Myš uhranutá zmijí

Citově mě nezasáhlo skoro nic.. od doby, co jsem málem vypustil duši.. z nešťastné lásky... mě máloco zasáhlo. Sice jsem od té doby byl dva roky v léčebně... ale nikomu to nevyčítám, rozumíte? A lásce už vůbec ne. Je to hodná holka, má sice rodinu s úplným vychcánkem... ale co je mi do toho. Je to jejich svět! Moje dimenze je určena láskou k té holce, ne k její pošahané rodině! Ten ohava je nemožný. Tlustý jak poleno a od pohledu eunuch. Kolik hodin denně jí může sledovat? Chodívá s ní i na dámské jízdy? Jak naložil s dopisem, který jsem jí kdysi odeslal? Snad ho nespálil, dokud si ho v ruměnci tváře nepřečtla. O tom dopise se mi zdálo měsíce. Sděloval jsem jí, že ji miluji a že se odevzdávám do jejího náručí! Sliboval jsem, že udělám vše, co mi přikáže. Nejsem nijak zvlášť typ na lásku, nejsem posedlý, chápete, ale tady jsem asi udělal něco, co ji popudilo. Nahlásila mě zdvořile na policii a poslala na mě ukrajinské vrahouny. Ti mi dali co proto, vybili mi dva zuby, zlomili žebra, no chápete.. málem jsem chcípl! Ale to mě neodradilo od lásky k té slečně. 

Kdybych chtěl, pokračoval bych ve vášnivých vyznáních až do skonání světů! Ale já jsem rozumný stuprum, já nikdy nežebrám, nikdy se neprosím o lásku! Posílám jí e-maily už dvanáct let a pořád mi odepisuje jen kompjůtr: stojí tam něco ve smyslu: "e-mailová schránka byla zrušena, nebylo možno doručit!" Ale to neznamená, že si to nepřečtla, to jen znamená, že schránka, to úložiště, nefunguje... fyzicky ten e-mail, ty e-maily čte, všechny si je před čtením přehrává a roky předříkává... je to prostě moje pusinka, moje malá princezna... moje ******.

Pot ze strachu

Holky nejsou nijak složitý. V tom je jejich potíž. Něco maličkýho jim slíbíš a často dostaneš všechno, co chceš. Rozumíš mi. Vezmi si svýho tátu. Vezmi si pana Rucháčka staršího, tvýho souseda. Ti měli vždycky harémy... a nijak zvlášť zajímaví cápci to nebyli. Vlastně byli dost jednoduší. V tom je vtip, rozumíš. Být co nejjednodušší kretén - a čočky slečen budou upřeny jenom a jedině na tebe... si pamatuj!

Už za dva týdny jsou volby. Tak koho jste volily, dámy? Šéfa občanské strany demokratické? Pana Fialu, slovutného profesora? Nejoblíbenějšího svůdce mas? Nebo snad Babiše, individualistu a hardworkera, který vypouští zmatky života z úst, jež nelze legitimní cestou umlčet? Která z vás je pro Zelené, která zas pro kormidelníky Pirátů? Velmi mě zajímá, která jste co volily, vyvoláváte totiž ve mě romantické představy. Tyto úvahy však zarážím, jak se je snažím uvést v soulad s okolnostmi, které probíhají tady na blogu. Což značí, jinými slovy, že když o sobě nedáváte znát, nemohu vědět, co vlastně podnikáte. Nemohu vám pomáhat. 

Doufám, že máte mimořádně dobrou náladu, i když třeba spíte jen tři hodiny denně. Že se bavíte se svými kluky o klimatologických změnách. O sondách vyslaných na Slunce. A o podstatě času a hmoty. Vidím vás před sebou v podobě pavoučice, které ve věčně bdělé póze obtáčí vlákna kolem své oběti... 
Pavučina jste ... a pavoučice!

Hezká mušle

Magda byla víc než hezká, to si jí nedalo odpárat. Mladí výrostci toužili po její sametové pokožce a bělostném úbělu tváře. Po její mírně pihovatém ramínku a útlých bocích. Byli přesvědčeni, že si s nimi něco začne, přestože jim bylo teprve sedmnáct a ona je učila na gymnáziu češtinu. Problém byl v tom, že Magda měla dlouhodobě partnera. 

Tenká stěna paprsků, jež pronikala do učebny, byla přerušena stínem pána, který vstoupil. Podařilo se mu pohnout tělem tak, že stál přímo v trajektorii paprsků. Jirka Vykuřil zrovna hleděl na to místo, protože na něj hledíval většinu času, kdy probíhalo vyučovaní. Bylo to něco jako terč nebo jako když dáte býkovi před oči muletu.. i když je barvoslepý, naserete ho, avšak Jirky se z toho ticha zmocňoval klid. Takže když tam teď stál ten vetřelec, ten cizinec, mírně očima zamžikal. Což upozornilo slečnu Magdu, že se děje něco divného. Zadívala se nejdřív na Jirku, pak na příchozího... a potom, v největším rozčílení, odvrátila hlavu. Byl to její bývalý přítel. Vyčítavě se díval střídavě na ni, střídavě na tabuli.

"Takže ty teď učíš fracky dějiny literatury?"

"Jsou to studenti, Jonáši. To si vyprošuji. Uklidni se." Magda zrudla jako rak, všechna odvaha ji jakoby opustila. "Nebudeme to tu vůbec řešit. Dej mi pokoj, nechci, abys mě navštěvoval, nechci, abys mi volal. Odejdi," a tu větu doprovodila gestem směrem ke dveřím, které mohlo znamenat jedině to, aby Jonáš okamžitě odešel. 
Jonáš vypadal trochu starozákonně nebo aspoň jako Maur, měl netradiční klobouk, fialové sáčko a vous mu splýval v chomáčích, jako mívají některá plemena horských koz.

Chodil za ní už tři roky. Nepřijímán, chápete. Přestože ho před více než třemi lety poslala k vodě, dala mu kvinde jako pravá horlivá češtinářka. Na semináři mrtvých jazyků. Vyžadovala víc než pár slov večer, když se sešli v kuchyni a nějaký ten čtyřikrát za měsíc sex. Potřebovala slyšet něžnosti a vískat ve vlasech, ale to mu bylo cizí. Byl to totiž kloboučník. Vyráběl klobouky, kravaty a vůbec příslušné accessories, nepřišlo mu vůbec do hlavy, že jeho sexuálně vyzývavá přítelkyně by mohla citově strádat. 

