Děsně mě zajímá, holky, kdy vám začaly kontrakce.
A co se dělo pak? Volaly jste do nemocnice? Nebo tam jely? Co se dělo dál. Přišla sestřička, nebo jste musely samy někam jít? Porodní asistentka byl chlap? No a jaký? Pořádný kus chlapa?
Aby to nakonec nebylo tak, že jste musely na císara a váš synek byl v inkubátoru a měl hlavu velkou jako jablko.
Mohla mít klidně jizvu na čele nebo bradavici na rtu. Ale pro mě to byla ta nejpřitažlivější kočička, kterou jsem kdy viděl. Táhlo jí na dvaadvacet. Ležela na sofa a vzlykala. Chtěl jsem jí to dát pořádně vyžrat, ale teď, když jsem viděl prosebný výraz jejích uplakaných očí, zjihl jsem jako sněhulák. Povídala mi, že se do něj prostě zamilovala. Byl tak krásný, plakala. To jsem už pochopil. Nedalo se přeslechnout, že to byl takový krasavec, že moje vlastní snoubenka se třikrát týdně vyplížila tajně z domu pryč, aby se s ním mohla sejít v hnízdečku lásky, kteří si ti dva někde vybudovali... A navíc jsem ho znal. Byl to můj dlouholetý spolupracovník. Dokud neznal Věru, nic nemohlo narušit pohodu našeho vztahu. Ale sotva ho jednou uviděla, nemyslela už na nic jiného. Zamilovala se. Nemůžeme nepřiznat, že byla kapánek oligofrenní, protože Zdeněk byl vždycky trochu jiný. Měl jsem tušit, že bude působit problémy. Tím, že byl tak krásný, budil v ženách vytrvalou touhu, častokrát si před ním sundávaly gaťky i ženy již ve věku, dá se říci vyzrálé, ale on na jejich slastné vrnění a výkřiky odpovídal pouze přirážením trupu. Nebyl schopen lásky, a tak se ubíral životem jí nedotčen, schopen pouze pohlavního aktu.
Prý když mu bylo patnáct, mu to přišlo boží. Pak ale pochopil, že tím ztratil celou dimenzi žití! Idiot!
Povím vám něco, co neví živá duše. Příhoda, která mě zlomila na duchu i na tělu.
Táhnul jsem to s jednou holkou kdysi. Jmenovala se třeba Aňa. Byla dobře situovaná a z její ofinky voněla různá drahá mýdla. Ze mě zas v té době zaváněl charakteristický pach vypitého alkoholu. Potkal jsem ji na pařbě. Pověsil jsem se na ni a začali jsme spolu randit. Přišla na to, jaký jsem, asi po týdnu. Do té doby to bylo všechno v cajku, ale pak objevila, že vedu víc než jen jeden prostý a srozumitelný život. Začaly jí do plánu zapadat všecky díly skládačky a vší silou se snažila vyprostit z našeho svazku. Když už to vypadalo, že uteče mimo město, přišla za mnou a třásla se na celém těle. Nadávala mi do ďáblů, snažila se shodit před všemi přáteli (i když ti to o mně dobře věděli) a vyhrožovala, že pošle dopis mým rodičům, ve kterým jim vyloží, co jsem za synáčka. Podíval jsem se na ni pobaveně.
Začala se ještě víc třást a pak se stalo něco, co jsem nečekal. Vytáhla z kapsy bouchačku. Samozřejmě jsem nevěděl, co to bylo za zbraň, ale vypadala skutečně. Roztáhl jsem před obličejem prsty obou rukou a klekl si na zem. To gesto bylo dostatečně výmluvné, mělo jí naznačit, že se vzdávám! Že mě může sice zastřelit, ale bude to jen pomsta. Že lepší bude, když si prostě od sebe dáme pauzu, když se rozejdeme... Trvala na tom, že se musím vzdát svého parazitického žití a objevit s ní možnosti žití autentického. Její krásné, nakadeřené, světlé kaštanové vlasy se třpytily jako čerstvě umyté a tehdy mi připadala tak vážná, že jsem jí vše odkýval a řekl, že se tedy všeho vzdám a vykročím spolu s ní vstříc životu, jakkoliv těžkému a nepohodlnému. Asi po týdnu jsem udělal zas něco, co překročilo veškeré meze a ona jen s obrovskou slzou na tváři nasedla na rychlík do Děčína a odjela...
