Od vzdálené kavárny s temnými okny vylétl jako na bruslích po dláždění strážník. Obušek mu překážel, uchopil ho do ruky, dlouhým skluzem ujížděl teď dál a závěrem učinil takřka obloukový obrat. Teprve tento strážník, který tu dvě stě kroků od nadcházející vraždy viděl a slyšel jen sám sebe, mi nahnal jakýsi strach. Shledal jsem, že se mnou je na každý pád konec, ať se nechám zastřelit, nebo uteču. Nebylo pak ale líp utéci a vystavit se tak pozvolnější, tedy bolestivější smrti? Důvody pro výhody tohoto druhu smrti jsem neměl hned po ruce, avšak poslední chvíli, která mi zbývala, jsem nesměl utrácet hledáním důvodů. K tomu bude čas později, až dospěju k rozhodnutí, a já k rozhodnutí dospěl. Musel jsem utéci, bylo to docela snadné. Teď při zabočení doleva na pěší můstek mohu uskočit doprava do Křižíkovy ulice. Běžel jsem tedy, jak jsem si zvolil. Avšak před malými dvířky do (zamčeného) kostela voršilek jsem upadl, byl tam schod, který jsem nečekal. Vyvolalo to trochu hluku, nejbližší lucerna byla dost daleko, ležel jsem v temnotě. Z jedné vinárny naproti vyšla jakási tlustá ženská s lampičkou podívat se, co se to na ulici stalo. Byl jsem sice sám trošku na šrot, ale to mi nebránilo se tiše přikrčit k jakýmsi dveřím, které jsem v temnu nahmatal. Zatím se k tlusté ženštině přidružil nějaký ochmelka, který ji doslova mocně odtáhl do místnosti se slovy: "Vůbec nikdo tam není."
Žádné komentáře:
Okomentovat