oříšků, müsli tyčinku, párek s hořčicí a vypít polotučné mléko nebo koktejl se střikem bílého vína.

Doktoři z celé zeměkoulě svorně tvrdí, že ve zdravém těle sídlí zdravý, kdežto v nezdravém hodně nemocný duch. Pokud mohu soudit podle sebe, dávám jim absolutně za pravdu.

Nespojitý soupis nepropojených vjemů

Jak civilizace postupuje, poezie ustupuje. Téměř univerzálně hledě do očí pustým vandrákům vidím v nich víc světla, pokory, rozšíření, vnitřní substance než v očích vyšší společnosti. Příliš často vidím malíře v přítomnosti dívek, než abych ho podezíral z toho, že s nimi chce páchat nečisté styky - tedy jiné než akt. Prosti všech osobních afektů, na vrcholu sansáry, ani si nevšimneme, že se naše ženy spouští s bandou loupežníků a rodí jim děti, které by měly rodit nám!
Prostá historie pobudů praví, že dobrý způsob, jak se odříci světa a přesto nezůstat zapomenut, je podrážděně pít, vagabundsky osahávat děvky, slintat jim na zápěstí a ztřeštěně jim zpívat pod parou o démonickém splynutí prvotních čarodějnic s dobrodružnými hrdiny z Trojských válek.

Když mě v děcáku poslali za psychologem, bez odmluv jsem šel. Všecko jsem mu vyžvanil, celý strastiplný osud. Že jsem si připadal neschopný a neužitečný, ničím zajímavý ani výjimečný, trpěl pocity méněcennosti; neuměl jsem přijít na to, v čem jsem vlastně dobrý, a proto jsem si nemohl sebe vážit. Řekl mi, že problém je v mém vztahu k otci, který mě příliš mlátil, než aby ze mě mohl vyrůst poctivý podnikatel nebo sekretář.

Výrobní metody se normalizují a nositel mužských vlastností, který se ujímá nástroje s pílí sobě vlastní, už v pracovním procesu nemůže uplatnity ty složky své povahy, které z něj dělají výkonný stroj.

To je právě chvíle, kdy do hry vstupují kýžené dámy. Se vzhledem, kterým mohu hrozit infarktem ubohému mužskému, mohou mu snižovat mzdu, ano mohou mu i nepokrytě nadávat, objeví se na scéně v minišatech a namalovanými očními stíny.

Dále to jsou jen hry ctností. Muži musí prolít svými nebohými hrdly hektolitry chlastu, aby se smířili se svým postavením v područí žen.

Pásová výroba si žádá nejen krev, ale i duši. Nadále se samečci nechávají vlysovat do nějaké činnosti a rozklad mravních hodnot, ba dokonce zkáza radosti ze života je tu.

Přesličkový močál

Zničehonic přibude, ale až večer.

V tom je ten háček, že pouze večery mi slouží jako útěcha.

Zatím jen HOLKY, máte svátek. Buďte hodné jak sedmikrásky. Svěřte se vrbě se svými problémy a sova je za vás vyřeší, nebo vám aspoň pomůže. Máte mé sympatie a tisíceré díky, ženské!

Bez vás bych byl jen chobot bez rozumu.

Duše má Boha do té míry, do jaké se podílí na absolutnu.
Dech sedí na tom, kdo září, u vědra daru, které pojme to, co je křehké.

Vrhám na ni světlo, jež na ni má být vrženo. Zmrvena karotkou zaraženou v anální dírce. Prosí o smilování, leč roubík ji lepí pusu natotata.

Jak je elastická holka, poukazuje na její vybrané chovaní v genetickém inženýrství, které se zas zpětně odráží v jejím zjevu.

Když před nápadníky prchá, je to neklamná známka svatouškovství, které přitahuje nežadoucí pozornost. Lépe se jak králík sdírat z kůže.

Nebo být jak veverka, která si, když je v pasti, překouše radši nohu, než aby v ní utonula. Tomu říkám charakter. Ale vy nevíte, oč běží.

Jsem praktický obchodník s důvěrou. Zajímají mě pojmy inflace a deflace. Ale nejvíc mě zajímá, jak má ta která děvka roztažitelné nohy.

