Rezavá

Je však dost obtížné si vzpomenout, kdy a za jakých předpokladů se rozhoří zájem o jinou lidskou bytost naléhavým plamenem vášně. Je možné, že přeháním vliv, který na mě od počátku měla. Možná že celou historii interpretuji tak, abych před sebou ospravedlnil pozdější výstřelky. Nejsem si jistý ničím. Nicméně ať se stalo kdekoliv a kdykoliv, ať rychle či pomalu, jednoduše jsem jí podlehl a náš milostný románek mohl začít. Pokud jde o mé přátele a o ženy, se kterými končím v posteli, nebývám žádný velký zvědavec. Jako právník jsem zvyklý trávit čas propíráním cizí špíny, ale zcela upřímně, osm hodin denně je právě tak dost. Mimo kancelář je mi potěšením, když se mohu o lidi přestat zajímat. Nestrkám do ničeho nos, v ničem se nešťourám, beru je takové, jací jsou. V tomto ohledu nebyla Míša žádnou výjimkou. Byla duchaplná, obscénní a zvrácená. V životě mě žádná žena víc neokouzlila.

Lední medvěd

gsd

Růžek se zkřivil

ggds

Je pánem nad její mušlí

gds

Příběhy unavené brunety

Má dva soky: První ho svírá zezadu, odkud vzešel. Druhý mu překáží v postupu vpřed. Bojuje s oběma. Vlastně

mu ten první pomáhá v boji s druhým, neboť ho tlačí dopředu a zrovna tak ten druhý mu pomáhá v boji s prvním, neboť ho přece tlačí zpátky. Ale tak je tomu jen teoreticky. Neboť nejsou tu jen ti dva sokové, nýbrž i on sám, a kdo vlastně ví, co on zamýšlí?

A pro ty z vás, které čekají na vysněného prince. Nenajdete ho ( - pokud nenajdete mne). Čekat na něj je jako čekat před celami odsouzenců, kde jsou přístřešky za dvojitými mřížemi, stojící v řadě a připomínající malé zvířecí klece. Každá měří zhruba třikrát tři metry a je téměř prázdná vyjma pryčny a hrnku na pitnou vodu. Náhle by za vámi přišel bachař a řekl, abyste se zavřeli do té rozkošné komůrky... "No na čekáš, krasavice? Pochodem v chod! Vězni nemohou dostat snídani, dokud tohle neodbydem. Teprve až tu strávíš osm let, ukážeme ti, za koho se vdáš, neboť je ti souzen!"

Taky byste asi hned na první dobrou nevlezli takhle na požádání do žaláře! Jako lezete do postele s kýmkoliv. Je mi z vás na blití!

Čekat na prince je totiž jako čekat na šibenici. Děsná nuda smíšená se značným stresem. A vy na světě nejste od toho, abyste byly stresované. Na to máte moc estrogenu, přetékají vám zadnice a kozy a musíte občas taky rodit. Ve stresu porodíte leda tak strašidla, která rychle pojdou na hrůzu světa kolem dokola!

Na pouhé slovo ji vytrestal

Byla krásná a já cítil, že ji miluju, to by se stalo každýmu mužskýmu a možná, že i ženský, ale taky jsem z ní měl děs, poněvadž mi přišlo, že by snad mohla člověka zabít, kdyby ten pohled obrátila ze západu slunce na tebe a rozhodla se, že ti tu lásku oplatí. Já miluju ženský, co se dokážou smát a člověk jim fór nemusí dávat po lopatě, chápete. Taková ona právě byla.

Mrtvější měsíce kalené borovičkou

Nepřitažlivou ženu, musela mu uznat, je zatěžko milovat. Byla takový ten chorobný zjev, prsa jak žehlící prkno, úzká dlouhá brada, rty téměř žádné. Nedivila se ani trochu, proč ji Štěpán zahnul s Erikou. Možná by přešel i její předkus, ale to, co měla mezi nohama a jak si zahrádku vůbec neudržovala, to mu asi vadilo. Byli navíc chudí, protože on studoval a ona je musela živit. A na fakultě se objevovalo čím dál víc zabezpečených samiček, které rády pátraly pohledem v poklopcích a snažily se vytvořit domov. Erika byla její opak. Buchtička s krémem, po které se olizuješ až za ušima. Její pekáč nevoněl jak nějaký podšálek s kávou. Byla to kvalitní whiska naservírovaná mu pod nos, takový Johnnie Walker Black label, snídaně šampiónů, splněný sen. Neváhal dlouho a už třetího dne, co ji poznal, spolu dupali jak králíci u ní doma. Když to později s pláčem vybalil na ni, připadalo jí to jen jako nevyhnutelná souhra událostí. Ani nic neříkalo, jen tupě koukala do talíře. Souzeno z povrchu událostí nešlo jen o zvýšené tření. Zaplácával si tím i ránu, kterou obdržel v egu kdysi dávno. Byla to srážka dvou životních principů. Pasivního a aktivního. A kdo asi vyhrál? Scéna by se sice dala ukončit i jinak, ale proč se s tím srát. Sbalil si svých pět švestek a už jel zas taxíkem domů k Erice, kde s ní dupal. Ona naopak zůstala dlouze sedět u stolu. Než dopila kávu, byla rozhodnuta. Zabije je oba. O všem se rozhodl již v okamžiku, kdy jí sdělil, že si našel druhé děvče. To ji ranilo tak, že začala přemýšlet jako vrah.

