Její roztomilé způsoby

Tentokrát vám povím něco upřímně! Měl jsem kámoše, který kdysi zamordoval jednoho člověka. Stalo se to takhle. 

Bylo léto, slunce pálilo jak chilli a on měl strašnou chuť na hambáč. Nechtěl ale vzbuzovat pozornost, protože už byl v podmínce za domácí násilí. A teď se chystal udělat ještě něco horšího. Najíst se a dokonat.. strašný čin. S baseballovou čepicí na hlavě a slunečními brýlemi na očích pozoroval z dálky čtyři mladé pokladní, víte, jaké to jsou holky... krev a mlíko, které zdatně mixují šejky a kvalitní mekáčskou kávu. Pásl se na nich pohledem a cíl si vybral za necelou minutu – zrzavou, temně nalíčenou gotičku, který vypadala, jako by nenáviděla svou práci, rodiče a možná celou svou existenci, a to zuřivě. Sotva vzhlédla od pokladny, když brala od zákazníků objednávky. Lucien počkal, až bude volná, než k ní přistoupil a objednal si cheeseburger, hranolky a malý čokoládový šejk. Stejně jako u předchozích zákazníků omezila oční kontakt na nejnutnější minimum, když markovala jeho objednávku. S tácem v ruce usedl Lucien k poslednímu stolu v nejvzdálenějším koutě, hodně daleko od okna, přičemž dbal o to, aby seděl čelem ke zdi a zády ke všem přítomným.

Lucien opravdu nikdy nebyl fanouškem McDonaldu, ale cheeseburger s hranolky neměl už víc než čtyři měsíce a ani si nepamatoval, kdy se naposled napil čokoládového šejku – mekáč nebo ne, zdravé jídlo nebo nezdravé, právě teď mu to všechno chutnalo jako božská mana. Měl svou malou posedlost, kterou chtěl dovést do konce. Dojedl za necelých pět minut, vyklopil tác a vrátil se k zrzavé holce. "Mohu, prosím, použít toaletu?" zeptal se ustrašeným, tichým hlasem.

"Jasně," pokrčila rameny. "Zabzučím vám." Ba ne, to já zabzučím tobě, pomyslel si. Trhla hlavou trochu doprava. Když se ocitl u dveří toalety, stiskla tlačítko skryté pod pultem a dveře se s tlumeným zasyčením odemkly. Jakmile se ocitl na velké, bíle vykachlíčkované toaletě, neztrácel čas a hbitě se zamkl v jedné ze čtyř kabinek, seřazených podél východní stěny. Tam zaklapl víko záchodové mísy a položil si na ně nákupní tašku.
Co se dělo pak, je mi skoro trapné vyprávět. Z nákupní tašky vyndal nejprve nůžky a zrcátko, které si před chvíli u Korejců koupil, a začal si stříhat vlasy co nejvíc nakrátko, přičemž dával pozor, aby všechny sesbíral do tašky. Když to bylo hotovo, vyndal holicí krém, jednorázovou žiletku, jednu láhev vody a roli papírových utěrek. Pak si pečlivě oholil to málo vlasů, co mu na hlavě zbylo. Nikdy to nebyl žádný sekáč, měl trochu rozpité rysy ve tváři, ale vlasy mu skoro všechny vypadaly, to se holkám líbilo. Studoval ale psychologii zločinu a věděl, jak funguje mozek. Například to, že když vidí obraz poprvé, lidské oko se obvykle soustředí hlavně na rysy, které mozek považuje za neobvyklé. V případě lidského obličeje to mohou být nejrůznější věci, jako například něco, co mozek subjektu vnímá jako krásné – úchvatné oči, dokonale tvarované rty, znamínko krásy a tak dále – nebo něco, co mozku subjektu připadá podivné – křivý nos, jizva, divný tvar obočí atd. On tím, že měl dost nápadnou jizvu, která mu šla diagonálně po celé levé straně tváře od ucha k bradě, nemohl si prostě oholit plnovous.
"To by šlo," zašeptal, když si prohlížel čerstvě oholenou hlavu v zrcátku. Netoužil po dokonalosti a zároveň chtěl skrýt jizvu, aby jeho strašný čin unikal pozornosti pokud možno co nejdéle. Pak vyšel ven k holce, která zrovna stála u košů s odpadky a bodl ji třikrát do zad. Nikdo si nevšiml, jak upadla, dokud nezačala pištět jako myš, ale to on už byl pryč.