Od Aristotela se učíme výhonky logiky nikoliv hubit, ale prosazovat do libovolného diskurzu. Proto jsme v prdeli jak Baťa s dřeváky.

Chybou či v lepším případě marněním energie je opakovaná soulož za účelem ovládnutí druhého. Ovládat někoho je lehké, ale odsouzeníhodné.

Je láska nemoc plná běd? Jež léčiti se nechce? Jak strom, jenž řezán roste hned? A nechán hyne lehce?

Atomová pec

Vše se dálo v temnu a tichu a když přiběhli lidé na pomoc stůnícímu, zjistili, že leží v mrákotách.

Ještě jednou vám praví nepravý stvořitel: pokořte se imigrantům!

Protože vás jak pluhem rozžehnou a rozmělní, otevřou před vámi přirozený, ale nezvyklý svět zázraků, kde se

bude znásilňovat, loupit a rozbíjet výlohy.

Jestli tohle všechno stvořil Bůh, pak, řekněme si to bez příkras, stvořil úžasné mrhačství. Potenciálem i životy.

Nevyčerpatelně marnotratil, když seslal zvířata mezi vás, protože na prvý pohled jsou jen příšerní - na druhý však, vysává ze země kolem veškerou čistou půdu, potí se zvířecím chtíčem a podvádějí jak varietní artista po šestém pivě.

Jestli chcete nějak refundovat svůj podíl na katastrofě, hyřte vlaječkami s antihesly. Např. "Raději nedostatek než musulmana v našem kraji!" nebo "Na té spanilé travičce už se ani pes nemůže pos***, když přihlíží Arab"

Copak staří, tí to přechodí, překoušou ke smrti, ale to vaše božské mládí by se mělo něčím zaměstnat, něčím, co má jakýsi smysl. A nenapadá mě nic lepšího než vyhnat zlo za brány kraje.

Nebo si jděte vypítmozky do hospody, překrásně zapomenout, protože to se proletíte na nebi rovnou do pekla.

Vlastně ne, už to problesklo. Už žijete jako v pekle.

A nechejte do sebe mlátit jako ovce.

Plácej se sám - utopíš se

Na jaře 99 jsem objevil kouzlo pitvání ptáků. Z otevřených vnitřností se jim linula podivná arzeniková vůně či spíše smrad, který mě dojímal k slzám. Nikdo té vůni v děcáku nerozuměl. K snídáni jsme tehdy pravidelně dostávali bílou bábovku s kafem. Byla to posvátná kombinace vůní, který tvořily můj svět.

Nepopsatelná posedlost ptáky se projevila i při dospívání. Kdykoliv umrzlý spadl v zimě z větve, vzal jsem ho a snažil se do něj umělým dýcháním dostat trochu tepla, abych zrušil známky smrti. Leč často bezvýsledně - načež jsem propadal skepsím a uzavíral se do laboratoře, abych pitval další a další vzorky s často zobáky zahnutými vesele, jakoby se měl stále k světu.

Nový obrat přinesla blonďatá prsatá vychovatelka, do které jsem se bezvýhradně zamiloval. Nosíval jsem ji zamilovaná psaníčka. Ona přicházela stále řídčejí a za pár týdnů podala výpověď.

Přišel za mnou po těžké noci, ještě rozespalým, pan direktor a řekl:

Sklapla ti naděje na lepší, odteďka budeš mít režim kriminálu! (Netušil jsem tehdy, že byl do ni blázen též a dokonce s ní podváděl svou paní)

Z bahna mě musel vytáhnout kamarád, který byl o dva roky starší a o poznání protřelejší, protože ubil motykou vlastní mámu.

"Mě máš na svědomí ty," říkal mi s úsměvem, "jestli teď začnu sekat latinu a stanu se světcem, tak jen proto, abys ty mohl dostoupat až ke hvězdám zločinu!"

Neměl jsem z toho moc rozumu.

Potřeboval jsem si jen s někým poklásobit, aby se mi rozsvítilo tady. (ukazuju si na čelo)

Později ještě přišel nový opatrovník, říkali mu Klubíčko.