Doráželi na sebe ležmo jako agresivní druh medúz, v kakofonii zvrácenosti o sebe třeli svá těla, dokud neupadli v sladké vyčerpání, dokud se její skulinka neorosila šťávou. Rozdávali si to napřed na kachlích, pak na stole, pak přešli zběsile do vany, kolem které voněl kafr. Připomínala diviznu, byla vysoká a plná klásků, jež bylo možno urvat.
Jen se sousedem se zjevně nepohodli, často totiž hlídkoval před jejich oknem - co hlídkoval, přímo okouněl. Dovoloval si na Jitku, když šla sama, bez něj, bez ochránce, do drogérie pro tampóny a dokonce si na ni jednou došlápl, když fotila prolízačky na dětském hřišti. Byl to hotový nácek, ukázkový kokot, který se lepil na každou sukni a na něj se zas lepily všelijaké zhovadilé nápady. Jeho tatík vlastnil nejvetší kravín v teplicích a on se nosil jako jeho plnohodnotný nástupce. Hověl hraní her na Amize a stravování se po laciných hostincích, kde nikdy neopomněl zkusit krkovičku. Jeho vyholená hlava byla pověstná tupostí a unáhleností a taky tím, že vše vzdala, aniž se hlouběji pokoušela o vylavírování z problému. Kvůli otci mu ale nikdo žádný chloupek nikdy nezkřivil, protože stačilo ukázat a viník, třeba narafičený, by si v kraji už neškrtl.
Jetelová hlava pantáty ostatně se chlubila stejnými poraženeckými rysy a zpod očí jí svítil tentýž naivní mdlý lesk člověka, který si o sobě myslí, že je ve všem nejlepší. Hmota mozku v nich byla mrtvá, toť jisto, ale ze zákona zachování energie víme, že někde být musela - ale kde, na to jsme my, staří mazáci, dosud nepřišli.
Jitka byla jako kotě, vždy přítulná a když došlo na lámání kůrky, nikdy srabácky nebrala do zaječích, ba naopak často si nechala vzít svůj dílek, aby mu byla prospěšná. V opilosti jsem ji párkrát uhodil, ale kdo je svatý, ať hodí šutrem.... nikdy se přede mnou nemusela plazit jak pes před pánem, ale někdy to udělala sama, ze své vlastní iniciativy. Bral jsem ji do kaváren v době, kdy řádila epidemie čínské chřipky a důrazně jsem ji nabádal, aby v kabelce nosila respirátor - mohla tím zachránit něčí - i svůj - život. Ve mně naopak byla prudká manýra. Tvrdil jsem, že mám každého rád, ale doopravdy jsem každým pohrdal... ona byla lehká jako pírko, kdežto já zvedal závaží. Ostatně jsem jí dobýval dlouze a každá dobytá píď mě stála hrozné, ba horečné úsilí. Dávala mi na srozuměnou high-fivem tou její pacičkou, že jsem jediný, na kom jí záleží, a to ještě dřív, než byl high-five v módě.
V předvečer našeho prvního rande mi volala na mobil a ptala se, jakou si má vzít stuhu do vlasů. Něco jsem jí nakecal, jako že na tom valně nezáleží, že důležité je, aby přišla ona osobně, její duch... a pak, když nakonec přišla, měla ty vlasy stočené v drdolu a do toho zaháčkovanou takovou ošklivou ozdobu - jehlici, že vypadala jako topinka napíchnutá na rožeň, chybělo jí už jen potřít česnekem a nechat ji tam napospas jinému pánu... zhnusila se mi, ale sotva jsem vypil několik sklenek arménské desetileté whisky, bylo mi už jedno, jak vypadá a toužil jsem ji jen ochutnat. V té trapné úpravě nebyla ani hezká, ale ocenil jsem její pěstěné nehty a taky dekoltáž. Měla mnoho co nabídnout obyčejnému mládenci - a i ona asi byla podobného mínění. Ten večer mezi námi proběhl průlom - otevřela se mi jako dosud nikomu přede mnou. Jsem tomu dodnes rád, že mám její věneček v úschově. Chodili (vlastně spali) jsme spolu čtyři měsíce, rekordně nejdelší dobu, se kterou jsem kdy s nějakou kočičkou byl a připoutala se ke mně natolik, že ji její otec vydědil. Jeli jsme pak do Španěl, kde jsme plánovali návštěvu kostnice, ale k té už nedošlo. Umřela ve vlaku na problémy spojené s mozkomíšním mokem, sotva třicet kilometrů od Bilbaa a pověstné mučírny v něm.