Výlet

Místní hřbitov se rozkládal na starodávném místě na kopci kolem kostela. Nízké, kamenné zídky sestupovaly ve vlnách jako zákopy, protože se tento krchov během staletí rozrůstal. Schraňovaly nevelké hroby, v nichž se tísnili nebožtíci a nad jejichž hlavami již město připravovalo vyhlášku, že se tam budou pohřbívat další nebožtíci.

Bylo vidět do dalekého kraje, nudného až k obzoru. Na pohřbu Petra Šumáčka se sešlo stovky lidí z okolí. Muži v kloboucích a ženy pořád ještě v šátcích a kluci v divných šatech, které napodobují oděv dospělých, zírali buď do mobilů nebo mhouřili oči v ostrém slunci.

Poté, co se uvnitř v kostele pronesla řeč na kvalitu života zesnulého, návštěvníci se sešli k hostině. Konečně se přešlo k samotnému ukládání do relikviáře. Na krajinu se již snášelo šero a hrobník spěchal. Vlhká hlína padala do hrobu rytmicky a s temným žuchnutím. 

Šumáček byl velký podnikatel se sekačkami od Tesly, každý o něm v kraji věděl a nikdo s ním nechtěl mít žádné pletky. Jestli byl zavražděn nebo zesnul přirozeně, nebylo možno určit. Někdo povzdychl, když dopadla poslední hrouda hlíny.

Voněla po máku

Spala v klubíčku s vydřenou dírkou

Žena s kaleidoskopickýma očima

 Znal jsem ji už z dřívějška. Věděl jsem o ní od kamarádek, že je jiná. Poznal jsem ji dokonce osobně, u stolu, kdy plivala moudra. V klubu nedaleko Nové radnice. Každé, kdo to místo zná, zná i ten klub, takže jeho jméno neprozradím. A taky proto, že nevím, jestli ještě funguje.. za ty roky by nemusel. Ale to byla jen vsuvka, tak dál. Viděl jsem prvně, jak tančila polonahá na baru a z jedné sklenky přitom pila daiquiri... a poněvadž především herci mají velký sklon přivádět se takto do opojenosti, hned jsem si o ní pomyslel, že je to herečka. Později mi kámošky prozradily, že je to spíš hérečka... ale to mě také nepřekvapilo. Podíval jsem se na ni jinýma očima - a nezklamal se. Našel jsem v ní zalíbení na víc než rok. Poškrábal jsem se na ospalé hlavě, čímž jsem nastartoval skřípavý motorek mozku. Nešlo mi do hlavy, že byla tak bezprostřední.. když byla nalitá. A přesto byla tak vystresovaná, když na ni promluvil neznámý nebo jí nesympatický člověk. Myslím, že co do ženské intuice, se s ní málokterá mohla rovnat. Sama velká herečka Alice mi to prozradila. Byli jsme v Parníku nebo snad v Nové aréně už nevím,.. hrála tam na piáno. Měla jen pár vínek, ale její vlasy byly zhaslé...celá byla zhaslá, rtěnku měla někde pod očima, vypadala jak holka, které byla právě přidělena pěstounská péče. Něco nesmírně tklivého se jí rozlívalo kolem rtů a jak tak hrála, pochopil jsem, že je to neuvěřitelná holka. Přestože měla za sebou snad jen rok konzervatoře, dokud nešla hrát pro opravdové publikum do divadla, hrála ty odrhovačky jako Chopin své polonézy, s nějaký takovým zvláštním smyslem pro rytmus, pro rubato, pro improvizaci. Nechal jsem se unášet přílivem té inspirace a náhlé bezprostřednosti a jakou asi úlohu v jejích schopnostech hrála... její spletitá rodinná historie a vůbec její trable v životě.

Dodnes trvám na tom, že to byla jedna z nejneuvěřitelnějších bytostí, jaké jsem kdy potkal, nebo o kterých jsem kdy slyšel a přestože jsem ji měl vždy ve veliké úctě, neuchránil jsem jí od dost zvrácené smrti předávkováním. Za což jsem ovšem nemohl - a přesto toho léta litoval.

Umřela, protože byla moc. Moc dobrá, moc zvídavá, moc opravdová, nebylo v ní ani snítky po lstivosti. Nedovedla zkrátka tak docela ukočírovat tu divokou ženskou duši, která jen výjimečně prahne po Absolutnu.

Prováděla s klukem zvrácenosti

Od jihu k nám doléhalo burácení hromu, jak se bouřka blížila a zase ustupovala. Seděl jsem s ní v té jizbě, kde jsme spolu prožili divokou noc. Bylo takové dusno, že se nám ani nechtělo mluvit. Pořád jen koukala na mě, střídavě na mě a na okno, za nímž šili všichni čerti hromy a blesky. Náhle se zeptala:

"Premýšlels o tom, co se stane, když tě chytí?"

"Ne. Nepřipouštím si nezdar. Dokud není nevyhnutelný."

"Ach," pronesla a dívala se na mě se vzrůstajícím úžasem, "protože jestli tě chytí, asi jim vyklopíš, že to byl můj nápad, co?"

Chvíli jsem na ni opařeně hleděl. 

"Ne, to bych neudělal. Nejsem žádný bonzák. Takových donašečů je tu až příliš."

"Takže bys kvůli mě šel sedět?"

"Kvůli těm padesáti klackům, co mi nabízíš. Jó, kvůli nim bych si šel sednout do chládku!"

"Ach."

Otočila se teď čelem k praskajícím ohýnkům v peci. 

"Jsi zasraný mezek, přesně jako mě varovala Naděžda." V očích ji nyní zasvitly plamínky nefalšovaného smutku.

Těsná

Vysvětlila mi po delší rozmluvě na tohle téma, že její otec je těžce nemocen. Umře možná co nevidět, ale možná taky bude žít ještě rok, dva, tři léta. Tolik času nemohla čekat, je jí sedmnáct, chce žít. Musel jsem uznat, že Ema uměla otvírat pusinu. Čekal jsem, kdy to její cvrlikaní začne nabírat obrátky. Kdy po mě začne vyjíždět, ale nic takového se, dost překvapivě, nedělo. Přestože vypadala sexuálně zcela blazeovaná a ztracená - patřila jistě k té ztracené generaci děvčat, které nevědí co s roupama, přestože jinak mají instagramy a fejsy a zlaté karty od Penzijní spořitelny.