Vloudila se mu do mozku chyba, protože byl dočista spletený. Boží dřevo, jak se říká. Nanicdobrý. Navíc pedofil a buhvíproč vybíjel si svůj vztek zrovna na mně. Obnažoval mě běžně v pracovně, kam si mě zatáhl, když mě zrovna nikdo netrestal jinak.

"Identifikoval" mě jako onuci.

Pak tam byl ještě ústavní doktor, psychiatr, velká kapacita a pracháč, a nepřipadalo mi, že třeba potřebuje škrtit služky a vynášet je ven do popelnic, když jednou dorazila policie a rovnou k němu. Později ke mně doplavala informace, že obchodoval s bílým masem.

Byl tam i uklízeč, který prodával herák. Ten si se mnou rozuměl. U něj se začínají počátky mé závislosti. I pro něj si přišli strážci zákona a ten jeden pištěl: "Chodil ses na nám na služebnu ukazovat, abychom na tebe nezapomněli... ty děcka jsi zabil nepřímo..."

Právo je strašně mechanické. Proto ti z vás, kteří nemusí být právníky, nebuďte jimi. Vykašlete se na rodiče, pokud vás nutí studovat práva a být soudci či jinými exekutory. Chápu, že chcete mít pohodlný život a hodně peněz, ale jestli ve vás zbyla ještě kapka svědomí, zajistěte si blahobyt tím, aby si vás čestný chudák neprotivil a nesuďte.

Já jsem učiněný žebrák a zůstanu jím, jestli mi někdo něco neodkáže.

Ale ta děvka, která měla nedůvěru k chlapům, kteří ji deset let rozprcávali kundu? Prodána svým pasákem BDSM gangu?

Bral si jen takové, u kterých věřil, že nepozbydou ceny v posteli!

Půjčoval na zástavy kamarádům - lichvářství s ojetinami... to jsou jen další laviny chlapů, kteří se valí proudem rozkoše. Dokud z nich nebude Nic.

Jiný můj mrtvý kamarád:
"Držela mě v šachu penězi..."

"Zvláštní, ani bych se nedivil, kdyby mezi vámi docházelo k neshodám."

"Naučil jsem se poslouchat bez odpírání..."

"Když ses provinil, rozhněvalo jí to, ne?"

"Jo. Zuřila je slabé slovo. Ale znáš mě. Nemohl jsem si odepřít Tristana, tak jsem si tu dvacku na lístek vzal..."

Divadlo začínalo v 6. Kdyby vás to zajímalo, mám ještě ten lístek, už je to osm let.

Šel pak do hotelu Sax na kávu s jinou, která ho taky vydržovala.

A pak, když byli v posteli apartmá hotelu Sax, někdo přišel a vykonal na něm akt pomsty. Asi si jeho manželka zaplatila zabíjaka.

V květináči objevili prezervativ.

Mrtvá byla sešněrována prádelní šnůrou. On měl ve spánku díru od kulky.

Proč tratit čas bezúčelným vandalismem?! Třeba ho jen nenáviděla...

Jestě po smrti ho někdo skopal a na těle mu zatančil válečný tanec.

Kolem ní se povalovaly jenom šperky.

Můj kamarád by však nikdy nikoho nezabil pro peníze. To už spíš pro princip. Kdo má rád Tristana,

snadno se nechá ženskou otročit a žije jak hadr na holi. Ale spíš bude trpělivě čekat v mukách, až ji vezme hrob, než aby ji zaškrtil.

A i když vypadal jak smilník Ezau s vousatou maskou, která moc nedodává, zabít jen tak by nedokázal.

Wagnerova Isolda byla Matyldou Wesendockovou, rozhodně ne fúrie Cosima... a pro Matyldu mládí rádo umírá.

Vyčuraní

Zrodili jsme se z korýšovité formy v oligocénu. Teď kupujeme auta poháněná sluneční energií.

Jaká dramatická cesta.

Kdo by byl řekl, že z rozměklých mozků opů v Borneu se budeme o éony později na olbřímích obrazovkách dívat na venezuelské telenovely, v nichž doňa Alegra vzdychá nad tvrdohlavostí dona Alfonsa.