Hrobařík s očima jámy

Je to creepy. Vědět věci, které bych vědět neměl. Vidět věci, které moje vlastní oči neviděly. Vědět a vidět věci, o kterých nemůžu s nikým mluvit, protože není normální, abych o nich věděl. Připadám si jako šmírák, když mi vyprávíš o tom, co jsi včera v noci dělala a já už to viděl ve snu - a vím, na jakých místech si přibarvuješ pravdu. Přestaň mě prosím konečně šetřit pravdy. Chci vědět, s kým jsi byla - to už vlastně vím, chci tedy vědět proč, jen to zatím nevím! Nestačím ti snad v posteli? Nezaručuji ti kvalitní přísun orgasmů a nezahrnuji tě štípanci do půlek? Proč tedy jen spíš s Arnoštěm?

I kdybych měl žít jen pro poezii, zkusím to, protože právě v ní vidím lidskost, když už se jí jinde nemůžu dopátrat.

Pro poezie a ještě pro západ slunce!

Takže smutky stranou a pojď bavit. Smát. Tančit. Vezmi si to všechno. Všechno, co můžeš. Všechno, co uneseš. Je v tom totiž jedno malý kouzlo, víš? Můžeš si toho vzít celou náruč - a ono to stejně neubude. Naopak. Tak. V těch lidských očích to stejně vypadá, že toho moc není, co? Ale je. Slibuju, že je. Nedá se to spočítat na okamžiky - ani na situace. Tak už prostě nepočítej. Nikdy se nedopočítáš. Nech to být. Nech to být - a dýchej!

Zvláštní, jak moc mě uklidňuje klapání klávesnice. Má to na mě skoro stejný účinek, jako když prší, ztrácím se v tom, zapomínám se. Píšu - a jsem najednou tam, v té skládačce, jsem sám tou skládačkou, hlavolamem, který musí být vyluštěn. Je to zvláštní typ hlavolamu, neznám další takový. Jako jediný totiž dává odpovědi. Vyluštíš ho - a víš, že jsi odhalil další malinkatý kousek existence - nezůstává po tom ale prázdno, protože to tajemství nezmizí.

Chce hřát až do kostí

Viděno primitivním zrakem, nejvlastnější, nejnevývratnější pravdou, jež není narušena ničím cizorodým (mučednictvím, zástupnou obětí), je pouze tělesná bolest. Zvláštní, že nejvyšším bohem prvních náboženství se nestal bůh bolesti, k čemuž došlo snad až v pozdějších dobách. Každý nemocný uctívá svého boha, souchotinář boha zadušení. Naším bohem se stala extáze. S čímž se váže pocit naprosté bezmoci. Co tě poutá k těm pevně ohraničeným, mluvícím, očima blýskajícím tělům těsněji než k nějaké věci, řekněme k lopatě? Snad to, že jsi jejich druhu? Ale vždyť nejsi jejich druhu, proto jsi také nadhodil tu otázku. Ještě o něco zajímavější než pouhá věc je žena, nejlépe svlečená. Říkáš si, že už jsi jich viděl tisíce, takže znáš všechny, ale opak je pravdou. Každá kůže je jiná, asi jako když had tu svou svléká, naroste mu maličko jiná, schválně si ji pořádně prohlédni a prohmatej. Žádná není stejná. O nic převratného vlastně nejde. Jen nesprávně předpokládáš.