Není pravděpodobné, že by neměla několik milenců, kteří by ji vydržovali. Přesto působila dojmem zcela nadržené slípky.

Zanedlouho už ležela svlečená na posteli. Nemusel jsem jí ani dlouho přesvědčovat. Skutečně se vyznala v polohách a tajemství soulože. Až jsem se do ní vycákal, oblékli jsme se a usedli ke společné večeři. Vypadala úplně stejně jako před sexem, možná jen měla trošku zrůžovělé tváře. Nedutala, jen poslušně jedla a popíjela lahodný sorbet. Skoro bych řekl, že pocházela z Číny, nebo odkud, kde jedí špíz a stejk těmi.. tyčinkami. Naučila mě neuvěřitelnou věc - uvařit pytlík rýže. Říkala, že je to pravá močigome a že je to, odkud ona pochází, pochoutka. Skoro jsme zapomněli na to, že ji mám unést a že se to má stát již za týden. Ten večer, kdy jsme se pomilovali, patřil k nejhezčím dnům mého života. Mám dnes za to, že u ní to byl jen obyčejný večer, který strávila v posteli nějaké náhodné známosti.

Výstřední slečna

 Otevřel jsem dveře chatičky. Stála tam na schůdcích. Dívali jsme se na sebe poměrně dlouhou dobu. Pak se nepatrně usmála. "Dobrý den." Ema byla roztomilá bytost. Měla na sobě bělostný svetřík, lehký jako pírko a džínsy s leopardím vzorem. Její účes uhlově černých vlasů byl variabilně rozprostřen na obě strany, takže vypadal nedbale a když tak o tom přemýšlím, tak vlastně všechno na ní bylo pečlivě vypočítáno, aby dalo vyniknout jejím tvarům. Když šla po schůdcích nahoru, vypadalo to, že poskakuje, stačil jsem si jen všimnout jejího malého hezkého zadečku a drzého, malého puntíku nosu, který vedle úst rudých jak rána vypadal ještě žalostněji ztracen v úžlabině tváří.  

Vevnitř jsem se na ni mohl podívat v trochu lepším osvětlení. Okamžitě přešla ke kanapi, kam si víc lehla než sedla. "Vy musíte být ten a ten," řekla. Potvrdil jsem přikývnutím. 

Vypadala, že jej věk mohl být cokoliv od šestnácti do pětadvaceti. V životě jsem neviděl dívku tak mladou, zároveň však tak emanující sexualitu. Póza, do které se nutila, mě ani trochu nezmátla. Nemohlo jí být tolik, na kolik vypadala, protože výraz očí ji neustále zraňoval. Byla to oči dívky vystrašené, zmatené a nejisté samou sebou, která ví, že jde špatnou cestou, ale není dost silná na to, aby to změnila.

"Kdy se to má stát?"

"Co nejdřív."

"Takže jde o to, abych vás unesl a váš papá zaplatil výkupné."

"Ze kterého si vezmu 500 000 kaček a vám dám šedesát."

"Váš záměr je, že o únosu bude vědět akorát váš tatík a vy a já."

"Tak je to správně."

"Dobře, provedeme to - co nejdřív. A budeme se modlit, aby nezavolali benga. Protože to by situaci zkurveně zkomplikovalo. Pak už by to nebylo tak docela v našich rukou, slečno."

"Půjdeme do toho v každém případě. Ty peníze potřebuju. Na co, to je moje věc a vy to nemusíte vědět."

"Tak prr, slečno. Jestli do toho půjdu, iniciativa půjde ode mě a únos.. pokud vím, a že vím, tak únos je hrdelní zločin... takže heleďte se a vyklopte to... Člověk, který vydělal tolik peněž jako váš fotr, není blázen."

Rozdělaná

Nikdo nebral telefon

Žehlící prkno

Srdce její jeskyňky

Očekával jsem spíš zlé než dobré. Bylo mi už jako nemluvněti vtloukáno do hlavy, že jsem budižkničemu, že si nikdy nenajdu pořádnou samičku a že nikdy neudělám nic plnohodnotného, nic, co by změnilo podstatu světa. Jenže pravda byla jiná. Byl jsem božský snílek a naplno žhnuly mé výplody snů i v tom nejšpinavějším, zamračeném dni. 

Nejromanesknější myšlenky se mi rojily hlavou. Někdy jsem i vcházel do domů, jež na mne působily záhadným dojmem. Vystupoval jsem po rozviklaných dřevěných schodech do poschodí, vcházel do tmavých chodeb a koridorů bizarních budov. To vše za pomocí aplikace, kterou jsem měl staženou v telefonu a jejíž název mi připomínal mystično. GPS Real-time Geocaching. Propadal jsem té apce natolik, že jsem zapomínal jíst. Tato stránka mého života byla vždy odfajfkována coby splněno. Ta druhá stránka, ta byla polámaná... Lidi v mém životě byli odjakživa nahovno, pouhé figurky, herci, inženýři. Znal jsemje všechny a všichni byli stejní. Stejná jízlivá ústa a všem se pod vestou zvedalo malé kulaté bříško. Nebyl jsem zvyklý s nimi mluvit a když jsem se o to pokoušel, odpovědí mi bylo jen přezírání. Jen některé lidi jsem podržoval, zacházeje s nimi jako s amulety, jimž nevěříme, ale jež máme přes to při sobě, pro případ, kdyby přece něco v nich bylo. Když jsem se jim pokoušel vysvětlit, že jsa snílkem vymýšleje věci, jež se nestaly, má duše s větší silou se blíží podstatě všeho, než když pouze zjišťuje, že věci existuji, jako to dělali ti ubožáci, nevěřícně kroutili hlavou.

Už v mládí jsem pochopil, přestože se mě tzv. škola pokoušela přesvědčit o něčem jiném, že etapu, již žiju, vystihuje nejlépe označení: věk naprosto prozaických bambulů. 

Otevřeným oknem v baru zněl ropot mnoha hlasů z přehlídky kostýmu venku. Před branami areálu parkovala záchranka. Všude se to hemžilo usměvavými mladými lidmi, většinou s nějakým tím kelímkem s vodou nebo pivkem. Částečně byli mimo, částečně pod vlivem hudby. Já, jsa snílkem, jsem ovšem jen seděl v knajpě. Jaký nádherný svět je uzamčen v naší hrudi, říkal jsem si. Stačí otevřít okno, natáhnout ucho - a hle, viz, slyš, jen stěží vyjdeš z úžasu! Tajemství ropotu! Naší hruď nesvírá žádný zvířetník ani ubohý alarm v telefonu, její poklady jsou víc než nezbadatelná hojnost veškerého viditelného Stvoření! A když jsem konečně vpodvečer vylezl (nebo byl spíš vyveden) po čtyřech z hospody, otevřel se mi svět ještě nádhernější. 