A jako motýli, tak také my se vyvíjeme proměnlivě, z lahodných vajíček dozrávajících v těle ženy ve spletené trubičky schopné těšit se na nejlaskavější dlaně pachatele přiložené k bříšku těhotenstvím obtížené dívky.

Možná se dokonce měníme v larvy. Specializovaného tvaru. Než se po všech peripetiích zakuklence zaleskne očičko do porodního sálu, můžeme doslova hmatat změny, které tělíčko, zkrácené o svůj vývoj v teplu vnitřností, prožívá po příchodu na tento svět změnou barvu pokožky (zrudne) či pouhým munchovským výkřikem trvání tváří v tvář hrozbě - životu v celé své děsivosti.

Jsme kmen sapiensů, který vidí v životě něco víc než zákon džungle. Vidíme v něm nepřetržitou honbu za ideály, úspěchem, splněnými přáními, hell, někteří v něm vidí i truchlivou pouť za láskou. Ať už vidíme cokoliv, naštěstí je vše zařízeno - pokud něco chceme, zpravidla to mineme.

Jaký to je pocit pocházet z prabuňky? Já, když jsem byl malý, přemýšlel jsem, proč lidé žijí a proč za sebou nechávají tolik odpadu. Příliš mnoho bolesti vládne zde, říkal jsem si. Jaká je odměna? Nedělám to přece zdarma. Účastním se života, tak fajn. Ale jak chci já - ne jak mi ukáže strejček v haveloku z Hradu nebo imaginární policajt z Wall Street. Ve všem, co se mi honilo před očima, vystupovala nejzřetelněji především situace týkající se smiřování. Ty pády z přízně, rozchody a války milenců. Blil jsem z nich krvavé slzy. Tolik červivých zákrutů a zavalených lomů, spálené země výčitek. Snad všude kolem. Proč to lidé dělají? Někteří asi proto, že cítí málo, další zas proto, že mnoho.

Marně jsem hledal člověka, který by byl trochu jiný. Na něhož by se nevztahovala obecná sankce provinění a zel a splátek na úrok. Než si mě jak Magneto feritově přitáhla Osudová.

Která nahradí dostavník ve westernu, bombardér ve válečném filmu, hravě personifikuje přímočarou upřímnost.

Život je soustava pekel, kde Ráj leží zakopán pod jedním z nich

Věnováno Cihlářovi

Při dobývání ženské hledáš slabé místo. Kde bys mohl proniknout nesmělým dvořením či neústupnou naléhavostí, podle nátury.

Povídals mi nejmíň tisíckrát, že víckrát takovou nepotkáš. Že je tvou vyvolenou a kdesi cosi. Jedna z těch nekonečných, nepotřebných náhovorek.

"Vezmu si ji stůj co stůj." Montérky, ruce od malty a vlasy do stran pokuřuje v garáži.

"I kdyby padaly trakaře?"

"Za jakoukoliv cenu, patří jenom mě, jen mému soužení náleží." Nenadále se natočí k oknu.

"Tak dobře, votevr. A co se na ni vykašlat a prubnout její ségru? Má stejně dobré kozy jako E. Zaručená volba."

"Ty hovado bezcitné. Je můj anděl, který hlídá můj splín. Je má naděje a já nevím co s tím… Miluji ji!" Ze vzpříméné polohy si kecá na prdel.

"Jsou to jenom hormóny, člověče. Za pár měsícu si ani nevzpomeneš, jak se jmenuje."

Zas vstává jak namydlený blesk, rozhazuje divoce rukama.

"Ať je noc, ať je den,
my budem spolu jen.
Nikdo a nic nás nerozdělí,
ať je bouřka, ať chumelí…"

"Neuváděj mě v omyl, prosím tě. Jestli máš v úmyslu se jí zavděčit, což tady vehementně tvrdíš, tak bys měl myslet především a nejprve na její dobro. Kdyby tě chtěla, už dávno by ti padla do náručí. Nejsi v pohádce, abys kvůli svatbě musel zabít draka."

Začne ronit horké, krokodýlí slzy. Změněným hlasem vypravuje:

"Zmatený jsem a dochází mi slova,
nechci ji jednou, ale zas a znova.
Navždy chci splynout s náručí její
žárem lásky se naposledy hřeji."

