V plesnivém uličce svítí neon nonstopu. Raději zahnu na křižovatku. Tam jen visí na stožáru dosloužilá žárovka z fabriky uhelného barona. Kolem ní se vrtí dvojsvětla fár. Do neznámých dveří se vkormiduluji i já. Objednám, zapadnu. A u stolu se smějí páry, z pod šálku dunkindonutovské kávy se krčí oči. Jsou tam kamarádi, to je nad zapadlé slunce jasné. Hučí televize nad pultem, kolem většiny prázdných stolů do kulata vykrojených se nepohne ani židlička. Ani drobky nevidět, vše naznačuje, že se uzavírá a ty tváře, nadobro ztopené v unavených úsměvech pozdních nebo brzkých ptáčat, neměly by se tváři takto odezvdaně. Tolik ještě chlebíčků a polévaných koblih nenašlo právoplatnou cestu do něčích zejících úst na soumraku hladu. "Uvař si doma kapučíno," hlásá plakát. Naposledy přejede hadrem palubní desku přístrojů a bude se oficiálně končit, zamknou podnik na petlici. Ještě zákazník znovu hadrem přetírá, co uklízečka přehlídla. Pár trefných mexických frází útočících na bránici. Inu, zbytek se poddá.
Má zuby s drážkami a kolem nich v rozestupu je jakási korunka zájmu. Její ústa mluví i mlčky - asi jako kamej věrných očí. Soustředěná vráska okolo chřípí rozrůzňuje její vystouplý, leč splasklý nos všech Jihoameričanek. Je jim společný asi jako fialová botaska volejbalistkám Chile. Latinská Američanka se zatím u kasy drbe za uchem a škrábe se pod krkem. Její profil a pak hlavně černý, stočený drdol vinoucí se z klasické kšiltovky, dává nápadně zapomenout na její případně psychické přednosti - všecky ty drobné vytrvalosti lidí u přepážek, denodenně zdolávající strasti komunikace s druhými. Mohla by se hezky vyjímat v posteli nějakého bohatého Pedra. Ňadra uspokojivé architektury se jí derou úzkostlivě přes přiliš volný kus mikiny - mikiny hnědé jako její zřítelnice fázově posunutá do stroje s opakovací klávesnicí.
Už je dospělá, křičí z ní nuda v ní. Už jsem dospělá, říká tělo laně upnuté k atraktivní tváři. Tolikrát jsem snil o kariéře markovače, až se mi sen splnil - se všemi nezbytnými hrůznami included, v podobě právě té zataženě hnědé, chce se povědět čokoládové krasotince úplně náhodou z Côte d'Ivoire. Zrovna jako jehličky je to vykrojené obočí odstřeněné na jemné vibrace kávovaru, jenž zhasíná pod náporem odchodu. Zaměstananců do hajan. Aby zítra začli směnů jako proměněná čeládka, posilněná vydatně spánkem utrmácených. Hooray. Hlavně že se vyrobí majetek. Před ztrátou panictví mi též přišlo poněkud kouzelné se zachytávat, setrávaje minuty nehnutě v koutě, na těch droboulinkých odstínech únavy, té nadřazené, skelné únavě lidí od rozvážky potravin, řezníků a prodavačů krekrů, zvláště u nich s překvapující silou zdůrazněné.
Goodbye, fellas! Zanechávám jen šupinky croissantu, krosem krokem míře za tečkou dne, jenž nebyl.
Žádné komentáře:
Okomentovat