To je jako když ti je sedmnáct, cítil se strašně opuštěný, nikdo nerozuměl jemu, a on taky ničemu. Pak na diskotéce potkal ji v růžových šatičkách. Měla nevyčerpatelnou zásobu triviálních vzpomínek, a když zrovna nežila v budoucnosti, žila v minulosti. Pokud jde o přítomnost - tou se prokousávala, jak nejrychleji to šlo, pořád na útěku před něčím, nejprve před krutým otcem, později před bývalými šoustkamarády. Proud, proti němuž plavala, byl tak divoký, že v jakési roztržitosti si někdy až zoufala nad pustým klidem, v němž se šplouchala, tak nekonečně daleko by ji to totiž strhlo zpátky v jediném okamžiku selhání. Naštěstí ji potkal strašně opuštěný. Tehdy zastával názor, že člověk se v podstatě rozvíjí až po smrti, kdy je sám. Odmítavá postava, na níž do té doby vždy narazil, neříkala "Nemiluji tě", nýbrž říkala: "Nemůžeš mě milovat, jakkoli se o to snažíš, nešťastně miluješ lásku ke mně, láska ke mně tě nemiluje." Není to tak zlé, stačí se vzepřít, stačí překročit práh a vše bude dobré. Jiný svět, a nemusíš nic říkat. Chycen za límec, vláčen ulicemi, hozen do dveří. Zlomí se to, jakmile si uvědomíš, co všechno jsi včera zjistil. Nekonečné, hluboké, vroucí, spásné štěstí sedět vedle hebké dívenky v kožichu. Cítit její dech a při doteku naslouchat jejímu tlukotu srdce. Pevná ohraničenost lidských těl je děsivá. Dokud ale ji vnímáš jako přechodný dar, je jenom zvláštní. Když je ti sedmnáct, cosi tě k ní mlčky vede.
Žádné komentáře:
Okomentovat