"Láska je trochu jako herecký paradox, soubor ustálených jednání a provádění pozitivních rutin posvěcených jakýmsi srdcem. Účinný způsob odreagování v tak dlouhodobě vyčerpávajícím koloběhu je jedině nevěra.

"Jdu v jejích stopách, churavé dítě obláčku."

"Po ní toužím již dlouhý čas
a jen se soužím - otrok jejích krás."

Za nějaký čas...

"Nebudeš tomu věřit, ale zdá se mi, žes trefil hřebíček." Posmutněle postává ve stínu.

"Co se stalo? Vyspali jste se?"

"Jo. A je to pryč." Mračí se.

"Nerad to říkám, ale já ti to říkal. Zkus její ségru, má fakt dobrý zadek."

Ne každý je nám přítelem, kdo naoko laskavým se staví. Kdo však v neštěstí nás neopustí, ten přítel náš je pravý.

Dravá šizení zemská

Žravá hryzení zemská. Práva a zřízení zemská Habsbursků.

Narodil se, ve dvanácti zhasl otec, záhy nato matka a sestry, byl sirota a opuštěn na světě, kůl v plotě.

Všudybud se brzy rozhodne putovat za vzdělání, objeví kouzlo praktické latiny a začně ji už v sedmnácti vychovávat - do té doby tolik let prozahálel pod kuratelou poručíků, že nyní o to vehementěji se pustil do studia. Mámení ho však drží zkrátka a ukazuje mu, že co vypadá, že bujně rozkvétá, ve skutečnosti podléhá rozkladu. Masaryk, nemocný zjištěním, že nic není, jak se jeví, smutně píše spisy Truchlivý a O sirobě a a Rozmlouvání duše sklíčené.

Pastýř beránků se svěřoval, že nejlépe jest po volně a plačky jít za Pánem bohem a všecko dobré i zlé smích i pláč z jeho ruky přijímati.

Přebásňoval Davidovy žalmy, vydával mapy pro markrabství. A dokonce napsal tlustou bichli o moravských starožitnostech. Až do konce života je stíhán jako biblický Job pohromami a ranami osudu…

V Klopotách se usazuje 1622. Pohřbívá choť i synáčka.

Vidí před sebou propast jakousi bezednou, do níž padá čím dál hlouběji.

Co bylo lidí pomordováno? Co zajato? Co hladem, morem, zimou a hořem pomřelo?
Co chrámů rozbili na kostičky?

Co kněží vyhnalo? Co vyššího a nižšího stavu ochuzeno!

Co vězením připraveno o naději!

Od slunce západu do slunce východu se vše trhá a ti u žezla nás tlačí do bíd!

Nastojte! Nás hubíte! Pod ukrutným jhem držíte, jitříte zlobu a plenit se strojíte! (Perlička slov, na níž jsem hrdý, he-he)

Mít i nemít plodů v manželství, toť jedno. V tomto dobrovolném otroctví všude číhá bída tak jako tak a sladké se vždy s hořkým mísí!

Dostává se na loď a vyznává se z mořské nemoci. Zažije bouři i ztroskotání...

Naříká, že i v učeném světe jsou různice, sotvaže kdo cos napíše, hned mu někdo klade věty na odpor, i o sníh se přou, že je-li prý černý, přijde druhý, že je zas bílý atd. Pravdu mají oba, zajeďte si do industriálního městečka a uvidíte černý sníh (nebo spíš břečku kondenzovaného smogu - černou však), na to netřeba být žádný filosof!

Nelíbí se mu mezi rétoriky, dialektiky ani poety. Je sám sebou, spicilly jeho okulárů (tedy sklíčka pro nelatiníky) vidí dál než dovnitř věcí, vidí za mozky a nahlíží nad odvětví duší! Je jako stuprum, jenže mnohem cudnější a taky ho vyřídí dvě piva. Proti gustu. Idéalní kousek pro zdejší emancipované ženy - nejpracovitější muž své doby!

Byl znamenitým geo, astrologem, astronomem, ani muzika mu nebyla cizí. "Kdo chce být člověkem, musí hledět nejen před sebe, ale i za sebe, za hřbet se ohlížet a z minula se budoucímu učit." Parafráze, ale tak nějak to musel myslet.

