Začalo to v předměstské hospodě, kde se malí lidé opíjeli. Šest dní bídy a práce zůstalo stát přede dveřmi, sedmý den muselo srdce potěšit. V pivu vyhoříval včerejšek a klavír vypravoval, že mládí jednou uteče a nevrátí se nikdy více. Pohazovala hlavou a horký smích usychal jí na rtech. Smála se bez příčiny a ocitala se chvilkami v rozpacích pro tolik krve, co se jí hrnulo do tváří.
Každý ji toužil v náruči muchlat a mačkat, a ona se proto na muže nezlobila. Ale tyhle dvě oči říkaly něco jiného. Nebo říkaly to samé, ale jaksi uctivěji. Zabral se do ni jako dítě, které se zapomnělo ve hře. To právě jsou věci, které se počítají, jsou důležité. Klišé jsou banálnosti a všechny banálnosti jsou pravdivé. Na smrtelné posteli si nejspíš vzpomene na to, jak mu učarovala. Na první den, kdy ji spatřil. A sotva na to, jak někde na Aljašce rubal dříví. Vzpomene si na zelené tričko, které kdysi našel pohozené na smetišti a které s takovou oblibou nosil roky. Sotva na safírovou róbu Beyoncé.
Žádné komentáře:
Okomentovat