A tu plachou laň nezlekám

Ne, ne, nezlekám ji, až se vydám na obhlídku, nebo když se k její přikradu skrýši, mám už přítelkyni, ale semotamo se spustí chemická reakce, a tu bych ji tiskl jak fialku v máji.

Pojď, sedni, had zde nezasyčí v mechu,
polibky udusím tě bez oddechu.

Říkám si, když ji strkám ruce do kalhotek. Ne přítelce, ale té nové. Která vypadá jak z předávání Oscarů.

Miluju high life herečky.

Jak orel, půst jejž vyhladověl dlouhý,
zobákem tesá v maso, peří, kost
a křídly třese, hltá plný touhy,
až hrdlo jemu ucpe hltavost...

Ucpal jsem si hrdlo hltavostí, jakmile jsem pohlédl na tu spanilou bohyni s účesem podle poslední módy.

Od té chvíle jsem zápasil s touhou si ji odvést z ulice.

Kdo to kdy slyšel, aby kundy chodily po chodníku. Připadá mi to strašně divné vždycky. Jak vidím nějakou samičku, hned ji zatahuju do křivolaké, mlhavé uličky, ruku ji držím na ústech vytvarovaných sexuálně, aby moc nekřičela a začnu ji malinko ošahávat. Nevím proč to dělám, ale děje se to v podstatě denně. Nebo dělo, když jsem byl ještě doma.

Tesám v maso její chytře vytesané broskvičky, když se nade mnou sklání policista v uniformě. Říkám mu, že neporušuji zákon, když si s přítelkyní užíváme zasloužené lásky. Ona má sice trochu vytřeštěné oči, ale to, jak říkám, je jen vzrušením z první scénky na veřejnosti. Policista v poklidu a smířeně odejde a já pokračuju peřím, kostmi, hltám jí stehna plný touhy orlů.