Nelíbilo se mu mezi etiky a politiky, že ošklivili si kdeco jazykem a přitom k tomu srdcem lnou. Kolik bohabojných srdcí mezi politiky divoce tepe a ten orgán mají určitě prokrvenější než kašpárka, protože je je často vidět, jak usilovně pracují na triumfálním růstu českého národa.

Kult Masaryka

Za svůj velice pofidérní život jsem stihl zjistit následující:

- Teču z hezkých nehtů.

- V posteli jsou nejlepší malířky, nejhorší pak učitelky.

- Když se někdo tváří jako dobrý kámoš, zpravidla ti bodne kudlu do koulí.

- Sépie mají jen jeden oční pigment a nerozeznávají barvu.

- Rusovlásky dokazují existenci Boží

- Už nikdy se v tom životě nebudu pokoušet o linoryt. Vyjde zaručeně něco na způsob insitní trapnosti a/nebo mělké zvrhlosti.

Povíme si něco o autenticitě krajiny a ruin v ní! Zkopíruju všechno z artslexikonu.cz, protože vlastní slova by mi na přibližení termínu určitě nestačila.

Autentičnost památky znamená co možná nejpůvodnější stav památky, na který může být nahlíženo z různých úhlů pohledu, tj. z hlediska vzhledu, funkce a materiálu. Autentičnost památkového objektu je posuzována zejména v návaznosti na provedenou rekonstrukci, a to z hlediska použitých technologií, materiálů i výsledného vzhledu. Hojně diskutovaným tématem je pak vztah autenticity a např. osvětlení památky, použití solárních panelů či jiných technických prvků a moderních technologií (viz i pojem → smog vizuální). Jak uvádí Pek, a. památky má dvě roviny, tj. rovinu hmotnou a ideovou (nehmotnou), na něž je třeba brát ohled jak při zásazích, tak i při průzkumech. "Autentičnost památky se s časovými proměnami, vývojem kultury a dobovým estetickým vkusem proměňovala. Obzvláště ... hmotná stránka památek byla dobovými vývoji prvořadě proměňována. Ideová stránka památky je řešena převážně v případech, kdy život památky z větší části nebo úplně končí. Součástí autenticity stavební památky je i její původní umístění, nenarušenost jejího prostředí a kontextu (necitlivá novostavba v blízkosti může autentický čin stavby či celého souboru poškodit víc než přímý zásah do samotné památky - její hmotné substance)."

Autentičnost krajiny či přírody - lze vyjádřit a chápat jako jejich původní podobu a původní druhovou strukturu. V daných souvislostech nelze tedy např. golfové hřiště považovat za opravdovou (autentickou) louku, neboť jeho plocha není porostlá přirozenými, do lokality patřícími, tj. autochtonními druhy trav, ale druhy uměle vyšlechtěnými, tj. ve vztahu k dané lokalitě allochtonními. Autentická příroda (též pojem → krajina přírodní) představuje stav minimálního úbytku původní flóry a fauny a stejně tak i minimálního přírůstku jejich nových druhů, a to vždy ve srovnání s časově vzdáleným stavem přírody neporušené či člověkem nepřeměněné.

Krásným příkladem ryze neautentické památky je rekonstruovaný zámek ve Valči. Kdyby se dál rozpadal, mohli bychom ho považovat za autentický. Velkorysá obec však chtěla, aby vypadal jako zbrusu nový, a tak teď i vypadá. Vypadá jako nová skádačka od Matella, ne jako stará plastová skládačka lodi Cutty Sark, jak by asi údajně měl!

Jenže z fuzzy logiky věci golfové hřiště je ad hoc hyperautentická louka, protože je toliko učesaná a pokosená a vůbec vypadá nastajlovaně, přitom se v ní vyskytují prvky, které jsou ryze přírozené, kořínky se v ní zametou pod kobereček, prostě jen do té míry je upravená, že už je jako přirozené nevnímáme. Zase do té míry, nakolik je naše oko naučeno se dívat na neobvyklé odchylky. Třeba jako sklolaminát. Vypadá divně, ale koneckonců je furt ze skleněných vláken.

