Kult Masaryka

Za svůj velice pofidérní život jsem stihl zjistit následující:

- Teču z hezkých nehtů.

- V posteli jsou nejlepší malířky, nejhorší pak učitelky.

- Když se někdo tváří jako dobrý kámoš, zpravidla ti bodne kudlu do koulí.

- Sépie mají jen jeden oční pigment a nerozeznávají barvu.

- Rusovlásky dokazují existenci Boží

- Už nikdy se v tom životě nebudu pokoušet o linoryt. Vyjde zaručeně něco na způsob insitní trapnosti a/nebo mělké zvrhlosti.

Povíme si něco o autenticitě krajiny a ruin v ní! Zkopíruju všechno z artslexikonu.cz, protože vlastní slova by mi na přibližení termínu určitě nestačila.

Autentičnost památky znamená co možná nejpůvodnější stav památky, na který může být nahlíženo z různých úhlů pohledu, tj. z hlediska vzhledu, funkce a materiálu. Autentičnost památkového objektu je posuzována zejména v návaznosti na provedenou rekonstrukci, a to z hlediska použitých technologií, materiálů i výsledného vzhledu. Hojně diskutovaným tématem je pak vztah autenticity a např. osvětlení památky, použití solárních panelů či jiných technických prvků a moderních technologií (viz i pojem → smog vizuální). Jak uvádí Pek, a. památky má dvě roviny, tj. rovinu hmotnou a ideovou (nehmotnou), na něž je třeba brát ohled jak při zásazích, tak i při průzkumech. "Autentičnost památky se s časovými proměnami, vývojem kultury a dobovým estetickým vkusem proměňovala. Obzvláště ... hmotná stránka památek byla dobovými vývoji prvořadě proměňována. Ideová stránka památky je řešena převážně v případech, kdy život památky z větší části nebo úplně končí. Součástí autenticity stavební památky je i její původní umístění, nenarušenost jejího prostředí a kontextu (necitlivá novostavba v blízkosti může autentický čin stavby či celého souboru poškodit víc než přímý zásah do samotné památky - její hmotné substance)."

Autentičnost krajiny či přírody - lze vyjádřit a chápat jako jejich původní podobu a původní druhovou strukturu. V daných souvislostech nelze tedy např. golfové hřiště považovat za opravdovou (autentickou) louku, neboť jeho plocha není porostlá přirozenými, do lokality patřícími, tj. autochtonními druhy trav, ale druhy uměle vyšlechtěnými, tj. ve vztahu k dané lokalitě allochtonními. Autentická příroda (též pojem → krajina přírodní) představuje stav minimálního úbytku původní flóry a fauny a stejně tak i minimálního přírůstku jejich nových druhů, a to vždy ve srovnání s časově vzdáleným stavem přírody neporušené či člověkem nepřeměněné.

Krásným příkladem ryze neautentické památky je rekonstruovaný zámek ve Valči. Kdyby se dál rozpadal, mohli bychom ho považovat za autentický. Velkorysá obec však chtěla, aby vypadal jako zbrusu nový, a tak teď i vypadá. Vypadá jako nová skádačka od Matella, ne jako stará plastová skládačka lodi Cutty Sark, jak by asi údajně měl!

Jenže z fuzzy logiky věci golfové hřiště je ad hoc hyperautentická louka, protože je toliko učesaná a pokosená a vůbec vypadá nastajlovaně, přitom se v ní vyskytují prvky, které jsou ryze přírozené, kořínky se v ní zametou pod kobereček, prostě jen do té míry je upravená, že už je jako přirozené nevnímáme. Zase do té míry, nakolik je naše oko naučeno se dívat na neobvyklé odchylky. Třeba jako sklolaminát. Vypadá divně, ale koneckonců je furt ze skleněných vláken.

Kdo má za sebou zemětřesy, rozpadá se spravedlivě na kusy, protože svalová paměť zažila otřes, který si ve svých drahách nese už stále.

