středa 5. června 2019

Urážka veličenstva

Procházel jsem zbůhdarma ošklivými brněnskými ulicemi, když tu jsem zaslechl sytý, pivní hlas, ozývající se z hospodského výčepu naproti přes ulici. Vpadl jsem dovnitř. Už jsem zas chtěl vypadnout, protože mi lokál interiérem připomínal tolik jiných, jako přes kopírák hnusných výčepů, že se mi na okamžik udělalo šoufl... když tu jsem ji spatřil. Stála na pódiu a zpívala nějakou baladu. Vypadala štastně a trochu při těle. Bezděčně jsem šel ke stolu, veden nejasnou předtuchou. Měl jsem pocit, že tady se zdržím, kvůli ní se přemůžu. Za chvíli se ke mně přicoural nějaký kostlivec, barman. Měl tak hubené paže, až to vypadalo, že se brzy zlomí. V jedné ruce držel tác a na něm pomerančovou vodku Finlandii. Pach zvratků z něj byl tady a teď. Na druhém konci baru seděl nějakej opilec. Díval se nepřítomně do blba a něco si drmolil. Jinak tam nebyl nikdo. Já, kostlivec, opilec a zpěvačka. Vydávala hrdelní, sladkobolné zvuky, které mě dráždily a trošku přemáhaly mou osamělost, kterou jsem si začínal uvědomovat teprve při třetí vodce. Musela těch balad znát desítky, protože začala pár slok a přeskočila, jako by se účastnila nějaké zkoušky, plynně k další. Kostlivec stál za barem a buď čistil sklenky, nebo si dával panáky s tím opilcem na druhém konci. Občas spolu cosi pro mě nesrozumitelného prohodili. Bylo už dobře půlhodiny, co jsem tam jen seděl a zmateně naslouchal. Pozoroval jsem ji čím dál upřeněji a s větším údivem, možná že takhle nějak by se tvářil prolézající džunglí a hledající nějaké zpola vybájené zvíře, zatímco najde jen stonožku. Pomalu mě přepadal pocit, že ta trošku přitloustlá dáma s mohutným poprsím je mi nějakým způsobem předurčena. A skoro jsem slyšel pouta, která zaklapla na mém zápěstí, když skončila a předklonila se v úklonu. Kostlivec už nestál za barem, někam odešel, kdežto opilec pořád seděl na svém místě a jeho šedé oči připomínaly prázdné oči starce, v nichž už odumřel lidský cit.

Žádné komentáře:

Okomentovat