Jsi třeba hrozně žárlivej parchántek, viděl jsi, jak tvoje buchta dávala pusu jinému a teď z toho neusneš. Ale vem si pořádný chlapy, třeba takového Napoleona, Jindřicha Osmého či Cézara. Co dělali tito stateční hrdinové, když nebyli spokojeni se svou partnerkou? Našli si okamžitě jinou. Nikoho nepronásledovali, nikomu nevraždili desetileté dcery, když se zabouchli do jejich čtyřicetileté matky, aby na sebe upozornili. Povím ti, co se stalo před léty mně. Stál jsem kdysi dávno v řadě u řezníka a ženská hned přede mnou si kupovala už nevím co, řekněme kus pečeně. A takhle si objednávala a najednou se jí trošku v kabelce zaleskl nějaký předmět... na změť sekundy, displej mobilu. Zazvonil nebo pípl, už nevím a ona tam hmátla. A v tu chvíli jsem měl neodolatelnou chuť ji chytit za vlasy a urvat jich jí hrst. Byl jsem totiž tak blízko, sotva třicet čísel od té malé vřeštilky. Ona se však jen otočila, usmála a mobil sklapla, aniž se na něj valně podívala. Zabalili ji ten kus žvance, zaplatila a šla, jenže já pak strávil zbytek dne lítosti nad tím, že jsem ji naprosto nevyrval všechny vlasy. Představoval jsem si celé týdny, jak by asi vřískala a ječela: Kurváá, to bolí.. jauvajz! Já bych se smál na celé kolo, byli bychom o samotě někde v divoké krajině za zrcadlem, zatímco by jí popínavé rostlinky obrůstaly hezky od zadečku až po tu lysou hlavu. Tráva by se vlnila a ona by v těch kytkách ztrácela tvář... byla by samozřejmě zmáčená potem a šlemem, vypadala by trochu jako při posledním tažení, ale zároveň by byla připravená šukat, celá se třesouc!

Vykvítá potají

Já v tý době ještě pořád věřila, že láska muže k ženě a ženy k muži je silnější než láska k chlastu a průšvihům - že prostě láska nakonec nabude vrch. No zmýlila jsem se šeredně. Jakmile chlap chlastá, je v něm po citu. Ten můj už se o mě ani neotře. Jen sedí a dává se dohromady pivem. Taky začal mít spousty teorií, které mu mírně komplikují život. Například že práci má mít borec v okolí hospody. Nikdy jsem nechápala, že skoro každý, kdo umí psát, dovede v bolesti objektivovat vlastní bolest, takže například já sama v neštěstí, možná ještě s rozpálenou nešťastnou hlavou, si mohu sednout a někomu na blogu sdělit: Jsem nešťastná. Ba mohu ještě víc, a podle nadání, na něž jako by neštěstí neplatilo, mohu o tom spřádat fantazie v nejrůznějších obměnách, prostince nebo antiteticky nebo s celým orchestrem asociací. A není v tom žádná lež a nijak to netiší bolest, je to prostě milostiplný přebytek sil ve chvíli, kdy bolest vlastně očividně spotřebovala všecky mé síly až na vyškrábané dno mé bytosti. Jaký je to tedy přebytek?

Dýňový vrah (zabíjí totiž dýněmi)

Od vzdálené kavárny s temnými okny vylétl jako na bruslích po dláždění strážník. Obušek mu překážel, uchopil ho do ruky, dlouhým skluzem ujížděl teď dál a závěrem učinil takřka obloukový obrat. Teprve tento strážník, který tu dvě stě kroků od nadcházející vraždy viděl a slyšel jen sám sebe, mi nahnal jakýsi strach. Shledal jsem, že se mnou je na každý pád konec, ať se nechám zastřelit, nebo uteču. Nebylo pak ale líp utéci a vystavit se tak pozvolnější, tedy bolestivější smrti? Důvody pro výhody tohoto druhu smrti jsem neměl hned po ruce, avšak poslední chvíli, která mi zbývala, jsem nesměl utrácet hledáním důvodů. K tomu bude čas později, až dospěju k rozhodnutí, a já k rozhodnutí dospěl. Musel jsem utéci, bylo to docela snadné. Teď při zabočení doleva na pěší můstek mohu uskočit doprava do Křižíkovy ulice. Běžel jsem tedy, jak jsem si zvolil. Avšak před malými dvířky do (zamčeného) kostela voršilek jsem upadl, byl tam schod, který jsem nečekal. Vyvolalo to trochu hluku, nejbližší lucerna byla dost daleko, ležel jsem v temnotě. Z jedné vinárny naproti vyšla jakási tlustá ženská s lampičkou podívat se, co se to na ulici stalo. Byl jsem sice sám trošku na šrot, ale to mi nebránilo se tiše přikrčit k jakýmsi dveřím, které jsem v temnu nahmatal. Zatím se k tlusté ženštině přidružil nějaký ochmelka, který ji doslova mocně odtáhl do místnosti se slovy: "Vůbec nikdo tam není."

