Už jsem slyšel kdeco. Že baletka zápasila se sumistou a přeprala ho, protože ho špičkami kopla do rozkroku.
Slyšel jsem, že ženská mlatila s děckem o stěnu a pak ho spláchla v záchodě.
Taky jsem slyšel, že ministr zemědělství půjde okopávat brambory na bramborovou brigádu, jako se chodívalo na střední za komuny, aby dával dobrý příklad zlatým rolníkům českým.
Ale co jsem živ, jakživ jsem neslyšel tak teplou píseň jako Stay with me od Sama Smitha.
Názorně je na ní předvedeno, kolika hnusu je schopný člověk pohybující se v estetické oblasti.
Od začátku do konce, klip, text i provedení a ty kříže, co má napíchané v uších jsou tak odporné, ale tak hnusně odporné, ne směšně odporné, jak jen možno.
Veme se obyčejný diskař a posadí do rytmů tak, aby mu co nejvíc lidí naletělo na ty pisklavé, vyluzované zvuky. Dostane Slavíka a - zatleskejme si - na světě je další z někonečné řady bezvýznamných singlů, které se vrší na nosičích pomalu až k Jupiteru.
Kdyby všechno kolem produkce desek nebylo tak neskutečně smutné, museli bychom - jako kontraakci - život zasvětit nauce smíchu. Nauce, která by hravě soupeřila se smutkem, jenž není z tohoto světa. Na to je ovšem skládání písní o mládí v trapu, rozchodech a schodech, milencích a postelových scénách, příliš pomíjívě řemeslo. Jak už bývá všecko trvanlivější - z hlediska věčnosti. Co bude stále a napořád hltat každý přepracovaný jedinec, s vyhlídkou na důchod v sedmdesáti, což zanedlouho bude opravdu každý.
Žádné komentáře:
Okomentovat