Je snad něco snazšího než obléci do nezvyklých oděvů sloužící? Vysokoškolačky? Ptám se, přestože znám odpověď. Není. Není to těžké, jenže lehčí je.. když nemají šaty žádné. Mastné vlasy, nedbalé chomáče kudrlin, přelivy a různé olivy, co mají vpletené v těch směšných mikádech... chtějí být krásné. Ale pro koho? Kluk je opustí již za měsíc.. a když ne, tak za měsíc ztratí zájem. Zrcadlo se rovněž má tendenci rozbít.

I když se nakrásně vyznají ve hvězdách, žádný model pro ně nebude mít pochopení. Jen žabák. A s žabáky je ta potíž, že jsou k ničemu. Proto jsou ženy dnes tak nešťastné, neboť nenacházejí dostatek mužů, kteří by bez odmluv plnili jejich neustále se rozmnožující přání. A když najdou, tak zjistí, že je to živnostník.. nebo Sokol. Když najdou, tak prodává papírnické zboží. I kdyby to byl papír s hadím zrnem, co s takovým mužským? 

Pěnivá tříšť příboje

Neboť není hrubě důležité, je-li co neb není. Na čem záleží, jest síla duše, pro niž si něco vymýšlíme.

..

Pavel pocházel z rodiny, jež se přestěhovala v pěti stoletích několikráte ze země do země a z národu do národu, tak že nyní byla mimo všechna území a všechny rasy. Jinými slovy, byl snědý, snědý spoluobčan, jestli chápete. Ale měl stejné tužby a sny jako normální běloši. Toužil se oženit, mít kupu dětí a dobré zaměstnání. Jenže s výučním listem, kterým se prezentoval, nemohl najít práci ani jako přidavač. Jeho otec byl úplně jiná liga. V kůlně, do které teklo, měl naskladané stohy Playboyů. Jeho erotismus vylučoval běžné formy. Žena pro něj neexistovala. Existovaly jen ženy.
Nelekal se ani krajností, ani násilností. Bavilo ho napínati nervy nemožnostmi, vháněti duši do umělého šílenství. Nebylo den, kdy by se v nálevně nepobil. Kdy by neštípal barmanku do hýždí, když předstíral platbu.
Každý ví, že za něj platili jeho kumpáni, protože nikdy neměl peníze. Ani peněženku. Svačiny si nosil do roboty v pytlících od mléka.

Jeho otec byl štramák. Ne takový jako Radek Brzobohatý nebo Belmondo, přesto však štramák. Tito dva pánové, kteří ovlivnili generace, buď umřeli již před léty nebo nedávno, ale zajímavé je, že ve stejný čas. Přibližně ve stejném úseku roku. Me znalosti o jejich práci jsou samozřejmě dalekosáhlé. Ale ty zde nepředvedu. Jen jim složím hold za Sněženky a machry a Belmondovi za Muže z Ria.

Ambice a sny

Evoluce dává přednost užitečné chybě, to si zapamatujte, holky. Až se budete paktovat s novým boyfriendem. A pro ty, které píšou o Karlu IV. a jak klohnil vajíčka, těm jen vzkazuju: hledat smysl v dějinách je jako hledat souvislost mezi oblaky. Moje milá, přísně vzato štěstí a ctnost je totéž, nic nemůže opravdu dobrému člověku ublížit a nic ho nemůže vykolejit...

Já třeba nikdy nic nespletu. Samo zaměření mé profese to vylučuje. Jsem totiž atomový fyzik. A kdybych něco zkazil ve výpočtu, celá naše firma by explodovala. Rovněž jsem amatérský detektiv. Jak v odborných kruzích přátel kriminologů, tak mezi zlatou mládeží v hospodě vždy sklízím úspěch, když jim bez jediné chybičky popíšu, kdo spáchal ten a ten zločin. Jako jaký typ zločince, chápete. Netušil jsem, že věhlas mého jména pronikl dokonce mezi duchovenstvo, ale stalo se. Zaujal jsem kardinála, nebudu ho jmenovat. Velmi ocenil můj názor na současné duchovní ovzduší v Čechách. Vlastně si nejsem jistý, jestli jsem mu něco ocenil. Ale byl každopádně nadšený. Je to už starší pán a když jsme spolu mluvili, byl docela nemocný. Kašlal, chrchlal, myslím, že i zvracel. Vypadalo to, že chytil koronavirus. Taky jsem mu to šetrně sdělil. Řekl jsem, že se asi hrubě provinil vůči nějakému přikázání. Nějak závažně, chápete. A že ho Bůh nyní soudí a trestá. Nevěděl co říct, tak si jen odkašlal. Jako by měl mor, bylo to fakt hnusné. Pokusím se stručně nastínit, o čem jsme se bavili potom. 

Bůh ví, že nejsem žádný veselý chlapík. Vypadám jako oživlá mrtvola, tvářím se zlověstně a vyhýbám se společnosti. Mám pro své počínání vážný důvod. Každá mě zklamala, zradila a odkopla. Ženské jsou všechny na jedno brdo. Stručně řečeno: nesnáším se. Mám všechny důvody světa je nenávidět a ... ničit! 

Záměrně lhaly, aby mohly píchat s mými kámoši - předesílám, že v naší ložnici, v mojí posteli. 

Nechápu, kdo by byl natolik nízký, aby si užíval sexu s jiným klukem, když jsem prokazatelně seděl v kuchyni. Sťatý jak Zákon káže, ale přesto tam.... docela blízko ložnice. Byla nechápaná - mnou - ale přesto ne nepochopitelná. Našla si jen někoho, kdo ji pochopil, ale to zas nechápu já... lehce jsem si odvodil, že jsme se rozešli. Nebudu sešlý s žádnou cuchtou! To po mě, kurva, nikdo nemůže chtít! Našel jsem si zas její kámošku, aby se to vyrovnalo. Každá minuta, kterou jsem strávil po jejím boku, byla drahá - kdežto s její kámoškou Silvou to bylo levné. 

