Matka si mě všimla, jak jsem stál ve dveřích. Po tváři se jí rozestřel široký úsměv – démonický škleb, který ještě umocnil hrůzostrašný patos jejího klaunského vzhledu. Je pravda, že před lety se uvnitř těchto zdí má matka právě tak dychtivě tiskla k manželu své vlastní matky, aby započala mou šílenou existenci. Zavřel jsem oči. Dobře jsem věděl, že duše žijí dál. Usadí se v nás, pronásledují nás a nutí nás žíznit, po čem sami toužily. Neměl jsem si nač stěžovat. Byl jsem stejně vysoký jako tatínek, mé husté a pevné kaštanové vlasy vzbuzovaly závist, a co teprve ty jiskrné hnědé oči a opálená tvář. Vypadal jsem jako celkem zámožný mladý muž, studující na Harvardu, o dívky tedy nebyla nouze.
Takže se stalo něco, co se dalo předpokládat. Vzal jsem si Silvu. Stála vedle dveří do koupelny, kolem boků měla omotaný ručník a přes nahá ňadra si zkřížila paže. Její vlasy vypadaly divoce. Podobala se mystickému svůdnému stvoření, divožence, jež se ho pokouší svést k cizoložství už při prvních krůčcích v manželství.
Už mi leze z krku ta diskuse na téma, kdo je G.O.A.T basketbalu. Nedávno se skromností jemu vlastní prohlásil LeBron, že jím je on. Na to se roztrhl pytel s komentátory, kteří se mu diskrétně, ale jednoznačně vysmívají s tím, že MJ je jen jeden... a nemá a nebude mít konkurenci. Podívejme se tedy na zoubek sportu maličko blíž, sportu mně kdysi tak drahému. Argument pro MJ je ten, že hrál v nejdrsnější éře NBA, kdy všichni málem po zápase končili se zlámanými hnátami a na pohotovosti a přesto dokázal střílet nejvíc bodů, mít slušné doskoky, asistence, stealy atp. Proti LeBronovi namítají, že hraje v nejměkčí éře NBA a střídá týmy jen proto, aby zdůraznil svou velkolepost.
Řekl bych, že tak devět z deseti lidí kolem řekne, že MJ je G.O.A.T, a stuprum vám tady v kostce napíše, proč jsou vedle jak ta jedle.
Pravda je taková, že basketbal je, zvlášť v dnešní době, vysoce fyzický sport. A jako při každém sport, kde struktura vaší neuronové sítě hraje roli víceméně jen pro fyzickou rovinu činnosti, není důležité mít filipa, ale spíš rychlé nohy, mrštné ruce, rychlejší reflexy, větší plochy odrazu, doskoku, celkově mít víc těla - právě na úkor oslabeného ducha. Každý, kdo znal - nemusíme chodit daleko do historie - éru, v níž hrál Shaq, Malone, Robinson, Barkley, Bird, Johnson, Jordan, Pippen atd., by s jistou hrdostí na svůj postřeh poznal, že se hrál docela jiný basket. Ale hrál se právě basket, kdy se nestřílelo tolik košů, hráči nebyli tak dobrými střelci a klíčem k úspěchu byla tvrdá obrana. Tedy úplný opak toho, co se v dnešní superrychlé NBA vyskytuje. Zatímco v živočišné říší platí, že mutace organismů bývá negativní, čím častěji se opakuje, ve sportu je tomu docela naopak. Evoluce sportu přináší vždy víc rychlosti, přesnosti, víc faulů, vyplývají z větší rychlosti, celkově větší emfáze na cíl hry, jímž je v tomto případě vstřelit víc košů. V době, kdy Jordan a jeho soukmenovci převálcovali zbytek světa v Barceloně v podobě legendárního Dream Teamu, mi bylo pět let - sám jsem začal hrát od šesti. Každému, i sebetupějšímu pozorovateli, je jasné, že hráli nejlepší proti těm, kteří se dosud sportovně vyvíjeli. A rozdíl byl takový asi jako u přeboru starších dorostenců proti žákům. Avšak jaké to byly vytáhlé tyčky oproti těm godzilám, co skáčou na koše v současnosti.
Jordan byl pro každého basketbalistu modlou, každý chtěl hrát jako on, ale pravda je taková, že jedinému LeBronovi se to podařilo. Oba jsou to sice jako lidé poloviční neandrtálci, z nichž čpí přímo povýšenost, jakési elitářství, v případě Jordana ani ne latentní, ale svému řemeslu rozumí znamenitě.
Jinými slovy. Jordan na vrcholu sil by byl slabší, pomalejší, nejspíš méně atletický, jakkoliv byl považován za nejlepšího atleta světa, než LeBron na tomtéž vrcholu. Byl by horší střelec, kdyby na něj spustili stejní hromotluci, kteří hrají dnes, výrazně rychlejší a atletičtější než nejlepší obránci dávných časů. To, že ve většině statistik je o fous lepší, můžeme tedy připsat nejen úplně jiné povaze ligy a herního stylu vůbec, ale taky spoluhráčům, samozřejmě za všechny Pippenovi a Rodmanovi, kteří byli daleko lepší, než jim je běžně přiznáváno a bez nichž by byl Jordan méně než poloviční. LeBron dokázal mnohokrát, že pouhá jeho přítomnosti v mančaftu - i bez hvězdných spoluhráčů - dokázala přivést tým do finále, případně až k titulu. Pokud dnes vyhraje, jen potvrdí, co tu píšu, ale potvrdí to, i když teď dvakrát prohrají... je to fuk. Chcete-li tedy na sport pohlížet v jeho výkonné, funkční rovině, je asi zbytečné stavět Jordana někde poblíž LeBrona, nebo třeba Davise, neuvěřitelně ve finále hrajícího Jimmyho Butlera, nejvšestrannějšího Hardena či Leonarda, Curryho, který víceméně zrevolucionalizoval basketbal nebo víceméně jakékoliv hvězdy dnešní NBA. Neměl by na ně.