Jak peníz tiše položený slepci

To je jako když ti je sedmnáct, cítil se strašně opuštěný, nikdo nerozuměl jemu, a on taky ničemu. Pak na diskotéce potkal ji v růžových šatičkách. Měla nevyčerpatelnou zásobu triviálních vzpomínek, a když zrovna nežila v budoucnosti, žila v minulosti. Pokud jde o přítomnost - tou se prokousávala, jak nejrychleji to šlo, pořád na útěku před něčím, nejprve před krutým otcem, později před bývalými šoustkamarády. Proud, proti němuž plavala, byl tak divoký, že v jakési roztržitosti si někdy až zoufala nad pustým klidem, v němž se šplouchala, tak nekonečně daleko by ji to totiž strhlo zpátky v jediném okamžiku selhání. Naštěstí ji potkal strašně opuštěný. Tehdy zastával názor, že člověk se v podstatě rozvíjí až po smrti, kdy je sám. Odmítavá postava, na níž do té doby vždy narazil, neříkala "Nemiluji tě", nýbrž říkala: "Nemůžeš mě milovat, jakkoli se o to snažíš, nešťastně miluješ lásku ke mně, láska ke mně tě nemiluje." Není to tak zlé, stačí se vzepřít, stačí překročit práh a vše bude dobré. Jiný svět, a nemusíš nic říkat. Chycen za límec, vláčen ulicemi, hozen do dveří. Zlomí se to, jakmile si uvědomíš, co všechno jsi včera zjistil. Nekonečné, hluboké, vroucí, spásné štěstí sedět vedle hebké dívenky v kožichu. Cítit její dech a při doteku naslouchat jejímu tlukotu srdce. Pevná ohraničenost lidských těl je děsivá. Dokud ale ji vnímáš jako přechodný dar, je jenom zvláštní. Když je ti sedmnáct, cosi tě k ní mlčky vede.

Natvrdlá

Začalo to v předměstské hospodě, kde se malí lidé opíjeli. Šest dní bídy a práce zůstalo stát přede dveřmi, sedmý den muselo srdce potěšit. V pivu vyhoříval včerejšek a klavír vypravoval, že mládí jednou uteče a nevrátí se nikdy více. Pohazovala hlavou a horký smích usychal jí na rtech. Smála se bez příčiny a ocitala se chvilkami v rozpacích pro tolik krve, co se jí hrnulo do tváří.

Každý ji toužil v náruči muchlat a mačkat, a ona se proto na muže nezlobila. Ale tyhle dvě oči říkaly něco jiného. Nebo říkaly to samé, ale jaksi uctivěji. Zabral se do ni jako dítě, které se zapomnělo ve hře. To právě jsou věci, které se počítají, jsou důležité. Klišé jsou banálnosti a všechny banálnosti jsou pravdivé. Na smrtelné posteli si nejspíš vzpomene na to, jak mu učarovala. Na první den, kdy ji spatřil. A sotva na to, jak někde na Aljašce rubal dříví. Vzpomene si na zelené tričko, které kdysi našel pohozené na smetišti a které s takovou oblibou nosil roky. Sotva na safírovou róbu Beyoncé.

Asymetrický

dsgds

Vypelichaná

gsag

Sarajevo

Pokud hledáte fanouška, který nejvíce přispívá k tomu, aby se film Avengers: Endgame stal nejvýdělečnějším filmem všech dob, najdete ho na Floridě. Agustin Alanis navštívil kino doposud 110krát. Vždy šel na stejný snímek, i když ten má i na dnešní dobu mimořádně dlouhou stopáž - 3 hodiny a 2 minuty.

Alanis, který má desetihodinovou pracovní dobu, chodí na film každý všední den. Jednou ráno a podruhé večer. Na osobní život a spánek mu tak zbývá osm hodin.

Díky své vášni nyní překonal světový rekord, který držel od loňska Anthony Mitchell, který loni šel do kina na stejný film 103krát. Shodou okolností to byl první díl závěru trilogie Avengers: Infinity War.

Blažené rochtání

Z toho, že Sáru vidí, neměl žádnou radost . Byl nejteplejší červen za posledních 6 let. Rád se toulal z místa na místo a cestoval tak často autostopem. Byl svým založením samotář a vyhovovalo mu se po směně ráno opít v bistru. Jediné, co mu vadilo, byli nepříjemní a hluční sousedi. Teď šel se Sárou vedle popelnic. Krysa, která je pozorovala lesklýma očima podobnýma dvěma brokům, usazená na jednom z pytlů, s tlumeným vypísknutím utekla.