Šileně se spustil s Otylou Bárou

I moje čekaní na někoho je tak mistrné, že sám občas začínám věřit, že někoho čekám. Celý  život buď jenom na něco čekám, nebo to alespoň předstírám a především sám před sebou - jistě.

Ale Bára byla něco jiného. Tužka bez hrotu. Úžasná kamarádka, hráčka na ukulele, právnička. Bytost z jiných sfér. Jediné, co jí chybělo k dokonalosti, bylo to, co jí přebývalo, asi padesát kilo tuku. Nicméně jsme se do jejího těla zamiloval. Když jsem jí řekl, co k ní cítím, bylo to tak: 

Dlouze se na mě podívala studeným okem. V tom pohledu byl výsměch. Studený, slizký jako ona. Naposledy mi ukázala to kouzelný oko, než jsem odvrátil pohled a díval se do klína, kde se mé ruce neposedně vrtěly...

V každém případě jsem si přál, abych před ní nepůsobil trapně. Nasadil jsem tedy vyrovnanou lhostejnost toho, komu je úplně jedno, jestli bude odmítnut či nikoliv. Mohl bych klidně vstát a odejít. Klidně, jako jsem jí sdělil, že po ní toužím. Už roky.

Vedla dlouhý monolog, ve kterém mi vysvětlovala, že pokud na styk přistoupí, nebude to rozhodně tak laciné, jak jsem si asi myslel. No, já myslel, že platit bude ona, ale to jsem jí neřekl. Po celou dobu, co jsem naslouchal těm tirádám, které ve skutečnosti se týkaly jen jejího pokřiveného smyslu pro věrnost, mé prsty svíraly hrubý okraj sklenice, ze které jsem pil uspávající vodku (Ketel One). Sevření prstů nepovolilo ani v okamžicích dřímoty - a že jich bylo. Teď jsem však cítil, že jak ona se asi blíží ke konci, vodka uchvacuje mé tělo a zmocňuje se postupně mých údů.


Oznámila mi slavnostně, že tedy ano. Že mám zelenou a můžeme být milenci. Trvalo to její rozhodování asi čtyřicet minut. No nedivil bych se, kdyby u někoho jiného skončila na hodině...

Co si za to budeš přát?

Je mi osmadvacet. Co jsem si za tu dobu užil? Vojnu, školu, která stála za prd, jednu holku, co jsem přefik... ne. Už je toho akorát dost. Chce se mi řvát, že to nestačí! Třeba mému strýci je šedesát šet a ještě ani jednou nebyl u doktora... jeho storky stojí za knížku, je to sympaťák, hulí jak fabrika... ale nejsem on! Já chci žít! 

Démon mého studu

Chrchel, co pluje tam, kde ti to utrhne

Prasklá žárovka, která pukne do oka zrovna, když se díváš

Tak nazval strýc příběhy svého zvráceného života. Začal po šedesátce sepisovat memoáry, jako nějaká roková hvězda... jako nějaký pošahaný Ronnie Wood. Na mladá kolena chytil kolik pořádných kusů. Říkával: "Když to máš za pár, vzpomeň si na má slova, radši si užívej každý den. Stáří tě naučí dívat se na svět jinejma očima. Ty si ještě nedovedeš uvědomit, co to je smrt. Ale já už chodím kolem a se vším se loučím, víš? Každý pohled na krásu, kterou si člověk nedovede jako mladej uvědomit, si beru ok s sebou do hrobu..."

"Kroutíš hlavou."

"Ale ne, stýčku, to jen.. je toho na mě moc. Já chci jen žít, nejsem ještě tak starej."

"Neonanuj tím slovem, fakt."

"Tak co musím dělat, abych žil?"

"Ale ty nemusíš nic, ty tu ještě budeš ještě čtyřicet let. Užiješ si a poznáš stejně jako já, že to uteklo strašně rychle. Jó, mladej, já už toho mám za sebou. Třeba bitvu o Ostravu. A z naší roty jsem jedinej naživu. A to do toho chodím padesát let na ryby."

Ve výčepu. Jsem rád, že zatím sedím. Nic jsem si neobjednal. Jdou mi na nervy. Cítím jejich pohledy. Chci tiše sedět a čekat. Nic si neobjednám. Raději předstírám opilost.
Snažil jsem se kouřit, zapálil jsem si cigaretu, ale ejhle, spálil si přitom řasy... a cítil ten pohled. Smáli se mi. Určitě se mi smáli.

Nikomu z nich nevoní vlasy senem. Nikdo z nich jako já nepláče za sentimentální písničkou, která se táhne za kytarou.

Moje opilost je tak evidentní, že ji už nemusím předstírat. Chvíli to hřeje a pak to studí. Neobtěžuji se ani chodit už do rohu se vymočit. Chčiju pod sebe. A ty jejich oči. Seru na ně. Seru na všechny.

Vypadal jako člověk, který poslouchá death metal

Procházeli se v krajině nedozírného klidu... všude rozprostřeny stromy, boží muka i křížové cesty. Teskná samota toho místa... ještě zesílila, když ji shodil do mechu.

Byla to taková veselá holka... a měla svou teorii ohledně neposkvrněného početí.

Josef se jí pokoušel prý ukrýt před lidmi, poněvadž i on byl zděšený, že bude mít dítě.

"A jak to dopadlo?"

"No, dítě se narodilo.. a byl to chlapec. A nikdy jste neviděli něco tak dojemného, jako když s ním seděla v posteli a držela ho v náručí. Připomínal panenku, kterou dostala k narozeninám. Měla z něj takovou radost, že nedokázala vypravit slova."

Bůhví, že nebyl žádný citlivka, ale málem se dal do breku.

"Ať už ti tu lumpárnu provedl kdokoliv, bude za to pykat," řekl.

"Prostě si ho vychováme jako.. vlastního."
"Však on je tvůj vlastní, ale ne můj. Jeho otec musí zaplatit!"

Jeho zdravotní stav se začal rapidně zhoršovat. Eva se mu dál smála, ale byl to takový divný smích, který dovede rozesmát jen pusu, ale oči, oči zůstávají dál obklopeny vráskami a poznáním smutného konce. Nemohl se smířit s tím, že bude vychovávat jakéhosi haranta, nikoliv jeho syna, krev jeho krve. Eva byla posedlá antikoncepcí, proto nemohl pochopit, že zrovna když byla jednou znásilněna někde jinde, akorát jí "to" udělal.

