Je to creepy. Vědět věci, které bych vědět neměl. Vidět věci, které moje vlastní oči neviděly. Vědět a vidět věci, o kterých nemůžu s nikým mluvit, protože není normální, abych o nich věděl. Připadám si jako šmírák, když mi vyprávíš o tom, co jsi včera v noci dělala a já už to viděl ve snu - a vím, na jakých místech si přibarvuješ pravdu. Přestaň mě prosím konečně šetřit pravdy. Chci vědět, s kým jsi byla - to už vlastně vím, chci tedy vědět proč, jen to zatím nevím! Nestačím ti snad v posteli? Nezaručuji ti kvalitní přísun orgasmů a nezahrnuji tě štípanci do půlek? Proč tedy jen spíš s Arnoštěm?
I kdybych měl žít jen pro poezii, zkusím to, protože právě v ní vidím lidskost, když už se jí jinde nemůžu dopátrat.
Pro poezie a ještě pro západ slunce!
Takže smutky stranou a pojď bavit. Smát. Tančit. Vezmi si to všechno. Všechno, co můžeš. Všechno, co uneseš. Je v tom totiž jedno malý kouzlo, víš? Můžeš si toho vzít celou náruč - a ono to stejně neubude. Naopak. Tak. V těch lidských očích to stejně vypadá, že toho moc není, co? Ale je. Slibuju, že je. Nedá se to spočítat na okamžiky - ani na situace. Tak už prostě nepočítej. Nikdy se nedopočítáš. Nech to být. Nech to být - a dýchej!
Zvláštní, jak moc mě uklidňuje klapání klávesnice. Má to na mě skoro stejný účinek, jako když prší, ztrácím se v tom, zapomínám se. Píšu - a jsem najednou tam, v té skládačce, jsem sám tou skládačkou, hlavolamem, který musí být vyluštěn. Je to zvláštní typ hlavolamu, neznám další takový. Jako jediný totiž dává odpovědi. Vyluštíš ho - a víš, že jsi odhalil další malinkatý kousek existence - nezůstává po tom ale prázdno, protože to tajemství nezmizí.
Žádné komentáře:
Okomentovat