Kečup v dírce

Věřit v pokrok neznamená: věřit, že už nějaký pokrok nastal. To by nebyla víra. Člověk nemůže žít bez trvalé důvěry v něco nezničitelného v sobě, přičemž jak to nezničitelné, tak i důvěra mohou před ním zůstat trvale utajeny. A taky se zdá, že kdo se zříká světa, musí milovat všechny lidi, neboť se zříká i jejich světa. Začíná tak tušit pravou lidskou podstatu, kterou nelze jinak než milovat, za předpokladu, že je jí roven.

Ve svitu pochodní obrátil k ní bledou, něžně truhlivou tvář. Teď se drzoun zeptal:

"Kdo je Marie?"

"Ty už ne­víš, kdo jsem?" ze­pta­la se Marie.

Du­si­la se vlast­ním hlasem.

"Ať pije," řek­la hos­podské.

Vy­pa­da­la zmožená.

Drzoun vy­pil dvě skle­ni­ce, ale při­znal se:

"Al­ko­hol na mě moc ne­zabírá."

Ši­ro­ký mu­ží­ček s pří­liš vel­kou hla­vou si mě­řil Ma­rii ne­pro­nik­nu­tel­ným a vy­has­lým po­hle­dem, jako kdy­by chtěl zjistit, jak má vyholenou kundičku.

"Na tebe zabírá jen dobrácká děvka, co? Když před tebou leží s roztaženýma nohama, to ovšem schvaluješ," spustila vyčítavě Marie.

"Kecy. Já o ně bojuji, nikdo o tom neví, avšak leckdo to tuší, tomu se nelze vyhnout. Doopravdy to ale nikdo neví. Plním každodenní povinnosti, lze mi vytknou trochu roztržitosti, ale ne moc. Jde mi hlavně o to, abych si získal přízeň dívek. Jak vzhledem, tak duší jsem v pohodě týpek, takže není důvod, abych nějakou nedostal do postele. Nejsem žádný moralista, stačí mi pich, noční koncert, tak bych to nazval.

"Tímhle mě pěkně rajcuješ," zvesele zvolala už notně přiopilá Marie.

"Mne to nepohoršuje, Marie. Jen se divím, že to nepohoršuje tebe, ctnostnou Marii."

"Pohoň mi ji, drzoune, moc tě prosím. Nemám tu odvahu říct si o to tomu širokému mužíčku s divnou hlavou..."

Usmál se.

"Není tak zrůdný, jak vypadá."

V tu chvíli si Marie začala svlékat podvazky.

Má dáti, dala

Jsou dva hlavní lidské hříchy, ze kterých vyplývají všechny ostatní: netrpělivost a lhostejnost. Pro netrpělivost byli vyhnáni z ráje, pro lhostejnost se nevracejí zpět. Možná ale je jen jeden hlavní hřích: netrpělivost. Pro netrpělivost byli vyhnáni, pro netrpělivost se nevracejí. Jedním z nejúčinnějších svodů zla je výzva k boji. Je jako boj s ženami, který končí v posteli.

Rozdílnost pohledů na jablko: pohled malého chlapce, který musí natahovat krk, aby jablko na stole vůbec zahlédl, a pohled pána domu, který jablko vezme a svobodně podá stolovníkovi.

První známkou začínajícího poznání je přání zemřít. Tento život se zdá být neúnosný a jiný nedosažitelný. Člověk se už nestydí za to, že chce zemřít: chce být převeden ze staré cely, kterou nenávidí, do nové, kterou se teprve naučí nenávidět.

Není toho moc, co o mužských neví

Seděli pod vinným sudem. Společnost dvou kumpánů, jeden divnější než druhý. Oba po krk v dluzích. Vybírali si z nabídky speciálních, ožíračských drinků.

"Ty přece nepiješ, Pítře"

"Nikoho by nenapadlo tohle pít."

"Někoho přece," ukázal směrem k zhroucené postavě u stolu. "Tenhle host pije už šestou rundu a nevypadá, že by se mu nějak extra chtělo končit."

"To je Šílený Marek, největší ochlasta v republice. Potěšení na jeho straně, jak galantně povídá."

"Aha, no jo, slyšel jsem o něm. Prý vypije na posezení galón piva, vychčije se a jde si zuby vyčistit rumem, než usne."

"Jó, to je on. Akorát už má nejspíš nejlepší dny za sebou. Jde to s ním nýčko nějak z kopce. Ztrácí přehled o okolí a mám pocit, že se mu do hlavy vkrádá neodbytná sebevražedná myšlenka."

"Naštěstí nikomu do hlavy nevidíme - co bysme tam u většiny našich dobrých kámošů nalezli za blivajzy, to bych teda nechtěl vidět, kurva" blýskl se moudrem Pavel.

