Na úkor ďábla ze smetiště

Muž jindy tak silný se cítil pod tíhou okolností sláb.

Visí na mně kletba silnější než zneuznání... mínění, že jsem zanedbáván fanynkami.

Proto od teďka budu psát jen rozumné články, u kterých si poctivé slečny přijdou na své, už žádné sprostářničky a podřadné nechutnosti. Ne, nejsem žádný zhýralec a nerad bych, abyste ho ve mně viděli.

Měli byste mě chápat takového, jaký jsem.
A s úžasem zjistíte, že jsem čestný a plný dobra a porozumění pro sličné věci. Hlavně že jsem romantik, žádný kurevník, nemám žádný galský temperament a nutně dospívám svým samostudiem k obrazu života, který je plný radostí a smíchu.

Ve svém hluboce morálním životě shledávám, že rozumové poznání jest mi nejbližší.

Ohmatat si věci a pak na ně nahlížet prostě, samozřejmě, plošně, to jest mi nutná potřeba zrovna jako nádech a výdech, stejně jako mají mé čtenářky potřebu hmotné organizace a určitého životního triumfu jsouce puzeny k osobní svobodě a víře. Jednoduše chtějí dokázat, že na to mají. A já vím, že mají. Jsou přece jen emancipované ... nemohou prohrát bitvu s životem jako mnohé nízké charaktery!

Ba ne, klamal jsem vás svými ošklivými texty plnými násilí a oplzlostí. Jsem příliš ctnostný pro pohlavní chameleonismus. Nestřídám dívky jako spodní prádlo a už vůbec nenalézám uspokojení v jejich ponižování. Odteď uvidíte, že jsem bytostně křehká dušička, co je doslova ztracena mezi tak hrubými verzemi ostatních okolo! Naříkám nad utopeným koťátkem ve verši, tečou mi slzičky po líčkách, když vidím dopadnout šišku z borovice. Nekonečně plynulá, lesklá slza dopadá na mé něžné dlaně, které se nesměle dotýkají rozkřáplé šišky, horečně zaujaté svým trpkým údělem, který nedokážu pochopit. Proč musí šiška ztratit tak náhle, tak ledabyle a neočekávaně svůj štít a já mohu vesele žít, převzít vládu nad svými akcemi a jít vyznávát lásku kučeravé, romanticky vyhlížející dívce s velikýma, sytě modrýma očima, která krmí housátka u rybníka.

Och, kéž by mi tak život umožnil stát se jejím patronem. Dohlížet na ty její velázquezovsky rozevláté rysy jak z mistrovského díla Dvorní paní, plné smělosti a nadšení pro krmení a pravé radosti z tolika zajímavých překážek, které ji (nebo nám, dá-li bůh) život postaví do cesty. Tolik se těším na cestu životem s ní - avšak nepředbíhejme, nechvalme rána před večerem. Jakožto mimořádně moudrý člověk, který se raději mnohokrát zamyslí, než věc vůbec započne, v oku monokl, tvář podobnou distinguovanému diplomatu, který nesedí za pecí, nýbrž vydělává groše, jsem jevil nenucenost chlapce ve styku s chlapci, ne ovšem tak docela s opačným pohlavím.

Popravdě, zatím jediná žena zkřížila mi kolenice žití a přestože se mi po ní stýská ztajenou láskou nesmělého milence s pronikavým smyslem pro rodinu, pochopil jsem nicméně, jak čas šel, že si vybrala lepšího a tedy i ta nebetyčná ostuda, kterou mi její odchod způsobil mezi přáteli, byla snad i k něčemu dobrá.

Nedal jsem se na pití, jak by to udělal kdejaký zbabělec. Mrzký, nejšerednější opilec bez kapky lásky by neváhal ani vteřinu a lokal ty zpropadené flašky jako vodu - ba chytil by snad i kocovinu z vody, kdyby byl mohl.

V mém charakteru se naproti tomu zrcadlí mimořádná vůle ke zdolávání těžkostí. Jsem vybaven nejčistším kusem jak klovatiny ztvrdlé bojovnosti, v níž bych mohl a taky můžu vyzdvihnout především osobní statečnost.

Do určité míry je to i střet zájmu, řekl bych. Představte si, že oslovím dívku, která krmí housátka po takovém společenském skandálu, úplném a absolutním faux pas, kdy mě milovaná žena opustila a později si o tom štěbetali málem všichni vrabci na střeše. A tak nahlas jak zedníci na stavbě. Mohla by být poděšena. Zájem málem každé dívky totiž tkví v tom nebýt zesměšněna. Aspoň ne obyčejným mužem. Mám velikánské štěstí, že jsem mužem vskutku neobyčejným a tuze vzácným.
Proto ji hned příště oslovím a konečně - může jako zmužilá žena nebýt poslušna příkazu doby, totiž vysedět kdejaké zlaté vajíčko pomluv a klevet, nebo naslouchat kdejakému drbu. Mohla třebas neslyšet o mém vážném problému. A teď nemluvím o Sáře, která mě opustila. Problém, o kterém mluvím, se týká zdraví. Jde o nemoc jménem roztroušená skleróza. Naštěstí je teprve v rané fázi. Marně hledám spravedlnost zde na zemi. Doposud jsem tak mlád, nepřeji si umřít! Jsem zvyklý na kritiku jako každý silný duch, vyslechl jsem ledacos nepříznivého, ale když mi doktor Janák oznámil, že projevy budou velmi zlé a že se mám připravit, že nebudu moci ani tělesně vykonat potřebu, málem jsem upadl šokem na dlaždice.

Ale vraťme se k té romantické dívce od potoka. Vskutku vypadá, že užívá života s mírou a že se pohříchu nevěnuje žádné neřesti. Ze srdce si nevážím dívek, které nedokážou pohřbít v sobě nevěstku. Je to jako vidět padnout mladou břízku. V jejímž stínu by se dalo diskutovat o zžíravých sociálních nesnázích. O nerovnostech pohlaví. Nedostatku pracovních míst. O autentických hrdinech sportu, kteří se dostali svou pílí a vytrvalostí až na Olymp discíplíny, jíž si zvolily za svou.

Zkrátka taková běhna ona nebyla. Z jejích údů vyzařovala čistota a nezávislost, žádná smilstva, otravování, urážky a rozbroje.

A protože nejsem žádný uličník, zdá se mi, že i ona je mi přízní nakloněna.

Mohu doufat, živote? Že kývne na nabídku k sňátku?

Kéž by. Bože, kéž by byla mou ženou. To by skoro znamenalo, že mohu zapomenout na bolest z rozchodu se Sárou.

Ale stále ve vzduchu houstne mnoho ale.

Co když už ženicha má?

Co když nebude tak dobrá, jak si ji má obraznost vykresluje?

Překážky, jež musím zdolat na strmé cestě výši. Tak vzhůru, zpátky ni krok. Hned příště ji oslovím.