Nahá se svíčkou v puse

Bylo to horší, než tušila. Zbledla jako stěna.. a dala se do křiku. Vřeštěla takovým vysokým, podivným hlasem. Potom omdlela jako špalek. 

Mohla se z té bolesti pomást na rozumu... Jenomže... víte, co se stalo? Ztratila paměť. Fyzicky i duševně byla ještě v pořádku, ale paměť selhala.

Nepoučitelná

Jakýsi učenec, jehož knihu jsem kdysi v létě, když jsem se zabouchl do šestnáctileté dcery hajného, měl možnost číst, se podivoval nad tím, že mezi prvními písněmi, které se etnologům podařilo zapsat, byly pouze písně lovecké, občas válečné a nikdy ne milostné. Po pravdě řečeno, museli bychom se mít nejprve sami trochu rádi, abychom si mohli alespoň trochu vážit bytostí, které se nám podobají. Taky se nedivíme tomu, že zvířátka z eocénu nepřežili do doby, kdy Babiš staví Čapí hnízdo z peněz, které vám doslova vytahuje z peněženky! Každému druhu je vyměřen určitý, někdy dosti zanedbatelný úsek dějin a je jen na něm, jak je zdatný. Nemusím se nijak zvlášť zajímat o svět, abych věděl, že každý tzv. myslitel zná jen to, o čem myslí.. vždy jen výseč, nikdy celek. Však si vemte, jak to bylo za Klímy. Už ten pojídač hoven a syrových holubů věděl, že ve "světě“ viděli filosofové skoro naprosto jen to, co každý Janek: smetí dole, blikavé jiskřičky nahoře. Všecky ty esence, substance, podstatnosti jsou na jedno brdo už tisíce let. Akorát že Locke tomu říkal "chápání" nebo "tolerance", kdežto Schopenhauer "vůle". Trapisti se "trápili" a Tovaryšstvo Ježíšovo "modlilo". Veskrze se jejich kabinet kuriózních vidění v ničem neliší, porovnán navzájem s jiným, libovolným dalším sborem.

Místo lásky ji uvítal políček

Marcela s Pierrem se loudá průjezdem dovnitř.  Dům, v němž její letitý boyfriend bydlí, je starý, velmi rozlehlý barák o dvou poschodích, jeden z těch, jichž stále víc ubývá a jež jsou vytlačovaný moderními čtyřpatrovými domy. Má ještě pavlače a dřevěné schody, na nichž ve výklenku je možno dívce shrnout šaty a ve svitu červených olejových lampiček zasunout do její skalky. Před vlezem do domu jsou shromážděny oblé, věčně vlhké šutry, které tam kdysi navezli bagristi na okrasu. V tom domu bydlí kromě něho asi ještě třicet lidí, tedy malá vesnice. Pierre se narodil v zapadákově u Toulouse, ale většinu života prožil v Brandýse, když se tam jako malý s rodiči nastěhoval, znal tedy dobře ovládat česky a zároveň mu nečinilo problém objednat si dušenou žábu v luxusní francouzské restauraci. Pro tyto přednosti s ním Marcela nezačala chodit. Vypadal totiž docela jako model a měl peněz jako želez. Svářel nějaké speciální plomby pro potápěče. Různými ultramoderními kyslíkovými plameny.  Představoval tak cosi jako pokročilého dentistu, dentistu třetího věku... a ti, jak známo, netrpí nedostatky. Nosil vždy a za každých okolností úžasné, naprosto černé brýle, údajně aby mu ostré světlo lejzrů nepotrhalo nějaké ty tyčinky nebo nějaké vlásky duhovky. Byli teď nahoře u něj v kumbálu - z celého domu se rozléhal křik capartů - a zamykal za sebou bezpečnostní západku. Když se o něco později mírně odstrojila a podívala z okna, viděla, jak po dlaždění nadskakuje kočárek tažený mladou holčičkou. S náramně vážnou tváří ho táhla po šutrech do dvora. 

Chtěla se také tak cítit, řekla si, jako mladá princezna, jíž nic či skoro nic nemusí tížit. Místo toho si tady teď zašuká, což sice není tak úplně k zahození, ale jako maličká princezna se asi cítit nebude.

Přistoupil k ní zezadu a položil jí zvrásnělé dlaně na ramena.
"Nech už toho očumování, pojď, Marcí, vytřesu z tebe duši!"

Otočila se a znalecky pohlédla do jeho očí, které teď nebyly stíněny brýlemi. 

"Ty tomu rozumíš," usmála se.

Marcele je devatenáct let, ale postavu má na pětadvacet. Její bujné vnady přetékají podprsenkou a pyšně vévodí celé útlé postavě. Na to, jaké má kozy, je neobyčejně skromná. To dělalo asi vychování, které ji maminka s tátou dali. Nikdy nebyli nepřejícní, přestože byli vlastně chudí, tak rozdávali. A ona se rozhodně nemohla cítit jako dáma, když přicházela do školy s rozpáranou brašnou a neměla ani pořádnou snídani. 

Jenže právě tam potkala v patnácti, tedy na rozhraní základky a střední, právě Pierra, který ji učaroval. Měl o čtyři roky víc a působil spíš jako profesor než jako žák lycea. Jediné, co jí nepřipadalo zrovna sexy, bylo, když se mu košile horkem lepila na tělo. Ale jakékoliv nejistoty se zdály zažehnány, když mu pohlédla do vroucných, oříškových očí. Po chvilce, kdy se rozpředl hovor, už tušila, že tady půjde o dovádění. Trhala sebou nedočkavostí, jako by ji píchal šídlem. A jednoho dne, kdy mu vtiskla do dlaně psaníčko s adresou, mu jen skoro bojácně oznámila: "Večer," a pokynula směrem k psaníčku. Otočila sebou a dala se do prudké chůze, aniž by očekávala odpověď či jakoukoliv reakci. 

Nejvíc se jí líbilo, že jí bez rozpaků strkal úd i do zakázané dírky, přestože ho k tomu nenavedla či nedala najevo jakoukoliv iniciativu.

Tepaná za kafe s kámoškou

Nedávno sem potkal Filípka. Scházeli jsme se kdysi v kroužku Anonymních alkoholiků. Přibral od té doby, tváře mu zbrunátněly přes ty tučné obědy, co si nyní dopřával místo režné a oči trochu ožily. Filip Macura nebyl žádný primitiv, měl chytrý výraz právníka z firmy Maršálek & synové a lišácké brýly s nejmíň pěti dioptriemi, jež jeho vzhled činily ještě intelektuálštějším. Prozradil mi hned ze startu, že se zasnoubil, pozval mě na turka do nedaleké restaurace a vypadal, že se co nevidět rozbrečí štěstím, že na mě na této málo frekventované ulici narazil. 