"Že nechtěl? Já bych teda chtěl. Chtěl bych vědět, koho zvu na svatbu a na výlet k jezu... zajímalo by mě, co si kdo v danou chvíli myslí a čím se trápí," oponoval Zdeněk.

"Utni holce finance," řekl Pavel. "To nažene takové děvce větší strach než nůž do dírky."

"Jen tak?" zasmál se Zdeněk. "Ta moje by mě zabila. Takhle ji utnout tipec. Zavřít přívod."

"Našla by si nejvýše jiného."

"To teda díky. Jestli myslíš, že je se mnou jen kvůli prachům."

"Kdyby nebyla, byla by pořádně jeblá."

"Ty taky nejsi žádná výhra, šulibrku."

Ve světě zrcadel

Byla celá zpocená a tělo měla v jednom ohni, když vystupovala do schodů. Zastavila se a sedla si. Sundala si střevíce. Měla naběhlé, ale monumentální nohy, protahovala prsty. Se schodů sestupoval nějaký starý pán.

Měla na sobě sexy tílko, ve kterém vynikly její dojné trojky. On měl omšelou vestu, klobouk a držel hůlku. Uctivě smekl. "Nějaké potíže, madam?" Pomrkával na ni shůry kalnýma očkama.

"Prsty na nohou si škrábu vždycky sama," řekla Matylda.

"Cha, cha," zasmál se starý pán, "šelmička. To mám rád. Nahoru nebo dolů?"

"Nahoru, až docela nahoru."

To já bych vám to udělal oddolu až nahoru! pomyslel si.

Knoflíky na jeho vestě se zachvívaly, jak pod nimi bušilo staré srdce. Když svolí, bude mít divoký sex... stará už za nic nestojí, asi po padesáti letech. Jak jenom začít?

"Kolik je vám?"

"Osmnáct."

"Panečku, to máte ještě vaječníky zachovalé."

"Dá se říct, že jsem téměř netknutá. Měla jsem na chlapy pech. Buď chtěly moje tělo nebo moje peníze."

"Jak to myslíte, vaše peníze? Copak jste pohádkově bohatá?"

"Ach," tajuplně se usmála, "jsem velice bohatá, pane. Pocházím z rodiny ropných magnátů," vzdychla.

"Neříkáte to příliš nadšeně," ozval se starouš.

"Vzalo mi to část mládí, kdy se ostatní baví s vrstevníky, dělají vylomeniny, poznávají život a jeho sladkobolné zvraty... tak v té době já, pane, musela sedávat při obchodních jednáních s šejky a jejich odpudivými, otylými syny, v tváři vypadajícími jak prasata," ještě jednou vzdychla a přestala si škrábat prsty.

Extraordinarius

Kdo sází záhalku, sklízí neřest, kdo sklízí neřest, zajde jako poslední kůl v plotě na rozšířené chlopně... Tak nějak zněla slova, která Modelovi šila hlavou. Asi je četl v nějaké brožurce v divadle. V jeho životě toho bylo nepoměrně víc než divadlo. Vlastně divadlo s neřestí v něm hrálo tu nejposlednější roli. Dnes se ocitl ve foyeru jen proto, že jedna obzvlášť milá, mladá a přítulná dívka ho o to na kolenou, prostřednictvím mlsného jazyka, včera večer požádala. Model byl normální technicky založený vysokoškolák, který fotil pro Penthouse a který byl náhodou abnormálně vyvinutý v oblasti hýždí a čuráka. Děvčata nemusel přemlouvat, aby s ním strávily noc či dvě, obvykle je musel naopak odmítat. Ale tak už to chodí. Kdo sází posilovnu a podpůrné prostředky pro budování hormonů, sklízí kalhotky a vlhké klíny. To si ve vlastní hlavě vytvořil aluzi na neřestnou zahálku, a velice se mu tato verze zalíbila, takže se až s radostí usmál. Zuby měl dobré, zdravé jako kůň, byl trochu vychytralý, trochu přízemní, málo poživačný a libující si v jistotě. Jeho obličej, růžovoučký, jako by používal tělové mýdlo, vypadal ještě mladě a pružně, nejspíš z těch kliků a sklapovaček a mrtvých tahů, které praktikoval v tělocvičně. Taky z všudypřítomného kreatinu, který si píchal do prdele.