Kdo má za sebou zemětřesy, rozpadá se spravedlivě na kusy, protože svalová paměť zažila otřes, který si ve svých drahách nese už stále.

Mám rád severskou mytologii, a proto se podělím o jednu zajímavost. Existuje duch, kterému říkají fylgja. Ten, který spojuje. Spojuje nového občánka nebo celý rod s jakýmsi osudem. Po narození děcka se může objevit v podobě myši, kočky, čekohokoliv zvířecího, které ho sní - tak si praotci vysvětlovali, že dřív děti často brzy po narození umíraly. Zas ho nemá každý, obvykle jen ti, kteří mají výrazně nezkrocený nebo naopak mírný naturel. Předpoklad, že už v lůně jsme do té míry otroky své budoucnosti, že se svému fylgja nemůžeme vymknout. Zjevuje se často ve spánku, bere na sebe zvířecí, jak jsme řekli, podoby a někdy z vás (v ságách) udělá i vlkodlaka nebo přinejmenším podpoří lykantropii.

Jo a jsme nemocní z léků. Teď jsem si četl, že kdo bere léky, jako by se pomalu trávil. Lék je vlastně droga. A taky vím, že sršeň létá v noci, protože po nocích může píchat sedmileté Jarmilky do stehen. Jenže Jarmila je dívka, která by nikomu nechyběla. Nemá totiž příliš zdravá střeva a rodičům už je z léčby špatně. Nic nepomáhá. Její děda je navíc stařec lži.

Bere ji prý na procházky, místo toho však ji zaveze k božím mukám, v audině jim hrajou Weberovy Konzertstücke a Jarču z nich bolí hlava.

Sotva dorazí ke křížku, přikáže ji, ať si sundá tílko a začne se modlit otčenáš,

pak z úkrytu z dálky, z houští se nad ní uspokojuje.

Otec je ale boháč, pracuje pro NASA na zdokonalování firewallu. Taky dělá cosi s vyhledáváním satelitů pro armádu.

Zaplatil doktorovi Bohdanovi Pomahačovi, aby ji spravil nejen střeva, ale i tvář. Cuká se jí spodní ret atd. Jarmilka trpí Downovým syndromem. Proto se před spáním schovává do skříně před maminkou. Ne že by byla nějak vadná, je jen narušená vlivem hormonů, které se jí do těla dostaly z továrny na mýdla.

Včera jsem vydezinfikoval celé nebe, přes koleno ohnul duhu, pak jsem ohnul i jinou hvězdu. Dokud mě neprosila, abych jí pustil, že už chce jít domů, spat.. že je unavená po celodenním ohýbání. Měla sedm let, už ji rašila prsa a byla to Jarmilka. Našel jsem ji dezorientovanou na dálnici. Pořád byla proti mě ve výhodě, že aspoň poznala rodičovskou lásku.
Někdo promarní celý život, aby našel druhého do páru

a mně stačilo jedno odpoledne v zácpě.

Když jsem uviděl zhuntovanou tvář Jarmilčinu, roztřepané ruce, které se dosud neuspokojovaly a zatím se jen držely matčina loktu, okamžitě jsem k ní přilnul nebetyčnou náchylností. Nabídl jsem ji odvoz a dál už to znáte. Sundal jsem ji zkušeným trhem sukni a hodil s ní jak s panenkou na postel. Proč říkám jak - když byla...

Byl jsem bez starosti, že by nechápala, co mezi námi probíhalo. I když vypadala stále dezorientovaněji. Třicet minut a plakala, prosila, tak jsem ji dal pět minut přestávku, došoural se k lednici pro piva, exnul tři, vrátil se zpátky a viděl jsem, jak drží v oboru rukou můj nůž, který jsem nechal na stolku a míří s ním na mě.

Překlenul jsem trapnou situaci hurónským smíchem.

Pak jsem jí klidně řekl, že za neposlušnost ji ztrestám dvojnásob. Vybuchla pláčem dítěte. Nefalšované slzičky ji tryskaly z studánkových očí.

Sedm let to má a už se vzpírá páníčkovi... Kývám hlavou na znamení nesouhlasu, asi jako bych chtěl naznačit, že některé věci jsou neodpustitelné.

