Amy pláče

Na přání si dovoluji uvést sérii krátkých črt z pera mrtvého básníka 19. století. Tak se mi aspoň jevil dobově zařazený. Kdyby dnes býval byl žil, psal by o Amy Winehouse.

Nebo by trávil čas sepisováním pamětí, jako to dělají státnici z bývalého bloku SSSR.

Nicméně, ať už by byl používal jakoukoliv metodu tento mistr rychlých zvratů, barvitý až k duze, tajemný až ke Karpatům, který sám sebe přezdíval Chicharito (Hrášek), vsadím se, že by vás s uhrančivou přesnosti pokaždé uvedl do rozjímavého stavu.

Neříkám pobavil, protože se v nedožitých čtyřiatřiceti utopil v čističce odpadních vod, když se pokoušel na psilocybinu rozlišit splašky od filtrované vody.

Když občas Amy pláče,

vidím v ní boží ptáče.

Jak se vodopády slz řinou,

chci minout ji a najít jinou.

Pláč k Amy prostě už patří,

ona s flašenkou se bratří.

Kdy zmizí myšlenky chmurné,

neví ani správce turné.

Což mi připomíná, jak opravovali na Valašsku kanalizační přípojku. Přišel opilý Ukrajinec, nakopl okovanýma botama potrubí a dílem náhody začaly všude tryskat splašky. Do hodiny byly sklepy všech hospod zašpuntovány pomyjemi. Odešel, aby se za hodinu vrátil s někým stejně opilým, kdo místo oblepil páskou a celou oblast uzavřel. Tehdy mi to přišlo strašně poetické a rád jsem se k tomu vracel.

Možná je některý z mých čtenářů vážný jak kakabus a ve tváři se mu nepohne jediný sval. I pro toho mám jakýsi lék.

Spočívá v odříkávání těchto manter.

Napsal je někdo jako Halas.

A na co básník, když máme básně?

Dobové starosti tmy prolnuly jemným ústrojenstvím textů.

Básník zpravidla nemůže mluvit zpříma, protože cenzura je stále ve střehu.

Tak tedy.

V dálce vyhnanství

prahne čistá duše po naději

Kamenná socha

promluvila lidskou řečí

Andělé sestupují

v podobě přitažlivé ženy

"Musí to být? Mám ještě menstruaci."

"Celé tři týdny?"

"No. Tentokrát je delší."

"Gazela tibetská

je licho nebo sudokopytník?"

*váhání* "Licho."

"Ne."

"Tak sudo."

"Chci říct - trvalo ti to moc dlouho, zítra máš test, Honzo. Uč se přece trochu."
"Jo no, když ono mě to nebaví."
"Učení nikoho nebaví, ale jen zbožný a učenlivý chlapec může udělat díru do světa."

"Dobrá, mami. Od teď budu k učení přistupovat seriózněji."

"Slovo chlapce, mám tě ráda."

"Tebe taky..."

Objevil jsem po letech písničku svého mládí. Větrem nech se vést od Oskara Petra.
Na koníky sázej, jen když závodí.

Fouká do vlasů spletenejch.

Větrem nech se vést 4x

Jsou tam pole růží, holubice i kaluže.

Na dešti stůj, jen když vítr fouká. Fouká do vlasů spletenejch.

A než se zatmí, atd... větrem nech se vést!

Tak na lásku,

na včelí roj,vsaď na déšť,

na věčný boj.

Dál musíš jít,

ne tady stát!

Za pár dní má výročí Kalandra, tak proto asi sentimentálním.