Konečně ji viděl přicházet. Uložila si zrovna kabát v šatně a blížila se k němu křepelčí chůzí, úplná lasička na číhané. Včera ji dosytosti užil, dnes s ní musí přetrpět umělecký výkon, pomyslel si. Něco za něco, vždyť to věděl. Něco za něco je zákon trhu, pravidlo vztahu a prubířský kámen promiskuity. To jako Don Juan před čtyřmi stoletími a kamenným hostem věděl i Model.

Políbil ji na pusu. Ona se usmála, zpola rozteklá. Čekala snad, že ji po oblažujícím představení vezme k sobě na byt a přejede ji jak prodejnou děvku? Je to možné. A nebo prostě jen měla dobrou náladu, že mu ho za dvě hodinky rychle na zapadlé zastávce vykouří, než ji tramvaj unese domů a jeho opačným směrem.

Model měl ale docela jiné plány. Hra byla dvojaktovka (v hlavní ženské roli s objevili Taťána Zoubková) a pojednávala o univerzitním profesoru, který nebyl tak docela nezištný, když dával áčka nadějným studentkám. Požadoval totiž po nich v jejich volnu sexuální ukojení. Které se bohužel naneštěstí pro něj provalilo a děkan školy byl nucen ho vyhodit. Po skončení hry následoval patnáctiminutý aplaus, doprovázený jen o trochu delší děkovačkou. Řekl, že dnes přes noc musí pomoct kamarádovi stěhovat, protože má vypůjčený truck jen na několik hodin. Řekne vždycky něco tak neočekávaného, pomyslela si. A v dobré víře, že její výjimečný přítel pomáhá přátelům, ho nechala spěšně odejít, sama se odebírajíc do postýlky si schrupnout, aby byla silná do dalších bojů. Jenže model nebyl zrovna přímý týpek. Jenom zde uvedu, že si myslím, že to není poctivá hra, ale to je koneckonců fuk, co je na světě poctivého? Prostě řečeno krátce ještě měl druhé rande. V deset večer se měl sejít s Idou z kavárny Lunetic. Viděl ji zatím jen jednou a ani dosud nevěděl, jak se jmenuje. Ale slovo dalo slovo, ruka byla již v gatích takřka. Ida byla jedna z těch holek, co chodí po špičkách, jako kdyby se bály vlastních kroků. Bledé hubené děvče, mladší než on. Týden předtím si řekl:

Tu příště vopíchám.

Bylo rozhodnuto.

Seděla u stolu s nějakou žlutou kytkou. Přisedl k ní a žoviálně se začal dělat lepším, než byl, jak to dělají úspěšní mrdači. Chvilku nezávazně klábosili. Dokonce se navzájem sobě představili. Pak to přišlo:

"Jseš typ děvčete, jaký mám rád…" zarazil se, slova zněla nevhodně, bylo to jako úder, okamžitě to poznal a opravil se: "Totiž mám rád, když je děvče vlídné. Některé ty zdejší - jsou jako ledničky."

"Mně je z nich taky zima," potěšeně přitakala.

"Jsi citlivá, tak to je," řekl Model. "Tím máme mnoho společného."

Urážka veličenstva

Procházel jsem zbůhdarma ošklivými brněnskými ulicemi, když tu jsem zaslechl sytý, pivní hlas, ozývající se z hospodského výčepu naproti přes ulici. Vpadl jsem dovnitř. Už jsem zas chtěl vypadnout, protože mi lokál interiérem připomínal tolik jiných, jako přes kopírák hnusných výčepů, že se mi na okamžik udělalo šoufl... když tu jsem ji spatřil. Stála na pódiu a zpívala nějakou baladu. Vypadala štastně a trochu při těle. Bezděčně jsem šel ke stolu, veden nejasnou předtuchou. Měl jsem pocit, že tady se zdržím, kvůli ní se přemůžu. Za chvíli se ke mně přicoural nějaký kostlivec, barman. Měl tak hubené paže, až to vypadalo, že se brzy zlomí. V jedné ruce držel tác a na něm pomerančovou vodku Finlandii. Pach zvratků z něj byl tady a teď. Na druhém konci baru seděl nějakej opilec. Díval se nepřítomně do blba a něco si drmolil. Jinak tam nebyl nikdo. Já, kostlivec, opilec a zpěvačka. Vydávala hrdelní, sladkobolné zvuky, které mě dráždily a trošku přemáhaly mou osamělost, kterou jsem si začínal uvědomovat teprve při třetí vodce. Musela těch balad znát desítky, protože začala pár slok a přeskočila, jako by se účastnila nějaké zkoušky, plynně k další. Kostlivec stál za barem a buď čistil sklenky, nebo si dával panáky s tím opilcem na druhém konci. Občas spolu cosi pro mě nesrozumitelného prohodili. Bylo už dobře půlhodiny, co jsem tam jen seděl a zmateně naslouchal. Pozoroval jsem ji čím dál upřeněji a s větším údivem, možná že takhle nějak by se tvářil prolézající džunglí a hledající nějaké zpola vybájené zvíře, zatímco najde jen stonožku. Pomalu mě přepadal pocit, že ta trošku přitloustlá dáma s mohutným poprsím je mi nějakým způsobem předurčena. A skoro jsem slyšel pouta, která zaklapla na mém zápěstí, když skončila a předklonila se v úklonu. Kostlivec už nestál za barem, někam odešel, kdežto opilec pořád seděl na svém místě a jeho šedé oči připomínaly prázdné oči starce, v nichž už odumřel lidský cit.