Ale nebyl by to Filip, aby kromě těch drobných radostí, jež mají potkat každou živou bytost, neměl v záloze také vyprávění smutné, ba strašlivé. Které se mi taky dost rozpakoval vyprávět, ale z kusých narážek na ně jsem pochopil, že právě o to mu šlo. Vypovídat se někomu, kdo jej nebude soudit a kdo mu, pokud to bude v jeho silách, ulehčí v jeho trápení. Tím, že si vybral mě, se samozřejmě netrefil, ale bylo to fuk, příběh už se točil jak film v cívce a nehodlal jen tak skončit...

Iveta ho potkala po tom, co už abstinoval. Viděla, že je chytrý jak rádio a vydělává nejmíň v průměru o dvanáct tisíc víc než ona. Dala si dvě a dvě dohromady a protože už nechtěla po zbytek svých dní dělat uklízečku v tom ošklivém salónu krásy, řekla si, že s ním nic neztratí. Brzy se začali stýkat intimně a za týden se k němu nastěhovala. Byla to pořádná samice, s dvojkami kozami a terčíkem zadku plného estrogenu, měla rudozlaté vlasy nápadných krasavic a její srdčitý obličej s nadmíru zelenýma očima doplňovala mladá plnost tváři, jež ještě zdůrazňovala krásu jejích ostatních rysů. Celkem bys neřekl, že by měla problém sehnat si galána do společnosti. A to ona jaksepatří věděla, proto se kurvila jak divá, hlavně kolem dvacátého roku života, když cítila, že její atraktivita nezná hranic a že může splachovat mužská srdce do záchodku svých orgasmů, kterých bylo ostatně pomálu, protože žádný ji nedovedl pořádně uspokojit. Později, když si nabrnkla hlasového herce (nebo jak se jim říká), který nezvládal svou agresivitu a tloukl ji, až měla modřiny všude kromě tváře, neboť té nepochopitelné krásy se nedovedl tknout, jak sám při třetí sklínce absintu v nočním lokálu s ubrečeným ksichtem tvrdíval, ji eskapády s mladíčky i staršími, zralejšími typy přešla. Měla dost co dělat, aby ji končetiny zůstaly přilepeny k tělu po všech těch mláceních, takže ji ani nenapadlo je roztahovat někomu dalšímu. Když už myslela, že ji snad zabije, rozhodla se, že vykoná plán útěku. Oznámil ji, že na víkend si zajede na pánskou jízdu a ona pochopila, že to musí být buď teď nebo snad nikdy. Vzala si kolem čtvrté ráno v sobotu třináctého září svých pět švestek (tampóny, líčidla, umělé nehty), zubní kartáček, klíčky od auta, kreditku a celkem vzato se jen rozjela do Českého Krumlova, kde žila její sestra. 

A tady se začíná ta smutná část. U její sestry jí nepřivítalo rozpustilé žvatlání Davídka, který by se k ní vybatolil až před vchod. Nýbrž tam stál on, Ctirad, onen hlasový herec, který tolik nezvládal svůj kumšt, že si na něj musel vypůjčovat výkřiky sexuálních bohyň, jak je tloukl. Usmál se na ni a ona pochopila, že tady dnes umře - bude jí buď mučit, že mu chtěla utéct, nebo ji znásilní a pohodí polomrtvou jak hračku u odpaďáku. Nikdo jí nebude věřit, že se jí kdy bez souhlasu dotkl, nevznikne nárok na MeToo, protože semeno do ní nikdy neronil a vždy po styku si dal záležet, aby z ní otřel veškeré stopy blízkosti, jako vlasy a chlupy a řasy atd. Její sestra byla zatím nahoře svázaná u topení s roubíkem přes smyslné rety. Abych to neprotahoval, zapomněl jsem zmínit, že si taky vzala do kabelky nůž a před tím, než ji měl v plánu uchopil za paže a smýkl by s ní tak, aby mohl dveře zavřít, ho bleskurychle bodla do krku. A pak jej bodala do ledvin a plic, do sleziny a do oka, počínala si jak divá, jak pravá zrzka. Naštěstí pak vysvobodila sestru a těla se zbavily - zabalily do prostěradla, naložily do kufru (uff, ale byl těžký jak kámen) a pak vyvezly k Úpě, kde ho mrštily do hlubin, kde ho unesl proud někam, kde už to nemusely řešit.

Šťavnatá broskev

"Nenuť mě tě vysvlíct a ošukat," pronesl do ticha pokoje přerušovaného jen tikáním babiččiných kukaček.

Byla v tu chvíli nehybná jak mrtvola. Ohromná šedá plocha jejího mozečku se tiše pohybovala černým prázdnem. Až skoro se zdálo, že stojí na místě. Ačkoliv myšlenkami byla daleko odtud, z hlediska makrokosmu byla jen nehybná, tmavá těžká tečka v nekonečné zrnitosti třpytivé noci uprostřed hemžení velkoměsta jdoucího na kutě, právě tady a teď, nekonečně osamocená.

V pokoji bylo tiše, kostelně tiše, až na ten zatracený tikot...

Nemluvila, ne proto, že by nechtěla mluvit, ale protože nemohla mluvit, jak byla sevřená děsem. Ležel vedle ní v košili a kalhotech, vedle lidské panenky paralyzované tím pocitem bezmoci.

Dostal se jí pomalu do hlavy. Trvalo to sedm měsíců, ale dostal se tam. Teď byla jeho otrokyní - a začínala se jí stávat dobrovolně, což ho začínalo těšit.

Přikázal ji, aby mu položila dlaň na hruď. I přes košili cítil, jak je chladná a pustá, skoro to bolelo. Mrazila, skoro jako by byla dál od slunce než ostatní. Vtip byl v tom, že ji nic nemohlo zahřát. No vlastně.. skoro nic.

"Puso, je jedna věc, kterou si teď možná neuvědomuješ", usmál se spíš pro sebe, "ale určitě ji časem pochopíš. Totiž ta, že jen velmi málo lidí na téhle boží zemi je tím, čím opravdu chce být, a dělá to, co opravdu chce dělat. A ty tu možnost máš. Můžeš mi sloužit."

