Já v tý době ještě pořád věřila, že láska muže k ženě a ženy k muži je silnější než láska k chlastu a průšvihům - že prostě láska nakonec nabude vrch. No zmýlila jsem se šeredně. Jakmile chlap chlastá, je v něm po citu. Ten můj už se o mě ani neotře. Jen sedí a dává se dohromady pivem. Taky začal mít spousty teorií, které mu mírně komplikují život. Například že práci má mít borec v okolí hospody. Nikdy jsem nechápala, že skoro každý, kdo umí psát, dovede v bolesti objektivovat vlastní bolest, takže například já sama v neštěstí, možná ještě s rozpálenou nešťastnou hlavou, si mohu sednout a někomu na blogu sdělit: Jsem nešťastná. Ba mohu ještě víc, a podle nadání, na něž jako by neštěstí neplatilo, mohu o tom spřádat fantazie v nejrůznějších obměnách, prostince nebo antiteticky nebo s celým orchestrem asociací. A není v tom žádná lež a nijak to netiší bolest, je to prostě milostiplný přebytek sil ve chvíli, kdy bolest vlastně očividně spotřebovala všecky mé síly až na vyškrábané dno mé bytosti. Jaký je to tedy přebytek?
Žádné komentáře:
Okomentovat