Řvu na ni už bez servítek: Překonej strach, poněvadž venku svítí slunce a tvoje jediná cesta odtud vede přese mě. Dokud mě nepřesvědčíš, že máš na to, aby ses nadejchala levandulového vzdoušku, vykácím tě v nezastřené podobě. A to si nepřej chtít vidět, jakej sem dřevorubec...

Zítra o sirotovi Masarykovi. Nad lidskou možnost naloženého bříměm, o němž slýcháno není! Schylovalo se k nejhoršímu, když hrdinsky se chopil pera, a tím zasáhl proti tyranům!

Amy pláče

Na přání si dovoluji uvést sérii krátkých črt z pera mrtvého básníka 19. století. Tak se mi aspoň jevil dobově zařazený. Kdyby dnes býval byl žil, psal by o Amy Winehouse.

Nebo by trávil čas sepisováním pamětí, jako to dělají státnici z bývalého bloku SSSR.

Nicméně, ať už by byl používal jakoukoliv metodu tento mistr rychlých zvratů, barvitý až k duze, tajemný až ke Karpatům, který sám sebe přezdíval Chicharito (Hrášek), vsadím se, že by vás s uhrančivou přesnosti pokaždé uvedl do rozjímavého stavu.

Neříkám pobavil, protože se v nedožitých čtyřiatřiceti utopil v čističce odpadních vod, když se pokoušel na psilocybinu rozlišit splašky od filtrované vody.

Když občas Amy pláče,

vidím v ní boží ptáče.

Jak se vodopády slz řinou,

chci minout ji a najít jinou.

Pláč k Amy prostě už patří,

ona s flašenkou se bratří.

Kdy zmizí myšlenky chmurné,

neví ani správce turné.

Což mi připomíná, jak opravovali na Valašsku kanalizační přípojku. Přišel opilý Ukrajinec, nakopl okovanýma botama potrubí a dílem náhody začaly všude tryskat splašky. Do hodiny byly sklepy všech hospod zašpuntovány pomyjemi. Odešel, aby se za hodinu vrátil s někým stejně opilým, kdo místo oblepil páskou a celou oblast uzavřel. Tehdy mi to přišlo strašně poetické a rád jsem se k tomu vracel.

Možná je některý z mých čtenářů vážný jak kakabus a ve tváři se mu nepohne jediný sval. I pro toho mám jakýsi lék.

Spočívá v odříkávání těchto manter.

Napsal je někdo jako Halas.

A na co básník, když máme básně?

Dobové starosti tmy prolnuly jemným ústrojenstvím textů.

Básník zpravidla nemůže mluvit zpříma, protože cenzura je stále ve střehu.

Tak tedy.

V dálce vyhnanství

prahne čistá duše po naději

Kamenná socha

promluvila lidskou řečí

Andělé sestupují

v podobě přitažlivé ženy

"Musí to být? Mám ještě menstruaci."

"Celé tři týdny?"

"No. Tentokrát je delší."

"Gazela tibetská

je licho nebo sudokopytník?"

*váhání* "Licho."

"Ne."

"Tak sudo."

"Chci říct - trvalo ti to moc dlouho, zítra máš test, Honzo. Uč se přece trochu."
"Jo no, když ono mě to nebaví."
"Učení nikoho nebaví, ale jen zbožný a učenlivý chlapec může udělat díru do světa."

"Dobrá, mami. Od teď budu k učení přistupovat seriózněji."

"Slovo chlapce, mám tě ráda."

"Tebe taky..."

Objevil jsem po letech písničku svého mládí. Větrem nech se vést od Oskara Petra.
Na koníky sázej, jen když závodí.

Fouká do vlasů spletenejch.

Větrem nech se vést 4x

Jsou tam pole růží, holubice i kaluže.

Na dešti stůj, jen když vítr fouká. Fouká do vlasů spletenejch.

A než se zatmí, atd... větrem nech se vést!

Tak na lásku,

na včelí roj,vsaď na déšť,

na věčný boj.

Dál musíš jít,

ne tady stát!

Za pár dní má výročí Kalandra, tak proto asi sentimentálním.