Není na světě síla, která by zalila rez této kytky jinak než do jantarova. Jejím údělem je prosvěcovat i ty nejtemnější zákoutí a napravovat i ty nejnenapravitelnější, pokud na ně jako nějaká rotující planetka někdy narazí! Guy de Maupassant, mezi námi celkem fanfarón, nic nechápal ty nadpřirozené ženy, které čas od času přibydou do společenství těch obyčejných a tváří se, že nedělají nic jinak. A tak se i on, do jisté míry geniální člověk, tvářil, že neexistují. Skutečně se mu nedivíme. Neuměl si vysvětlit něco, co se ve skutečnosti vyskytuje docela pravidelně (nakolik je pravidelná anomálie) a v měřítku, které neodpovídá jejich zdánlivé nenápadnosti. Neklid a únava z laboratoře jím berou soustředění, ale ony jsou tak soustředěné! Jsou vlastně jako takové oživlé zkumavky z laboratoří! Prostě si jen žijí (dočasně) ty své nadpřirozené životy, ničí životy obyčejných chlápků, vdávají, studují, rozvádějí, dovádějí s milenci, učí a pak, když nadejde jejich čas, vláha jejich bytosti postupně přestává řinout, pak docela ubývá, než se zašpuntuje docela. Poté nějakou dobu ubíhá jejich existence v polosnu a ve zvláštní dřímotě, než jim zšednou vlasy, zežloutnou prsty a plíce se zaoblí jako harmonium nebo jako měchy v nich a než zcela ztratí tu dokonalou rejstříkovou hru, kterou hrají, dokud oddechují mladé ve spánku, překuleny na bok jako kočka v klubku.
Někdy v listopadu byl před víc jak sedmadvaceti lety ten den, kdy síla vládců obloha byla zaměřena k jedinému bodu. Vytrvale rozžíhaly plameny a rozsvěcovali nebeská znamení. Aby na svět přišla neobyčejná bytost, aby se prodrala skrz nějaký ten státní zdravotní program pro obyvatele s nízkými příjmy, který zastupuje samostatně výdělečně činné zaměstnavatele, a nadto v nemocnici, která se nemůže pochválit nejlepšími porodními procesy! Přesto, tak si to představuji, tak mě nechte, přišla na svět docela čista, žádným tím C-řezem. Přišla tak čistě, jak jen někdo tak čistý jako ona může na svět přijít. Docela náhodou, chápejte. Je to pravděpodobně ta nejodvážnější ženská na blogu. A jmenuje se prostě, orobanche, známe ji však jako rezekvítek! Tak si na ni vzpomeňte, až budete vysazovat nějaké tulipány vedle cibule nebo louskat v ústech řapíky rebarbory, protože ona je tím vším, v jejím ledu jsou skryta semena života, je listem i polem, vším, co stojí za to prohníst, prošlapat, procítit a prožít!
Zálet s ní je něco neuvěřitelného, stane se rychle letem do vesmíru!
Lituji chlápka, který je jí plný jenom zpola! To je jenom půl kvítku, nedopitá sklenice, kterou už nikdo nikdy nedoplní! Já bych mohl hodiny a dny se vpíjet do její tváře, pro ty sem tam vyčíhnuté hluboké oči, citlivé rty, naklonění hlavy nebo úsměv přecházející po její tváři bych vraždil! Krása jako její musí zraňovat!I teď mám viržinko v držce. Bude se mnou už pořád. Jednou, to už je dávno, jsme vyrazili do divadla. Měsíc visel ve větvích a ona byla jako mladá žínka. Dokonce sebou měla housličky. Světlo měsíce teklo po střeše kostela a ona vrzala nějakou sonátu. Ruce pak svěsila kolem těla. Ptáš se, zda líbali jsme se? Dokázali byste si představit líbačku?
Pouze líbačku? Ne, došlo ke styku. U kapličky. Ve vlasech měla mašle jak nějaká Amálka. V jednu chvíli zakvikla jak vepřík. Nevím proč.
Její bratr byl antipod ní. Žádná žena ho ještě nemilovala, i když už měl pětadvacet. Nebylo nic, čím by si to mohl zasloužit. Třeba že by nějaké udělal nejdelší orgáč v životě nebo ji zachránil ze spárů sociopata! Nic takového, byl to nudný student medicíny. Jeho sestra měla poměr ze slavnými prvními houslemi z Olomouce, zatímco on pořád hrával v neděli odpoledne Magic the Gathering.