Poslíček

Kino jsem měla moc ráda, ale na pitomé romance ze střední podobného typu bylo mého kapesného fakt škoda. Hned po pěti vteřinách mi bylo jas­né, jak ten film bude vypadat.

Přemýšlely jste někdy nad tím, kdo je ten, nad nímž zde vzdycháte? Určitě jste nad tím strávily mnoho bezesných nocí. A já se vám za odměnu teď odhalím.

Jsem noční běs, tyran nenarozených dětí, jsem sperma vašeho nabíječe na vaší bradavce.

A taky jsem jako nechtěné miminko, které někdo nechal utopené v záchodě...

Putuji krajem a pozoruji. Jako jestřáb, jako zhýralá krasotinka, která si poprvé šňupla koksu a nyní nemůže přestat... A co jako vidím, ptáte se? To je různé. Někdy jsou to rozteklé zadnice v kavárnách... rozsazené na židličkách stejně nevkusných. Jindy babičky s očima zamženýma staletímí, s šátkem pod bradou svázaným, rozkládající ruce úřednic, květinářek, aranžérek nábytku v černém a s havraními vlasy. Jindy vidím proti slunci jen shluky bílých punktů. Připomínají mi sperma na vaší košilce. Jsou bílé jako přízraky zažívající přerod v těla zbavená ducha. A co jsem vídal, když jsem byl ve vašem věku, ptáte se? No to je různé. Když mi bylo čtrnáct, myslel jsem jen na to, že nikdy nepoznám úlevu, radost, štěstí, nikdy se nezbavím břemene anespokojené zlosti, která sálala z každého mého kroku i projevu. Když mi šlo na rok dvacátý, tovaryšský, učednický, myslel jsem, že jsem daleko od všech na opuštěném ostrově jako Robinson a doufal, že nikdy nepřijede loď, aby mě zachránila, aby mě vrátila zpět mezi civilizaci... A v současnosti myslím opět na sexy outfity děvčat u bazénu, v letadle, znovu se cvičím v té bláznivé praxi, které se souhrně říká život... už žádné zdechliny, žádné lobotomie. Jsem opět normální a to vy ostatně můžete na tomto místě nejlépe posoudit!

Marie si pořídila psa

Tak si poslechněte, jak si vás představuji, mé drahé čtenářky. V ránech ještě spících vstáváte starostlivě, pak postavíte na plotnu hrnec té věčné žbryndy... vaříte pro své boyfriendy boršč. Když máte to štěstí a nezahýbá vám s kámoškou, tváříte se, že vám na něm záleží. Když víte, že je vám nevěrný, najdete si bokovku i vy.

Máte společný účet, na kterém spoříte na vysněnou dovolenou, případně na letní byt, na auto, letadlo, podle finančních možností každého z vás.

Chcete po něm sex tak často, až musí předstírat, že trpí nevyléčitelným zbytněním žaluda a tato choroba jej postihuje jako na zlost vždy, když se po něm začnete sápat.

Případně on po vás chce sex tak často, že předstíráte žaludeční a jiné nevolnosti, abyste se vyhly povinnostem kurtizány, které jsou vám (se současným přítelem) naprosto odporné.

V Kojetíně se rodí roztažnožky

Jakživ nevypil tolik lihoviny, co včera, před Mary jistě ne. A vlastně ani nevěděl, od čeho byl zmámenejší, od kořalky nebo od toho, co slyšel.

Smrt se blíž a stín, jenž je její předzvěstí, obestírá měkce mou duši.

Rád bych řekl, že jsem byl otrokem událostí, jež se vymykají vůli a schopnostem člověka.

Takovému pokušení, jakému jsem byl vystaven já, nebyl vystaven nikdo ze smrtelníků!

Všechno, co má tvar, jednoho dne pomine. Ale některé myšlenky a představy zůstanou.

Mary se mě tiše ívala, asi jako se díváme na nějakou krajinu v dálce.