Bylo opravdu těžké pochopit, proč s ním šla z baru.. tehdy v srpnu, zavěšená do něj, sloučená. Měla vše, co má dívka snů mít. Něžnou postavičku, veselý kukuč, smysl pro humor. Jen ždibek jí chyběl k dokonalosti. Schopnost se uvolnit. Nepila, a když, tak jen sklenku vína. Nevěděla, co žije v tlustých střevech krys, jaké hrůzy je si schopna lidská mysl vtěsnat do vědomí jen proto, aby se jimi mohla mučit. Znala jaro a jarní radosti, kluků měla taky pár, ale jako k nim nikdy nepřirostla srdcem, tak snadno se jich i pozbývala - a po měsíci si už na ně nevzpomněla. On byl její opak, v tváři poker face, dělalo mu zatěžko se usmát. Byl zasmušilý volbou a upřednostňoval chiméry před skutečnými věcmi z kostí a kostic.

Sotva se spolu vyspali, měla chuť se mu dát znovu. Šaty ji svědily, nemohla to zastavit. Chtěla to ze sebe všechno shodit.. a lehnout si znovu na postel. Než odešla, nastavila klimatizaci na nejnižší možnou teplotu. Byla zvyklá chladu, z životě i v citech. Začala svítit.. jak týdny šly, pookřála, často jen přišla, posadila se na pelest. A chvíli na něj zírala, než se začala svlékat. Jeho doteky k ní promlouvaly skoro se stejnou intenzitou jako soulož. To ještě netušila, s kým si začla poměr. Milovala filmy s Woody Allenem a on je nesnášel. Tehdy měla poznat, že trefila vedle. Odstín pleti, který vypadal churavý, zuby, které se neleskly bělobou, a ten jeho směšný přízvuk, to vše ji mělo odradit. 

Bohužel zůstala - a zpečetila tím svůj osud.

Její roztomilé způsoby

Tentokrát vám povím něco upřímně! Měl jsem kámoše, který kdysi zamordoval jednoho člověka. Stalo se to takhle. 

Bylo léto, slunce pálilo jak chilli a on měl strašnou chuť na hambáč. Nechtěl ale vzbuzovat pozornost, protože už byl v podmínce za domácí násilí. A teď se chystal udělat ještě něco horšího. Najíst se a dokonat.. strašný čin. S baseballovou čepicí na hlavě a slunečními brýlemi na očích pozoroval z dálky čtyři mladé pokladní, víte, jaké to jsou holky... krev a mlíko, které zdatně mixují šejky a kvalitní mekáčskou kávu. Pásl se na nich pohledem a cíl si vybral za necelou minutu – zrzavou, temně nalíčenou gotičku, který vypadala, jako by nenáviděla svou práci, rodiče a možná celou svou existenci, a to zuřivě. Sotva vzhlédla od pokladny, když brala od zákazníků objednávky. Lucien počkal, až bude volná, než k ní přistoupil a objednal si cheeseburger, hranolky a malý čokoládový šejk. Stejně jako u předchozích zákazníků omezila oční kontakt na nejnutnější minimum, když markovala jeho objednávku. S tácem v ruce usedl Lucien k poslednímu stolu v nejvzdálenějším koutě, hodně daleko od okna, přičemž dbal o to, aby seděl čelem ke zdi a zády ke všem přítomným.

Lucien opravdu nikdy nebyl fanouškem McDonaldu, ale cheeseburger s hranolky neměl už víc než čtyři měsíce a ani si nepamatoval, kdy se naposled napil čokoládového šejku – mekáč nebo ne, zdravé jídlo nebo nezdravé, právě teď mu to všechno chutnalo jako božská mana. Měl svou malou posedlost, kterou chtěl dovést do konce. Dojedl za necelých pět minut, vyklopil tác a vrátil se k zrzavé holce. "Mohu, prosím, použít toaletu?" zeptal se ustrašeným, tichým hlasem.

"Jasně," pokrčila rameny. "Zabzučím vám." Ba ne, to já zabzučím tobě, pomyslel si. Trhla hlavou trochu doprava. Když se ocitl u dveří toalety, stiskla tlačítko skryté pod pultem a dveře se s tlumeným zasyčením odemkly. Jakmile se ocitl na velké, bíle vykachlíčkované toaletě, neztrácel čas a hbitě se zamkl v jedné ze čtyř kabinek, seřazených podél východní stěny. Tam zaklapl víko záchodové mísy a položil si na ně nákupní tašku.
Co se dělo pak, je mi skoro trapné vyprávět. Z nákupní tašky vyndal nejprve nůžky a zrcátko, které si před chvíli u Korejců koupil, a začal si stříhat vlasy co nejvíc nakrátko, přičemž dával pozor, aby všechny sesbíral do tašky. Když to bylo hotovo, vyndal holicí krém, jednorázovou žiletku, jednu láhev vody a roli papírových utěrek. Pak si pečlivě oholil to málo vlasů, co mu na hlavě zbylo. Nikdy to nebyl žádný sekáč, měl trochu rozpité rysy ve tváři, ale vlasy mu skoro všechny vypadaly, to se holkám líbilo. Studoval ale psychologii zločinu a věděl, jak funguje mozek. Například to, že když vidí obraz poprvé, lidské oko se obvykle soustředí hlavně na rysy, které mozek považuje za neobvyklé. V případě lidského obličeje to mohou být nejrůznější věci, jako například něco, co mozek subjektu vnímá jako krásné – úchvatné oči, dokonale tvarované rty, znamínko krásy a tak dále – nebo něco, co mozku subjektu připadá podivné – křivý nos, jizva, divný tvar obočí atd. On tím, že měl dost nápadnou jizvu, která mu šla diagonálně po celé levé straně tváře od ucha k bradě, nemohl si prostě oholit plnovous.
"To by šlo," zašeptal, když si prohlížel čerstvě oholenou hlavu v zrcátku. Netoužil po dokonalosti a zároveň chtěl skrýt jizvu, aby jeho strašný čin unikal pozornosti pokud možno co nejdéle. Pak vyšel ven k holce, která zrovna stála u košů s odpadky a bodl ji třikrát do zad. Nikdo si nevšiml, jak upadla, dokud nezačala pištět jako myš, ale to on už byl pryč.

Nadaná pusou

Žij si klidně jako šéf

Ona vždy ohne se a on ji znovu chytí

Jest elastických boků