Viděno primitivním zrakem, nejvlastnější, nejnevývratnější pravdou, jež není narušena ničím cizorodým (mučednictvím, zástupnou obětí), je pouze tělesná bolest. Zvláštní, že nejvyšším bohem prvních náboženství se nestal bůh bolesti, k čemuž došlo snad až v pozdějších dobách. Každý nemocný uctívá svého boha, souchotinář boha zadušení. Naším bohem se stala extáze. S čímž se váže pocit naprosté bezmoci. Co tě poutá k těm pevně ohraničeným, mluvícím, očima blýskajícím tělům těsněji než k nějaké věci, řekněme k lopatě? Snad to, že jsi jejich druhu? Ale vždyť nejsi jejich druhu, proto jsi také nadhodil tu otázku. Ještě o něco zajímavější než pouhá věc je žena, nejlépe svlečená. Říkáš si, že už jsi jich viděl tisíce, takže znáš všechny, ale opak je pravdou. Každá kůže je jiná, asi jako když had tu svou svléká, naroste mu maličko jiná, schválně si ji pořádně prohlédni a prohmatej. Žádná není stejná. O nic převratného vlastně nejde. Jen nesprávně předpokládáš.
Jsi třeba hrozně žárlivej parchántek, viděl jsi, jak tvoje buchta dávala pusu jinému a teď z toho neusneš. Ale vem si pořádný chlapy, třeba takového Napoleona, Jindřicha Osmého či Cézara. Co dělali tito stateční hrdinové, když nebyli spokojeni se svou partnerkou? Našli si okamžitě jinou. Nikoho nepronásledovali, nikomu nevraždili desetileté dcery, když se zabouchli do jejich čtyřicetileté matky, aby na sebe upozornili. Povím ti, co se stalo před léty mně. Stál jsem kdysi dávno v řadě u řezníka a ženská hned přede mnou si kupovala už nevím co, řekněme kus pečeně. A takhle si objednávala a najednou se jí trošku v kabelce zaleskl nějaký předmět... na změť sekundy, displej mobilu. Zazvonil nebo pípl, už nevím a ona tam hmátla. A v tu chvíli jsem měl neodolatelnou chuť ji chytit za vlasy a urvat jich jí hrst. Byl jsem totiž tak blízko, sotva třicet čísel od té malé vřeštilky. Ona se však jen otočila, usmála a mobil sklapla, aniž se na něj valně podívala. Zabalili ji ten kus žvance, zaplatila a šla, jenže já pak strávil zbytek dne lítosti nad tím, že jsem ji naprosto nevyrval všechny vlasy. Představoval jsem si celé týdny, jak by asi vřískala a ječela: Kurváá, to bolí.. jauvajz! Já bych se smál na celé kolo, byli bychom o samotě někde v divoké krajině za zrcadlem, zatímco by jí popínavé rostlinky obrůstaly hezky od zadečku až po tu lysou hlavu. Tráva by se vlnila a ona by v těch kytkách ztrácela tvář... byla by samozřejmě zmáčená potem a šlemem, vypadala by trochu jako při posledním tažení, ale zároveň by byla připravená šukat, celá se třesouc!
Žádné komentáře:
Okomentovat