Mám rád severskou mytologii, a proto se podělím o jednu zajímavost. Existuje duch, kterému říkají fylgja. Ten, který spojuje. Spojuje nového občánka nebo celý rod s jakýmsi osudem. Po narození děcka se může objevit v podobě myši, kočky, čekohokoliv zvířecího, které ho sní - tak si praotci vysvětlovali, že dřív děti často brzy po narození umíraly. Zas ho nemá každý, obvykle jen ti, kteří mají výrazně nezkrocený nebo naopak mírný naturel. Předpoklad, že už v lůně jsme do té míry otroky své budoucnosti, že se svému fylgja nemůžeme vymknout. Zjevuje se často ve spánku, bere na sebe zvířecí, jak jsme řekli, podoby a někdy z vás (v ságách) udělá i vlkodlaka nebo přinejmenším podpoří lykantropii.

Jo a jsme nemocní z léků. Teď jsem si četl, že kdo bere léky, jako by se pomalu trávil. Lék je vlastně droga. A taky vím, že sršeň létá v noci, protože po nocích může píchat sedmileté Jarmilky do stehen. Jenže Jarmila je dívka, která by nikomu nechyběla. Nemá totiž příliš zdravá střeva a rodičům už je z léčby špatně. Nic nepomáhá. Její děda je navíc stařec lži.

Bere ji prý na procházky, místo toho však ji zaveze k božím mukám, v audině jim hrajou Weberovy Konzertstücke a Jarču z nich bolí hlava.

Sotva dorazí ke křížku, přikáže ji, ať si sundá tílko a začne se modlit otčenáš,

pak z úkrytu z dálky, z houští se nad ní uspokojuje.

Otec je ale boháč, pracuje pro NASA na zdokonalování firewallu. Taky dělá cosi s vyhledáváním satelitů pro armádu.

Zaplatil doktorovi Bohdanovi Pomahačovi, aby ji spravil nejen střeva, ale i tvář. Cuká se jí spodní ret atd. Jarmilka trpí Downovým syndromem. Proto se před spáním schovává do skříně před maminkou. Ne že by byla nějak vadná, je jen narušená vlivem hormonů, které se jí do těla dostaly z továrny na mýdla.

Včera jsem vydezinfikoval celé nebe, přes koleno ohnul duhu, pak jsem ohnul i jinou hvězdu. Dokud mě neprosila, abych jí pustil, že už chce jít domů, spat.. že je unavená po celodenním ohýbání. Měla sedm let, už ji rašila prsa a byla to Jarmilka. Našel jsem ji dezorientovanou na dálnici. Pořád byla proti mě ve výhodě, že aspoň poznala rodičovskou lásku.
Někdo promarní celý život, aby našel druhého do páru

a mně stačilo jedno odpoledne v zácpě.

Když jsem uviděl zhuntovanou tvář Jarmilčinu, roztřepané ruce, které se dosud neuspokojovaly a zatím se jen držely matčina loktu, okamžitě jsem k ní přilnul nebetyčnou náchylností. Nabídl jsem ji odvoz a dál už to znáte. Sundal jsem ji zkušeným trhem sukni a hodil s ní jak s panenkou na postel. Proč říkám jak - když byla...

Byl jsem bez starosti, že by nechápala, co mezi námi probíhalo. I když vypadala stále dezorientovaněji. Třicet minut a plakala, prosila, tak jsem ji dal pět minut přestávku, došoural se k lednici pro piva, exnul tři, vrátil se zpátky a viděl jsem, jak drží v oboru rukou můj nůž, který jsem nechal na stolku a míří s ním na mě.

Překlenul jsem trapnou situaci hurónským smíchem.

Pak jsem jí klidně řekl, že za neposlušnost ji ztrestám dvojnásob. Vybuchla pláčem dítěte. Nefalšované slzičky ji tryskaly z studánkových očí.

Sedm let to má a už se vzpírá páníčkovi... Kývám hlavou na znamení nesouhlasu, asi jako bych chtěl naznačit, že některé věci jsou neodpustitelné.

Řvu na ni už bez servítek: Překonej strach, poněvadž venku svítí slunce a tvoje jediná cesta odtud vede přese mě. Dokud mě nepřesvědčíš, že máš na to, aby ses nadejchala levandulového vzdoušku, vykácím tě v nezastřené podobě. A to si nepřej chtít vidět, jakej sem dřevorubec...

Zítra o sirotovi Masarykovi. Nad lidskou možnost naloženého bříměm, o němž slýcháno není! Schylovalo se k nejhoršímu, když hrdinsky se chopil pera, a tím zasáhl proti tyranům!